ECLI:CZ:NS:2009:8.TDO.1235.2009.1
sp. zn. 8 Tdo 1235/2009
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 21. října 2009 o dovolání obviněného M. H., proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 29. 6. 2009, sp. zn. 3 To 73/2009, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 48 T 1/2009, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného M. H. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 15. 4. 2009, sp. zn. 48 T 1/2009, byl obviněný M. H. uznán vinným trestným činem ublížení na zdraví podle §222 odst. 1, 3 tr. zák. a odsouzen podle §222 odst. 3 tr. zák. k trestu odnětí svobody na deset let a šest měsíců, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 2 písm. d) tr. zák. zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Podle §228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost zaplatit poškozené V. z. p. ČR, Krajské pobočce pro M. kraj, Ú. p. O., S., O., na náhradu škody částku 1.990,- Kč.
Podle skutkových zjištění soudu prvního stupně se obviněný trestného činu ublížení na zdraví podle §222 odst. 1, 3 tr. zák. dopustil tím, že dne 17. 8. 2008 v časných ranních hodinách kolem 03.40 hod. v O. – Z., na ul. kpt. V., v pokoji H. V., ve stavu těžké opilosti a v hádce i probíhající drobné fyzické potyčce se středně opilým poškozeným J. Š. se rozhodl tomuto výrazněji ublížit, načež se ozbrojil kuchyňským nožem s čepelí 19 cm dlouhou, jímž pak v úmyslu způsobit svému sokovi těžkou újmu na zdraví zasadil poškozenému do břicha jednu ránu, způsobiv mu tím šikmo jdoucí bodnou ránu šířky 1,9 cm, hlubokou 12 – 13 cm, umístěnou vlevo v úrovni pupku, směřující zleva doprava, mírně zdola nahoru, kde čepel nože proťala kůži, podkoží, prošla svalovinou stěny břišní, pobřišnicí, proťala kličku tenkého střeva, zanořila se do měkkých tkání před břišní srdečnici a tuto dvojitě proťala na její levé i pravé straně, přičemž hrot nože skončil až na 4. bederním obratli vlevo, v důsledku čehož J. Š. kvůli vykrvácení při bodném poranění srdečnice i přes přivolanou lékařskou pomoc a akutní zachraňující pokusy po krátké době na místě zemřel.
Rozsudek soudu prvního stupně napadl obviněný odvoláním, které zaměřil proti všem jeho výrokům. Usnesením Vrchního soudu v Olomouci ze dne 29. 6. 2009, sp. zn. 3 To 73/2009, bylo odvolání obviněného podle §256 tr. ř. jako nedůvodné zamítnuto.
Proti označenému rozhodnutí odvolacího soudu podal obviněný M. H. prostřednictvím obhájce dovolání. Odkázal v něm na dovolací důvody uvedené v ustanovení §265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř. a namítl, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedeném §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. a dále že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Dovolatel tvrdil, že existuje extrémní nesoulad mezi vykonanými skutkovými zjištěními a právními závěry soudů. Vrchní soud v Olomouci podle něj nedostál své přezkumné činnosti, když nepřihlédl k námitkám, které uplatnil v rámci odvolání, a vynesl nespravedlivé rozhodnutí. Nesprávně hodnotil stěžejní otázku, za niž pokládal skutečnost, že provedené důkazy nedovolují hodnotit jeho jednání jako trestný čin podle §222 odst. 1, 3 tr. zák., poněvadž existují závažné a důvodné pochybnosti, zda se v jeho případě nejedná o jednání v nutné obraně ve smyslu §13 tr. zák., popř. zda nejde o jiný trestný čin, a to trestný čin ublížení na zdraví podle §221 odst. 1, 3 tr. zák. Vytkl, že odvolací soud nereagoval na jeho námitku, poukázal-li, že ze znaleckého posudku znalců z odvětví psychiatrie MUDr. P. H. a klinické psychologie PhDr. A. B. vyplývá, že u něj nebylo nalezeno známek preference násilného řešení sporu obecně, sklon k agresi, aktivní potřeby ubližovat jiným. Sám pak dovozoval, že logicky lze učinit závěr, že nebyl a nemohl být tím, kdo by měl úmysl, ačkoliv by nebyl napaden, vzít nůž a útočit s ním na poškozeného. Za kontroverzní označil způsob, jakým odvolací soud hodnotil výpověď