ECLI:CZ:NS:2009:8.TDO.1434.2009.1
sp. zn. 8 Tdo 1434/2009
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 9. prosince 2009 o dovolání obviněného I. S . , proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 22. 4. 2009, sp. zn. 12 To 108/2009, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Okresního soudu v Kladně pod sp. zn. 5 T 192/2007, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného I. S. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Kladně ze dne 27. 11. 2008, sp. zn. 5 T 192/2007, byli dále jmenovaní obvinění uznáni vinnými, že skutky popsanými pod body 1) a 2):
„1) obžalovaní I. S. a L. S. společně
v době od 7. 11. 2003 do 13. 12. 2003, jako odsouzení ve výkonu trestu odnětí svobody ve věznici V., okres K., na ložnici, pod pohrůžkou zbití a za užití přímého násilí – bití spoluodsouzeného A. O., fackami a údery klouby rukou do obličeje, tohoto opakovaně nutili, proti jeho vůli, k různým úsluhám, jako je praní prádla, stlaní postelí, umývání nádobí, uklízení ložnice, za oba obžalované a dále si z něj udělali tzv. „boxovací pytel“, a to tím způsobem, že jej nutili opakovaně pod pohrůžkou zbití stát a oba do něj střídavě boxovali,
2) obžalovaní I. S. a L. S. společně
dne 13. 12. 2003 ve večerních hodinách jako odsouzení ve výkonu trestu odnětí svobody ve věznici V., okr. K., na ložnice po vzájemné dohodě pod pohrůžkou zbití nutili spoluodsouzeného A. O., proti jeho vůli, k vykonávání orálního sexu a k análnímu styku, když poškozený odmítal, fyzicky jej napadli bitím pěstmi do obličeje a dalších částí těla, poškozený z obavy z dalšího bití jejich požadavkům vyhověl a nejprve orálně uspokojoval obžalovaného I. S. a následně i obžalovaného L. S. a poté obžalovaný S. proti vůli poškozeného na něm vykonal pohlavní styk do konečníku, o což se následně neúspěšně snažil i obžalovaný S.,
přičemž těchto jednání se dopustili přesto, že byl obžalovaný S. rozsudkem Okresního soudu v Kladně pod č.j. 6 T 128/2001 ze dne 28. 11. 2002, s právní mocí 18. 3. 2003, uznán vinným ze spáchání trestného činu loupeže podle §234 odst. 1 tr. zákona, a byl mu uložen nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání 4 roků, který bude až do dne 18. 1. 2005 vykonávat, a obžalovaný S. byl rozsudkem Okresního soudu Třebíč pod č.j. 3 T 102/2002 dne 21. 10. 2002, s právní mocí 7. 1. 2003 uznán vinným ze spáchání trestného činu nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle §187 odst. 1, 2 písm. b) tr. zákona a byl mu uložen nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání 3 roků, který bude až do dne 4. 4. 2005 vykonávat“.
Takto zjištěné jednání obviněného I. S. soud právně kvalifikoval jednak jako trestný čin vydírání podle §235 odst. 1 tr. zák. ve spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák. [skutek popsaný ad 1)] a jednak jako trestný čin znásilnění podle §241 odst. 1 tr. zák. ve spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák., který spáchal jako zvlášť nebezpečný recidivista podle §41 odst. 1 tr. zák. [skutek popsaný ad 2)] a podle §234 odst. 1 tr. zák. za použití §35 odst. 2 tr. zák. a §42 odst. 1 tr. zák. mu uložil souhrnný trest odnětí svobody v trvání osmi let a šesti měsíců, pro jehož výkon ho podle §39a odst. 2 písm. d) tr. zák. zařadil do věznice se zvýšenou ostrahou. Zároveň zrušil výrok o trestu v rozsudku Okresního soudu v Kladně ze dne 6. 3. 2007, č.j. 1 T 28/2006-599, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Jako vhodné se jeví dodat, že druhý obviněný L. S. byl tímto rozsudkem uznán vinným jednak trestným činem vydírání podle §235 odst. 1 tr. zák. ve spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák. [skutek popsaný ad 1)] a jednak trestným činem znásilnění podle §241 odst. 1 tr. zák., jako zvlášť nebezpečný recidivista podle §41 odst. 1 tr. zák. [skutek popsaný ad 2) - ve spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák., skutek popsaný ad 3) - sám], za což mu byl uložen podle §241 odst. 1 tr. zák. za použití §35 odst. 2 tr. zák. a §42 odst. 1 tr. zák. souhrnný trest odnětí svobody v trvání sedmi roků, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 2 písm. d) tr. zák. zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Zároveň byl zrušen výrok o trestu v rozsudku Okresního soudu v Třebíči ze dne 13. 1. 2006, sp. zn. 2 T 179/2005, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Dlužno také doplnit, že předchozí odsuzující rozsudek Okresního soudu v Kladně ze dne 31. 8. 2006, sp. zn. 5 T 113/2004, byl k odvolání obou obviněných usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 10. 1. 2007, sp. zn. 12 To 458/2006, podle §258 odst. 1 písm. b), c) tr. ř. v celém rozsahu zrušen a podle §259 odst. 1 tr. ř. byla věc vrácena soudu prvního stupně.
