ECLI:CZ:NS:2009:8.TDO.1162.2009.1
sp. zn. 8 Tdo 1162/2009
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky, soud pro mládež, rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 30. září 2009 o dovolání obviněného mladistvého M. S . , proti usnesení Krajského soudu v Brně, soudu pro mládež, ze dne 2. 6. 2009, sp. zn. 4 Tmo 76/2009, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Okresního soudu v Blansku, soudu pro mládež, pod sp. zn. 3 Tm 2/2009, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného mladistvého M. S. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Blansku, soudu pro mládež, ze dne 30. 3. 2009, sp. zn. 3 Tm 2/2009, byl obviněný mladistvý M. S.(dále jen „mladistvý“, příp. „dovolatel“) uznán vinným, že:
„1) dne 24. 4. 2008 v dosud přesněji nezjištěné době v dopoledních hodinách řídil v B., po místní komunikaci v T., motorovou čtyřkolku tov. zn. Yamaha Grizzly, majitele – obchodní společnosti S. S., s. r. o., ačkoli nebyl držitelem žádného řidičského oprávnění,
2) dne 25. 10. 2008 kolem 22.35 hodin řídil v B., na ulici D., motocykl tov. zn. MJ 50 Dandy s nejvyšší povolenou rychlostí 65 km/h, majitele K. S., přestože je držitelem pouze řidičského oprávnění skupiny AM, které ho opravňuje k řízení mopedů a malých motocyklů s maximální konstrukční rychlostí 45 km/h, tedy řídil uvedený motocykl, ačkoliv není držitelem příslušné podskupiny řidičského oprávnění, přičemž byl u točny MHD na ulici D. v B. kontrolován hlídkou Policie České republiky“.
Takto popsané jednání mladistvého soud právně kvalifikoval jako provinění řízení motorového vozidla bez řidičského oprávnění podle §180d tr. zák. a podle §12 písm. b) zákona č. 218/2003 Sb., o soudnictví ve věcech mládeže, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zák. č. 218/2003 Sb.“), upustil od uložení trestního opatření. Současně podle §15 odst. 2 písm. e) zák. č. 218/2003 Sb. mladistvému vyslovil jako výchovné opatření napomenutí s výstrahou a zároveň mu důrazně vytkl protiprávnost provinění řízení motorového vozidla bez řidičského oprávnění podle §180d tr. zák., jehož se dopustil, a dále jej upozornil na to, že pokud by v budoucnu páchal další trestnou činnost, byla by proti němu uplatněna výchovná ochranná a zejména trestní opatření podle zák. č. 218/2003 Sb.
Proti tomuto rozsudku podal mladistvý odvolání, o němž Krajský soud v Brně, soud pro mládež, rozhodl usnesením ze dne 2. 6. 2009, sp. zn. 4 Tmo 76/2009, tak, že je podle §256 tr. ř. zamítl.
Rozhodnutí odvolacího soudu napadl mladistvý prostřednictvím obhájce JUDr. J. P. dovoláním, v němž uplatnil dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g) a l) tr. ř., neboť je přesvědčen, že soudy obou stupňů se při hodnocení provedených důkazů důsledně nevypořádaly se všemi skutečnostmi, které z nich vyplývají, zejména nesprávně posoudily přípustnost důkazu, který jako jediný byl přímým důkazem a měl prokázat jeho vinu.