svědkyně S. K., když nejprve uváděl, že proti její výpovědi v přípravném řízení a účelovosti výpovědi v hlavním líčení nelze ničeho namítat, avšak v zápětí označil její svědectví za problematické proto, že před konfliktem usnula, byla silně podnapilá, a zpochybnil schopnosti jejího vnímání a pamatování si. Uvedl, že pokud svědkyně změnila v hlavním líčení svou výpověď v jeho prospěch, činila tak ve snaze o objasnění případu. V žádném případě jím nebyla instruována, o čemž svědčí korespondence mezi svědkyní a obviněným, kterou soudu předložila. Dovolatel dále zdůraznil, že v souvislosti s výpovědí svědkyně S. K. se objevuje řada nejasností, které popisuje, podrobně rozebírá, a ze svého hlediska hodnotí důkazní situaci. S odkazem na výpověď jmenované svědkyně dovozuje existenci jakéhosi dosud neobjasněného „druhého konfliktu či útoku“, při kterém byl sám napaden nožem ozbrojeným poškozeným. Závěrem shrnul, že skutkový stav nebyl náležitě zjištěn a je proto nezbytné provést další důkazy, zejména vyšetřovací pokus na místě činu v čase, kdy měl být čin spáchán, a to za stejných okolností, přičemž by měl být proveden za účasti znalce z oboru soudního lékařství, domáhal se opětovného důkladného výslechu svědkyně S. K. k odstranění všech existujících rozporů v její výpovědi a za potřebné označil i vyžádání spisů či alespoň rozsudků ze S. r. o jeho předchozí násilné trestné činnosti na S., a to k objektivizaci používání nože jako útočné zbraně.
Obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud napadené usnesení odvolacího soudu zrušil a aby tomuto soudu přikázal věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout, popř. aby věc vrátil státnímu zástupci k došetření.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření k dovolání předeslal, že obviněný vznáší jen minimum námitek, které by se týkaly nesouladu skutkových zjištění obsažených v tzv. skutkových větách a v odůvodnění soudních rozhodnutí a zákonných znaků trestného činu ublížení na zdraví podle §222 odst. 1, 3 tr. zák., popř. nesprávnosti jiného hmotně právního ustanovení. Prostřednictvím dosti komplikovaně formulovaných námitek naznačuje, že v jeho případě mělo být aplikováno ustanovení §13 tr. zák. o nutné obraně, tato námitka však nevychází ze skutkových zjištění obsažených v tzv. skutkové větě a v odůvodnění soudních rozhodnutí. Průběh skutkového děje zjištěný soudy, podle nichž se obviněný v průběhu slovního a fyzického konfliktu „ozbrojil kuchyňským nožem s čepelí 19 cm dlouhou, jímž pak v úmyslu způsobit svému sokovi těžkou újmu na zdraví zasadil poškozenému do břicha jednu ránu...“, vylučuje aplikaci ustanovení §13 tr. zák. Dovolatel na podkladě vlastního hodnocení důkazů prosazuje vlastní skutkovou verzi jakéhosi „druhého konfliktu“, podle které se poškozený až s určitým časovým odstupem od prvotní vzájemné bitky ozbrojil nožem a tímto nožem jej napadl. Námitky dovolatele týkající se aplikace §13 tr. zák. tedy směřují primárně do skutkové oblasti a deklarovanému dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. obsahově neodpovídají. Skutková zjištění soudů obou stupňů podle státního zástupce logicky vycházejí z provedených důkazů a v žádném případě nelze dovodit existenci tzv. extrémního rozporu mezi vykonanými skutkovými zjištěními a právním posouzením věci. Dodal, že existence podmínek nutné obrany podle §13 tr. zák. bez dalšího nevyplývá ani z verze uplatňované dovolatelem. Ten totiž nevysvětluje, jakým způsobem vlastně došlo ke smrtelnému zranění poškozeného, kdy a jakým způsobem se nůž dostal do rukou dovolatele, a neuvádí, proč podmínky nutné obrany měly trvat i v situaci, kdy již nožem nebyl ozbrojen poškozený, ale dovolatel. Podle výpovědi učiněné obviněným u hlavního líčení se měl poškozený bodnout „vlastní silou“ při tahanici o nůž, kterým útočil na dovolatele. Takovýto mechanismus zranění však znalci vyloučili a v dovolání obviněný tuto verzi neopakuje. Pod