ECLI:CZ:NS:2009:7.TDO.1534.2008.1
sp. zn. 7 Tdo 1534/2008
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl dne 7. ledna 2009 v Brně v neveřejném zasedání o dovolání obviněného P. Ch., proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 29. 4. 2008, sp. zn. 6 To 18/2008, který rozhodoval jako soud odvolací v trestní věci vedené u Okresního soudu v Bruntále pod sp. zn. 1 T 135/2002, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Bruntále ze dne 17. 10. 2007, sp. zn. 1 T 135/2002, byl obviněný P. Ch. uznán vinným trestným činem zpronevěry podle §248 odst. 1, odst. 3 písm. c) tr. zák. a odsouzen podle §248 odst. 3 tr. zák. a §35 odst. 2 tr. zák. k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání pěti let. Podle §39a odst. 3 tr. zák. byl pro výkon trestu zařazen do věznice s dozorem. Současně byl podle §35 odst. 2 tr. zák. zrušen výrok o trestu z pravomocného rozsudku Okresního soudu v Bruntále ze dne 27. 6. 2005, č. j. 1 T 135/2008 – 2228, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 14. 9. 2006, sp. zn. 6 To 100/2006, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Tímto rozsudkem bylo rovněž rozhodnuto o vině a trestu obviněných R. P., a R. F.
Proti tomuto rozhodnutí podali odvolání všichni obvinění a státní zástupce v neprospěch obviněných proti všem výrokům napadeného rozhodnutí. Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 29. 4. 2008, sp. zn. 6 To 18/2008, z podnětu odvolání obviněných P. Ch. a R. P. podle §258 odst. 1 písm. b), e) tr. ř. napadený rozsudek ohledně těchto obviněných zrušil a za podmínek §259 odst. 3 písm. a), b) tr. ř. sám znovu rozhodl ohledně obviněného P. Ch. tak, že ho uznal vinným trestným činem zpronevěry podle §248 odst. 1, odst. 3 písm. c) tr. zák. ve znění účinném od 1. 1. 2002 a odsoudil ho podle §248 odst. 3 tr. zák. k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 3 roků, jehož výkon mu podle §58 odst. 1 tr. zák. a §60a odst. 1, 2 tr. zák. podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání 5 roků za současného vyslovení dohledu. Současně podle §35 odst. 2 tr. zák. zrušil výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu v Bruntále ze dne 27. 6. 2005, sp. zn. 1 T 135/2002, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 14. 9. 2006, sp. zn. 6 To 100/2006, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Rovněž rozhodl o vině a trestu obviněného R. P. Odvolání státního zástupce podle §256 tr. ř. zamítl. O odvolání obviněného R. F. rozhodl Krajský soud v Ostravě samostatně usnesením ze dne 29. 4. 2008, sp. zn. 6 To 18/2008 (viz č. l. 3144, sv. 8 tr. spisu).
Proti rozhodnutí soudu druhého stupně podal obviněný prostřednictvím obhájce řádně a včas dovolání opírající se o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Na úvod obsáhlého odůvodnění obviněný citoval všechna rozhodnutí učiněná v této věci soudy prvního a druhého stupně. Obviněný uvedl, že z provedené důkazní situace vyplývají závěry, které nemají podporu v právním posouzení skutku. Dále se zabýval otázkou nesprávného restriktivního výkladu ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v rozhodovací činnosti Nejvyššího soudu České republiky. V této souvislosti poukázal na nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 216/04, s tím, že s ohledem na tento nález a v návaznosti na opětovné posouzení důkazů má být jeho dovolání shledáno přípustným a shledány v něm důvody spočívající v nesprávném právním posouzení skutku.
Obviněný napadá rozsudek Krajského soudu v Ostravě s tím, že odvolací soud měl zejména nesprávně právně posoudit věc v důsledku nesprávných skutkových zjištění, učiněných v rozporu s důkazní situací. Rovněž se krajský soud podle jeho názoru nevypořádal s odvolacími námitkami obhajoby, nerespektoval ustanovení §125 tr. ř., neboť dostatečně neodůvodnil hodnocení důkazů, které si odporují a nehodnotil je v souvislosti s jinými důkazy. Nevypořádal se tedy se všemi provedenými důkazy, které nevyhodnotil ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř., a současně podle obviněného porušil i ustanovení §2 odst. 5 tr. ř., neboť nebyl zjištěn skutkový stav, o němž nejsou důvodné pochybnosti, čímž byla porušena i zásada in dubio pro reo.