Dovolatel považoval za nutné uvést, že prokázání zavinění skutku, který byl předmětem v řízení o odvolání, stojí jednoznačně na výpovědi svědka I. K. a jím vytvořeném videozáznamu, z něhož byly pořízeny fotografie sloužící k důkazu. Soud prý v odůvodnění tohoto výroku o vině opomenul, že svědek ve své výpovědi v hlavním líčení uvedl, že jím pořizovaný videozáznam, z něhož bylo vycházeno, pořídil s úmyslem použít jej pro policii. S touto skutečností se pak soud ani nevypořádal. Tato skutečnost totiž mimořádně zdůrazňuje to, že svědek I. K. pořídil videozáznam v rozporu se zákonem. Bez ohledu na další ve věci provedené důkazy směřující k prokázání tohoto skutku je nutno podle mladistvého zkoumat, zda je takový důkaz přípustný v trestním řízení a zda tedy lze na základě takového důkazu dospět k rozhodnutí o vině pachatele, zvláště pokud byl pořízen od počátku s úmyslem použít ho do trestního řízení jako důkaz. Pokud totiž svědek takový úmysl měl, byl-li (podle svého názoru) ohrožen trestným jednáním jiných osob, nic mu nebránilo, aby byl v součinnosti s policií pořízen takový důkaz v souladu se zákonem. A to bez ohledu na to, zda chtěl natáčet poškozování pozemku či jízdu mladistvého nebo jiné osoby na čtyřkolce.
Podle názoru mladistvého se jedná o důkaz nepoužitelný v trestním řízení, a to proto, že je zřejmé, že se jedná o obrazový záznam pořízený fyzickou osobou soukromě. Ustanovení §12 odst. l obč. zák. chrání soukromí fyzických osob, kdy jakékoli pořizování zvukových či obrazových záznamů podmiňuje svolením toho, kdo je takto zaznamenáván. Bez takového svolení lze pořídit zvukový či obrazový záznam pouze k úředním účelům na základě zákona (§12 odst. 2 obč. zák.) s tím, že je bez svolení lze pořídit i pro vědecké a umělecké účely a pro tiskové, filmové, rozhlasové a televizní zpravodajství, avšak ani v takovém případě je nelze použít v rozporu s oprávněnými zájmy fyzické osoby, jejíž záznam je pořizován. Použití záznamu k úředním účelům na základě zákona přitom znamená, že již podnětem pro jeho pořizování je úřední zájem, což je právě posuzovaný případ, a toto pořízení je učiněno v souladu se zákonnými ustanoveními příslušného právního předpisu, tedy např. trestního řádu, což v tomto případě splněno nebylo. Pokud takto stanoveným postupem pořízen nebyl, je nutno vždy souhlasu zaznamenávané osoby. Pokud takový souhlas k pořízení záznamu dán není, nelze tento využít jako důkaz ani v trestním, ani v občanskoprávním řízení, leda by se jednalo o důkaz k prokázání protiprávního jednání toho, kdo jej pořídil. Poukázal pak na to, že souhlas v tomto případě dán nebyl, a proto se jedná o důkaz pořízený v rozporu se zákonem, neboť jeho pořízením došlo k porušení ustanovení §12 odst. 1 obč. zák. a současně ustanovení čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práva svobod č. 209/1990 Sb., zakotvujícího právo na soukromí, a jejích čl. 7 odst. 1 a čl. 10 odst. 2, dotýkajících se práva na nedotknutelnost osoby a jejího soukromí.
Dovolatel dále uvedl, že záznamy získané soukromými osobami lze použít k důkazu v trestním, ale i občanskoprávním řízení pouze za podmínky, že nedošlo k porušení práva na ochranu osobnosti, tedy práva upraveného v §11 a násl. obč. zák., které vycházejí mj. z ústavně garantovaného práva čl. 13 Listiny základních práv a svobod. Uznáním takového důkazu, v tomto případě obrazového záznamu, tedy dochází k porušení zákona v neprospěch mladistvého.
