ECLI:CZ:NS:2009:8.TDO.145.2009.1
sp. zn. 8 Tdo 145/2009
USNESENÍ
Nejvyšší soud projednal v neveřejném zasedání konaném dne 26. března 2009 dovolání obviněného P. M., proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 21. 5. 2008, sp. zn. 8 To 34/2008, jako odvolacího soudu v trestní věci vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci pod sp. zn. 52 T 4/2005, a rozhodl takto:
Podle §265k odst. 1 tr. ř. se usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 21. 5. 2008, sp. zn. 8 To 34/2008, a rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci ze dne 13. 12. 2007, sp. zn. 52 T 4/2005, zrušují .
Podle §265k odst. 2 tr. ř. se současně zrušují také další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Podle §265l odst. 1 tr. ř. se Krajskému soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci přikazuje , aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci ze dne 13. 12. 2007, sp. zn. 52 T 4/2005, byl obviněný P. M. uznán vinným trestným vraždy podle §219 odst. 1 tr. zák. a odsouzen podle §219 odst. 1 tr. zák., §35 odst. 2 tr. zák. k souhrnnému trestu odnětí svobody na deset roků, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 3 tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou; současně byl zrušen výrok o trestu rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci ze dne 23. 5. 2007, sp. zn. 52 T 4/2005, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Podle skutkových zjištění soudu prvního stupně se obviněný trestného činu vraždy dopustil tím, že v J., v ul. S., dne 21. 4. 2004 v odpoledních hodinách v pronajatém bytě ve 4. p. v opilosti a po vykouření marihuanové cigarety v době, kdy poškozená U. M. vylezla na parapet otevřeného okna, ji kolem 16.30 hod. v hněvu, v konfliktní situaci, silným tlakem pod těžiště do kolen či stehen z okna vystrčil, což vedlo k rotaci a pádu jejího těla z výšky 13,70 m na travnatý povrch, při kterém utrpěla rozsáhlá zranění v dutině lební, hrudní a břišní, když na následky polytrauma při mnohočetných poraněních více orgánových systémů téhož dne v 19.45 hodin zemřela.
Rozsudek soudu prvního stupně napadl obviněný odvoláním. Usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 21. 5. 2008, sp. zn. 8 To 34/2008, bylo odvolání obviněného jako nedůvodné zamítnuto.
Pro úplnost je třeba dodat, že se jedná již o druhá rozhodnutí soudů obou stupňů (jakož i soudu dovolacího) ve věci. V prvém případě bylo usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 25. 1. 2006, sp. zn. 8 To 70/2005, podle §256 tr. ř. jako nedůvodné zamítnuto odvolání obviněného proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci ze dne 15. 4. 2005, sp. zn. 52 T 4/2005. Tímto rozsudkem byl uznán vinným trestnými činy vydírání podle §235 odst. 1 tr. zák. a vraždy podle §219 odst. 1 tr. zák. a odsouzen podle §219 odst. 1 tr. zák., §35 odst. 2 tr. zák. k souhrnnému trestu odnětí svobody na deset roků, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 3 tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou; současně byl zrušen výrok o trestu trestního příkazu Okresního soudu v Liberci ze dne 13. 12. 2004, sp. zn. 5 T 196/2004, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Proti tomuto usnesení podal obviněný prostřednictvím obhájce dovolání, které zaměřil proti výroku o vině trestným činem vraždy podle §219 odst. 1 tr. zák. a v němž odkázal na dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř. Usnesením Nejvyššího soudu ze dne 27. 4. 2006, sp. zn. 8 Tdo 473/2006, bylo dovolání obviněného P. M. podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř odmítnuto jako zjevně neopodstatněné.
Obviněný podal proti označeným rozhodnutím soudů ústavní stížnost. Nálezem Ústavního soudu ze dne 30. 4. 2007, sp. zn. III. ÚS 299/06, byly zrušeny rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci ze dne 15. 4. 2005, sp. zn. 52 T 4/2005, v té části výroku o vině, kterou bylo vysloveno, že obviněný je vinen trestným činem vraždy podle §219 odst. 1 tr. zák., a ve výroku o trestu, usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 25. 1. 2006, sp. zn. 8 To 70/2005, v té části, kterou bylo zamítnuto jako nedůvodné odvolání obviněného proti výroku soudu prvního stupně o vině trestným činem vraždy podle §219 odst. 1 tr. zák., a proti výroku o trestu a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 4. 2006, sp. zn. 8 Tdo 473/2006. Ve zbývající části byla ústavní stížnost zamítnuta.
Rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci ze dne 23. 5. 2007, sp. zn. 52 T 4/2005, byl obviněný za trestný čin vydírání podle §235 odst. 1 tr. zák., který zůstal předchozími rozhodnutími obecných soudů i Ústavním soudem nedotčen, odsouzen podle §235 odst. 1 tr. zák., §35 odst. 2 tr. zák. k souhrnnému trestu odnětí svobody na osmnáct měsíců, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou. Současně byl zrušen výrok o trestu trestního příkazu Okresního soudu v Liberci ze dne 13. 12. 2004, sp. zn. 52 T 196/2004, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. V dalším řízení po zrušení části rozhodnutí nálezem Ústavního soudu pak bylo rozhodnuto znovu o vině obviněného již rekapitulovaným způsobem.
Obviněný brojil dovoláním i proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 21. 5. 2008, sp. zn. 8 To 34/2008, a to v rozsahu odpovídajícím výroku o vině trestným činem vraždy podle §219 odst. 1 tr. zák. i výroku o trestu, a odkázal v něm na dovolací důvody uvedené v ustanovení §265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř. Namítl, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení a že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř.
Měl za to, že soudy obou stupňů nepostupovaly v intencích nálezu Ústavního soudu. Nepřezkoumaly správnost metody prof. PhDr. J. S., DrSc. (nadále prof. J. S.) a ve svém rozhodování přihlédly k okázalosti jeho prezentace, která však neprokazovala správnost použité metody. Pakliže soudy poukazovaly na to, že znalec doc. PaeDr. K. J., CSc. (nadále doc. K. J.) nebyl připraven, připomněl nezkušenost tohoto znalce, který nevěděl o možnosti použití pomůcek pro obhájení svých závěrů a o této možnosti nebyl poučen. Při konání veřejného zasedání o odvolání obviněného byl již znalec připraven předvést simulace k biomechanické expertíze, avšak odvolací soud odmítl toto doplnění provést s odůvodněním, že jde pouze o protahování věci. Soudy se podle něj neřídily nálezem Ústavního soudu, nezjistily správně skutkový stav, neprovedly obhajobou navrhované důkazy, které mohly prokázat jeho nevinu, přehlédly zjevné nesprávnosti znaleckého posudku, nezabývaly se skutečnostmi, které byly zjištěny a svědčily v jeho prospěch. Vytkl, že soudy nezjistily, zda použitá metoda pro určení dráhy letu s případnými mezidopady je správná. Zcela pominuly, že program, na kterém prof. J. S. demonstroval svoje závěry, je program nikoliv simulační, ale pouze prezentační, který však neprovádí žádné výpočty, nepočítá možné varianty a není tak možné zkoumat správnost závěrů znalce. Tyto závěry nelze dovozovat ani z praktických zkoušek, neboť tyto nemohou obsáhnout veškeré varianty pádů a stejné nejsou ani počáteční podmínky ba ani podmínky letu; praktické zkoušky s mezidopadem nebyly ostatně ani prováděny. Soudy neobjasnily, proč a na základě jakých výpočtů tělo letělo daným směrem a kam dopadlo, jaké vzorce a konstanty byly použity. Nesprávně se podle dovolatele spokojily s tvrzením znalce, že ostatní možnosti jsou biomechanicky nepřijatelné. Odvolacímu soudu dále vytkl, že nesprávně interpretoval posudek doc. Ing. J. S., CSc. Ten konstatoval, že pokud by měl k dispozici celý oděv poškozené, mohl určit, zda vlákna nalezená ve 3. patře na parapetu jsou individuálně určená vlákna z oděvu poškozené. Mohl tak určit, zda došlo k vytržení těchto vláken z oděvu poškozené nárazem o parapet. Právě náraz na parapet (zda byl či nebyl) považoval za stěžejní část obou znaleckých posudků. Nesouhlasil proto se závěrem odvolacího soudu, že nedošlo ke zničení důležitých důkazů. Obdobné platí i o hypotéze odvolacího soudu stran místa dopadu; z posudku a důkazů byly podle názoru obviněného vybrány pouze ty, které odůvodňovaly daný výrok, ostatní byly relativizovány. Upozornil, že není zřejmé, z jaké dopadové polohy měl prof. J. S. ve svém znaleckém posudku vycházet, když jsou v posudku vyznačeny dvě. Obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud rozhodnutí soudů obou stupňů zrušil a aby věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství se ve vyjádření k dovolání obviněného ztotožnila se závěry odvolacího soudu, že z podrobného znaleckého zkoumání vyplynulo, že obviněný v době, kdy poškozená sama vylezla na parapet otevřeného okna, využil situace a silným tlakem zezadu směřujícím do oblasti kolen či stehen poškozenou z okna vystrčil, což vedlo k rotaci a pádu jejího těla, při němž utrpěla rozsáhlá těžká zranění popsaná ve výroku rozsudku. S ohledem na dostupný spisový materiál konstatovala, že skutková zjištění nejsou v extrémním rozporu s právním posouzením jednání obviněného, a měla tudíž za to, že dovolání bylo podáno z jiného důvodu, než je vyjmenován v ustanovení §265b tr. ř. Navrhla proto, aby Nejvyšší soud podané dovolání podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl.
Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že dovolání je podle §265a tr. ř. přípustné, že je podala včas oprávněná osoba a že splňuje náležitosti obsahu dovolání ve smyslu §265f odst. 1 tr. ř. Protože nebylo možné dovolání odmítnout podle §265i odst. 1 tr. ř., dovolací soud přezkoumal podle §265i odst. 3 tr. ř. zákonnost a odůvodněnost těch výroků rozhodnutí, proti nimž bylo dovolání podáno, v rozsahu a z důvodu uvedených v dovolání, jakož i řízení napadenému rozhodnutí předcházející, a shledal, že dovolání je důvodné.
Podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř.
K zamítnutí ani odmítnutí odvolání obviněného nedošlo z procesních důvodů, tj. podle §253 odst. 1 tr. ř., resp. podle §253 odst. 3 tr. ř., a proto se na daný případ ta část ustanovení §265b odst. 1 písm. l) tr. ř., která je vyjádřena dikcí „bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku …, aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí“ a na niž též odkázal obviněný, evidentně nevztahuje.
Odvolání obviněného bylo zamítnuto poté, co odvolací soud na jeho podkladě meritorně přezkoumal napadený rozsudek soudu prvního stupně. Dovolání je v tomto případě možné podat, jen byl-li v řízení napadenému usnesení předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. V souladu s touto podmínkou obviněný odkázal na důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Výklad tohoto ustanovení v kontextu dalších důvodů dovolání obsažených v ustanovení §265b tr. ř. standardně vychází z úvahy, že dovolání je opravným prostředkem mimořádným a odpovídají tomu i zákonem stanovené podmínky rozhodování o něm. Dovolání je zákonem určeno k nápravě procesních a právních vad rozhodnutí vymezených v §265a tr. ř., není (a ani nemůže být) další instancí přezkoumávající skutkový stav v celé šíři. Procesně právní úprava řízení před soudem prvního stupně a posléze soudem odvolacím poskytuje dostatečný prostor k tomu, aby se skutkovou stránkou věci nemusel (a vzhledem k právní úpravě rozhodování o dovolání ani neměl) zabývat Nejvyšší soud v řízení o dovolání. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze proto přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních.
Z obsahu podaného dovolání vyplývá, že obviněný uplatnil námitky, které směřovaly výlučně proti úplnosti dokazování, způsobu hodnocení důkazů a ve svých důsledcích proti správnosti skutkových zjištění, která učinily soudy obou stupňů. Jím vytýkané vady mají výlučně povahu vad skutkových, event. procesně právních, které ovšem – ve smyslu standardního přístupu k zákonem vymezeným důvodům dovolání - nezakládají žádný z důvodů dovolání podle §265b tr. ř., jak již bylo ostatně vyloženo v předcházejícím rozhodnutí dovolacího soudu.
K tomuto výkladu se však v konkrétní situaci Nejvyšší soud neuchýlil, poněvadž nemohl pustit ze zřetele procesní situaci, jež je předznačena nálezem Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 299/06, jímž bylo – vedle již citovaných rozhodnutí soudů obou stupňů – zrušeno i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 4. 2006, sp. zn. 8 Tdo 473/2006. Třebaže ani podle Ústavního soudu obviněný nepředložil v ústavní stížnosti vůči rozhodnutí dovolacího soudu žádné relevantní ústavněprávní námitky a Ústavní soud sám neshledal v postupu a v rozhodnutí Nejvyššího soudu žádná ústavněprávní pochybení, připomněl, že usnesení dovolacího soudu navazuje na napadená rozhodnutí soudů první a druhé instance, samostatně by nemohlo obstát a jeho existence by byla v rozporu s principem právní jistoty, proto je rovněž zrušil. Nejvyšší soud v tomto procesním stadiu nepokládá za korektní nepřihlédnout ke všem vytknutým pochybením, jež Ústavní soud charakterizoval mimo tak, že „...Obecné soudy provedly rozporné a neúplné hodnocení důkazů a zjištěný skutkový stav rekonstruovaly v rozporu s provedenými důkazy, čímž porušily základní práva stěžovatele. Porušení těchto zásad, zakotvených již na úrovni „obyčejného“ práva, tj. na úrovni trestně procesních pravidel obsažených v trestním řádu, vedlo v posuzovaném případě k dotčení ústavně chráněného práva na spravedlivý soudní proces, obsaženého v článku 6 Úmluvy a k nedodržení principu zákonnosti postupu orgánů státní moci, stanoveného v článku 2 odst. 3 Ústavy a v článku 2 odst. 2 Listiny. Ve svých důsledcích – totiž v nedostatečně odůvodněném výroku o vině a v uložení dlouhodobého nepodmíněného trestu odnětí svobody zasáhla napadená soudní rozhodnutí též sféru osobní svobody, zaručenou článkem 8 Listiny. Odvolací i nalézací soud nedostály požadavkům plynoucím ze zásady in dubio pro reo, zakotvené v článku 40 odst. 2 Listiny“.
