ECLI:CZ:NS:2009:8.TDO.1243.2009.1
sp. zn. 8 Tdo 1243/2009
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 21. října 2009 o dovolání obviněného T. K., proti usnesení Krajského soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci, ze dne 17. 3. 2009, sp. zn. 2 To 69/2009, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Okresního soudu v Šumperku pod sp. zn. 2 T 129/2008, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného T. K. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Šumperku ze dne 7. 11. 2008, sp. zn. 2 T 129/2008, byli obvinění T. K., J. F. a Z. H. uznáni vinnými, že:
„dne 29. 9. 2007 kolem 22.30 hod. v prostorách baru P. v Š. na ul. M. R. Š., v podnapilém stavu, nejprve obžalovaný K. napadl poškozeného F. Š. tak, že jej svou hlavou uhodil do obličeje – dal mu tzv. čelo, načež poškozenému přišel na pomoc poškozený J. H., kterého však obžalovaný K. udeřil pěstí do obličeje a následně jej všichni tři obvinění začali bít údery pěstmi do břicha a do hrudníku, načež upadl na zem, všichni tři obžalovaní jej „hodili“ do rohu chodby, kde do něj všichni tři začali kopat do oblasti nohou, břicha, žeber a hlavy, kdy kopy zasáhly i poškozeného Š.; v důsledku jednání obžalovaných utrpěl poškozený F. Š. zhmoždění pravé nohy, a poškozený J. H., utrpěl mnohočetná povrchová poranění hlavy, stěny břišní a hrudníku – oděrky a pohmoždění kořene nosu, brady, bolesti a oděrky na ramenou, hrudníku, pravého předloktí, v pravé polovině břicha a v pravé bederní oblasti, s nutností hospitalizace v Š. nemocnici, a. s., do 1. 10. 2007, a následnou dobou léčení do 9. 10. 2007“.
Takto zjištěné jednání všech obviněných soud právně kvalifikoval jako trestné činy výtržnictví podle §202 odst. 1 tr. zák. a ublížení na zdraví podle §221 odst. 1 tr. zák. (oba spáchané ve spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák.) a uložil jim za ně podle §221 odst. 1 tr. zák. tyto tresty: obviněnému T. K. za použití §35 odst. 1 tr. zák. úhrnný trest odnětí svobody v trvání šesti měsíců, který podle §58 odst. 1 tr. zák. a §59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání dvou let, obviněnému J. F. za použití §35 odst. 1 tr. zák. úhrnný trest odnětí svobody v trvání šesti měsíců, který podle §58 odst. 1 tr. zák. a §59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání dvou let, a obviněnému Z. H. za použití §35 odst. 2 tr. zák. souhrnný trest odnětí svobody v trvání patnácti měsíců, který podle §58 odst. 1 tr. zák. a §59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání tří let, to za současně zrušení výroku o trestu z rozsudku Okresního soudu v Šumperku ze dne 3. 6. 2008, sp. zn. 2 T 71/2008, jakož i všech dalších rozhodnutí na tento výrok obsahově navazujících, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Proti tomuto rozsudku podali všichni obvinění odvolání, která Krajský soud v Ostravě, pobočka v Olomouci, usnesením ze dne 17. 3. 2009, sp. zn. 2 To 69/2009, podle §256 tr. ř. zamítl.
Obviněný T. K. (dále převážně jen „obviněný“, příp. „dovolatel“) ani s takovýmto rozhodnutím odvolacího soudu nesouhlasil a prostřednictvím obhájkyně JUDr. D. K. podal proti němu dovolání, které opřel o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Dovolatel namítal, že soud při správných skutkových zjištěních nesprávně posoudil jeho zavinění a dospěl k nesprávnému závěru, že spáchal trestný čin. Ze skutkových zjištění před soudy obou stupňů vyplynulo, že předmětného dne v baru P. v Š. opravdu došlo k napadení osob, které může vykazovat znaky trestného činu. Rovněž přisvědčil závěru odvolacího soudu, že podle něj lze celou událost rozdělit na dvě fáze, z nichž pouze ta první je ze zcela nepochopitelných důvodů nyní souzena.
Podle dovolatele však nelze rozhodně uzavřít, že by některá zjištění ukazovala na jeho vinu nebo ji prokazovala bezezbytku tak, aby mohl být učiněn závěr o jeho vině; této jeho obhajobě měla přisvědčit i krajská státní zástupkyně v jejím závěrečném návrhu u veřejného zasedání, která ohledně jeho osoby vyjádřila pochybnosti o vině.
Obviněný dále namítal, že jednotlivé důkazy provedené v řízení jsou rozporné, když na jedné straně stojí výpovědi jeho a dalších obviněných (Z. H. a J. F.), které se navzájem beze zbytku podporují, a na druhé straně výpovědi poškozeného a jeho skupiny přátel, tedy F. Š., J. H. ml. a st. a F. H. Přitom výpovědi této „skupiny kolem poškozeného“ jsou tak vzájemně rozporné v podstatných bodech (kdo měl dát čelíčko, kdo dal první ránu, kde přesně se to mělo stát a podobně), že není zcela jasné, jakými úvahami se soud řídil, když těmto nesourodým výpovědím uvěřil. Důkazní situace již sama o sobě je natolik rozporná, že není vůbec možné bez dalšího uzavřít, že by se dopustil jednání, které je mu kladeno za vinu.