deklarovaný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze podle státního zástupce s jistou tolerancí podřadit námitku, podle které přicházela v úvahu kvalifikace trestného činu ublížení na zdraví podle §221 odst. 1, 3 tr. zák. avšak tuto nepovažoval za důvodnou. Konstrukce této skutkové podstaty předpokládá, že pachatel vůči jinému zaútočil v úmyslu způsobit mu toliko porušení zdraví mající charakter lehké újmy na zdraví ve smyslu §221 odst. 1 tr. zák., z nedbalosti však způsobil následek v podobě smrti. V daném případě obviněný razantně zaútočil 19 cm dlouhým nožem proti břichu poškozeného, tj. proti části těla, ve které je uložena řada pro život důležitých orgánů, což je skutečnost obecně známá i osobám bez jakéhokoli anatomického či medicínského vzdělání. Musel tedy být přinejmenším srozuměn s tím, že poškozenému způsobí zranění charakteru těžké újmy na zdraví. Správně tedy bylo jeho jednání posouzeno jako trestný čin ublížení na zdraví podle §222 odst. 1, 3 tr. zák., tj. tak, že dovolatel jednal v úmyslu způsobit poškozenému těžkou újmu na zdraví a z nedbalosti způsobil smrt. Pokud obviněný odkázal i na důvod dovolání uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. l) tr. ř., konstatoval, že v předcházejícím řízení nebyl dán dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., takže nemůže být naplněna tzv. druhá alternativa tohoto důvodu dovolání a uplatnění prvních z nich vůbec nepřichází v úvahu. Dovolací námitky obviněného považoval z velké části za neodpovídající deklarovaným dovolacím důvodům, zčásti pak za námitky zjevně neopodstatněné. Navrhl proto, aby Nejvyšší soud podané dovolání odmítl podle §265b odst. 1 písm. e) tr. ř.
Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že dovolání je podle §265a tr. ř. přípustné, že je podala včas oprávněná osoba a že splňuje náležitosti obsahu dovolání ve smyslu §265f odst. 1 tr. ř. Shledal však, že dovolání obviněného je zjevně neopodstatněné.
Podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř.
K zamítnutí ani odmítnutí odvolání obviněného nedošlo z procesních důvodů, tj. podle §253 odst. 1 tr. ř., resp. podle §253 odst. 3 tr. ř., a proto se na daný případ ta část ustanovení §265b odst. 1 písm. l) tr. ř., která je vyjádřena dikcí „bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku …, aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí“ a na niž odkázal obviněný, evidentně nevztahuje.
Odvolání obviněného bylo zamítnuto poté, co odvolací soud na jeho podkladě meritorně přezkoumal napadený rozsudek soudu prvního stupně. Dovolání je v tomto případě možné podat, jen byl-li v řízení napadenému usnesení předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. V souladu s touto podmínkou obviněný odkázal na důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Výklad tohoto ustanovení v kontextu dalších důvodů dovolání obsažených v ustanovení §265b tr. ř. standardně vychází z úvahy, že dovolání je opravným prostředkem mimořádným a odpovídají tomu i zákonem stanovené podmínky rozhodování o něm. Dovolání a řízení o něm je zákonem určeno k nápravě procesních a právních vad rozhodnutí vymezených v §265a tr. ř., není (a ani nemůže být) další instancí přezkoumávající skutkový stav v celé šíři. Procesně právní úprava řízení před soudem prvního stupně a posléze soudem odvolacím poskytuje dostatečný prostor k tomu, aby se skutkovou stránkou věci nemusel (a vzhledem k právní úpravě rozhodování o dovolání ani neměl) zabývat Nejvyšší soud v řízení o dovolání.
Z dikce citovaného ustanovení tedy plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat výlučně vady právní. Jak již bylo uvedeno, zpochybnění správnosti skutkových zjištění nelze zahrnout do zákonem vymezeného okruhu dovolacích důvodů podle §265b tr. ř., proto je též dovolací soud vázán skutkovými zjištěními soudu prvního stupně, event. soudu odvolacího, a těmito soudy zjištěný skutkový stav je pro něj východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva.