Obviněný souhlasí se závěrem, že byl odpovědný za správu mobiliáře v kostele v D. a za nakládání s majetkem zařazeným na seznamu kulturních památek. Podstatu pochybení však spatřuje v názoru soudu, že se dopustil úmyslného trestného činu a že vytýkané jednání bezvýhradně vztahuje ke všem věcem mobiliárního vybavení kostela, jak jsou popsány ve skutkové větě napadeného rozsudku. Napadený rozsudek podle obviněného zcela pomíjí objasnění důvodnosti aplikace subjektivní stránky trestného činu zpronevěry v jeho chování na celý rozsah vzniklé škody. Následně obviněný poukázal na smlouvu o dílo, kterou měl uzavřít s R. P., jakožto podstatný důkaz s tím, že jejím předmětem byly s ohledem na její text pouze zbytky oltáře, lavice, zpovědnice a kazatelna. Obviněný v této souvislosti poukazuje na omezený rozsah možné škody. Uvedeným čtyřem položkám pak obviněný přiřadil ocenění podle zjištění z napadeného rozhodnutí a dospěl k úhrnné částce 1.860.000,- Kč, která je podle něj podřaditelná pod subjektivní stránku uvedeného trestného činu. Pokud odvolací soud při stanovení rozsahu způsobené škody odkazoval i na další důkazy, nemá to podle obviněného oporu v důkazním řízení, a to především pokud jde o dohodu o prodeji a nákupu tvrzenou ve skutkové větě rozsudku soudu druhého stupně. I kdyby taková dohoda byla, pak podle obviněného nic nevypovídá o jejím věcném rozsahu. Obviněný zdůraznil, že prodal pouze to, co je popsáno ve smlouvě o dílo, když se v kostele skutečně nacházely toliko zbytky po vyjmenovaných kusech, tedy ani podstatná torza těchto částí mobiliáře. Upozornil, že obviněný P. měl důvod zhoršit jeho postavení, neboť tento postup právně vyloučil jeho přímé pachatelství na majetku církve. Z uvedeného podle obviněného plyne, že smlouva o dílo obsahuje právě to, co je mu možno přičítat jako zpronevěřené k tíži, neboť v den podpisu smlouvy nebyly v kostele žádné jiné dřevěné věci, než uvedené ve smlouvě, což podle něj potvrzuje i obviněný P. ve své výpovědi ze dne 23. 1. 2003. Přitom když byl státním zástupcem upozorněn na nesoulad toho, co bylo napsáno ve smlouvě a toho, co bylo odvezeno z kostela, odůvodnil to tím, že byli s F. domluveni, co má být z kostela odvezeno a co má zůstat.
Krajský soud v Ostravě, jak dále uvádí obviněný, také rezignoval na přesnější časové určení okamžiku demontáže a odvozu mobiliáře, ač tak mohlo být s ohledem na výpovědi svědků K. M. a R. Š. učiněno. Obviněný následně dovozuje, že k demontáži a odvozu došlo ve dnech 27. a 28. 2. 1997 a velmi pravděpodobně i ve dnech 25. a 26. 2. 1997. Již soud prvního stupně pak ve věci sám učinil závěr, že smlouva o dílo byla uzavřena až 28. 2. 1997, z čehož obviněný usuzuje, že k demontáži větší části mobiliáře došlo R. P. a R. F. bez jeho vědomí ještě před tím, než smlouvu o dílo s R. P. dojednal, a tedy byla ukradena. Navíc věci popsané ve smlouvě o dílo v době jejího uzavření, jak tvrdí obviněný, se nenacházely ve stavu celků, nýbrž se jednalo pouze o poškozené zbytky.