Podle dovolatele z napadeného usnesení (odkázal na jeho stranu pět) plyne, že závěr o jeho vině soud učinil mj. na základě výpovědi svědkyně K. Z.; toto však neodpovídá jejímu obsahu. Soud měl jako nezaujaté akcentovat výpovědi svědků, kteří nemají spojitost ani s obviněným a spoluobviněnými, ani se skupinou kolem poškozeného. Svědkyně K. Z. byla běžnou návštěvnicí diskotéky, která byla přítomna celému incidentu a jasně viděla, že potom, co měl F. Š. (přezdívaný M.) dostat čelíčko, se všichni R. odebrali k baru na diskotéce, kde nějakou dobu (asi pět minut) pobyli, než se měla stát další část bitky. Viděla konkrétně dva z obviněných, kteří se zúčastnili, ale v žádném případě to nebyl on (dovolatel), což jasně vyloučila. Není prý pravdou, jak uvedl okresní soud v odůvodnění rozsudku, že výpověď svědkyně je neurčitá, nebo dokonce, jak uvedl krajský soud, že tato jej (obviněného) usvědčuje. Odvolacímu soudu dovolatel dále vytkl, že v napadeném usnesení zcela opomenul zhodnotit výpověď svědka J. S., dalšího z mála nestranných svědků v celé věci.
Obviněný k části skutkového děje, kdy poškozený F. Š. měl dostat „čelíčko“, uvedl, že mu nic takového neudělal a že to z dokazování jasně nevyplynulo. I kdyby byl z tohoto jednání usvědčen, nenaplňuje to znaky trestného činu podle §221 odst. 1 tr. zák. Sám poškozený však uvedl, že neví, od koho „čelíčko“ dostal, že se to dozvěděl až později od kamaráda.
Dovolatel v závěru svého podání zopakoval, že závěr soudu o tom, že měl společným jednáním způsobit poškozenému zranění, není opřen o provedené důkazy a je v rozporu s výpověďmi nezúčastněných svědků. Je proto nepochybné, že soud nesprávně právně posoudil skutek, pro který byl odsouzen. Jeho jednání nesplňuje žádné znaky trestného činu a není protiprávní. Z těchto důvodů navrhl (aniž citoval konkrétní zákonná ustanovení), aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí zrušil v části, která se týká jeho odvolání, a přikázal odvolacímu soudu, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
K podanému dovolání se ve smyslu §265h odst. 2 tr. ř. vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“) a uvedl, že dovolání je sice podáno s odkazem na důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ve skutečnosti však uplatněné námitky směřují výlučně proti hodnocení provedených důkazů, čímž dovolání fakticky napadá soudem učiněná skutková zjištění. To se týká zejména výpovědi svědkyně K. Z., která v podstatě osamoceně podporuje verzi dovolatele o jeho neúčasti na pobití poškozeného J. H., a výpovědi svědka J. S., který se však na místo dostavil až v době, kdy žalovaný konflikt skončil.
Státní zástupce uvedl, že skutkovými zjištěními, tak jak je učinily soudy nižších stupňů, pokud k nim tyto soudy dospěly v řádně vedeném trestním řízení způsobem neodporujícím zásadám formální logiky, je dovolací soud vázán, neboť dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán toliko tehdy, spočívá-li napadené rozhodnutí na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Přezkoumáním ve shora naznačeném směru však žádné extrémní rozpory mezi skutkovými zjištěními a z nich vyvozenými právními závěry zjištěny nebyly.
Dále státní zástupce uvedl, že údajně nesprávná skutková zjištění důvodem dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale ani podle žádného jiného dovolacího důvodu dle §265b tr. ř. být nemohou.
Vzhledem k výše uvedenému státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud podané dovolání podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl jako podané z jiného důvodu, než je uveden v ustanovení §265b tr. ř., a aby tak učinil podle §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání. Pro případ, že by Nejvyšší soud hodlal učinit rozhodnutí jiné, vyslovil souhlas ve smyslu §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. s projednáním věci v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že v této trestní věci je dovolání přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. a), h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze toto podání učinit (§265e odst. 1 tr. ř.), a splňuje i obligatorní náležitosti dovolání uvedené v ustanovení §265f tr. ř.
Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., musel Nejvyšší soud dále posoudit otázku, zda obviněným uplatněný dovolací důvod lze považovat za důvod uvedený v citovaném ustanovení zákona, jehož existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem. Současně je třeba dodat, že z hlediska §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. nepostačuje pouhé formální uvedení některého z důvodů vymezených v §265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř. odkazem na toto zákonné ustanovení, ale tento důvod musí být také skutečně v podaném dovolání tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami, které jsou dovolatelem spatřovány v právním posouzení skutku, jenž je vymezen ve výroku napadeného rozhodnutí.
Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Z dikce citovaného ustanovení plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat výlučně vady právní. Zpochybnění správnosti skutkových zjištění nelze zahrnout do zákonem vymezeného okruhu dovolacích důvodů podle §265b tr. ř., proto je též dovolací soud vázán skutkovými zjištěními soudu prvního stupně, event. soudu odvolacího, a těmito soudy zjištěný skutkový stav je pro něj východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva.
V mezích uplatněného dovolacího důvodu lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze proto přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva. Současně platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle §265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.
Nejvyšší soud není další odvolací instancí, nemůže přezkoumávat a posuzovat postup hodnocení důkazů obou stupňů. V dovolacím řízení je naopak povinen vycházet z jejich skutkových zjištění a teprve v návaznosti na zjištěný skutkový stav posuzovat hmotně právní posouzení skutku. V takovém případě by se totiž dostával do pozice soudu druhého stupně a suploval jeho činnost (k tomu srov. přiměřeně usnesení Ústavního soudu např. ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02, III. ÚS 282/03, II. ÚS 651/02). Dovolací soud je naopak povinen vycházet ze skutkových zjištění soudů prvního (a event. druhého) stupně a teprve v návaznosti na jimi zjištěný skutkový stav může posuzovat hmotně právní posouzení skutku. V této souvislosti je také třeba připomenout, že z hlediska nápravy skutkových vad trestní řád obsahuje další mimořádné opravné prostředky, a to především obnovu řízení (§277 a násl. tr. ř.) a v určitém rozsahu i stížnost pro porušení zákona (§266 a násl. tr. ř.).
Námitky obviněného, které ve svém mimořádném opravném prostředku uplatnil a o něž existenci citovaného dovolacího důvodu opřel, v tomto ohledu nemohou obstát. Uplatněné výhrady totiž zásadně směřují proti způsobu, jakým soudy obou stupňů hodnotily provedené důkazy, zejména výpovědi dvou rozdílných skupin svědků. Obviněný ve svém podání v návaznosti na takovéto námitky konstruoval vlastní skutkovou verzi případu, která byla zcela odlišná od zjištění soudů, a teprve v závislosti na ní zpochybňoval závěry soudů o správnosti použité právní kvalifikace jednak jako trestného činu výtržnictví podle §202 odst. 1 tr. zák., jednak jako trestného činu ublížení na zdraví podle §221 odst. 1 tr. zák., a vyvozoval vlastní skutkové a právní závěry o své vině, resp. nevině.
Z povahy vytýkaných vad je tak mimo jakoukoliv pochybnost, že ačkoli obviněný v dovolání v této části formálně deklaroval dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., po stránce věcné uplatnil toliko námitky skutkové, resp. procesní, jejichž prostřednictvím se primárně domáhal odlišného způsobu hodnocení provedených důkazů, než jak učinily soudy obou stupňů, a v důsledku toho rovněž změny skutkových zjištění ve svůj prospěch; teprve z takto tvrzených nedostatků (tedy až sekundárně) dovozoval údajně nesprávné právní posouzení skutků, jimiž byl uznán vinným.
Lze tak shrnout, že obviněným vytýkané vady měly výlučně povahu vad skutkových, resp. procesních, nikoli hmotně právních, a že dovolatel neuplatnil žádnou konkrétní námitku, již by bylo možno považovat z hlediska uplatněného důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. za relevantní. Protože námitky skutkové žádný z důvodů dovolání podle §265b tr. ř. nezakládají, neexistuje ve vztahu k nim ani zákonná povinnost Nejvyššího soudu dovolání přezkoumat (srov. též usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 1. 2004, sp. zn. II. ÚS 651/02, ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05 aj.).
Zásah do skutkových zjištění lze v rámci řízení o dovolání připustit jen tehdy, existuje-li extrémní nesoulad mezi vykonanými skutkovými zjištěními a právními závěry soudu a učiní-li dovolatel (současně) tento nesoulad předmětem dovolání. V daném případě se však ani o takovou situaci nejednalo, neboť z odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů vyplývá zjevná logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením a učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a právními závěry soudů na straně druhé.
Formuloval-li obviněný některé výhrady způsobem svědčícím o jeho nesouhlasu s odůvodněním napadeného rozhodnutí, je třeba připomenout, že podle §265a odst. 4 tr. ř. dovolání jen proti důvodům rozhodnutí není přípustné.
Z těchto jen stručně uvedených důvodů (§265i odst. 2 tr. ř.) Nejvyšší soud dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl, neboť bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř. Proto ani nepostupoval podle §265i odst. 3 tr. ř. a nepřezkoumával napadené rozhodnutí a řízení mu předcházející. Přitom je nutné uvést, že takový aplikační postup nezasáhl do základních práv dovolatele, a není proto ani v rozporu s nálezy Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 180/03 a I. ÚS 55/04, v nichž tento soud vyslovil výhrady k extenzivnímu výkladu §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. ze strany Nejvyššího soudu.
Své rozhodnutí Nejvyšší soud učinil v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 21. října 2009
Předseda senátu:
JUDr. Jan B l á h a