V mezích uplatněného dovolacího důvodu lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze proto přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. byl relevantně uplatněn v té části dovolání, v níž obviněný zpochybnil správnost právního posouzení skutku. Z hlediska napadeného usnesení a obsahu dovolání jsou významné otázky, zda byly jednáním obviněného naplněny všechny znaky skutkové podstaty trestného činu ublížení na zdraví podle §222 odst. 1, 3 tr. zák., zvláště pak jeho subjektivní stránka, a zda se obviněný činu dopustil za podmínek nutné obrany podle §13 tr. zák.
Podle §13 tr. zák. čin jinak trestný, kterým někdo odvrací přímo hrozící nebo trvající útok na zájem chráněný trestním zákonem, není trestným činem. Nejde o nutnou obranu, byla-li obrana zcela zjevně nepřiměřená způsobu útoku.
K tomu, aby bylo možné v konkrétním případě uvažovat o nutné obraně, a tedy i o vyloučení trestnosti činu osoby, jež odvrací přímo hrozící nebo trvající útok na zájem chráněný trestním zákonem, je třeba splnit dva základní předpoklady obsažené v ustanovení §13 tr. zák. Podle prvního z nich musí jít o útok na zájem chráněný trestním zákonem, který v době obranného jednání přímo hrozí nebo trvá. Za zájem chráněný trestním zákonem se obecně považují společenské vztahy a hodnoty uvedené zejména v §1 tr. zák. Konkrétní chráněný zájem je pak blíže promítnut do skutkové podstaty příslušného trestného činu, jehož spáchání ze strany útočníka hrozilo, a to v podobě objektu jako zákonného znaku takového trestného činu. Pokud jde o bezprostřední hrozbu nebo trvání útoku, buď je zde důvodný předpoklad útoku následujícího bezprostředně za hrozbou, anebo útok již započal a stále probíhá. Útok tedy ještě nesmí být ukončen ani krátkodobě přerušen, protože nutnou obranu lze použít proti útočníkovi jen do doby, pokud trvá útok na zájem chráněný trestním zákonem. O nutné obraně tudíž nelze uvažovat za situace, kdy útok ještě bezprostředně nehrozí ani nezačal, nebo pokud je útok již dokončen. Druhým předpokladem, který musí být současně splněn při závěru o existenci nutné obrany, je zákonný požadavek, aby obrana nebyla zcela zjevně nepřiměřená způsobu útoku. K tomu Nejvyšší soud připomíná, že pojem „způsob útoku“ v sobě zahrnuje nejen způsob provedení útoku, nýbrž i osobu útočníka, jeho úmysl a vlastnosti, prostředky použité k tomuto útoku apod. (srov. Šámal P., Púry F., Rizman S. Trestní zákon. Komentář. I. díl. 6., doplněné a přepracované vydání. Praha: C. H. Beck, 2004, s. 124). Posouzení, kdy je obrana zcela zjevně nepřiměřená způsobu útoku, vždy závisí na okolnostech konkrétního případu.
Soud prvního stupně implicitně odmítl právní závěr, že by obviněný jednal za splnění podmínek uvedených v §13 tr. zák. o nutné obraně. Změněné výpovědi obviněného a svědkyně S. K., o něž se opírala tato nově uplatněná obhajoba obviněného (poškozený se musel bodnout vlastní silou), vyhodnotil jako účelové, učiněné ve snaze snížit zavinění či dokonce zajistit beztrestnost jednání obviněného. Zdůraznil, že obhajoba obviněného je objektivně vyvrácena výpověďmi znalců z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství, MUDr. I. D., Ph.D., a MUDr. M. D., kteří shodně uvedli, že mechanismus úrazového děje, jak ho popisoval obviněný v hlavním líčení, lze považovat za vyloučený s přihlédnutím ke zjištěnému bodnému kanálu. Podle tohoto soudu to byl jednoznačně obviněný, kdo se zajištěného kuchyňského nože zmocnil, vedl jím útok proti poškozenému a v ruce ho držel i po skončení útoku, kdy mu ho svědkyně S. K. vytáhla z ruky a odhodila. Se způsobem hodnocení provedených důkazů jakož i právním závěrem soudu prvního stupně, vyloučil-li možnost aplikovat ustanovení §13 tr. zák. o nutné obraně, se odvolací soud ztotožnil.
