ECLI:CZ:NS:2009:8.TDO.1231.2009.1
sp. zn. 8 Tdo 1231/2009
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 21. října 2009 o dovolání obviněného A. W., proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 2. 6. 2009, sp. zn. 10 To 32/2009, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 4 T 29/2008, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného A. W. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 26. 11. 2008, sp. zn. 4 T 29/2008, byli A. W., A. K. a V. W. uznáni vinnými, že:
„1. obžalovaní A. K. a A. W. dne 1. 11. 2006 v přesně nezjištěné době v dopoledních hodinách v obci P., po předchozí vzájemné dohodě nejprve A. K. se souhlasem poškozených K. K. a F. K. vešel do domu a následně A. W. vešel do domu za ním již bez souhlasu či pozvání poškozených a v domě pak obžalovaní A. W. a A. K. nutili poškozené F. K. a K. K. fyzickým násilím spočívajícím v bití poškozených k vydání peněz nebo spořitelní knížky z majetku poškozených,
2. obžalovaní A. W. a A. K. dne 1. 11. 2006 v obci P. pod pohrůžkou použití střelné zbraně přinutili poškozené F. K. a K. K. k nasednutí do vozidla zn. Škoda Favorit a převezli je do chaty bez čísla popisného v obci T. umístěné na parcele a zde je společně s obžalovanou V. W. drželi až do 16. 11. 2006, přičemž je svazovali, bili a vyhrožovali jim usmrcením a dalším zadržováním, a to v úmyslu přinutit je k úkonům směřujícím k převedení vlastnictví k domu v obci P. z poškozeného F. K. na J. T. a ke zrušení věcného břemene váznoucího na této nemovitosti spočívajícího v právu poškozeného K. K. doživotně tuto nemovitost užívat. V důsledku násilí a pohrůžek bezprostředního násilí a rovněž v důsledku toho, že byli dlouhou dobu zadržováni, přičemž poškozený K. K. se v průběhu zadržování pokusil o sebevraždu, nakonec oba poškození přistoupili na požadavky obžalovaných a dne 15. 11. 2006 došlo k podpisu kupní smlouvy o převodu předmětné nemovitosti z majitele F. K. na J. T. a k podpisu dokladů prokazujících převzetí kupní ceny ve výši 1.800.000,- Kč, ačkoliv ve skutečnosti F. K. tyto peníze neobdržel a dále byli téhož dne oba poškození přinuceni podepsat smlouvu o zrušení věcného břemene spočívajícího v právu doživotního užívání předmětné nemovitosti poškozeným K. K. a provést i další úkony související s převodem předmětné nemovitosti v hodnotě nejméně 1.663.510,- Kč do výlučného vlastnictví J. T., ačkoliv žádný z poškozených neobdržel žádnou protihodnotu. Poškozenému F. K. tak byla způsobena škoda ve výši nejméně 1.633.510,- Kč. Následně byli oba poškození v přesně nezjištěné době ve večerních hodinách dne 16. 11. 2006 převezeni do K. a tam propuštěni“.
Takto zjištěné jednání obviněného A. W. soud právně kvalifikoval v bodě 1. jako trestný čin loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák. spáchaný ve spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák. a jako trestný čin porušování domovní svobody podle §238 odst. 1, 2 tr. zák. a bodě 2. jako trestné činy zbavení osobní svobody podle §232 odst. 1 tr. zák. a vydírání podle §235 odst. 1, odst. 2 písm. b), d) tr. zák. (oba spáchané ve spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák.). Za to mu podle §234 odst. 1 tr. zák. za použití §35 odst. 2 tr. zák. uložil souhrnný trest odnětí svobody v trvání šesti roků, pro jehož výkon jej podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařadil do věznice s ostrahou, když současně zrušil výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu v Kladně ze dne 29. 7. 2008, č.j. 5 T 140/2007-443, v části týkající se obviněného, jakož i všechna další rozhodnutí na zrušenou část rozsudku obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle §229 odst. 1 tr. ř. poškozené F. K. a K. K. odkázal s jejich nároky na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Dlužno dodat, že tímto rozsudkem soud rozhodl o vině a trestu i ohledně dalších obviněných. Obviněný A. K. byl uznán vinným trestným činem loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák. spáchaným ve spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák. (skutek popsaný ad. 1.) a trestnými činy zbavení osobní svobody podle §232 odst. 1 tr. zák. a vydírání podle §235 odst. 1, odst. 2 písm. b), d) tr. zák. spáchanými ve spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák. (skutek popsaný ad. 2.), za což mu byl uložen podle §234 odst. 1 tr. zák. za použití §35 odst. 1 tr. zák. úhrnný trest odnětí svobody v trvání tři a půl roku, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou. Obviněná V. W. byla uznán vinnou trestnými činy zbavení osobní svobody podle §232 odst. 1 tr. zák. a vydírání podle §235 odst. 1, odst. 2 písm. b), d) tr. zák. spáchanými ve spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák. (skutek popsaný ad. 2.), za což jí byl uložen podle §232 odst. 1 tr. zák. za použití §35 odst. 1 tr. zák. úhrnný trest odnětí svobody v trvání tří roků, který byl podle §58 odst. 1 tr. zák. a §60a odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání pěti let za současného vyslovení dohledu nad obviněnou.
