ECLI:CZ:NS:2009:6.TDO.774.2009.1
sp. zn. 6 Tdo 774/2009
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 29. července 2009 o dovolání obviněného A. R., proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 26. 4. 2007, č. j. 2 To 20/2007-438, v trestní věci vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 48 T 14/2004, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 22. 8. 2006, č. j. 48 T 14/2004-389, byl obviněný A. R. (stejně jako spoluobviněný B. K.) uznán vinným pokusem trestného činu vydírání podle §8 odst. 1 tr. zák. k §235 odst. 1, 2 písm. b), c), odst. 3 tr. zák. Za tento trestný čin mu byl podle §235 odst. 3 tr. zák., za použití §35 odst. 2 tr. zák., uložen souhrnný trest odnětí svobody v trvání sedmi let. Pro výkon tohoto trestu byl podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou. Podle §35 odst. 2 tr. zák. byl zrušen výrok o trestu z trestního příkazu Okresního soudu v Teplicích ze dne 11. 11. 2005, č. j. 23 T 181/2005-57, jakož i všechna další rozhodnutí na toto rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Rozsudek obsahuje také zprošťující výrok ohledně obviněného M. J.
K odvolání obviněných A. R. a B. K. Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 26. 4. 2007, č. j. 2 To 20/2007-438, podle §258 odst. 1 písm. d), e), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek v odsuzující části zrušil a podle §259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že obviněné uznal vinnými přípravou k trestnému činu vydírání podle §7 odst. 1 k §235 odst. 1, 2 písm. b), c), odst. 3 tr. zák., přičemž obviněnému A. R. podle §235 odst. 3 tr. zák., za použití §35 odst. 2 tr. zák., uložil souhrnný trest odnětí svobody v trvání šesti let, pro jehož výkon obviněného podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařadil do věznice s ostrahou. Podle §35 odst. 2 tr. zák. byl zrušen výrok o trestu v trestním příkazu Okresního soudu v Teplicích ze dne 11. 11. 2005, sp. zn. 23 T 181/2005, jakož i všechna další rozhodnutí na toto rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Dovolání obviněný opřel o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., tedy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení, a dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř., protože bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí, nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k) tr. ř. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. obviněný v dovolání blíže nezdůvodnil. Pod dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. brojí proti právní kvalifikaci skutku podle §235 odst. 3 tr. zák. Podle jeho názoru nebyla ve smyslu §88 odst. 1 tr. zák. splněna materiální podmínka pro použití této kvalifikované skutkové podstaty. Směnka vystavená poškozeným nebyla nikdy proplacena a nebyla nikdy uplatněna. Žádný následek ve smyslu finanční újmy nebyl poškozenému způsoben. Nesouhlasí se závěrem, že spáchal trestný čin se zbraní. Střelná zbraň nalezena a zajištěna nebyla. Kromě poškozeného ji nikdo jiný neviděl. Má za to, že by mohl být uznán vinným podle §235 odst. 1, 2 písm. c) tr. zák. jen tehdy, podařilo-li by se prokázat „existenci zbraně v ruce obviněného“. Namítl dále, že pokud jeden ze spoluobžalovaných M. J. byl krajským soudem obžaloby zproštěn, nemohl být trestný čin spáchán nejméně se dvěma osobami podle §235 odst. 1, 2 písm. b) tr. zák. Spáchat čin nejméně se dvěma osobami znamená, že kromě pachatele, který nese trestní odpovědnost, zde musí být ještě minimálně dvě další osoby, a to se nestalo. Z těchto důvodů navrhl Nejvyššímu soudu, aby rozsudek Vrchního soudu v Praze zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství využila svého práva a k dovolání obviněného se vyjádřila. Je přesvědčena, že se soud prvního stupně na str. 15 odůvodnění svého rozsudku přesvědčivě vypořádal s materiálním znakem trestného činu vydírání podle §235 odst. 3 tr. zák., když dospěl k závěru, že úmysl obviněného směřující ke spáchání škody velkého rozsahu svojí závažností podstatně zvyšuje stupeň nebezpečnosti trestného činu pro společnost. Při zkoumání, zda je splněna materiální podmínka pro použití vyšší trestní sazby uvedená v §88 odst. 1 tr. zák. hodnotil konkrétní stupeň nebezpečnosti činu pro společnost, a to komplexně, podle kritérií uvedených v §3 odst. 4 tr. zák. Tuto námitku obviněného považuje proto státní zástupkyně za zjevně neopodstatněnou. Stejně lze podle názoru státní zástupkyně hodnotit i námitku obviněného, že popis skutku neobstojí v konfrontaci s právním posouzením jednání obviněného jako spáchaného nejméně se dvěma osobami. Skutečnost, že třetí osoba účastnící se trestného činu nebyla v podané obžalobě správně ztotožněna, nemění nic na oprávněnosti posoudit skutkové zjištění, že se obviněný předmětného jednání dopustil společně s obviněným B. K. a další přesně nezjištěnou osobou, jako čin spáchaný nejméně se dvěma osobami ve smyslu §235 odst. 2 písm. b) tr. zák. Podle státní zástupkyně je právní kvalifikace skutku podle §7 odst. 1 k §235 odst. 1, 2 písm. b), c), odst. 3 tr. zák. správná. Konstatovala dále, že dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. l) trestního řádu nemohl obviněný uplatnit v žádné z jeho alternativ, protože odvolací soud nerozhodl o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku, aby jeho rozhodnutí mělo být podrobeno zkoumání, zda v rozporu s procesními podmínkami stanovenými zákonem neodepřel obviněnému přístup k druhé instanci, nebo zda nedošlo k zamítnutí odvolání, ačkoli v řízení předcházejícím byl dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k). Vzhledem k uvedeným skutečnostem navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné odmítl.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř.], bylo podáno obviněným jako osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v §265f odst. 1 tr. ř.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle §2 odst. 5 tr. ř., ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod., nemají povahu právně relevantních námitek.
Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
Ve vztahu k námitkám obviněného považuje Nejvyšší soud za potřebné k otázce zjišťování skutkového stavu a hodnocení důkazů uvést, že v daném případě je smyslem dovolání polemizovat se skutkovým zjištěním s cílem vznést pochybnosti o učiněném závěru o vině obviněného. Pro takový případ však musí Nejvyšší soud konstatovat, že takové námitky nejsou způsobilé shora uvedený dovolací důvod naplnit, neboť je jimi namítán nesprávně zjištěný skutkový stav. K otázce zjištěného skutkového stavu musí Nejvyšší soud poukázat na to, že tento (zjištěný skutkový stav §2 odst. 5 tr. ř.) je výsledkem určitého procesu, který spočívá v tom, že soudy musí nejprve zákonu odpovídajícím způsobem provést důkazy, které považují za nezbytné pro zjištění skutkového stavu věci a tyto důkazy musí dále hodnotit v souladu s ustanovením §2 odst. 6 tr. ř. Na základě hodnocení důkazů založeném na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu pak dospívá soud ke zjištění skutkového stavu věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti (pro orgán činný v trestním řízení) a tento závěr je pak shrnut ve skutkovém zjištění – skutkové větě. Shora popsané hodnotící úvahy, stejně jako otázka objasňování tohoto skutkového stavu jsou rozvedeny v odůvodnění. V odůvodnění rozsudku (§125 odst. 1 tr. ř.) soud stručně vyloží, které skutečnosti vzal za prokázané a o které důkazy svá skutková zjištění opřel a jakými úvahami se řídil při hodnocení provedených důkazů, pokud si vzájemně odporují. Z odůvodnění přitom musí být patrno, jak se soud vypořádal s obhajobou, proč nevyhověl návrhům na provedení dalších důkazů a jakými právními úvahami se řídil, když posuzoval prokázané skutečnosti podle příslušných ustanovení zákona v otázce viny a trestu. V tomto směru nebyl Nejvyšším soudem mezi zjištěným skutkovým stavem a hodnotícími úvahami soudu prvního stupně (viz shora k §125 odst. 1 tr. ř.), stejně jako úvahami odvolacího soudu vyjádřenými v souladu s ustanovením §125 odst. 1 tr. ř. zjištěn nesoulad. Dále musí Nejvyšší soud připomenout, že námitky, které směřují proti odůvodnění rozhodnutí nejsou přípustné (§265a odst. 4 tr. ř.).
Nelze přehlédnout, že námitky, které obviněný uplatnil v rámci mimořádného opravného prostředku, tj. v dovolání, jsou obsahově shodné s námitkami, kterými se zabýval soud prvního i druhého stupně a na něž také v odůvodnění svých rozhodnutí uvedené soudy reagovaly. K tomu Nejvyšší soud považuje za potřebné uvést, že „opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, s kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu §265i odst. 1 písm. e) tr. ř.“ (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn.5 Tdo 86/2002, publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu/C. H. BECK, ročník 2002, svazek 17, pod T 408). Je zjevné, že pod dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. obviněný uplatnil stejné námitky jako v předcházejícím řízení.
Podle skutkového zjištění odvolacího soudu se obvinění A. R. a B. K. měli přípravy trestného činu vydírání podle §7 odst. 1 k §235 odst. 1, 2 písm. b), c), odst. 3 tr. zák. dopustit tak, že „dne 20. 8. 2002 mezi 15.00 a 16.00 hod. v D., okres T., po vzájemné předchozí dohodě společně s další přesně nezjištěnou osobou v kanceláři hotelu C., do které přivedl obžalovaný A. R. spoluobžalovaného B. K. a dalšího přesně nezjištěného spolupachatele, obžalovaný A. R. za jejich přítomnosti namířil na poškozeného J. H., nezjištěnou střelnou zbraň a tak ho přiměl k vystavení směnky na částku 10.000.000,- Kč ve svůj prospěch a splatnou dne 21. 8. 2002, avšak k vyplacení peněz nedošlo“.