Protože Nejvyšší soud ve své rozhodovací činnosti již opakovaně připustil, že v ústavněprávní rovině se zásada, s níž jako dovolací soud přistupuje k hodnocení skutkových námitek, nemusí uplatnit bezvýhradně, poněvadž ani rozhodování o mimořádném opravném prostředku se nemůže ocitnout mimo rámec ochrany základních práv jednotlivce (k tomu viz př. nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 125/04, I. ÚS 55/04), je se zřetelem k výše uvedeným závěrům Ústavního soudu přirozené (a žádoucí), že učiní předmětem dovolacího přezkumu právě ty dříve vytýkané nedostatky, které ve svých důsledcích znamenaly porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení zásadních požadavků spravedlivého procesu.
Ústavní soud se v nálezu sp. zn. III. ÚS 299/06 vedle obecných východisek kladených na znalecké zkoumání v tak obtížném kriminalistickém oboru, jakým forenzní biomechanika dozajista je, vyslovil k neúplnosti podkladů, formální a logické stavbě jakož i metodě, na nichž byl založen znalecký posudek z oboru forenzní biomechaniky znalce prof. J. S. Na podkladě konkrétních údajů a zjištění dovodil, že při pečlivém hodnocení znaleckého posudku nemohly obecné soudy dospět k závěru, že tento posudek je v celém rozsahu jasný, srozumitelný, úplný a logický, v důsledku čehož byly odmítnuty návrhy na vypracování dalšího znaleckého posudku, a podle jeho názoru měl již nalézací soud vyhovět důkazním návrhům obžalovaného na doplnění dokazování, protože jím zjištěný skutkový stav byl v době rozhodování o vině neúplný, rozporný a nevěrohodný. Neučinil-li tak, tím spíše bylo zapotřebí, aby dokazování doplnil odvolací soud, u něhož obviněný ve svém odvolání uplatnil řadu důkazních námitek a důkazních návrhů a kterému navíc předložil naprosto opačně vyznívající odborný posudek (označený jako „biomechanická expertíza“), vypracovaný doc. K. J. Odvolacímu soudu vytkl, že sice přečetl posudek doc. K. J. jako listinný důkaz, avšak nepřiznal mu ve svém zamítavém rozhodnutí žádnou důkazní váhu. S argumenty a tvrzeními posudku doc. K. J. se odvolací soud vypořádal naprosto povrchně a nedostatečně, ačkoliv šlo nepochybně o velmi důležitý důkaz, svědčící ve prospěch obviněného, a nekriticky přijal tvrzení prof. J. S.
Ústavní soud byl toho názoru, že za dané důkazní situace vyvstávaly důvodné pochybnosti o správnosti znaleckého posudku prof. J. S., a proto bylo namístě, aby se obecné soudy alespoň pokusily o nápravu postupem podle §109 tr. ř. Připomněl, že existovala též možnost vyžádat posudek ústavu podle §110 tr. ř., protože jde nepochybně o výjimečný, zvlášť obtížný případ, vyžadující zvláštního vědeckého posouzení. V řízení po zrušení rozhodnutí nálezem Ústavního soudu provedl soud prvního stupně v jeho intencích relativně obšírné doplnění dokazování. Ke stavu parapetu ve 3. p. domu v bytě užívaném manželi S. vyslechl svědkyni M. S., zjistil, že všechny parapety i stříška nad vstupními dveřmi domu byly vyměněny za nové, k otázce polohy těla poškozené bezprostředně po dopadu na zem vyslechl svědka J. S. a zdravotnický personál, pracovníky záchranné služby – svědky L. H., M. Ž. (v rozsudku nepřesně uvedeno M. Ž.), A. M., J. H. i MUDr. J. S. Znovu zevrubně vyslechl znalce prof. J. S. (č. l. 857 až 868), jako znalce ad hoc přibral a vyslechl doc. K. J. (č. l. 869 až 885) a protože mezi závěry znalců nadále existovaly rozpory v podobě registrované již Ústavním soudem, vyzval je, aby na konkrétní odlišnosti reagovali vzájemným kladením otázek, což také učinili (č. l. 886 až 895).