Z časové posloupnosti podle obviněného vyplývá i motivace zájmu R. P. o sjednání smlouvy, neboť poté, co se R. F. v kostele setkal s novináři, požadoval po R. P. smlouvu, který tak pochopil, že potřebuje získat alibi legálnosti nabytí mobiliáře. Smlouvou o dílo pak obviněný údajně R. P. úplatně postoupil jen zcela nepatrné zbytky mobiliáře, které v té době považoval již toliko za nepořádek v kostele. Teprve tímto jednáním by měl naplnit subjektivní stránku trestného činu zpronevěry. Pro určení závažnosti jeho jednání však podle obviněného soudu chybí ocenění právě této zcela zbytkové části mobiliáře. Stanovená cena se totiž vztahuje k předmětům kompaktním, které nejsou jako celky degradované. Cena věcí, za jejichž prodej obviněný odpovídá, podle něj jistě nedosahuje škody nikoli malé a snad ani nepatrné. Z deníku příjmů je pak podle obviněného možno zjistit pravdivost jeho tvrzení, že od P. obdržel za předměty z kostela více než 2.000,- Kč či 3.000,- Kč, na čemž trvá P. Toto zavedení platby do účetnictví pak svědčí o tom, že si z peněz ničeho neponechal, přesto, že doklad o přijetí peněz vydán nebyl. R. P. podle obviněného nemluví pravdu, pokud popírá tuto platbu.
Sjednání smlouvy o dílo obviněný podle svého vyjádření nevěnoval větší pozornost, neboť R. P. jako významného dárce částky 20.000,- Kč ve prospěch farnosti považoval za seriózního člověka, proto také strpěl antidatování smlouvy, ač byla sjednána nejdříve dne 28. 2. 1997 a nikoli 25. 2. 1997, jak je v ní uvedeno. Je podle něj nepochybné, že P. ho předložením smlouvy o dílo a zaplacením částky 20.000,- Kč cíleně manipuloval ve prospěch svého budoucího alibi. Obviněný zopakoval, že smlouva o dílo nebyla sjednána dne 25. 2. 1997, nýbrž dne 28. 2. 1997, kdy již v kostele žádný mobiliář nebyl a obviněný nemohl při této návštěvě žádný mobiliář vidět. Zcela výmluvným důkazem o stavu prodávaných věcí je cena, kterou P. zaplatil. Oficiálně uvedeno 2.000,- Kč, P. připouští 3.000,- Kč a obviněný tvrdí 20.000,- Kč. Obviněný tvrdí, že pokud by zištně zpronevěřil předmětný majetek, jistě by si zajistil stonásobně vyšší výnos.
Obviněný dále uvádí, že to nebyl on, kdo měl jakoukoli motivaci sjednat s P. smlouvu za tak cenově nevýhodných podmínek. Zdůraznil, že podle textu smlouvy o dílo nebyl zájmem obou jejích účastníků prodej, nýbrž vyklizení kostela, k čemuž také směřovala jeho vůle a s ní spojené jednání. Případné zavinění za ztrátu zbytků mobiliáře v kostele, které již nevnímal jako předměty vyžadující ochranu, ať již vlastnickou nebo kulturní, na jeho straně může být toliko nedbalostní.
Obviněný závěrem dovozuje, že se nedopustil vytýkaného jednání, ani jiného jednání, jež je v příčinné souvislosti se vznikem popsané škody. Právní posouzení o jeho neoprávněném disponování s uvedeným majetkem považuje za nesprávné. S majetkem vyjmenovaným ve výroku o vině rozsudku odvolacího soudu disponovaly mimo jeho vůli a vědomí jiné osoby, a to R. P. a R. F., přičemž jeho aktivní jednání se vztahuje pouze na zbytkové části svěřeného majetku. Toto jednání podle něj nevykazuje znaky skutkové podstaty trestného činu. Závěr odvolacího soudu, který posoudil skutek jako trestný čin zpronevěry podle §248 odst. 1, 3 písm. c) tr. zák., tudíž nemá oporu v dokazování a je zcela nesprávný. Obviněný je přesvědčen, že na základě provedených důkazů nelze prokázat, že skutek, pro který je stíhán, spáchal a proto navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky napadený rozsudek Krajského soudu v Ostravě podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil a za podmínek podle §265m tr. ř. rozhodl tak, že se zprošťuje obžaloby.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření k dovolání uvedl, že z dikce uplatněného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. vyplývá, že jeho výchozím předpokladem je nesprávná aplikace hmotného práva, nikoli nesprávnost v provádění důkazů, v jejich hodnocení či ve vyvozování skutkových závěrů, jež jsou upraveny předpisy trestního práva procesního. Zásah do skutkových zjištění je možné připustit v určitém rozsahu i v rámci řízení o dovolání, avšak pouze tehdy, existuje-li extrémní nesoulad mezi učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a právními závěry soudu na straně druhé (včetně úplné absence příslušných skutkových zjištění) a současně je-li toto pochybení předmětem dovolání, což se však v posuzované věci nestalo.