Oba soudy tedy jasně vyšly ze skutkového zjištění, že to byl obviněný, kdo proti poškozenému způsobem popsaným v tzv. skutkové větě výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně zaútočil. Podstatou námitky o nutné obraně byla polemika obviněného s tímto zjištěním a obviněný použití ustanovení o nutné obraně podmínil změnou skutkových zjištění soudů obou stupňů, odlišným hodnocením provedených důkazů. V rozporu se skutkovými zjištěními s odkazem na závěry znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie a klinické psychologie, znovu opakoval, že se ve skutečnosti bránil útoku poškozeného při jakémsi „druhém konfliktu“. Ve skutečnosti tedy brojil proti správnosti skutkových zjištění, proti označení osoby útočníka a nikoliv proti právnímu posouzení a nesprávné aplikaci ustanovení §13 tr. zák.
Je zřejmé, že prostřednictvím takto prezentovaných námitek obviněný primárně polemizoval se správností skutkových zjištění, která učinil Krajský soud v Ostravě a z nichž vycházel v napadeném rozhodnutí i Vrchní soud v Olomouci, a že takto vytýkané vady mají povahu vad skutkových. Námitky skutkové však nezakládají žádný z důvodů dovolání podle §265b tr. ř., a proto ve vztahu k nim neexistuje zákonná povinnost soudu dovolání přezkoumat (srov. též usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 651/02, III. ÚS 78/05 aj.). Dovolací soud již opakovaně připustil, že se zásada, s níž přistupuje k hodnocení skutkových námitek, nemusí uplatnit bezvýhradně, a to v případě, že vytýkaná nesprávná realizace důkazního řízení má za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení zásadních požadavků spravedlivého procesu (k tomu viz př. nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 125/04, I. ÚS 55/04 aj.). Typicky se tak děje tehdy, jsou-li skutková zjištění soudů v extrémním nesouladu s provedenými důkazy; o takovou situaci se však nejedná.
Soud prvního stupně postupoval při hodnocení důkazů důsledně podle §2 odst. 6 tr. ř., tzn. že je hodnotil podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a učinil skutková zjištění, která lze akceptovat. Z odůvodnění jeho rozsudku vyplývá, že se obhajobou obviněného zevrubně zabýval a vyložil, jakými úvahami byl veden, nepřitakal-li jí. Soud rozvedl, které skutečnosti vzal za prokázané, o které důkazy svá skutková zjištění opřel a jakými úvahami se řídil při hodnocení změněné výpovědi obviněného i svědkyně S. K. v hlavním líčení. Námitku, že jednal v nutné obraně ve smyslu §13 tr. zák. obsahově prakticky shodnou s tou, jež byla uplatněna v dovolání, obviněný vznesl i v odvolání a odvolací soud na ni podrobně reagoval v odůvodnění svého usnesení.
Odvolací soud se ztotožnil se způsobem hodnocení změněných výpovědí obviněného i svědkyně S. K. Poukázal především na verzi ohledně mechanismu vzniku zranění, jak ji udával v hlavním líčení obviněný, a zdůraznil, že ta je vyloučena výpověďmi znalců z odvětví soudního lékařství MUDr. I. D., Ph.D., (č. l. 351, 352) i MUDr. M. D. (č. l. 301), jejich výpověďmi bylo také vyloučeno, že by ke zranění poškozeného došlo při tahání obou aktérů o nůž. Za významné považoval, že poté, co obviněný bodl poškozeného, vytáhla svědkyně S. K. obviněnému nůž z ruky a odhodila pod postel, kde byl také později nalezen. Takto zjištěné skutečnosti i podle odvolacího soudu bez pochybností nasvědčují tomu, že v době bodnutí měl nůž plně v dispozici obviněný. Na rozdíl od obviněného poškozený neměl na rukou známky obrany proti noži, z čehož dovozoval, že šlo o útok nečekaný a razantní. Z pohledu faktu držení nože obviněným je vyloučeno, že by mu v okamžiku jeho útoku hrozilo nějaké nebezpečí ze strany poškozeného (odvolací soud zřejmě nesprávně uvedl obviněného), čímž je také vyloučeno použití ustanovení §13 tr. zák. o nutné obraně (strana 6 usnesení).