Proti tomuto rozsudku podali odvolání obvinění A. W. a A. K., státní zástupkyně (v neprospěch těchto obviněných) a poškození F. K. a K. K. Vrchní soud v Praze o nich rozhodl rozsudkem ze dne 2. 6. 2009, sp. zn. 10 To 32/2009, tak, že k odvolání státní zástupkyně napadený rozsudek podle §258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. ohledně obou obviněných A. W. a A. K. zrušil výrok o trestu v celém rozsahu a podle §259 odst. 3, 4 tr. ř. znovu rozhodl. Obviněnému A. W. za trestné činy zbavení osobní svobody podle §232 odst. 1 tr. zák., loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák., vydírání podle §235 odst. 1, odst. 2 písm. b), d) tr. zák. a porušování domovní svobody podle §238 odst. 1, 2 tr. zák., ohledně nichž zůstal napadený rozsudek nedotčen, a dále za trestný čin podvodu podle §250 odst. 1, 2 tr. zák. z rozsudku Okresního soudu v Kladně ze dne 29. 7. 2008, sp. zn. 5 T 140/2007, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 8. 10. 2008, sp. zn. 9 To 409/2008, a za trestný čin podvodu podle §250 odst. 1, 2 tr. zák. z rozsudku Okresního soudu v Berouně ze dne 27. 2. 2007, sp. zn. 8 T 63/2006, uložil podle §234 odst. 1 tr. zák. za použití §35 odst. 2 tr. zák. souhrnný trest odnětí svobody v trvání osmi roků, pro jehož výkon jej podle §39a odst. 3 tr. zák. zařadil do věznice s ostrahou. Současně podle §35 odst. 2 věta druhá tr. zák. ohledně tohoto obviněného zrušil výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu v Kladně ze dne 29. 7. 2008, sp. zn. 5 T 140/2007, a výrok o samostatném trestu z rozsudku Okresního soudu v Berouně ze dne 27. 2. 2007, sp. zn. 8 T 63/2006, jakož i všechna další rozhodnutí na oba tyto výroky obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Obviněný A. K. za trestné činy zbavení osobní svobody podle §232 odst. 1 tr. zák., loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák. a vydírání podle §235 odst. 1, odst. 2 písm. b), d) tr. zák., ohledně nichž zůstal napadený rozsudek nalézacího soudu nedotčen, uložil podle §234 odst. 1 tr. zák. za použití §35 odst. 1 tr. zák. úhrnný trest odnětí svobody v trvání pěti let a šesti měsíců, pro jehož výkon jej podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařadil do věznice s ostrahou.
Naproti tomu soud druhého stupně odvolání obviněných A. W., A. K. a poškozeného K. K. zamítl podle §256 tr. ř. jako nedůvodná a odvolání poškozeného F. K. zamítl podle §253 odst. 1 tr. ř. jako podané osobou neoprávněnou.
Obviněný A. W. (dále převážně jen „obviněný“, příp. „dovolatel“) s takovýmto rozhodnutím odvolacího soudu nesouhlasil a prostřednictvím obhájce Mgr. L. V. podal proti němu dovolání, které opřel o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., když výslovně uvedl, že rozhodnutí napadá co do výroku o zamítnutí odvolání a výroku o trestu.