Soud prvního stupně znovu dospěl k závěru, že vina obviněného byla jednoznačně a nepochybně prokázána. V odůvodnění rozsudku po rekapitulaci provedených důkazů, zvláště pak po obšírném shrnutí obsahu znaleckých posudků znalců prof. J. S. a doc. K. J., vyložil, že bylo zjištěno, že na pádu poškozené se podílela vnější síla druhé osoby, a protože v bytě se v rozhodnou dobu vyskytoval pouze obviněný a poškozená, byl to obviněný, kdo poškozenou v konfliktní situaci tlakem pod těžiště do oblasti kolen či stehen z okna vystrčil. Následkem takového jednání obviněného byl pád těla poškozené z výšky 13,70 m na travnatý povrch, v jehož důsledku poškozená utrpěla mnohočetná poranění, jež byla příčinou jejího úmrtí. Je zjevné, že soud prvního stupně opřel své závěry především o znalecký posudek z oboru forenzní biomechaniky prof. J. S. Závěry tohoto znalce označil za přesvědčivé a vyložil, že ač je pro soud problematické posuzovat odbornou erudovanost znalce, je nutno v daných souvislostech přihlédnout k tomu, že prof. J. S. pracuje na pracovišti, které má pro posouzení variant pádu z výšky ty nejlepší předpoklady, zatímco doc. K. J. takové podmínky nemá. Podle názoru soudu má prof. J. S. k dispozici nejen matematické výpočty, ale i výpočty, které získává při simulaci pádu osob, které dobrovolně provádějí skoky, ale hlavně má veškeré možné poznatky, které získává z různých situací a nehod, které jsou řešeny orgány činnými v trestním řízení. Je tedy vybaven nejen teoretickými výpočty, ale i praktickými výpočty a zkušenostmi. Proti tomu znalec doc. K. J. takové možnosti nemá, sám uvedl, že zkoumá spíše pohyb těla maximálně z výšky 2 m. Proto se také podle soudu „jeví přijatelný závěr prof. J. S., že podložka, na které stála poškozená, neměla s ohledem na tření takový vliv na pád těla poškozené, jak to prezentuje doc. K. J.“. Aniž by soud chtěl snižovat erudovanost a závěry doc. K. J., uzavřel, že se „danou problematikou zabývá z jiného úhlu pohledu“ (strany 15, 16 rozsudku).
Ani podle odvolacího soudu není posudek doc. K. J. ať již v jeho písemném či ústním podání natolik přesvědčivý, aby mohl zpochybnit či dokonce zvrátit naprosto opačně vyznívající závěry prof. J. S. I on stejně jako soud prvního stupně připomněl, že doc. K. J. nebyl k hlavnímu líčení, ač byl včas předvolán, připraven, spis komplexně neprostudoval, vycházel pouze z dokladů, jež mu předložil obhájce, ale ani ty nebyl s to konkretizovat. Poukázal na to, že některá jeho tvrzení byla rozporuplná (viz rozmístění nábytku v pokoji obviněného a jeho možnosti dostat se k oknu), především ale upozornil na jeho předpoklad, že pro uvedení těla do pohybu je rozhodující třecí síla mezi podrážkou bot a podložkou. Třecí sílu potřebnou k tomu, aby podrážky bot poškozené opustily plechový parapet okna jako počáteční podmínku „domnělého vystrčení“, vypočetl na sílu nikoli menší než 637 N, což je asi 63 kg a tedy síla, kterou by podle jeho názoru obviněný nemohl vyvinout ani oběma rukama. K těmto závěrům znalec došel na základě pomocných expertíz provedených na podkladě systému pro 3D kinematické analýzy QUALISYS a tenzometrické desky KISTLER. Naproti tomu prof. J. S. tření obuvi neuvažoval a vysvětlil, že v daném případě nehraje žádnou roli; zvažoval by je pouze tehdy, pokud by se před vlastním pádem do člověka strkalo tak, že by byl posunován ve statické poloze a tření by se projevilo v tom, že by se bez jakéhokoli pohybu pouze sunul, k čemuž ovšem nedošlo. Připomněl, že prof. J. S. vznesl proti posudku znalce doc. K. J. řadu konkrétních výhrad,, týkajících se mimo jiné též vlastního výpočtu koeficientu tření, na něž tento znalec nebyl schopen reagovat, a prof. J. S. naopak dovozoval, že hodnoty, z nichž doc. K. J. vycházel, byly při jeho experimentu nepřesně změřeny a znalec pak vycházel z nikoli validních podkladů. Odvolací soud soustředil svoji pozornost i na metodu QUALISYS a tenzometrickou desku KISTLER, s nimiž prof. J. S. nepracuje, poněvadž tato technologie neřeší pád lidského těla z výšky. Konečně odvolací soud upozornil, že předmětné metody se na pracovišti doc. K. J. používají ve vztahu k pohybovým činnostem lidí, především v oblastech sportovních činností a dopravy. Zabývají se i pády z výšky (př. pády z kola do prohlubně), maximálně ale do výšky dvou metrů, pády z tak velké výšky, jako je tomu v posuzovaném případě se dosud nezabývali (dlužno ovšem dodat, že znalec uvedl, že není nikterak podstatné zda se jedná o pád ze dvou či 12 metrů – č. l. 885). Znalec prof. J. S. se pády z výšky zabývá od roku 1997, podle svého vyjádření analyzoval zhruba 100 pádů z výšky, a může proto provést přesnou statistickou analýzu pádů –pohyb těla při spontánním pádu, při nešťastné náhodě, při skoku nebo je-li do něj strčeno. Dodal, že znalec stojí včele týmu, který provádí i experimentální činnost a její výsledky porovnávají s analýzami kriminálních příběhů a zjišťují tak i ideální křivku pro predikci biomechaniky pádu (strany 7, 8).