Uvedl, že naznačené závěry jsou akceptovány i rozhodovací praxí Ústavního soudu, což je zřejmé např. z jeho usnesení ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03, ze dne 9. 2. 2006, sp. zn. III. ÚS 688/05, a zejména z usnesení ze dne 22. 7. 2008, sp. zn. IV. ÚS 60/06. Ústavní soud poznamenal, že institut dovolání je mimořádným opravným prostředkem, jehož zavedení do právního řádu je projevem svobodné vůle zákonodárce a nikoli projekcí některého základního práva garantovaného Listinou základních práv a svobod či jinými součástmi ústavního pořádku. Žádné ústavně zaručené právo na přezkum pravomocných rozhodnutí v trestních věcech neexistuje. Jestliže zákonodárce projednání dovolání věcně omezil stanovením jednotlivých zákonných dovolacích důvodů, jejichž existence je pro meritorní přezkum pravomocného rozhodnutí v dovolacím řízení nezbytná, nelze takovému postupu z ústavněprávního hlediska nic vytknout. Není-li existence dovolacího důvodu soudem zjištěna, pak ani zákonná povinnost Nejvyššího soudu dovolání věcně projednat neexistuje. Ústavní soud doplnil, že v minulosti se sice v některých případech přiklonil k širšímu pojetí dovolacího důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (mimo jiné výslovně zmiňuje i nález ze dne 28. 11. 2005, sp. zn. IV. ÚS 216/04, na který poukazuje v podaném dovolání i obviněný), nicméně na rozdíl od citovaných nálezů v projednávané věci, sp. zn. IV. ÚS 60/06, neshledal zjevný (extrémní) rozpor mezi tím, co bylo podle obsahu spisu v řízení zjištěno, a skutkovými závěry uvedenými ve skutkové větě odsuzujícího rozsudku.
Popsané závěry je podle státního zástupce nutné plně zohlednit i v rámci posouzení dovolání obviněného P. Ch. Jím uplatněná argumentace se zcela míjí s uplatněným dovolacím důvodem i s dovolacími důvody ostatními, byť neuplatněnými.
Na okraj doplnil, že ve věci nelze konstatovat ani extrémní nesoulad ve výše uvedeném smyslu. Krajský soud v Ostravě podrobně posoudil provedené důkazy (v této souvislosti zejména výpověď spoluobviněného R. P.) a v přímé návaznosti na ně dovodil logický a správný průběh skutkového děje, který odpovídajícím způsobem právně kvalifikoval. Verzi skutku předloženou obviněným, že mobiliář byl postupně odcizován bez vědomí obviněného R. P. a R. F., a teprve až závěrem tohoto jejich jednání, údajně z důvodů zajištění si fiktivního legálního dokladu o nabytí majetku, nabídli obviněnému sjednání smlouvy o dílo, jejímž předmětem mělo být uklizení kostela od v tu chvíli zde zbývajících věcí, což obviněný, aniž by na odcizení takřka veškerého mobiliáře jakkoli reagoval, za částku několika tisíc korun akceptoval, jež v určitých ohledech vnitřní logiku a smysl postrádá, tudíž přijmout nelze.