Dovolatel v úvodu svého podání namítl, že na základě provedeného dokazování nabyl přesvědčení, že soud prvého stupně, potažmo i soud odvolací, dospěl k nesprávnému skutkovému zjištění a i přes výrazné rozpory mezi jednotlivými důkazy, zejména svědeckými výpověďmi, učinil jednoznačný závěr o jeho vině. Odvolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí jen stručně odkázal na závěry soudu prvého stupně, které byly podaným odvoláním zpochybněny, aniž by se dostatečně zabýval všemi skutečnostmi rozhodnými pro posouzení otázky viny, a toliko zkoumal odvoláním napadený rozsudek z formálně právního hlediska. Konkrétně odvolacímu soudu vytknul, že stejně jako soud prvého stupně vycházel při úvaze o jeho vině zejména z výpovědi poškozeného K. K. Právě na popisu skutku jmenovaným poškozeným byla založena i samotná obžaloba. Výpověď tohoto poškozeného však v souhrnu všech provedených důkazů zůstává osamocena, navíc pak nekoresponduje s výpověďmi dalších svědků (zejména Mgr. F. M., J. T. a D. Z.) a v neposlední řadě vykazuje značné množství nelogických tvrzení, která si navzájem odporují.
K posledně uvedené charakteristice obviněný příkladmo uváděl, že poškozený K. K. uvedl, že „klíče od jejich domu, ale asi dvakrát vzal poškozeného F. K., aby ukázal dům paní T.“. Z toho prý zcela nelogicky vyplývá, že pokud měl obviněný A. W. klíče od jejich domu, jak tvrdí poškozený, pak nebylo nutné si stěžovat prohlídku domu paní J. T. přítomností poškozeného F. K. Obviněný poukázal na výpověď poškozeného, že „při projednání smluv na Kladně v kanceláři Mgr. F. M. nebyl přítomen a seděl v autě za přítomnosti obžalované W. a obžalovaného K., kdy jak svědek Mgr. F. M., tak i svědkyně J. T. shodně uvedli, že jednání byl přítomen obviněný A. W. a oba poškození“, a že „v domě měli s bratrem celou řadu cenných a drahých movitých věcí, ačkoliv naprosto nezávislý svědek pan M. K. uvedl, že byl osobně v domě poškozených a vyjma nějakých harmonik cenné věci, jako starožitný nábytek apod. neviděl“. Jednotlivé nesrovnalosti a rozpory ve výpovědi poškozeného K. K., jakož i zkreslování popisu některých dílčích událostí, podle obviněného působí v souhrnu přinejmenším chaoticky se zřejmou tendencí přitížit obviněným.
Dovolatel dále zdůraznil, že žádný ze svědků, kteří přišli do kontaktu s poškozeným K. K. v inkriminované době, existenci známek a stop násilí neshledali. Bez povšimnutí prý nelze nechat ani tvrzení poškozeného, že si v sebevražedném úmyslu žiletkou přeřízl žíly. Pokud by k tomu opět došlo tak, jak poškozený K. K. uvádí, pak bez lékařského ošetření mělo jeho počínání fatální následky. Tím prý obviněný nechce bagatelizovat celou záležitost, spíše poukázat na to, že výpověď poškozeného je v řadě dílčích událostí, ke kterým mělo dojít, zavádějící.
Obviněný poukázal také na to, že ve věci byli dále slyšeni jako svědci paní J. T. a Mgr. F. M., kteří uvedli, že na jednání obou poškozených neshledali vyjma jejich zanedbaného vzhledu ničeho zvláštního, tedy ani žádná zranění, a dále se vyjádřili k toku finančních prostředků směrem k poškozenému F. K., což naprosto odlišně popisují od poškozeného K. K.
Dovolatel připustil, že výpověď svědkyně J. T. se může soudu jevit jako méněhodnotná z hlediska věrohodnosti, ale pouze v té části, kde se měla podrobně vyjádřit k předání peněz poškozenému F. K. Zdůraznil však, že ani odvolací soud nepřihlédl k úloze této svědkyně v celém případu.
K výpovědi znalce L. J. a závěrům obsaženým ve znaleckém posudku k ceně nemovitostí obviněný uvedl, že znalecký posudek má jistě význam z hlediska náhrady případné škody, avšak zůstává nezodpovězenou otázkou, která jde svým rozsahem nad rámec dokazování v rámci trestního řízení a je spíše otázkou pro civilní soud, kdo odpovídá za škodu v tomto směru. Podle jeho názoru „zde visí velký otazník“ nad jednáním svědkyně J. T., která by v případě, že soud vezme v úvahu výši škody odpovídající hodnotě nemovitosti zjištěné znalcem za základ pro použití kvalifikované skutkové podstaty, měla čelit obžalobě jako shora jmenovaní obvinění.