Ve veřejném zasedání dne 21. 5. 2008 odvolací soud zamítl návrh obhajoby na doplnění dokazování o výslech znalce doc. K. J., který měl před soudem k doložení přesvědčivosti jím učiněných závěrů předvést výpočetní simulaci na programu MADYMO, který umožňuje na podkladě validované figuríny simulovat impakty a kinematiku interakčních dějů člověka s jeho okolím. Tento postoj zdůvodnil tak, že ani ke konání veřejného zasedání nelze předpokládat, že znalec spis nastudoval (v podstatě do něj pouze nahlédl, neboť nad ním strávil necelou hodinu), a navíc mohl písemný doplněk posudku zpracovat dříve a včas ho odvolacímu soudu předložit. Současně vyjádřil názor, že okolnosti, za nichž byl tento návrh na doplnění dokazování učiněn, a to i v návaznosti na postupy obviněného v pořadí prvním odvolacím řízení, spíše svědčí o obstrukčním jednání obviněného směřujícího k protahování trestního stíhání, poněvadž si musel být vědom, že nelze provést výslech jednoho znalce bez přítomnosti druhého, aby mu byla dána možnost se také vyjádřit, a pokud by odvolací soud shledal návrh obviněného důvodným, musel by veřejné zasedání znovu odročit.
Odvolací soud se v odůvodnění napadeného usnesení zabýval i dalšími návrhy obviněného na doplnění dokazování, jmenovitě obstarání dalšího znaleckého posudku z odvětví forenzní biomechaniky, jenž by byl vypracován ústavem ve smyslu §110 tr. ř. Připomněl, že obviněný takový návrh činí opakovaně, a byl-li i v tomto stadiu soudem prvního stupně zamítnut, stalo se tak poté, co tento soud podrobně vyslechl oba znalce, a postup soudu označil i odvolací soud za oprávněný. Znalec prof. J. S. je podle jeho názoru v oboru forenzní biomechaniky znalcem s potřebnými odbornými znalostmi a ani odvolací soud neměl důvod pochybovat o správnosti a objektivitě jeho závěrů. Přes stanovisko vyslovené v nálezu Ústavního soudu nepovažoval tedy ani on další doplnění dokazování za potřebné.
Dovolací soud se s názorem soudů obou stupňů neztotožnil. Není pochyb o tom, že soudy odstranily Ústavním soudem vytýkaný nedostatek spočívající ve faktickém ignorování důkazu opatřeného obviněným – nyní znalecký posudek doc. K. J. Je evidentní, že jak znalecký posudek prof. J. S., tak i doc. K. J. mají svoji odbornou základnu v oboru biomechaniky, byly zpracovány k téže otázce, jejich vyznění je však kontrérní. Za takové situace platí, že byly-li podány dva znalecké posudky k téže otázce, soud v hlavním líčení je povinen provést důkaz oběma posudky, vyslechnout zpracovatele obou posudků a při hodnocení důkazů a zjišťování skutečného stavu věci se s oběma posudky vypořádat tak, aby bylo zřejmé, který z posudků bere za základ svého rozhodnutí a z jakých důvodů (k tomu č. 11/1987-II. Sb. rozh. tr.). Z hlediska procesního nelze tedy soudům, jmenovitě soudu prvního stupně, nic vytknout.
Dovolací soud ale nepokládá za opodstatněné mínění odvolacího soudu, jímž se vypořádal s návrhem na doplnění dokazování o doplňující výslech znalce doc. K. J., a nesdílí ani hodnotící závěry soudů obou stupňů, které se staly podkladem pro odmítnutí vyžádání posudku ústavu.