V hodnotících úvahách soudů obou stupňů Nejvyšší soud nezaznamenal postupy, jež by zjevně odporovaly zásadám formální logiky. Soudy velmi pečlivě hodnotily výpověď jediné očité svědkyně S. K., která v průběhu řízení výpověď několikrát změnila, rozvedly, proč vycházely stran průběhu skutkového děje z její výpovědi z přípravného řízení a proč neuvěřily zejména její verzi prezentované u hlavního líčení. Ve výpovědi, ke které se soud přiklonil jako k nejvěrohodnější, svědkyně uvedla, že to byl obviněný, kdo vzal do ruky nůž. Žádným provedeným důkazem nebylo toto svědectví vyvráceno. S touto výpovědí svědkyně pak korespondují i další provedené důkazy, týkající se rozsahu poranění a smrtelného následku, zvláště znalecký posudek z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství, i výpovědi znalců MUDr. I. D., Ph.D. a MUDr. M. D. Provedené důkazy do sebe vzájemně zapadají a podporují závěr, že se obviněný trestného činu ublížení na zdraví dopustil v podobě zjištěné soudy. Závěr o odmítnutí aplikovat ustanovení §13 tr. zák. byl podložen úvahami, které mají oporu ve výsledcích provedeného dokazování a jsou přesvědčivé. Lze zcela přisvědčit názoru státního zástupce, že obviněný nevysvětlil, jakým způsobem došlo vlastně ke smrtelnému zranění poškozeného, kdy a jakým způsobem se nůž dostal do rukou obviněného, neuvedl, proč podmínky nutné obrany měly trvat i v situaci, kdy již nožem nebyl ozbrojen poškozený, ale obviněný. Obstát nemůže ani argument obviněného, že podle závěrů znalců MUDr. P. H. a PhDr. A. B. u něj nebylo nalezeno známek preference násilného řešení sporů obecně, sklon k agresi, aktivní potřeby ubližovat druhým. Tato obecná východiska neznamenají, že zvláště v nadměrně frustrující stresové situaci, pod vlivem alkoholu, ve snaze zabránit S. K. v odchodu s poškozeným není obviněný násilného činu schopen, jak ostatně vyvodil i soud prvního stupně (strana 12 rozsudku). Takový závěr nikterak nekoliduje ani s výpovědí znalkyně PhDr. A. B. v hlavním líčení (č. l. 308), naopak se o ni opírá.
Dovolatel konečně také naznačuje, že v jeho případě se jednalo i o situaci tzv. opomenutých důkazů, a v této souvislosti ve shodě s obsahem odvolání žádal, aby byl proveden za jím konkretizovaných podmínek vyšetřovací pokus, a to za účasti znalce z oboru soudního lékařství, aby byla znovu a důkladněji vyslechnuta svědkyně S. K. a aby byly vyžádány spisy, popř. alespoň rozsudky v jeho trestních věcech vedených ve S. r., a to k objektivizaci, zda používá nůž jako útočnou zbraň. S návrhy na doplnění dokazování tohoto rozsahu se odvolací soud vypořádal v odůvodnění svého usnesení a ani dovolací soud neshledává provedení navrhovaných důkazů smysluplné, způsobilé jakkoliv relevantně zasáhnout do již učiněných skutkových zjištění.
Je tak zjevné, že v dané věci nešlo o případ svévolného hodnocení důkazů provedeného bez jakéhokoliv akceptovatelného racionálního logického základu či tzv. opomenutých důkazů a že závěr o vině obviněného má oporu ve výsledcích dokazování. Že rozsah dokazování a způsob hodnocení provedených důkazů nekoresponduje s představami obviněného, ještě samo o sobě závěr o porušení zásad spravedlivého procesu a nezbytnosti zásahu Nejvyššího soudu neopodstatňuje.