Za nutné považoval mladistvý rovněž ještě uvést, že význam má i skutečnost, na jakém místě je pořizován obrazový záznam. Odvolací soud totiž zcela mylně vyhodnotil výpověď svědka I. K., pokud tento svědek uvedl, že přikročil k pořízení záznamu, když pozoroval jednání mladistvého a dalších osob, které se pohybovaly po jeho pozemcích, kde kopaly díry, přijížděly na motorkách a jezdily tam na čtyřkolkách. Z této výpovědi vůbec nevyplývá, že obrazový záznam byl pořízen v době, kdy se měl dovolatel podle tvrzení soudu pohybovat právě na pozemcích svědka I. K. Naopak osoba, jejíž obrazový záznam byl pořízen, se v době záznamu pohybovala na pozemcích ve vlastnictví otce mladistvého. Ke zjištění a prokázání této skutečnosti nebyly žádným ze soudů provedeny patřičné důkazy, např. výpisem z listu vlastnictví a katastrální mapy a následným šetřením na místě samém, aby bylo možno prokázat, kde vlastně byl záznam proveden. Z hlediska možné použitelnosti důkazu je totiž nutné vyhodnotit nikoli kde stála osoba, která záznam pořizovala, kde snad někdy viděla pohybovat se osoby, které jsou na záznamu, ale kde v době pořízení záznamu, který má sloužit jako důkaz, zaznamenávaná osoba ve skutečnosti je. Tato skutečnost pak umocňuje protiprávnost a tím i nepoužitelnost takového důkazu v trestním i jiném řízení. Zájem společnosti na postihu pachatele trestného činu či provinění v tomto případě vzhledem k místu, kde k jeho spáchání mělo dojít, za předpokladu jednoznačného prokázání zavinění mladistvého a charakteru skutku nepřevyšuje zájem na ochraně osobnostních práv, zejména pokud se jedná o osobu mladistou.
Dovolatel dále namítl, že soudu prvního stupně i soudu druhého stupně byla předložena „usnesení OSZ a KSZ v jiných trestních věcech. Ze závěrů SZ obou stupňů vyplývá“, že mezi rodinami S. a K. existují dlouhodobé spory majetkového charakteru a tyto vyúsťují až do snah kriminalizovat jednání osob jedné či druhé strany. Z tohoto hlediska pak je nutno i pohlížet nejen na výpovědi slyšených svědků, ale i na obrazový záznam výše uvedený. Lze mít důvodné podezření, že i kdyby byl k důkazu použit, pak jedině po přezkoumání jeho autentičnosti a pravosti, neboť mladistvý má důvod se domnívat, že se jedná o fotomontáž několika záznamů v jeden a ze záznamu předloženého soudu nevyplývá ani doba, kdy byl pořízen. Tento návrh však soudy pominuly, byť v jiném trestním řízení orgány činné v trestním řízení uvedené skutečnosti považují za podklad pro své rozhodnutí, kupodivu v neprospěch rodiny dovolatele a ve prospěch údajného poškozeného svědka I. K. V tomto řízení nepovažovaly soudy za nutné k tomu přihlížet. Je tak podle něj porušena zásada rovnosti stran, byť se jedná o různá řízení, avšak vždy se stejnými účastníky.
Mladistvý rovněž uvedl, že pokud nelze přihlížet k obrazovému záznamu, zůstává k posouzení pouze výpověď svědka I. K. Tento uvedl, že ani neví, koho natočil (to prý poznal až ze samotného videozáznamu, tedy nepoužitelného důkazu). Proto ani jeho výpověď nelze hodnotit v jeho neprospěch. Je nutno vzít v úvahu, že mezi rodinami K. a S. existují dlouhodobé spory zejména majetkové povahy, vztahy jsou notně vyhrocené a i z tohoto hlediska je nutno případ hodnotit. Takto alespoň hovoří usnesení Krajského státního zastupitelství v Brně ze dne 23. 1. 2009, sp. zn. 5KZT 5/2009, stejně jako usnesení Okresního státního zástupce v Blansku ze dne 12. 12. 2008, sp. zn. ZT 421/2008, z kterého přímo vyplývá, že státnímu zástupci je zřejmé, že jednotlivé strany sporu se takto pokouší své vztahy kriminalizovat. Evidentně z těchto snah vyplývá i výpověď svědka I. K. Dovolatel je proto přesvědčen, že jednání, které je mu kladeno za vinu v bodě 1) napadeného rozsudku, se soudům nepodařilo prokázat.
