ECLI:CZ:NS:2009:8.TDO.1438.2009.1
sp. zn. 8 Tdo 1438/2009
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 9. prosince 2009 o dovolání obviněného R. Č . , proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 30. 6. 2009, sp. zn. 7 To 51/2009, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Krajského soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 7 T 4/2009, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného R. Č. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 24. 4. 2009, sp. zn. 7 T 4/2009, byl obviněný R. Č. (dále jen „obviněný“, příp. „dovolatel“) uznán vinný skutkem blíže popsaným v tzv. skutkové větě výroku, který soud právně kvalifikoval jako pokus trestného činu vraždy podle §8 odst. 1 tr. zák. k §219 odst. 1 tr. zák. a uložil mu podle §219 odst. 1 tr. zák. trest odnětí svobody v trvání jedenácti let, pro jehož výkon jej podle §39a odst. 2 písm. d) tr. zák. zařadil do věznice se zvýšenou ostrahou. Zároveň mu podle §72 odst. 2 písm. b) tr. zák. uložil ochranné protialkoholní léčení v ambulantní formě. Podle §229 odst. 1 tr. ř. V. z. p. ČR, odkázal s jejím nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Proti tomuto rozsudku podal obviněný odvolání, o němž Vrchní soud v Praze rozhodl rozsudkem ze dne 30. 6. 2009, sp. zn. 7 To 51/2009, tak, že podle §258 odst. 1 písm. d) tr. ř. napadený rozsudek v celém rozsahu zrušil a podle §259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že obviněného uznal vinným, že:
„dne 6. 12. 2008 v době mezi 18,00 hod. až 18,42 hod. v obci S. – S., část J., okres R. n. K., na volném prostranství před vchodem do domu, napadl D. Š., tak, že jej jednou bodl do oblasti hrudníku nožem velikosti 31 cm s délkou čepele 19 cm a způsobil mu bodnou ránu délky 3 cm s bodným kanálem směřujícím doprava k pravému klíčku s drobným plášťovým pneumotoraxem, když poškozený byl bezprostředně ohrožen na životě selháním základních životních funkcí – krevního oběhu a dýchání v případě, že by mu nebyla poskytnuta včasná specializovaná léčebná a ošetřovatelská péče v Oblastní nemocnici v R. n. K., a. s., a F. n. H. K.“.
Takto popsané jednání obviněného odvolací soud právně kvalifikoval jako trestný čin ublížení na zdraví podle §222 odst. 1 tr. zák. a uložil mu podle §222 odst. 1 tr. zák. trest odnětí svobody v trvání šesti roků, pro jehož výkon jej podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařadil do věznice s ostrahou. Současně mu podle §72 odst. 2 písm. b), odst. 4 tr. zák. uložil ochranné protialkoholní léčení v ambulantní formě. Podle §229 odst. 1 tr. ř. V. z. p. ČR, odkázal s jejím nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Obviněný ani s takovýmto rozhodnutím odvolacího soudu nesouhlasil a prostřednictvím obhájkyně Mgr. A. B. podal proti němu dovolání, které opřel o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Dovolatel poukázal na to, že Vrchní soud v Praze konstatoval, že soud prvního stupně dospěl ke správným skutkovým závěrům, ovšem pochybil při právní kvalifikaci jeho jednání. Vrchní soud poté konstatoval, že (obviněný) je trestně odpovědný za jednání popsané ve výroku jeho rozhodnutí. Poukázal na to, že sám odvolací soud uvedl, že prokazování subjektivní stránky trestného činu, zejména pak zavinění, je velmi složité s ohledem na to, že se jedná o psychický vztah pachatele ke skutečnostem zakládajícím trestný čin. Soud rovněž poukázal na to, že nebylo prokázáno, že by již před útokem nožem vůči tělu poškozeného na tohoto zaútočil. Dále obviněný zdůraznil úvahy odvolacího soudu, že jak poškozený, tak obviněný, byli ve stavu silné opilosti a vzhledem k intenzitě vedení bodné rány je zřejmé, že na jeho straně se nejednalo ani o úmysl zabít poškozeného, přičemž podotkl, že neměl ani úmysl poškozeného těžce zranit.