S ohledem na konkrétní důkazní situaci dovolací soud nepovažuje důvody, pro které odvolací soud odmítl doplnit dokazování o výslech znalce doc. K. J., za přijatelné. Vždyť přece jediným relevantním usvědčujícím důkazem byl právě znalecký posudek z oboru forenzní biomechaniky, přičemž v průběhu dokazování byly opatřeny dva znalecké posudky a závěry znalců prof. J. S. a doc. K. J. byly zásadně rozporné. Pakliže bylo znalci doc. K. J. mimo jiné vytýkáno, že se k hlavnímu líčení dostavil náležitě nepřipraven, stěží může ve světle záruk práva na obhajobu a principu „rovnosti zbraní“ obstát argument, že návrh na doplnění dokazování o výslech znalce měl být učiněn dříve, a návrhu nevyhovět, zvláště byl-li znalec dokonce v den konání veřejného zasedání přítomen a odvolací soud se ani nepřesvědčil o významu, který údajně měl jeho doplňující výslech přinést. Že by případně bylo nutno veřejné zasedání odročit a předvolat i druhého znalce není z hlediska požadavku garance spravedlivého procesu nijak rozhodné.
Jde-li o východiska soudu prvního stupně, z nichž nahlížel na správnost a přesvědčivost diametrálně odlišně vyznívajících znaleckých posudků znalců prof. J. S. a doc. K. J., nelze než označit je za nevěcná. Soud sám sice zmínil, že je pro něj obtížné hodnotit odbornou erudovanost znalců, ale posléze se přiklonil k hodnocení zjevně laickému, omezujícímu se na odlišné možnosti pracovišť znalců a odlišným přístupem k dané problematice (soud hovoří o jiném úhlu pohledu), aniž by ovšem vysvětlil, v čem tvrzená odlišnost spočívá a jaký měla význam pro správnost odlišných závěrů znalců. Odvolací soud zaujal k vzájemnému hodnocení obou znaleckých posudků a výpovědí znalců konstruktivnější hledisko, vcelku výstižně upozornil právě na ty otázky, které jsou mezi znalci sporné. Uzavřel však, že znalec prof. J. S. přípravou svého posudku, jeho prezentací i odpověďmi na pokládané dotazy srozumitelně vysvětlil, na základě čeho a proč k jím udávaným závěrům dospěl. Naproti tomu znalec doc. K. J. – vedle toho, že nebyl na výpověď v hlavním líčení řádně připraven, spis v celém jeho rozsahu pečlivě nenastudoval, nebyl podle jeho přesvědčení schopen reagovat na řadu konkrétních výhrad (př. experimentálně zjištěný neúměrně vysoký koeficient tření 0,85 N), což odvolací soud hodnotil tak, že vycházel v posudku z nikoliv validních podkladů.
Takové úvahy má dovolací soud za ukvapené; zjištěné rozpory mezi znaleckými posudky nejsou podle jeho přesvědčení i pro soud zřetelným výrazem toho, že znalec prof. J. S. podal znalecký posudek přesvědčivý a správný, zatímco doc. K. J. neerudovaný, profesionálně napadnutelný, opírající se o nikoliv validní podklady, ale výrazem toho, že tyto dva znalecké posudky vycházejí ze zásadně odchylných metodologických východisek, jak ostatně sami ve svých výpovědích uvádějí. Dovolací soud je také toho mínění, že byla poněkud přeceněna „nepřipravenost“ znalce doc. K. J. na výslech v hlavním líčení, jeho nedostatečná znalost spisu, když – s výjimkou zevrubného obeznámení s prostorovými poměry v pokoji bytu užívaného v kritické době obviněným – nebyly zjištěny jiné závažnější nedostatky o znalosti relevantních údajů ze spisu. Lze však připustit, že v konfrontaci s pečlivým přístupem a připraveností prof. J. S. tyto jeho dílčí nedostatky, spolu s nepřesvědčivým vysvětlením zjištěného extrémně vysokého koeficientu tření, vystupují do popředí. Do jisté míry lze přisvědčit obviněnému, že měřítkem správnosti a přesvědčivosti závěrů znaleckého posudku nemůže být „líbivost a atraktivita prezentace“, ale přesvědčivost vědeckých metod, na nichž jsou založeny.
Zatímco závěry znalce prof. J. S. se opírají především o empirickou metodu a metodu experimentu, metodika zkoumání znalce doc. K. J. byla založena na elektronicko-optické technologii QUALISYS, elektronické technologii KISTLER, matematickém modelování a dílčím způsobem i metodě experimentu. Znalec prof. J. S. vychází z teze, že pád lidského těla z výšky je z hlediska biomechaniky hodnocen jako pád otevřeného kinematického řetězce, při němž jsou podmínky pádu determinovány v okamžiku ztráty kontaktu, lidské tělo je při pádu determinováno parabolickým letem těžiště těla a možnou teoretickou rotací kolem tří os lidského těla; nemá proto potřebu používat tenzometrickou desku, v posuzovaném případě otázku tření obuvi o podložku nepokládal za významnou. Podle jeho názoru se doc. K. J. dopouští řady nepřesností a hrubých odhadů, které nevycházejí ze širších a rozsáhlých výzkumů, neprovádí výzkum ve forenzní biomechanice a nemá relevantní podklady pro biomechanickou analýzu.