Proti v pořadí druhému rozsudku nalézacího soudu podali oba obvinění odvolání, o nichž Krajský soud v Praze rozhodl usnesením ze dne 22. 4. 2009, sp. zn. 12 To 108/2009, tak, že je podle §256 tr. ř. zamítl.
Obviněný I. S. (dále převážně jen „obviněný“, příp. „dovolatel“) ani s takovýmto rozhodnutím odvolacího soudu nesouhlasil a prostřednictvím obhájce JUDr. P. K. podal proti němu dovolání, které opřel o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Dovolatel uvedl, že pochybení soudu spatřuje v tom, že výpověď poškozeného je považována za věrohodnou, i když sám odvolací soud připustil (jak uvedl v odůvodnění), že „V obecné rovině sice mohl lhát, nicméně nebyl zjištěn důvod, proč by tak činil.“ Důvod, pro který by poškozený mohl lhát, pak obviněný spatřuje v tom, že poškozený chce docílit přeřazení do jiné věznice, což se také stalo.
V závěru svého podání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k tr. ř. napadené usnesení zrušil a podle §265m tr. ř. ho zprostil obžaloby podle §226 písm. a) tr. ř.
K podanému dovolání se ve smyslu §265h odst. 2 tr. ř. vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství v Brně (dále jen „státní zástupce“) a uvedl, že dovolatel uplatnil mimořádný opravný prostředek s odkazem na dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. s tím, že „rozhodnutí soudu spočívá na nesprávném hmotně právním posouzení výpovědi poškozeného“. Obviněný tedy spatřuje pochybení soudu v tom, že výpověď poškozeného je považována za věrohodnou, i když sám odvolací soud připustil, že v obecné rovině sice mohl poškozený lhát, nicméně nebyl zjištěn důvod, proč by tak učinil.
Státní zástupce proto upozornil, že dovolatel ve svém mimořádném opravném prostředku pouze projevil nesouhlas s tím, jak soudy hodnotily provedené důkazy, a to především výpověď poškozeného. Takováto námitka se ovšem netýká aplikace hmotného práva, a proto nenaplňuje ani uvedený dovolací důvod a ani jiný z katalogu taxativně uvedených důvodů v ustanovení §265b tr. ř. Jestliže obviněný především zpochybnil proces hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, odst. 6 tr. ř., o čemž mimo jiné svědčí i navrhované zprošťovací ustanovení §226 písm. a) tr. ř., není označené dovolání způsobilé stát se předmětem věcného přezkoumání ze strany dovolacího soudu.
V závěru svého podání proto státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. s odůvodněním, že bylo podáno z jiných důvodů, než jsou uvedeny v §265b tr. ř. Poukázal na to, že navrhované rozhodnutí lze podle §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinit v neveřejném zasedání, což současně navrhl. Pro případ, že by Nejvyšší soud hodlal učinit jiné rozhodnutí, vyslovil souhlas ve smyslu §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. s projednáním věci v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že v této trestní věci je dovolání přípustné [§265a odst. 2 písm. a), h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.), a splňuje i obligatorní náležitosti obsahu dovolání uvedené v §265f odst. 1 tr. ř.
Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., musel Nejvyšší soud dále posoudit otázku, zda obviněným uplatněný dovolací důvod lze považovat za důvod uvedený v citovaném ustanovení zákona, jehož existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem. Současně je třeba dodat, že z hlediska §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. nepostačuje pouhé formální uvedení některého z důvodů vymezených v §265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř. odkazem na toto zákonné ustanovení, ale tento důvod musí být také skutečně v podaném dovolání tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami, které jsou dovolatelem spatřovány v právním posouzení skutku, jenž je vymezen ve výroku napadeného rozhodnutí.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V rámci takto vymezeného dovolacího důvodu je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoli šlo o jiný trestný čin, nebo se o trestný čin vůbec nejednalo. Důvody dovolání jako specifického opravného prostředku jsou koncipovány tak, že v dovolání není možno namítat neúplnost dokazování, způsob hodnocení důkazů a nesprávnost skutkových zjištění ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., neboť tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních.