Další výhrady obviněného směřovaly proti právnímu posouzení skutku jako trestný čin ublížení na zdraví podle §222 odst. 1, 3 tr. zák., ačkoliv podle něj by se mohlo jednat o trestný čin ublížení na zdraví podle §221 odst. 1, 3 tr. zák. Přes určitou obsahovou vágnost a neurčitost se dovolací soud věcně zabýval i takto uplatněnou námitkou.
Trestného činu ublížení na zdraví podle §222 odst. 1, 3 tr. zák. se dopustí, kdo jinému úmyslně způsobí těžkou újmu na zdraví, způsobí-li takovým činem smrt.
Z tzv. právní věty výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně se podává, že soud považoval za naplněné všechny zákonné znaky tohoto trestného činu. Skutková část výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně ve spojení s odpovídající částí odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů obsahuje konkrétní skutková zjištění, která vyjadřují zákonné znaky právě trestného činu ublížení na zdraví podle §222 odst. 1, 3 tr. zák., včetně odpovídají formy zavinění jak ve vztahu k tzv. základní skutkové podstatě, tak i ve vztahu k tzv. kvalifikované skutkové podstatě. Námitka obviněného, že skutek, jak byl zjištěn soudem, nevykazuje zákonné znaky tohoto trestného činu, nýbrž trestného činu ublížení na zdraví podle §221 odst. 1, 3 tr. zák., nemůže obstát.
Skutková podstata trestného činu ublížení na zdraví podle §222 odst. 1, 3 tr. zák. se skládá, jak již bylo řečeno, jednak z tzv. základní skutkové podstaty ve smyslu §222 odst. 1 tr. zák., která spočívá v úmyslném způsobení těžké újmy na zdraví, a jednak z tzv. kvalifikované skutkové podstaty ve smyslu §222 odst. 3 tr. zák., spočívající ve způsobení smrti. Způsobení smrti není znakem tzv. základní skutkové podstaty, ale okolností, která podmiňuje použití vyšší trestní sazby. Předpokladem toho, aby mohlo být přihlédnuto k okolnosti podmiňující použití vyšší trestní sazby, je především naplnění znaků tzv. základní skutkové podstaty. Ve vztahu k trestnému činu ublížení na zdraví podle §222 odst. 1, 3 tr. zák. to znamená, že spočívá-li útok pachatele ve fyzickém napadení poškozeného, je uvedená právní kvalifikace možná, jestliže tímto útokem byly na zdraví poškozeného způsobeny dva různé následky, z nichž každý sám o sobě má jinou povahu po objektivní stránce (prvním z následků je těžká újma na zdraví, druhým následkem smrt) a každý je zahrnut jinou formou zavinění (těžká újma na zdraví je zaviněna úmyslně a smrt je zaviněna z nedbalosti). Pouze v případě, že by se úmyslné zavinění vztahovalo pouze k takové intenzitě zranění poškozeného, které odpovídá ublížení na zdraví podle §221 odst. 1 tr. zák., nikoliv těžké újmě na zdraví (§89 odst. 7 tr. zák.), muselo by jít i v případě nedbalostního následku smrti o trestný čin ublížení na zdraví podle §221 odst. 1, 3 tr. zák., jehož se dopustí, kdo jinému úmyslně ublíží na zdraví, způsobí-li takovým činem smrt. O takovou situaci se však v případě činu obviněného evidentně nejedná.
Z hlediska posouzení, zda se jedná o trestný čin ublížení na zdraví podle 222 odst. 1, odst. 3 tr. zák., nebo trestný čin ublížení na zdraví podle §221 odst. 1, 3 tr. zák., je rozhodující charakter způsobeného následku jako součást objektivní stránky a k němu se vážící zavinění. Soud prvního stupně se těmto otázkám v odůvodnění svého rozsudku pečlivě věnoval a své úvahy přesvědčivě odůvodnil.