Znalec doc. K. J., opíraje se o výše uvedenou metodologii, naopak pokládá za rozhodující počáteční podmínky pohybu, proto bylo významné experimentální posouzení třecích sil mezi podrážkou obuvi poškozené a parapetem, na němž údajně stála. Lidské tělo se podle něj chová zásadně odlišně od neživé figuríny při interakcích s prostředím. Jde o kinematický řetězec s proměnnými vlastnostmi tuhostí kloubních spojení, které jsou výrazně ovlivňovány zejména svalovou činností. U živého těla se proto musí akceptovat proměnné reologické vlastnosti termo-visko-elastických tkáňových struktur (svalů, vazů, šlach, kostí apod.) a k tomu se musí akceptovat jejich ovlivňování řízením nervové soustavy. Tuhosti kloubních spojení velmi rychle kolísají v závislosti na povelech z řídících center nervové soustavy; jde o dynamický, složitý systém. Neživá figurína všechny tyto uvedené vlastnosti postrádá, a není proto možné aplikovat řešení pohybové interakční úlohy u neživé figuríny na řešení zadané úlohy pádu poškozené, jak to činí prof. J. S.
Je zjevné, že odlišné metodologické přístupy vedly k odlišným závěrům znalců, přičemž posouzení správnosti použité metody je otázkou odbornou a v daném případě pak není pochyb ani o tom, že jde o případ zvlášť obtížný, vyžadující zvláštního vědeckého zkoumání. Za takových okolností není možné neakceptovat jednu z možných alternativ řešení, již nabízel i Ústavní soud v nálezu sp. zn. III. ÚS 299/06, a jako jediným řešením kolize mezi znaleckými posudky v konkrétní věci přichází v úvahu postupovat v intencích §110 tr. ř. k přezkoumání již podaných znaleckých posudků.
Podle §110 odst. 1 tr. ř. ve výjimečných, zvlášť obtížných případech, vyžadujících zvláštního vědeckého posouzení, může v řízení před soudem předseda senátu přibrat státní orgán, vědecký ústav, vysokou školu nebo instituci specializovanou na znaleckou činnost k podání znaleckého posudku nebo přezkoumání posudku podaného znalcem. Jak již předeslal Ústavní soud, v České republice je několik vysokoškolských a zdravotnických institucí, zabývajících se na vysoké úrovni oborem biomechaniky (kromě zmíněné katedry anatomie a biomechaniky F. t. v. a s. U. K. v P. je to též např. K. b. a t. k. F. t. k. U. P. v O., Ú. t. a a. m. A. v. ČR, K. p. o. F. b. i. ČVUT v P. a jinde), u nichž je možno posudek vyžádat.
Bude proto na soudu prvního stupně, aby dokazování doplnil o znalecký posudek ústavu podle §110 tr. ř., a vyvstane-li potřeba provedení důkazů dalších, nezbytných ke spolehlivému zjištění skutkového stavu věci, aby provedl i tyto. Poté nechť důkazy znovu hodnotí podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu v souladu s hledisky danými ustanovením §2 odst. 6 tr. ř. a učiněná skutková zjištění posoudí z hlediska práva. Nadále platí, co již bylo řečeno v nálezu Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 299/06, že pokud by ani po doplněném dokazování nebylo možno dosáhnout praktické jistoty o existenci relevantních skutkových okolností, tj. pokud by v daném kontextu zůstaly důvodné pochybnosti, jež nelze odstranit ani provedením dalších důkazů, bylo by nutno, v souladu se zásadou presumpce neviny (§2 odst. 2 tr. ř.) a z ní vyplývající zásadou in dubio pro reo, rozhodnout ve prospěch obviněného.
Nejvyšší soud z podnětu dovolání obviněného proto zrušil napadené usnesení Vrchního soudu v v Praze ze dne 21. 5. 2008, sp. zn. 8 To 34/2008, i jemu předcházející rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci ze dne 13. 12. 2007, sp. zn. 52 T 4/2005. Zrušil také všechna další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Krajskému soudu v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Při novém rozhodování je soud vázán právním názorem, který v tomto usnesení vyslovil Nejvyšší soud. Rozhodnutí soudů obou stupňů byla zrušena jen v důsledku dovolání podaného ve prospěch obviněného, takže v novém řízení nemůže dojít ke změně rozhodnutí v jeho neprospěch. Toto rozhodnutí učinil dovolací soud v neveřejném zasedání, neboť je zřejmé, že vady nelze odstranit ve veřejném zasedání [§265r odst. 1 písm. b) tr. ř.].
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 26. března 2009
Předsedkyně senátu:
JUDr. Věra Kůrková