Pokud jde o okolnosti podmiňující použití vyšší trestní sazby ve smyslu §88 odst. 1 tr. zák. ve vztahu k trestnému činu podle §235 odst. 3 tr. zák., neshledal Nejvyšší soud tuto námitku obviněného jako opodstatněnou.
Již stanovením určité okolnosti podmiňující použití vyšší trestní sazby zákon předpokládá, že při jejím naplnění v běžně se vyskytujících případech bude stupeň nebezpečnosti pro společnost zpravidla podstatně zvýšen. K okolnosti podmiňující použití vyšší trestní sazby se proto nepřihlédne jen tehdy, když stupeň nebezpečnosti činu pro společnost v konkrétním případě (§3 odst. 4 tr. zák.) ani při formálním naplnění této okolnosti nedosáhne stupně odpovídajícího dolní hranici zvýšené trestní sazby, když tedy nebude odpovídat ani nejlehčím běžně se vyskytujícím případům trestného činu dané kvalifikované skutkové podstaty (srov. č. 34/1976-I.). Stupeň nebezpečnosti konkrétního trestného činu není nikdy určován materiálním významem jen jedné, byť i závažné okolnosti, nýbrž je určován komplexem všech okolností případu, včetně těch, které leží mimo skutkovou podstatu trestného činu. Z těchto důvodů musí soud přihlížet vždy ke všem okolnostem konkrétního případu (srov. č. 36/1963 Sb. rozh. tr.).
V uvedené věci je zřejmé, že znak kvalifikované skutkové podstaty trestného činu vydírání podle §235 odst. 3 tr. zák. „škoda velkého rozsahu“ nebyla jen jedním kritériem při posuzování, zda byla v konkrétním případě naplněna materiální stránka trestného činu z hledisek podle §88 odst. 1 tr. zák.
Podle skutkového zjištění obviněný společně s B. K. a s další neztotožněnou osobou mířil na poškozeného pistolí. Motivem jednání obviněného bylo vystavení směnky na částku 10.000.000,- Kč. Výhrůžky učiněné se zbraní v ruce jsou již samy o sobě dostatečnou okolností pro posouzení stupně nebezpečnosti trestného činu pro společnost. Nátlak obviněný stupňoval také slovními výhrůžkami, neboť když poškozený otálel s vyplněním směnky, začal mu vyhrožovat tím, že mu prostřelí kolena. Další významnou spoluurčující okolností pro posouzení, zda je stupeň nebezpečnosti trestného činu pro společnost zvýšen, byla skutečnost, že jednání byly přítomny další dvě osoby, které měly demonstrovat převahu nad poškozeným, zdůraznit vyhrůžku a vzbudit u poškozeného strach. Obě dvě přítomné osoby se na činu podílely zcela vědomě, což svědčí o předem naplánované akci. Veškeré tyto okolnosti zvyšují nebezpečnost trestného činu pro společnost. Podrobně jsou popsány v odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně (na str. 13 - 15). Není pochyb, že ve svém souhrnu naplnily podmínky §88 odst. 1 tr. zák. pro použití vyšší trestní sazby. Jestliže směnka vystavená na částku 10.000.000,- Kč nebyla proplacena, není pro právní kvalifikaci skutku podle §235 odst. 3 tr. zák. rozhodné. Tato okolnost je vyjádřena v tzv. právní větě výroku o vině stádiem trestného činu, a to ve formě přípravy k trestnému činu podle §7 odst. 1 tr. zák. k §235 odst. 1, 2 písm. b), c), odst. 3 tr. zák. Nutno dodat, že příprava k trestnému činu je trestná podle trestní sazby stanovené na trestný čin, k němuž směřovala.