Z rozhodnutí soudů plyne, že naplnění zákonných znaků trestného činu ublížení na zdraví podle §222 odst. 1 tr. zák. z hlediska účinku jednání obviněného spatřovaly ve způsobení bodné rány šířky 1,9 cm, hloubky 12 – 13 cm, umístěné vlevo v úrovni pupku, směřující zleva doprava, mírně zdola nahoru, kde čepel nože proťala kůži, podkoží, prošla svalovinou stěny břišní, pobřišnicí, proťala kličku tenkého střeva, zanořila se do měkkých tkání před břišní srdečnici a tuto dvojitě proťala na její levé i pravé straně, přičemž hrot nože skončil až na 4. bederním obratli vlevo, v důsledku čehož J. Š. kvůli vykrvácení při bodném poranění srdečnice i přes přivolanou lékařskou pomoc a akutní zachraňující pokusy po krátké době na místě zemřel. Taková porucha zdraví, záležející v poškození důležitého orgánu (srdečnice, cevního systému), je vážnou poruchou zdraví vykazující znaky těžké újmy na zdraví podle §89 odst. 7 písm. e) tr. zák. Tento následek je zahrnut zaviněním ve formě nejméně úmyslu nepřímého podle §4 písm. b) tr. zák., jak přiléhavě rozvedl soud prvního stupně v odůvodnění svého rozsudku.
Soud prvního stupně výstižně upozornil na mechanismus vzniku zranění, zdůraznil zejména skutečnost, že obviněný se ozbrojil nožem s délkou čepele 19 cm a bodl poškozeného tak, že mu proťal na pravé i levé straně břišní srdečnici, přičemž nůž se zastavil až o 4. bederní obratel. Na základě těchto okolností dovodil, že pachatel musel vědět, že razantním útokem nožem končícím až na obratlích páteře může způsobit poškozenému smrt (strana 12 rozsudku). Odvolací soud se závěry soudu prvního stupně souhlasil. Připomněl, že obviněný útočil nožem výše popsaných rozměrů proti spodní dutině břišní poškozeného, přičemž je běžné populaci zřejmé, že v těchto místech jsou uloženy životně důležité orgány, při jejichž poškození může dojít k nevratným a fatálním následkům. Ztotožnil se však též se závěrem soudu prvního stupně, že obviněnému nelze prokázat úmysl usmrtit poškozeného (strana 6 usnesení).
I Nejvyšší soud má za to, že za okolností zjištěných a popsaných soudem prvního stupně si obviněný vzhledem ke způsobu a intenzitě útoku, k charakteru použité zbraně musel být vědom, že v důsledku jeho útoku, který spočíval v jediném, avšak důrazném bodnutí nožem, o jehož intenzitě svědčí zejména protnutí celé dutiny břišní, kdy se ostří nože zastavilo až o 4. bederní obratel, může dojít ke způsobení těžké újmy na zdraví, a pro případ, že se tak stane, byl s tím srozuměn.
Vyvodily-li soudy správný závěr ve vztahu k základní skutkové podstatě trestného činu ublížení na zdraví podle §222 odst. 1 tr. zák., nepochybily ani ve svých právních závěrech týkajících se tzv. kvalifikované skutkové podstaty podle §222 odst. 3 tr. zák. Za následek smrti byla přiléhavě shledána odpovědnost za zavinění z vědomé nedbalosti podle §5 písm. a) tr. zák. Zavinění alespoň z nevědomé nedbalosti lze totiž spatřovat tehdy, prokáže-li se, že pachatel měl a mohl si alespoň v hrubých rysech představit, že příčinný vztah mezi jeho jednáním a účinkem se může rozvinout tak, jak se rozvinul, což bylo v posuzovaném případě splněno. Soud prvního stupně v této souvislosti správně připomněl, že obviněný s ohledem na razantní útok nožem končícím na obratlích páteře zjevně bez přiměřených důvodů spoléhal na to, že jím způsobené protnutí dutiny břišní nebude mít za následek i smrt.
Skutek obviněného byl opodstatněně právně kvalifikován jako trestný čin ublížení na zdraví podle §222 odst. 1, 3 tr. zák., jehož znaky evidentně vykazuje jak po stránce objektivní, tak i subjektivní.
Protože napadené usnesení odvolacího soudu nespočívá na nesprávném právním posouzení skutku ani jiném nesprávném hmotně právním posouzení, tedy důvodu dovolání uvedeném v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., není dán ani důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř., jehož existence je v konkrétním případě podmíněna přítomností dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Nejvyšší soud proto zjevně neopodstatněné dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. Učinil tak v neveřejném zasedání za splnění podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 21. října 2009
Předsedkyně senátu:
JUDr. Věra Kůrková