Obviněný se neztotožnil se závěrem odvolacího soudu, že v dané věci se z jeho strany nemohlo jednat o nutnou obranu. Je přesvědčen, že soudy nedostatečně vyhodnotily výpovědi svědků M. N. a J. M., kteří poukazovali na provokaci ze strany poškozeného, jeho útoky v útrobí domu, jeho vykročení vůči dovolateli se vztažením ruky, polohu obou při bodnutí. Prý to byl poškozený, který na něj v chodbě domu útočil. Vzhledem k tomu, že on sám byl zdravotně handicapován a bál se jakéhokoliv zranění pro možné prasknutí žaludeční stěny, s níž se léčil a podrobil se v nedávné minulosti operačnímu zákroku, je velmi pravděpodobné, že ve stavu opilosti se tato jeho obava prohloubila. Jestliže poškozený následně proti němu vztáhl ruku (jak uvádí soud v „úmyslu odsouzeného odzbrojit“), mohl mít oprávněnou obavu z útoku poškozeného, který se snažil odvrátit. Byť poškozený nebyl ozbrojen, již jeho fyzická dispozice a zdravotní handicap dovolatele byly dostačující pro to, aby bylo možné jednání hodnotit jako obranu přiměřenou. Je sice pravdou, že on sám si nepamatuje na podrobný průběh incidentu, ovšem výpovědi obou svědků korespondují s útržkovitými vzpomínkami, které na průběh děje má. Vzhledem ke stavu, v němž se nacházel, nemohl posoudit, jak je nůž jím držený v ruce nebezpečný; zcela určitě však poškozeného nebodl úmyslně ve smyslu srozumění s tím, že jej může vážně poškodit na zdraví.
Dovolatel je proto přesvědčen, že nelze vyloučit posouzení jeho jednání jako jednání v nutné obraně, přičemž v takovém případě by nebyla dána jeho trestní odpovědnost a výrok soudu o vině i trestu by byl nesprávný. Vyšel přitom z vyhodnocení výpovědí svědků učiněných v přípravném řízení a hlavním líčení před soudem prvního stupně. Ovšem i v případě, že by byla správná kvalifikace jeho jednání podle §222 odst. 1 tr. zák., je nesprávný závěr o výši uloženého trestu. S ohledem na skutkový děj by bylo na místě uložit trest při dolní hranici trestní sazby, neboť společenská nebezpečnost jeho jednání není takového rozsahu, který by odůvodňoval uložení trestu v horní polovině trestní sazby podle §222 odst. 1 tr. zák. Skutečnost, že byl opakovaně trestán nemá na společenskou nebezpečnost jeho jednání vliv, neboť v minulosti byl trestán vesměs za majetkovou trestnou činnost či maření úředních rozhodnutí, tedy v souvislosti s projednávaným skutkem nelze toto zohledňovat či dokonce poukazovat na to, že předchozí tresty se zřejmě minuly účinkem. Zdůraznil, že pobytem na svobodě naopak prokázal, že má snahu o nápravu a změnu svého přístupu k životu, když uhradil veškeré pohledávky svých věřitelů, „dohradil“ dluh na výživném a řádně platil běžné výživné pro svého nezletilého syna, zařídil si bytovou otázku, zaměstnání, tj. měl trvalý příjem, vyjma krátkého období před skutkem.
V závěru svého podání dovolatel navrhl (aniž citoval konkrétní zákonná ustanovení), aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí Vrchního soudu v Praze, jakož i jemu předcházející rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové zrušil a nově rozhodl „rozsudkem tak, že se trestní stíhání odsouzeného zastavuje, event. že se odsouzený uznává vinným ze spáchání tr. činu dle ust. §222, odst. 1 tr. zákona a za tento trestný čin se mu ukládá trest při dolní hranici trestní sazby“.