Státní zástupce je proto přesvědčen, že dovolání obviněného je v celém jeho rozsahu podané z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř. a proto navrhl, aby ho Nejvyšší soud odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Současně souhlasil s projednáním věci v neveřejném zasedání.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Z dikce uvedeného ustanovení plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat výlučně vady hmotně právní. Protože zpochybnění správnosti skutkových zjištění do zákonem vymezeného okruhu dovolacích důvodů podle §265b tr. ř. zahrnout nelze, je dovolací soud skutkovými zjištěními soudu prvního, event. druhého stupně vázán a těmito soudy zjištěný skutkový stav je pro něj východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva. Dovolací soud tedy musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda právní posouzení skutku je v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
V mezích dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze tedy namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde, nebo že jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.
Na podkladě dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nelze ovšem namítat a ani přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu §2 odst. 5 tr. ř. ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů podle §2 odst. 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Nejvyšší soud v rámci dovolacího řízení neprovádí dokazování buď vůbec, anebo jen zcela výjimečně, a to pouze za účelem rozhodnutí o dovolání (§265r odst. 7 tr. ř.), a není tak oprávněn, pouze na podkladě spisu a bez možnosti provedené důkazy zopakovat za dodržení zásad ústnosti a bezprostřednosti, zpochybňovat dosavadní skutková zjištění a prověřovat správnost hodnocení důkazů provedeného soudy nižších stupňů. Jinak řečeno, dovolání lze opírat jen o námitky hmotně právní povahy, nikoli o námitky skutkové.
Současně platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle §265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.
Z obsahu dovolání obviněného ale vyplývá, že jeho námitky nejsou způsobilé založit přezkumnou povinnost dovolacího soudu, protože jsou zaměřeny nikoli proti právnímu posouzení skutku nebo jinému hmotně právnímu posouzení ve smyslu §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale směřují výhradně proti hodnocení důkazů provedeného soudy a následně proti správnosti skutkového stavu uvedeného ve výroku o vině rozsudku soudu druhého stupně. Toho si je nakonec sám obviněný vědom, když v úvodu dovolání s odkazem na restriktivní výklad dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Nejvyšším soudem uvedl, že odvolací soud (potažmo i soud prvního stupně) věc nesprávně právně posoudil v důsledku nesprávných skutkových závěrů učiněných v rozporu s důkazní situací, s tím, že žádá, aby Nejvyšší soud v návaznosti na opětovné posouzení důkazů právě v takových námitkách shledal naplnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Obviněný navíc v dovolání uplatnil v podstatě shodné námitky jako již ve svém řádném opravném prostředku, byly podstatou také celé jeho obhajoby a soudy obou stupňů se jimi zabývaly a vypořádaly se s nimi.
Obviněný svými námitkami, že se soud nevypořádal s odvolacími námitkami obhajoby, nezabýval se jejich podstatou, přijal některá skutková zjištění, která nemají oporu v dokazování, námitkami, že se obviněný trestné činnosti nedopustil nebo alespoň ne v uvedeném rozsahu, že obviněný P. nemluví pravdu, neboť právě tento obviněný měl údajně důvod zhoršit jeho postavení, aby tak vyloučil své přímé pachatelství na majetku církve, pouze polemizuje se způsobem hodnocení důkazů soudy obou stupňů, jakož i se skutkovými zjištěními soudů. Námitkou, že orgány činné v trestním řízení nepostupovaly v souladu s §2 odst. 5, 6 tr. ř. a porušily tak zásadu in dubio pro reo, obviněný namítá údajné porušení procesních pravidel a v podstatě brojí proti správnosti a úplnosti provedeného dokazování. Nejvyšší soud se nezabýval ani námitkami, kterými obviněný brojí proti odůvodnění rozhodnutí soudu prvního i druhého stupně, neboť tyto námitky jsou ve smyslu §265a odst. 4 tr. ř. nepřípustné.