Mladistvý rovněž uvedl, že přestože tuto obhajobu použil již v hlavním líčení i v odvolacím řízení, soudy obou stupňů se s ní dostatečně nevypořádaly, čímž porušily ustanovení §2 odst. 5 tr. ř. Současně došlo jejich postupem k porušení ustanovení §2 odst. 4 tr. ř., neboť soudy obou stupňů při hodnocení obrazového záznamu jako důkazu nešetřily práva a svobody dané mladistvému Listinou základních práva svobod a mezinárodními smlouvami o lidských právech a základních svobodách, kterými je Česká republika vázána; proto považuje za nutné tyto námitky uplatnit v dovolacím řízení.
Podle dovolatele je z uvedeného zřejmé, že připuštěním důkazu, který byl získán v rozporu se zákonem a není použitelný v trestním řízení, došlo k nesprávnému právnímu posouzení skutku, zejména z hlediska možného zavinění, tím i k jinému nesprávnému hmotně právnímu posouzení věci. Tato skutečnost byla dána ve věci již v řízení před soudem prvního stupně, tedy současně nebyly splněny procesní podmínky pro vydání napadeného usnesení, čímž došlo ke splnění dovolacích důvodů podle §265b odst. 1 písm. g) a l) tr. ř.
V závěru svého podání mladistvý navrhl, aby bylo „napadené usnesení a řízení mu předcházející podle §265k odst. 1 tr. řádu zrušeno a podle §265l odst. 1 tr. řádu věc vrácena k novému projednání a rozhodnutí. Zrušení pak obžalovaný mladistvý navrhuje nejen co do výroku o vině, ale i do výroku o trestu“.
K podanému dovolání se nejvyšší státní zástupkyně ve smyslu §265h odst. 2 tr. ř. ke dni rozhodování Nejvyššího soudu nevyjádřila.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že v této trestní věci je dovolání přípustné [§265a odst. 2 písm. a), h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.), a splňuje obligatorní náležitosti obsahu dovolání uvedené v §265f odst. 1 tr. ř.
Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., musel Nejvyšší soud dále posoudit otázku, zda obviněným uplatněný dovolací důvod lze považovat za důvod uvedený v citovaném ustanovení zákona, jehož existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem. Současně je třeba dodat, že z hlediska §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. nepostačuje pouhé formální uvedení některého z důvodů vymezených v §265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř. odkazem na toto zákonné ustanovení, ale tento důvod musí být také skutečně v podaném dovolání tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami, které jsou dovolatelem spatřovány v právním posouzení skutku, jenž je vymezen ve výroku napadeného rozhodnutí.
Podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř.
Mladistvý spatřoval naplnění tohoto dovolacího důvodu v tom, že řízení předcházející vydání rozhodnutí odvolacího soudu spočívalo na nesprávném právním posouzení věci. Uplatnil tedy tento důvod dovolání v jeho druhé variantě, když podle jeho názoru byl v předcházejícím řízení dán dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V rámci takto vymezeného dovolacího důvodu je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoli šlo o jiný trestný čin, nebo se o trestný čin vůbec nejednalo. Důvody dovolání jako specifického opravného prostředku jsou koncipovány tak, že v dovolání není možno namítat neúplnost dokazování, způsob hodnocení důkazů a nesprávnost skutkových zjištění. Nejvyšší soud jakožto soud dovolací nemůže přezkoumávat a posuzovat postup hodnocení důkazů soudy obou stupňů ve věci. V dovolacím řízení je naopak povinen vycházet z jejich konečného skutkového zjištění a teprve v návaznosti na to zvažovat právní posouzení skutku.
Na podkladě dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. tedy nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., neboť tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Vedle vad, které se týkají posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.