K podanému dovolání se nejvyšší státní zástupkyně ve smyslu §265h odst. 2 tr. ř. ke dni rozhodování Nejvyššího soudu nevyjádřila.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze toto podání učinit (§265e odst. 1 tr. ř.), a splňuje i obligatorní náležitosti dovolání uvedené v ustanovení §265f tr. ř.
Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., musel Nejvyšší soud dále posoudit otázku, zda obviněným uplatněný dovolací důvod lze považovat za důvod uvedený v citovaných ustanoveních zákona, jehož existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem. Současně je třeba dodat, že z hlediska §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. nepostačuje pouhé formální uvedení některého z důvodů vymezených v §265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř. odkazem na toto zákonné ustanovení, ale tento důvod musí být také skutečně v podaném dovolání tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami, které jsou dovolatelem spatřovány v právním posouzení skutku, jenž je vymezen ve výroku napadeného rozhodnutí.
Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Z dikce citovaného ustanovení plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat výlučně vady právní. Zpochybnění správnosti skutkových zjištění nelze zahrnout do zákonem vymezeného okruhu dovolacích důvodů podle §265b tr. ř., proto je též dovolací soud vázán skutkovými zjištěními soudu prvního stupně, event. soudu odvolacího, a těmito soudy zjištěný skutkový stav je pro něj východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva.
V mezích uplatněného dovolacího důvodu lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze proto přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva. Současně platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle §265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.
Nejvyšší soud není další odvolací instancí, nemůže přezkoumávat a posuzovat postup hodnocení důkazů obou stupňů. V dovolacím řízení je naopak povinen vycházet z jejich skutkových zjištění a teprve v návaznosti na zjištěný skutkový stav posuzovat hmotně právní posouzení skutku. V takovém případě by se totiž dostával do pozice soudu druhého stupně a suploval jeho činnost (k tomu srov. přiměřeně usnesení Ústavního soudu např. ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02, III. ÚS 282/03, II. ÚS 651/02). Dovolací soud je naopak povinen vycházet ze skutkových zjištění soudů prvního (a event. druhého) stupně a teprve v návaznosti na jimi zjištěný skutkový stav může posuzovat hmotně právní posouzení skutku. V této souvislosti je také třeba připomenout, že z hlediska nápravy skutkových vad trestní řád obsahuje další mimořádné opravné prostředky, a to především obnovu řízení (§277 a násl. tr. ř.) a v určitém rozsahu i stížnost pro porušení zákona (§266 a násl. tr. ř.).
Nejvyšší soud se z těchto hledisek věnoval opodstatněnosti dovolacích námitek obviněného a shledal, že směřují do skutkových zjištění, jak je učinily soudy nižších stupňů. Dovolatel své námitky směřoval proti způsobu hodnocení provedených důkazů (výpovědí svědků M. N. a J. M.), tedy ve své podstatě proti zjišťování skutkového stavu. Z povahy vytýkaných vad je tak mimo jakoukoliv pochybnost, že ačkoli obviněný v dovolání v této části formálně deklaroval dovolací důvod podle §265b odst. l písm. g) tr. ř., po stránce věcné uplatnil toliko námitky skutkové, resp. procesní, jejichž prostřednictvím se primárně domáhal odlišného způsobu hodnocení provedených důkazů, než jak učinily soudy obou stupňů, a v důsledku toho rovněž změny skutkových zjištění ve svůj prospěch; teprve z takto tvrzených nedostatků (tedy až sekundárně namítal, že jednal v obraně proti útoku poškozeného a dovolával se ustanovení o nutné obraně podle §13 tr. zák.) dovozoval údajně nesprávné právní posouzení skutku, jímž byl uznán vinným.
Nad rámec takto uplatněných námitek Nejvyšší soud pro úplnost [především s ohledem na nálezy Ústavního soudu ze dne 5. 9. 2006, sp. zn. II. ÚS 669/2005, a ze dne 13. 7. 2006, sp. zn. II. ÚS 193/2004, uveřejněné ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu ve sv. 42, roč. 2006 -III. díl, pod č. 156 a č. 138] uvádí, že podle §13 tr. zák. platí, že čin jinak trestný, kterým někdo odvrací přímo hrozící nebo trvající útok na zájem chráněný tímto zákonem, není trestným činem. Nejde o nutnou obranu, byla-li zcela zjevně nepřiměřená způsobu útoku. Z této dikce je patrné, že o nutnou obranu jde jen tehdy, jestliže je odrážen přímo hrozící nebo trvající útok a současně se nejedná o zcela zjevně nepřiměřenou obranu.