Obviněný tak v dovolání opakovaně popisuje svoji verzi průběhu skutkového děje, napadá výpovědi obviněného P., považuje je za nepravdivé a předkládá soudu motivy jednání tohoto obviněného, tak, aby svou osobu vyvinil. Z provedených důkazů (které soudy údajně nesprávně hodnotily) pak vyvozuje své vlastní závěry podporující jeho verzi průběhu skutkového děje, že to byli obvinění P. a F., kdo bez jeho vědomí neoprávněně manipuloval s vybavením kostela a jeho do svého jednání zapojili, aby si zabezpečili alibi. Obviněný tak zcela pomíjí skutková zjištění učiněná soudy obou stupňů. Dovolací soud při posuzování správnosti právního posouzení skutku vychází ze skutkových zjištění učiněných soudy v průběhu dokazování v hlavním líčení a nikoli z konstrukce skutku, kterou za správnou považuje obviněný. Z konkrétních námitek obviněného je zřejmé, že skutek zjištěný soudem popírá, považuje ho za neprokázaný a neuvádí jedinou konkrétní námitku, která by zpochybňovala právní posouzení skutku tak, jak je uveden ve výroku o vině rozsudku soudu druhého stupně.
Jediným důvodem opodstatňujícím zásah Nejvyššího soudu do skutkových zjištění může být pouze případ existence tzv. extrémního rozporu mezi provedenými důkazy a soudy učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a právním posouzením skutku na straně druhé. Ačkoli obviněný v dovolání existenci takového rozporu přímo nenamítal, Nejvyšší soud zkoumal, zda z odůvodnění rozhodnutí obou soudů vyplývá zjevná logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením a učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a právními závěry soudů na straně druhé. Nezjistil ale žádný důvod pro závěr o existenci zmíněného nesouladu.
Z obsahu spisu a z odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů je zřejmé, že soudy v předmětné věci provedly rozsáhlé dokazování a důkazy pak hodnotily v souladu s příslušnými ustanoveními trestního řádu. Podle právní věty rozhodnutí soudu druhého stupně se obviněný trestného činu zpronevěry podle §248 odst. 1, odst. 3 písm. c) tr. ř. dopustil tím, že si přisvojil cizí věc, která mu byla svěřena a způsobil takovým činem značnou škodu. Podle skutkových zjištění soudů obou stupňů není sporu o tom, že obviněný Ch. byl jako farář F. M. M. exkurendo administrátor s právy a povinnostmi faráře F. A. H., spravující církevní a kostelní majetek filiálního kostela Sv. M. v D., osobou zodpovědnou za nakládání s majetkem, který je ve vlastnictví církve. Tuto skutečnost ani obviněný Ch. nepopírá. Vybavení předmětného kostela Sv. M. v D. bylo tedy ve vztahu k obviněnému věcí cizí, svěřenou mu do správy.
Ke zjištění ohledně rozsahu a stavu mobiliáře v kostele v předmětném období (počátek roku 1997) před jeho demontáží (vyklizením, prodejem) soudy provedly řadu důkazů. O stavu mobiliáře vypovídají svědkové z řad občanů obce D. (př. svědek K. M. č. l. 1626, sv. 6 tr. spisu), osob jež se podílely na demontáži, či navštívily kostel v souvislosti s obchodní aktivitou obviněného (obviněný R. F. na č. l. 411, sv. 2 tr. spisu, svědek P. H. na č. l. 2824, sv. 7 tr. spisu, svědek L. Ž. č. l. 1599, sv. č. 6 tr. spisu), dále o stavu a rozsahu mobiliáře vypovídá dokumentace Státního památkového ústavu v Ostravě ze dne 20. 11. 1995 včetně videozáznamu s komentářem a v neposlední řadě částečně také Studie opravy kostela od A. M. včetně fotografií ze dne 18. 8. 1997 (č. l. 1018 a násl., sv. 6 tr. spisu). Sám obviněný Ch. popisuje (č. l. 235 tr. spisu) při své první návštěvě kostela na podzim 1995 (oltářní menza, lavice, varhany, některé píšťaly chyběly, atd.). Tolik pokud jde o zjištěný rozsah mobiliáře před jeho vyklizením. Znaleckými posudky uvedenými v rozhodnutích soudů obou stupňů pak došlo k ocenění hodnoty mobiliáře a vyčíslení vzniklé škody, neboť po jednání popsaném ve skutkové větě nezbylo ze zjištěného mobiliáře nic.