Nejvyšší soud není další odvolací instancí, nemůže přezkoumávat a posuzovat postup hodnocení důkazů obou stupňů. V dovolacím řízení je naopak povinen vycházet z jejich skutkových zjištění a teprve v návaznosti na zjištěný skutkový stav posuzovat hmotně právní posouzení skutku. V takovém případě by se totiž dostával do pozice soudu druhého stupně a suploval jeho činnost (k tomu srov. přiměřeně usnesení Ústavního soudu např. ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02, III. ÚS 282/03, II. ÚS 651/02). Dovolací soud je naopak povinen vycházet ze skutkových zjištění soudů prvního (a event. druhého) stupně a teprve v návaznosti na jimi zjištěný skutkový stav může posuzovat hmotně právní posouzení skutku. V této souvislosti je také třeba připomenout, že z hlediska nápravy skutkových vad trestní řád obsahuje další mimořádné opravné prostředky, a to především obnovu řízení (§277 a násl. tr. ř.) a v určitém rozsahu i stížnost pro porušení zákona (§266 a násl. tr. ř.).
Námitky mladistvého, které ve svém mimořádném opravném prostředku uplatnil a o něž existenci citovaného dovolacího důvodu opřel, v tomto ohledu nemohou obstát. Uplatněné výhrady totiž zásadně napadají toliko způsob pořizování a následného hodnocení důkazů ze strany soudů obou stupňů.
Z povahy vytýkaných vad je tak mimo jakoukoliv pochybnost, že ačkoli mladistvý ve svém podání formálně deklaroval dovolací důvod podle §265b odst. l písm. g) tr. ř., po stránce věcné uplatnil toliko námitky skutkové, resp. procesní, jejichž prostřednictvím primárně vznášel výhrady ke způsobu opatření některých důkazů a domáhal odlišného hodnocení provedených důkazů, než jak učinily soudy obou stupňů, a v důsledku toho změny skutkových zjištění ve svůj prospěch; teprve z takto tvrzených nedostatků (tedy až sekundárně) dovozoval údajně nesprávné právní posouzení skutků, jimiž byl uznán vinným.
Lze tak shrnout, že mladistvým vytýkané vady měly výlučně povahu vad skutkových, resp. procesních, nikoli hmotně právních, a že dovolatel neuplatnil žádnou konkrétní námitku, již by bylo možno považovat z hlediska uplatněného důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. za relevantní. Protože námitky skutkové žádný z důvodů dovolání podle §265b tr. ř. nezakládají, neexistuje ve vztahu k nim ani zákonná povinnost Nejvyššího soudu dovolání přezkoumat (srov. též usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 1. 2004, sp. zn. II. ÚS 651/02, ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05 aj.).
Zásah do skutkových zjištění lze v rámci řízení o dovolání připustit jen tehdy, existuje-li extrémní nesoulad mezi vykonanými skutkovými zjištěními a právními závěry soudu a učiní-li dovolatel (současně) tento nesoulad předmětem dovolání. V daném případě se však ani o takovou situaci nejednalo, neboť z odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů vyplývá zjevná logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením a učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a právními závěry soudů na straně druhé, nehledě na to, že takovouto výhradu dovolatel ani neuplatnil.
Nad rámec shora uvedeného považuje Nejvyšší soud za vhodné dodat, že námitky mladistvého především směřovaly proti postupu soudu prvního stupně, který ohledně skutku, popsaného pod bodem 1) výroku rozsudku nalézacího soudu, použil k důkazu fotografie vyhotovené z videozáznamu, který pořídil svědek I. K., na němž zaznamenal osobu mladistvého a to bez jeho souhlasu.