Nejvyšší soud není další odvolací instancí, nemůže přezkoumávat a posuzovat postup hodnocení důkazů obou stupňů. V dovolacím řízení je naopak povinen vycházet z jejich skutkových zjištění a teprve v návaznosti na zjištěný skutkový stav posuzovat hmotně právní posouzení skutku. V takovém případě by se totiž dostával do pozice soudu druhého stupně a suploval jeho činnost (k tomu srov. přiměřeně usnesení Ústavního soudu např. ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02, III. ÚS 282/03, II. ÚS 651/02). Dovolací soud je naopak povinen vycházet ze skutkových zjištění soudů prvního (a event. druhého) stupně a teprve v návaznosti na jimi zjištěný skutkový stav může posuzovat hmotně právní posouzení skutku. V této souvislosti je také třeba připomenout, že z hlediska nápravy skutkových vad trestní řád obsahuje další mimořádné opravné prostředky, a to především obnovu řízení (§277 a násl. tr. ř.) a v určitém rozsahu i stížnost pro porušení zákona (§266 a násl. tr. ř.).
Námitky obviněného, které ve svém mimořádném opravném prostředku uplatnil a o něž existenci citovaného dovolacího důvodu opřel, v tomto ohledu nemohou obstát. Uplatněné výhrady totiž zásadně směřují proti způsobu, jakým soudy obou stupňů hodnotily provedené důkazy, zejména výpověď poškozeného A. O. (považoval za nesprávné, že soudy po zhodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. ji shledaly věrohodnou). Z povahy vytýkaných vad je tak mimo jakoukoliv pochybnost, že ačkoli obviněný v dovolání v této části formálně deklaroval dovolací důvod podle §265b odst. l písm. g) tr. ř., po stránce věcné uplatnil toliko námitky skutkové, resp. procesní, jejichž prostřednictvím se primárně domáhal odlišného způsobu hodnocení provedených důkazů, než jak učinily soudy obou stupňů, a v důsledku toho rovněž změny skutkových zjištění ve svůj prospěch; teprve z takto tvrzených nedostatků (tedy až sekundárně) dovozoval údajně nesprávné právní posouzení skutků, jimiž byl uznán vinným.
Lze tak shrnout, že obviněným vytýkané vady měly výlučně povahu vad skutkových, resp. procesních, nikoli hmotně právních, a že dovolatel neuplatnil žádnou konkrétní námitku, již by bylo možno považovat z hlediska uplatněného důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. za relevantní. Protože námitky skutkové žádný z důvodů dovolání podle §265b tr. ř. nezakládají, neexistuje ve vztahu k nim ani zákonná povinnost Nejvyššího soudu dovolání přezkoumat (srov. též usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 1. 2004, sp. zn. II. ÚS 651/02, ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05 aj.).
Zásah do skutkových zjištění lze v rámci řízení o dovolání připustit jen tehdy, existuje-li extrémní nesoulad mezi vykonanými skutkovými zjištěními a právními závěry soudu a učiní-li dovolatel (současně) tento nesoulad předmětem dovolání. V daném případě se však ani o takovou situaci nejednalo, neboť z odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů vyplývá zjevná logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením a učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a právními závěry soudů na straně druhé.
Z těchto jen stručně uvedených důvodů (§265i odst. 2 tr. ř.) Nejvyšší soud dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl, neboť bylo podáno z jiných důvodů, než jsou uvedeny v §265b tr. ř. Proto ani nepostupoval podle §265i odst. 3 tr. ř. a nepřezkoumával napadené rozhodnutí a řízení mu předcházející. Přitom je nutné uvést, že takový aplikační postup nezasáhl do základních práv dovolatele, a není proto ani v rozporu s nálezy Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 180/03 a I. ÚS 55/04, v nichž tento soud vyslovil výhrady k extenzivnímu výkladu §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. ze strany Nejvyššího soudu.
Své rozhodnutí Nejvyšší soud učinil v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 9. prosince 2009
Předseda senátu:
JUDr. Jan B l á h a