Pokud jde o jednání obviněných (resp. obviněného Ch.) je zřejmé, že soudy v tomto směru provedly rozsáhlé dokazování ať již výslechy svědků či listinnými důkazy. Soudy svůj závěr o vině obviněného opřely zejména o výpovědi obviněného P., jehož výpovědi byly v průběhu trestního řízení proti obviněnému potvrzovány dalšími provedenými důkazy. Při hodnocení důkazů pak soudy postupovaly v souladu s ustanovením §2 odst. 6 tr. ř., poukázaly na rozpory mezi jednotlivými důkazy (zejména výpověďmi obviněných P. a Ch.) a uvedly, která zjištění považují za dostatečně prokázaná. Takto zjištěný skutkový stav je pak popsán v tzv. skutkové větě výroku o vině rozhodnutí soudu druhého stupně.
Ze skutkové věty výroku o vině rozhodnutí soudu druhého stupně vyplývá, že obviněný se dopustil jednání spočívající v tom, že jako farář F. M. M. exkurendo administrátor s právy a povinnostmi faráře F. A. H., spravující církevní a kostelní majetek filiálního kostela Sv. M. v D., v přesně nezjištěné době v měsících únor až březen 1997 v D., okr. B., po předchozí dohodě v rozporu s ustanoveními §7 odst. 5, §9, §12 odst. 1 a §13 odst. 1 a 4 zákona č. 20/1987 Sb., o státní památkové péči, mobiliář filiálního kostela Sv. M., zapsaný ve státním seznamu movitých kulturních památek, kdy o zápisu byl vyrozuměn Ř. f. ú. přípisem Krajského střediska státní památkové péče a ochrany přírody ze dne 19. 11. 1972, konkrétně oltář v ceně 800.000,- Kč, boční oltář v ceně 300.000,- Kč, kazatelnu v ceně 700.000,- Kč, zpovědnici 3189 v ceně 700.000,- Kč, kostelní lavici v ceně 160.000,- Kč, lustr v ceně 80.000,- Kč, poprseň kruchty v ceně 60.000,- Kč, varhanní skříň na choru bez píšťal v ceně 200.000,- Kč, tedy v celkové ceně 3.000.000,- Kč, prodal R. P. za částku nejméně 3.000,- Kč tyto památkově chráněné sakrální předměty a učinil tak bez souhlasu nadřízeného biskupství, přičemž s R. P. vyhotovili smlouvu o dílo, ač ve skutečnosti se dohodli na prodeji a nákupu předmětů sakrální povahy, které následně R. P. prodal a předal za částku nejméně 15.000,- Kč R. F., tímto jednáním obviněný způsobil Ř. F. A. H., škodu ve výši 3.000.000,- Kč.
Obviněný v dovolání uvádí, že předmětem smlouvy o dílo mezi ním a P. bylo toliko vyklizení, vyčištění kostela, odmítá svou odpovědnost za celý rozsah škody a zdůrazňuje, že uvedený skutek nespáchal. Obviněný tak v podstatě popírá existenci dohody o prodeji – nákupu předmětného mobiliáře mezi ním a P. a uvádí, že závěry o existenci takové dohody nemají oporu v provedeném dokazování. Nejvyšší soud se však ztotožnil s názorem obou soudů ohledně předchozí dohody mezi obviněnými. Z výpovědí obviněného P., které jsou podporovány dalšími provedenými důkazy (př. výpovědí obviněného F., svědka P. H.) vyplývá, že obviněného Ch. znal přes svědka P. H. již delší dobu. Počátkem roku 1997 ho navštívil na faře v M. M., od něj se dozvěděl o údajné demolici kostela v D. a o zbytcích vybavení, které mu obviněný Ch. nabídl k prodeji. Do kostela se spolu jeli podívat, s tím, že obviněný P. osloví obviněného F., pokud jde o jeho zájem o mobiliář (č. l. 1497, sv. 6 tr. spisu). Obviněný F. v této souvislosti vypovídal, že byl osloven obviněným P., že je na prodej vnitřní vybavení kostela a že smlouvu s farářem zařídí. F. uvedl, že již dříve od obviněného Ch. prostřednictvím svědka H. nakupoval. Svědek H. vypovídal (č. l. 2824 a násl.), že seznamoval obviněného Ch. s P., že obchodů s Ch. realizovali více a vždy byla s farářem domluva.