Obecně platí, že nutná obrana je speciálním privilegovaným případem ke krajní nouzi. Účelem nutné obrany je dát možnost občanům k ochraně vlastních zájmů, zájmů jiných osob, státu a společnosti, neboť na místě páchání útoku není často možno zajistit včasný zásah veřejných orgánů. Přitom je třeba vycházet z toho, že riziko vyvolané útokem by měl nést útočník, a nikoliv obránce. Útočník svým jednostranným jednáním totiž vyvolal situaci, za které bylo použito nutné obrany.
Nutná obrana předpokládá splnění dvou základních podmínek: a) odražení útoku přímo hrozícího nebo trvajícího na zájem chráněný trestním zákonem, b) obrana nesmí být zcela zjevně nepřiměřená způsobu útoku.
Pokud jde o první z těchto podmínek, útok musí bezprostředně hrozit nebo trvat. Podle okolností případu musí být jasné, že útok musí bez prodlení a určitě následovat za hrozbou, přitom však nemusí být neočekávaný. Útok však nesmí být ukončen ani přerušen. Jestliže byl útok ukončen nebo přerušen a nebezpečí již přímo nehrozí, nepřichází nutná obrana v úvahu (Šámal, P., Púry, F., Rizman, S. Trestní zákon. Komentář. 6. doplněné vydání. Praha: C. H. Beck, 2004, str. 119 – 128).
Obrana nesmí být – pokud jde o druhou podmínku – zcela zjevně nepřiměřená způsobu útoku. Přiměřenost obrany se posuzuje především z hlediska intenzity obou akcí, což vyjadřuje pojem způsobu útoku. Z povahy věci vyplývá, že obrana musí být tak intenzivní, aby útok jistě a bez rizika pro napadeného odvrátila, tj. musí být silnější než útok, avšak nesmí být zcela zjevně přehnaná. Prostředky použité k obraně nemusí být ani přibližně stejné účinnosti jako prostředky použité k útoku na zájem chráněný trestním zákonem. Intenzita obrany, a tedy přiměřenost obrany intenzitě útoku není totiž závislá na použitém prostředku, ale na tom, jak tento prostředek obránce použije. Samotná skutečnost, že obránce použije proti neozbrojenému útočníkovi zbraně neznamená, že jde o obranu zcela zjevně nepřiměřenou způsobu útoku, neboť přiměřenost obrany jeho použití ve smyslu druhé věty §13 tr. zák. je třeba posoudit se zřetelem na všechny okolnosti případu (tamtéž; srov. rovněž rozhodnutí č. 41/1980 a č. 47/1995 Sb. rozh. trest.).
Škoda způsobená v obraně může být větší než škoda z útoku hrozící, nesmí tu však být zcela mimořádný nepoměr. Podle ustálené judikatury Nejvyššího soudu nelze na vybočení z mezí nutné obrany usuzovat jen z toho, že napadený zranil útočníka a popř. jej i usmrtil, přičemž sám žádné zranění neutrpěl, jestliže tím odvracel útok přímo hrozící nebo trvající a taková obrana nebyla zcela zjevně nepřiměřená povaze a nebezpečnosti útoku (srov. č. 25/1976 Sb. rozh. trest.).
O vybočení z mezí nutné obrany jde tehdy, jestliže sice některé její podmínky byly dány, avšak nebyly dány ve všech směrech. Teorie i praxe rozlišuje dva druhy excesu. Exces extenzivní je dán tehdy, jestliže obrana nebyla provedena v době, kdy útok přímo hrozil nebo trval – může jít o obranu předčasnou nebo naopak obranu v době, kdy již útok skončil (jde o exces co do doby zákroku). Nutná obrana je vyloučena z důvodu tzv. intenzivního excesu tehdy, když čin obránce zcela jasně, očividně a nepochybně neodpovídá všem rozhodným okolnostem charakterizujícím způsob útoku (jde o exces co do míry obranného zákroku).