Dovolatel rovněž považoval za nutné poukázat na poněkud odlišnou interpretaci způsobeného následku, kdy odvolací soud se na několika místech odůvodnění rozsudku odvolává na surový způsob spáchání trestných činů, závažné následky na majetku i psychice poškozených a pohnutku činů. V této souvislosti namítl, že co se týká následku na psychickém a fyzickém zdraví poškozených, tyto následky (zejména psychické) nebyly soudními znalci hodnoceny jako vzniklé v příčinné souvislosti s jeho trestnou činností. Co se týká škody na majetku, doposud nebylo prokázáno, zda ke škodě došlo, v jaké výši a kdo za tuto odpovídá. I když je latentně tato škoda vyčíslena hodnotou předmětné nemovitosti, nelze hovořit o škodě skutečné a tuto s ohledem na nabytí vlastnického práva k předmětné nemovitosti svědkyní J. T. přičítat k jeho odpovědnosti.
V otázce změny ve výroku o trestu obviněný zásadně nesouhlasil s rozhodnutím soudu druhého stupně, který zpřísnil uložený nepodmíněný trest z původně uloženého souhrnného trestu odnětí svobody v trvání šesti roků na osm roků. Je přesvědčen, že jak soud prvého stupně, tak i soud druhého stupně nezhodnotil všechny okolnosti důležité pro ukládání trestu, resp. jeho výměry, a že nebyla zohledněna při ukládání souhrnného trestu skutečnost spočívající ve vykonání trestu obecně prospěšných prací v návaznosti na uložený trest Okresním soudem v Kladně, sp. zn. 5 T 140/2007. Uložený trest proto vnímá jako nepřiměřeně přísný.
V závěru svého podání obviněný navrhl (aniž citoval konkrétní zákonná ustanovení), aby Nejvyšší soud napadený rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 2. 6. 2009, sp. zn. 10 To 32/2009, zrušil a tomuto soudu přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
K podanému dovolání se nejvyšší státní zástupkyně ve smyslu §265h odst. 2 tr. ř. ke dni rozhodování Nejvyššího soudu nevyjádřila.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že v této trestní věci je dovolání přípustné [§265a odst. 2 písm. a) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.), a splňuje i obligatorní náležitosti obsahu dovolání uvedené v §265f odst. 1 tr. ř.
Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., musel Nejvyšší soud dále posoudit otázku, zda obviněnou uplatněný dovolací důvod lze považovat za důvod uvedený v citovaném ustanovení zákona, jehož existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem. Současně je třeba dodat, že z hlediska §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. nepostačuje pouhé formální uvedení některého z důvodů vymezených v §265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř. odkazem na toto zákonné ustanovení, ale tento důvod musí být také skutečně v podaném dovolání tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami, které jsou dovolatelem spatřovány v právním posouzení skutku, jenž je vymezen ve výroku napadeného rozhodnutí.
Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Z dikce citovaného ustanovení plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat výlučně vady právní. Zpochybnění správnosti skutkových zjištění nelze zahrnout do zákonem vymezeného okruhu dovolacích důvodů podle §265b tr. ř., proto je též dovolací soud vázán skutkovými zjištěními soudu prvního stupně, event. soudu odvolacího, a těmito soudy zjištěný skutkový stav je pro něj východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva.
V mezích uplatněného dovolacího důvodu lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze proto přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva. Současně platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle §265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.
Nejvyšší soud není další odvolací instancí, nemůže přezkoumávat a posuzovat postup hodnocení důkazů obou stupňů. V dovolacím řízení je naopak povinen vycházet z jejich skutkových zjištění a teprve v návaznosti na zjištěný skutkový stav posuzovat hmotně právní posouzení skutku. V takovém případě by se totiž dostával do pozice soudu druhého stupně a suploval jeho činnost (k tomu srov. přiměřeně usnesení Ústavního soudu např. ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02, III. ÚS 282/03, II. ÚS 651/02). Dovolací soud je naopak povinen vycházet ze skutkových zjištění soudů prvního (a event. druhého) stupně a teprve v návaznosti na jimi zjištěný skutkový stav může posuzovat hmotně právní posouzení skutku. V této souvislosti je také třeba připomenout, že z hlediska nápravy skutkových vad trestní řád obsahuje další mimořádné opravné prostředky, a to především obnovu řízení (§277 a násl. tr. ř.) a v určitém rozsahu i stížnost pro porušení zákona (§266 a násl. tr. ř.).
Podstatná část námitek obviněného, které ve svém mimořádném opravném prostředku uplatnil a o něž existenci citovaného dovolacího důvodu opřel, v tomto ohledu nemohla obstát. Uplatněné výhrady totiž zásadně směřují proti způsobu, jakým soudy obou stupňů hodnotily provedené důkazy, zejména výpovědi dvou rozdílných skupin svědků (resp. poškozeného K. K. na straně jedné a svědků Mgr. F. M. a J. T. na straně druhé). Obviněný ve svém podání v návaznosti na takovéto námitky konstruoval vlastní skutkovou verzi případu, která byla zcela odlišná od zjištění soudů, a teprve v závislosti na ní zpochybňoval závěry soudů o správnosti použité právní kvalifikace a vyvozoval vlastní skutkové a právní závěry o své vině, resp. nevině.