Namítá-li obviněný, že nemohl spáchat trestný čin se zbraní, protože střelná zbraň nebyla nalezena, jde zcela zjevně o námitku spadající do oblasti skutkových zjištění. Jen pro doplnění lze uvést, že v této části soud prvního stupně vycházel z výpovědi poškozeného, o jehož věrohodnosti neměl žádných pochybností. Obviněný si byl vědom, že vyhrůžka k dosažení toho, aby poškozený podepsal směnku na částku 10.000.000,- Kč musí být dost razantní (poškozeného považoval za silnou osobnost). Zvolil k tomu velmi účinné prostředky, a to zbraň a fyzickou přítomnost dalších dvou mužů. Nadto jako místo setkání naplánoval vlastní kancelář. Poškozený začal vyplňovat směnku až poté, co obviněný začal své výhrůžky stupňovat. Je zjevné, že bez jiných známek násilí (poškozený nebyl fyzicky nijak zraněn), by v přítomnosti dvou dalších osob směnku jen tak nevyplnil. Na přítomnost zbraně lze usuzovat i z této skutečnosti. Trestný čin vydírání je spáchán se zbraní ve smyslu §235 odst. 2 písm. c) tr. zák. nejen tehdy, jestliže pachatel užije zbraň k přímému fyzickému násilí vůči osobě, aby dosáhl svého cíle, ale i tehdy, jestliže užije zbraň k zastrašování pohrůžkou, že užije zbraň k fyzickému útoku vůči napadenému, nesplní-li to, k čemu ho nutí (srov. č. 25/1983-II). Zbraň v dané věci sloužila jako prostředek k vyvinutí psychického nátlaku na poškozeného. Z tohoto důvodu námitku ohledně právní kvalifikace skutku podle §235 odst. 2 písm. c) tr. zák. neshledal Nejvyšší soud důvodnou.
Ohledně právní kvalifikace skutku podle §235 odst. 2 písm. b) tr. zák. se Nejvyšší soud ztotožnil s názorem státní zástupkyně, totiž, že na posouzení skutečnosti, zda byl trestný čin spáchán „nejméně se dvěma osobami“ nemá vliv, že třetí osoba nebyla ztotožněna. Součástí popisu skutku je skutkové zjištění, že obviněný se svého jednání dopustil se spoluobviněným B. K. a dalším přesně nezjištěným spolupachatelem, což vypovídá o tom, že se útoku účastnily dvě další osoby odlišné od obviněného. Je třeba dodat, že soudy neměly pochybnosti o přítomnosti třetí osoby na místě činu. Nepodařilo se pouze zjistit její totožnost. Jinak řečeno, znak „nejméně se dvěma osobami“ je v popisu skutku relevantně vyjádřen.
Vedle dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. obviněný uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. Konkrétně však neuvedl, v čem naplnění tohoto dovolacího důvodu spatřuje.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. spočívá v tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) a g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k). Protože z obsahu dovolání nelze jednoznačně určit, kterou z variant obviněný konkrétně uplatňuje, Nejvyšší soud vzal v úvahu obě varianty dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř.
K první části dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. Nejvyšší soud uvádí, že tento dovolací důvod (v části první) má zajišťovat nápravu tam, kde soud druhého stupně měl v řádném opravném řízení přezkoumat určité rozhodnutí napadené řádným opravným prostředkem po věcné stránce, ale místo toho, aniž byly splněny procesní podmínky pro takový postup, opravný prostředek (odvolání nebo stížnost) zamítl nebo odmítl podle §253 odst. 1 nebo odst. 3 tr. ř. (u odvolání), u stížnosti podle §148 odst. 1 písm. a), b) tr. ř. Jinými slovy řečeno, obviněnému nesmí být odepřen přístup k soudu druhého stupně, jsou-li splněny podmínky pro meritorní přezkum napadeného rozhodnutí.
V dané věci se však o takový případ nejedná. Je zřejmé, že odvolacím soudem byl rozsudek soudu prvního stupně po věcné stránce přezkoumán. Tím, že odvolací soud postupem podle §254 odst. 1 tr. ř. přezkoumal zákonnost a odůvodněnost výroků rozsudku, proti nimž bylo podáno odvolání, je zřejmé že rozsudek soudu prvního stupně podrobil meritornímu přezkumu. Lze tedy uzavřít, že obviněnému nebyl přístup k soudu druhého stupně nikterak odepřen. Z tohoto důvodu Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. v této části nemohl obviněný žádnými námitkami naplnit.
Jde-li o druhou alternativu dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř., Nejvyšší soud vycházeje z toho, že prostřednictvím tohoto dovolacího důvodu obviněný uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., musí konstatovat, že s touto částí dovolání se vypořádal přímo v rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a nezbývá mu nic jiného, než na toto odůvodnění odkázat.
S přihlédnutím ke všem shora uvedeným skutečnostem Nejvyšší soud shledal dovolání obviněného podané s odkazem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. zjevně neopodstatněným. Nejvyšší soud proto dovolání obviněného odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř., aniž by na jeho podkladě přezkoumal napadené rozhodnutí a předcházející řízení podle §265i odst. 3 tr. ř. Ohledně dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. rozhodl o dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř., protože bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř., což s ohledem na důvod odmítnutí podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. ve vztahu k dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. není vyjádřeno ve výroku usnesení. Pokud jde o rozsah odůvodnění, odkazuje Nejvyšší soud na ustanovení §265i odst. 2 tr. ř. V souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. bylo o odmítnutí dovolání rozhodnuto v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 29. července 2009
Předseda senátu:
JUDr. Jan Engelmann