V návaznosti na shora rozvedená teoretická východiska je třeba dále uvést, že soudy učiněná skutková zjištění vylučují závěr, že by v jednání obviněného bylo možné spatřovat podmínky nutné obrany podle §13 tr. zák. Je z nich totiž evidentní, že obviněný fyzickým napadením poškozeného neodvracel přímo hrozící nebo trvající útok na zájem chráněný trestním zákonem. Vlastnímu útoku na poškozeného sice předcházel slovní konflikt mezi nimi, avšak ten odchodem obviněného do domu skončil. Poté se obviněný z domu vrátil s nožem v ruce a poškozenému slovně vyhrožoval (použil i slova o zabití). Poškozený se pak bránil tím, že uchopil ruku v níž obviněný držel nůž a snažil se mu zabránit v útoku.
Z uvedeného jasně vyplývá, že jednání obviněného nemělo charakter nutné obrany. Obviněný k poškozenému přistoupil sice až v reakci na předchozí vzájemnou hádku s ním, ale učinil tak s určitým časovým odstupem a především v době, kdy poškozený na něho (ani slovně) neútočil a ani se nechoval způsobem, který by vyžadoval jakýkoliv jeho obranný zákrok. Nereagoval tedy na útok, který by mu ze strany poškozeného přímo hrozil nebo ještě trval, proto nešlo o nutnou obranu ve smyslu §13 tr. zák.
Pokud za popsané situace bylo jednání obviněného právně kvalifikováno jako trestný čin ublížení na zdraví podle §222 odst. 1 tr. zák., považuje to Nejvyšší soud za správné a zákonné. Obviněný k útoku na poškozeného použil nůž velikosti 31 cm s délkou čepele 19 cm, útočil s ní do oblasti hrudníku poškozeného, tedy na část těla, jejímž zraněním mohlo dojít k vážnému ohrožení zdraví, příp. i života. To ostatně vyplynulo i ze závěrů znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství. Lze proto spolehlivě uzavřít, že námitky obviněného, že jeho jednání mělo být posouzeno jako nutná obrana ve smyslu ustanovení §13 tr. zák., jsou zcela neopodstatněné.
Pokud obviněný prostřednictvím dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. vznášel námitky i proti výši trestu, který mu byl uložen, je třeba uvést, že byl omezen jeho druhou alternativou, neboť „jiným hmotně právním posouzením“ ohledně výroku o trestu je možno považovat jen jiné vady tohoto výroku záležející v porušení hmotného práva, než jsou otázky druhu a výměry trestu, jako je např. pochybení soudu v právním závěru o tom, zda měl či neměl být uložen souhrnný nebo úhrnný trest, popř. společný trest za pokračování v trestném činu (srov. rozhodnutí č. 22/2003 Sb. rozh. trest.). Prostřednictvím tohoto, ale ani žádného jiného zákonného důvodu však nelze namítat uložení určitého druhu trestu proto, že jeho uložení je podle dovolatele nepřiměřené, tj. příliš přísné, a to ani z obecných hledisek stanovených v §31 odst. 1 a §23 odst. 1 tr. zák.
Z těchto jen stručně uvedených důvodů (§265i odst. 2 tr. ř.) Nejvyšší soud dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl, neboť bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř. Proto ani nepostupoval podle §265i odst. 3 tr. ř. a nepřezkoumával napadené rozhodnutí a řízení mu předcházející. Přitom je nutné uvést, že takový aplikační postup nezasáhl do základních práv dovolatele, a není proto ani v rozporu s nálezy Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 180/03 a I. ÚS 55/04, v nichž tento soud vyslovil výhrady k extenzivnímu výkladu §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. ze strany Nejvyššího soudu.
Své rozhodnutí Nejvyšší soud učinil v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 9. prosince 2009
Předseda senátu:
JUDr. Jan B l á h a