Z povahy vytýkaných vad je tak mimo jakoukoliv pochybnost, že ačkoli obviněný v dovolání v této části formálně deklaroval dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., po stránce věcné uplatnil toliko námitky skutkové, resp. procesní, jejichž prostřednictvím se primárně domáhal odlišného způsobu hodnocení provedených důkazů, než jak učinily soudy obou stupňů, a v důsledku toho rovněž změny skutkových zjištění ve svůj prospěch; teprve z takto tvrzených nedostatků (tedy až sekundárně) dovozoval údajně nesprávné právní posouzení skutků, jimiž byl uznán vinným.
Lze tak shrnout, že tyto obviněným vytýkané vady měly výlučně povahu vad skutkových, resp. procesních, nikoli hmotně právních, a že dovolatel neuplatnil žádnou konkrétní námitku, již by bylo možno považovat z hlediska uplatněného důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. za relevantní. Protože námitky skutkové žádný z důvodů dovolání podle §265b tr. ř. nezakládají, neexistuje ve vztahu k nim ani zákonná povinnost Nejvyššího soudu dovolání přezkoumat (srov. též usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 1. 2004, sp. zn. II. ÚS 651/02, ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05 aj.).
Zásah do skutkových zjištění lze v rámci řízení o dovolání připustit jen tehdy, existuje-li extrémní nesoulad mezi vykonanými skutkovými zjištěními a právními závěry soudu a učiní-li dovolatel (současně) tento nesoulad předmětem dovolání. V daném případě se však ani o takovou situaci nejednalo, neboť z odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů vyplývá zjevná logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením a učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a právními závěry soudů na straně druhé.
Obviněný v závěru svého podání rovněž uplatnil námitky k trestu, který mu byl odvolacím soudem uložen a jenž považoval za nepřiměřeně přísný.
Námitky, které obviněný v tomto směru vznesl, pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. rozhodně nelze podřadit. Ve vztahu k výroku o trestu (nejde-li o trest odnětí svobody na doživotí) lze totiž v zásadě napadnout rozhodnutí soudu druhého stupně dovoláním pouze z dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., tedy jen v případě, pokud obviněnému byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným.
Pokud obviněný vznesl námitky proti výroku o trestu prostřednictvím dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., byl omezen jeho druhou alternativou, neboť „jiným hmotně právním posouzením“ ohledně výroku o trestu je možno považovat jen jiné vady tohoto výroku záležející v porušení hmotného práva, než jsou otázky druhu a výměry trestu, jako je např. pochybení soudu v právním závěru o tom, zda měl či neměl být uložen souhrnný nebo úhrnný trest, popř. společný trest za pokračování v trestném činu (srov. rozhodnutí č. 22/2003 Sb. rozh. trest.). Prostřednictvím tohoto, ale ani žádného jiného zákonného důvodu však nelze namítat uložení určitého druhu trestu proto, že jeho uložení je podle dovolatele nepřiměřené, tj. příliš přísné, a to ani z obecných hledisek stanovených v §31 odst. 1 a §23 odst. 1 tr. zák.
Pro úplnost Nejvyšší soud dodává, že pokud obviněný chtěl použitými argumenty (příp. některými z nich) vyjádřit nespokojenost s odůvodněním napadeného rozhodnutí, pak je třeba připomenout ustanovení §265a odst. 4 tr. ř., podle něhož dovolání jen proti důvodům rozhodnutí není přípustné.
Z těchto jen stručně uvedených důvodů (§265i odst. 2 tr. ř.) Nejvyšší soud dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl, neboť bylo podáno z jiných důvodů, než jsou uvedeny v §265b tr. ř. Proto ani nepostupoval podle §265i odst. 3 tr. ř. a nepřezkoumával napadené rozhodnutí a řízení mu předcházející. Přitom je nutné uvést, že takový aplikační postup nezasáhl do základních práv dovolatele, a není proto ani v rozporu s nálezy Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 180/03 a I. ÚS 55/04, v nichž tento soud vyslovil výhrady k extenzivnímu výkladu §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. ze strany Nejvyššího soudu.
Své rozhodnutí Nejvyšší soud učinil v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 21. října 2009
Předseda senátu:
JUDr. Jan B l á h a