Z provedených důkazů je zřejmé, že stojí osamocena verze obviněného Ch. ohledně skutečnosti, že obviněného P. viděl poprvé dne 28. 2. 1997, kdy se u něj tento zastavil na faře s informací, že kostel v D. je k demolici, a kdy spolu jeli do uvedeného kostela. Poněkud nelogicky vyznívá skutečnost, že obviněný Ch. zjistil při návštěvě s obviněným P. tristní stav mobiliáře, a přesto (právě proto) podepsal s obviněným smlouvu o dílo, jejímž smyslem byl podle něj pouhý úklid kostela. Podepsali spolu smlouvu o dílo, kterou navíc antidatovali. To vše bez dalších reakcí obviněného Ch. na stav mobiliáře, který naposledy viděl na podzim roku 1995 při své první návštěvě v kostele, bez reakce na zmizení vybavení, které bylo v jeho správě a za které byl odpovědný.
Pokud jde o obsah smlouvy o dílo, obvinění se shodli, že tuto připravoval obviněný P., i zde vyvstávají rozpory pokud jde o verzi obviněného Ch. Ten uvádí, že ji měl podepisovat s obviněným P. v den, kdy se s ním viděl poprvé, poté, co přijeli z kostela, kde shlédli stav vybavení, kdy obviněný Ch. popisuje, že z mobiliáře zbyly jen třísky a sokly a vypovídá, že pomohl vynést před kostel věci, které si mohl obviněný P. odvézt. Přesto pak podepsal s obviněným P. antidatovanou smlouvu o dílo, jejímž obsahem byl odvoz oltáře, lavic, kazatelny, zpovědnice, když ani sám tento rozsah vybavení ve výpovědích nezmiňoval a navíc obviněný P. měl podle jeho verze již smlouvu připravenou.
Na tuto verzi po pečlivém zvážení soudy obou stupňů nepřistoupily a obhajobu obviněného Ch. v tomto směru považovaly za vyvrácenou. Takový průběh skutkového děje nepřijímá ani Nejvyšší soud. Z obsahu rozhodnutí soudů obou stupňů je totiž zřejmé, které skutečnosti vzaly za dostatečně prokázané a jejich závěry vyplývají z provedeného dokazování. Skutečně není rozhodné, kdy byla podepsána smlouva o dílo s obviněným P., neboť ve věci existovala předchozí dohoda mezi nimi o prodeji zjištěného vnitřního vybavení kostela. Ze závěrů soudů rovněž vyplývá trestní odpovědnost obviněného Ch. za celý rozsah způsobené škody.
Pro úplnost je nutno uvést, že důkazy provedené soudy, hodnocené v souhrnu i jednotlivě, vedly ke zjištění skutkového stavu o němž nebyly důvodné pochybnosti, v rozsahu nezbytném pro rozhodnutí soudů. Nejvyšší soud tedy dodává, že soudům obou stupňů nelze nic vytýkat pokud jde o rozsah provedeného dokazování a následné vyhodnocení provedených důkazů. Souhlasí rovněž s právní kvalifikací zjištěného skutkového stavu.
Z výše uvedeného je tedy zřejmé, že obviněný se výše uvedenými námitkami domáhá změny skutkových zjištění učiněných soudy, nabízí k posouzení svoji verzi průběhu skutkového děje, přičemž teprve sekundárně v závislosti na takto dosažené změně skutkových zjištění by pak mělo podle ní dojít i ke změně právního posouzení skutku. Takovými námitkami však obviněný deklarovaný důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. zjevně nenaplnil.
Proto bylo dovolání obviněného P. Ch. posouzeno jako podané z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř. Dovolání obviněného bylo na základě výše uvedeného podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítnuto.
Nejvyšší soud tak učinil v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 7. ledna 2009
Předseda senátu:
JUDr. Michal Mikláš