Pokud jde o tyto námitky mladistvého, zejména k postupu soudu prvního stupně, jeví se vhodné nejdříve v obecné rovině uvést, že podle §89 odst. 2 věty první tr. ř. za důkaz může sloužit vše, co může přispět k objasnění věci, zejména výpovědi obviněného a svědků, znalecké posudky, věci a listiny důležité pro trestní řízení a ohledání. Okruh důkazních prostředků výslovně uvedených v §89 odst. 2 tr. ř. může být v konkrétních případech doplněn i dalšími výslovně zde nezmíněnými, což zákon umožňuje nejen demonstrativním výčtem těch vyjmenovaných (srov. pojem „zejména“), ale i obecnou formulací, podle které za důkaz může sloužit vše, co může přispět k objasnění věci. Touto formulací je zároveň vyjádřeno určité omezení obecně stanoveného okruhu přípustných důkazních prostředků: důkaz musí mít vztah k objasňované věci a musí být způsobilý prokázat či vyvrátit dokazovanou skutečnost. Žádný úkon, který může přispět k objasnění věci, nelze apriorně vyloučit z okruhu přípustných důkazních prostředků jen proto, že jde o úkon určitého druhu a že ho zákon výslovně neupravuje (srov. též §55 odst. 3 tr. ř.).
S ohledem na shora uvedené lze proto uvést, že k důkazu lze využít i zvukové, obrazové a jiné záznamy získané při použití operativně pátracích prostředků v souladu s trestním řádem podle §158b odst. 3 a §158d odst. 7, záznam telekomunikačního provozu opatřený za splnění podmínek §88 odst. 4 (srov. rozhodnutí č. 56/2001 a č. 19/2004-II. Sb. rozh. trest.). Za důkaz mohou sloužit i soukromě pořízené obrazové nebo zvukové záznamy, byť byly opatřeny bez vědomí osob, jejichž osobní projevy jsou takto zaznamenány (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 5. 2007, sp. zn. 5 Tdo 459/2007, publikované pod č. 7/2008 Sb. rozh. trest.).
Nejvyššímu soudu se rovněž jeví za vhodné na tomto místě poukázat na závěry přijaté v rozsudku Krajského sudu v Ostravě ze dne 15. 4. 1997, sp. zn. 23 C 3/97, publikované v časopise Soudní rozhledy č. 6, ročník 1997, str. 147, že „jednání spočívající v pořizování záznamů projevů fyzické osoby osobní povahy za tím účelem, aby si jednající opatřil důkazy pro správní, soudní či jiné řízení, porušuje právo na ochranu osobnosti fyzické osoby. Ustanovení procesních předpisů o tom, že za důkaz mohou v řízení sloužit všechny prostředky, jimiž lze zjistit stav věci (např. §125 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, §34 odst. 1 zákona č. 71/1967 Sb., o správním řízení), pouze umožňují provedení takovýchto důkazů v řízení před příslušným státním orgánem (vytvářejí tedy zákonnou úřední licenci k použití projevů fyzické osoby osobní povahy v důsledku řízení, ale nijak nezbavují toho, kdo je pořídil odpovědnosti za jejich neoprávněné pořízení)“.
Pro úplnost je vhodné ještě dodat, že pokud dovolatel namítal nepoužitelnost fotografii vyhotovených z videozáznamu pořízeného svědkem I. K., tak podle §89 odst. 2 tr. ř. platí, že důkaz získaný nezákonným donucením nebo hrozbou takového donucení nesmí být použit v řízení s výjimkou případu, kdy se použije jako důkaz proti osobě, která takového donucení nebo hrozby donucení použila. Ani o takový případ však se v souzené věci nejednalo.
Z těchto jen stručně uvedených důvodů (§265i odst. 2 tr. ř.) Nejvyšší soud dovolání mladistvého podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl, neboť bylo podáno z jiných důvodů, než jsou uvedeny v §265b tr. ř. Proto ani nepostupoval podle §265i odst. 3 tr. ř. a nepřezkoumával napadené rozhodnutí a řízení mu předcházející. Přitom je nutné uvést, že takový aplikační postup nezasáhl do základních práv dovolatele, a není proto ani v rozporu s nálezy Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 180/03 a I. ÚS 55/04, v nichž tento soud vyslovil výhrady k extenzivnímu výkladu §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. ze strany Nejvyššího soudu.
Své rozhodnutí Nejvyšší soud učinil v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 30. září 2009
Předseda senátu:
JUDr. Jan B l á h a