ECLI:CZ:NS:2009:8.TDO.1487.2008.1
sp. zn. 8 Tdo 1487/2008
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 11. března 2009 o dovolání obviněného Ing. L. M., proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 21. 5. 2008, sp. zn. 61 To 13/2008, jako odvolacího soudu v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 3 T 58/2005, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného Ing. L. M. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 3. 5. 2007, sp. zn. 3 T 58/2005, byl obviněný Ing. L. M. uznán vinným pokusem trestného činu ublížení na zdraví podle §8 odst. 1 tr. zák., §222 odst. 1 tr. zák. a odsouzen podle §222 odst. 1 tr. zák., §40 odst. 1 tr. zák. k trestu odnětí svobody na jeden rok, jehož výkon byl podle §58 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu stanovenou podle §59 odst. 1 tr. zák. na jeden rok.
Podle skutkových zjištění soudu prvního stupně se obviněný pokusu trestného činu ublížení na zdraví podle §222 odst. 1 tr. zák. dopustil tím, že v obci T. před kioskem v sídlišti dne 16. 2. 1997 kolem 4.00 hodin při vzájemném konfliktu bodl nožem poškozeného J. H. do oblasti podbřišku a způsobil mu bodné poranění nad sponou stydkou vlevo od střední čáry, pronikající močovým měchýřem jeho přední i zadní stěnou a poté pokračující do oblasti úponu kliček tenkého střeva, bodné poranění vlevo v podbřišku těsně nad tříselným vazem, jež směřovalo směrem zdola nahoru do oblasti dolního pólu levé ledviny a bodný kanál dosahoval délky 150 mm; zranění si vyžádalo operační zákrok a následnou hospitalizaci ve F. n. v P. od 16. 2. 1997 do 28. 2. 1997, pokud by byl poškozený zaměstnán, pracovní neschopnost by trvala od 16. 2. 1997 do 14. 5. 1997.
Rozsudek soudu prvního stupně napadl obviněný odvoláním směřujícím proti výroku o vině i trestu. Usnesením Městského soudu v Praze ze dne 21. 5. 2008, sp. zn. 61 To 13/2008, bylo odvolání obviněného podle §256 tr. ř. jako nedůvodné zamítnuto.
Pro úplnost je třeba dodat, že toto rozhodnutí, které vzešlo z řízení po přikázání věci dovolacím soudem, je v pořadí třetím rozhodnutím odvolacího soudu v téže věci. V prvém případě byl usnesením Městského soudu v Praze ze dne 7. 8. 2003, sp. zn. 61 To 299/2003, k odvolání obviněného podle §258 odst. 1 písm. a), c) tr. ř. zrušen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 12. 3. 2003, sp. zn. 3 T 103/2001, a podle §259 odst. 1 tr. ř. byla věc vrácena soudu prvního stupně, aby ji v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Ve druhém případě byl rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 10. 11. 2004, sp. zn. 61 To 368/2004, zrušen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 22. 3. 2004, sp. zn. 3 T 103/2001, podle §258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. ve výroku o trestu a podle §259 odst. 3 tr. ř. bylo znovu rozhodnuto tak, že obviněnému byl při nezměněném výroku o vině uložen podle §222 odst. 1 tr. zák., §40 odst. 1 tr. zák. trest odnětí svobody na jeden rok, jehož výkon byl podle §58 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu stanovenou podle §59 odst. 1 tr. zák. na jeden rok. Tento rozsudek odvolacího soudu napadl obviněný dovoláním. Z jeho podnětu Nejvyšší soud usnesením ze dne 18. 5. 2005, sp. zn. 8 Tdo 573/2005, rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 10. 11. 2004, sp. zn. 61 To 368/2004, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 22. 3. 2004, sp. zn. 3 T 103/2001, zrušil, zrušil také další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu a Obvodnímu soudu pro Prahu 4 přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
I proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 21. 5. 2008, sp. zn. 61 To 13/2008, coby soudu odvolacího, podal obviněný prostřednictvím obhájce v zákonné lhůtě dovolání v rozsahu odpovídajícím výroku o vině i trestu. V dovolání odkázal na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a namítl, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Vyjádřil přesvědčení, že soudy obou stupňů se neřídily právním názorem vysloveným v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 5. 2005, sp. zn. 8 Tdo 573/2005, a jejich rozhodnutí i nadále trpí stejnými vadami jako jejich předchozí, dovolacím soudem již zrušená rozhodnutí. Ve shodě s dosavadní obhajobou namítal, že ze skutkové věty výroku o vině nelze dovodit nesplnění podmínek nutné obrany ve smyslu §13 tr. zák. a ani naplnění subjektivní stránky pokusu trestného činu ublížení na zdraví podle §222 odst. 1 tr. zák. Rozsudek soudu prvního stupně označil za nepřezkoumatelný pro jeho vnitřní rozpornost. Tu spatřoval v tom, že zatímco ve výrokové části rozsudku je uváděno, že došlo ke vzájemnému konfliktu mezi poškozeným a obviněným, v odůvodnění rozsudku soud uvádí, že obviněný poškozeným napaden nebyl, maximálně že poškozený do něho strčil, což soud nesprávně nepovažoval za fyzický útok vůči dovolateli. Současně ovšem označil obranu obviněného jako nepřiměřenou, přičemž zcela nepřípadně srovnával škodu způsobenou poškozenému a shledal mezi škodou hrozící a způsobenou hrubý nepoměr. Dovolatel vytkl, že tento vnitřní rozpor neodstranil ani odvolací soud.
Obviněný znovu opakoval, že se trestného činu nedopustil, jednal v mezích nutné obrany. Nebylo prokázáno jeho úmyslné zavinění předpokládané skutkovou podstatou trestného činu podle §222 odst. 1 tr. zák. Poškozený, k němuž byl otočen zády, ho pronásledoval a teprve pod hrozbou útoku, který vzápětí nastal, se začal bránit, a to s ohledem na to, že v době útoku byl ohrožen život jeho i jeho rodinných příslušníků. Oproti poškozenému byl v nevýhodě, neboť ten na něho útočil zezadu, po úderech do hlavy mu spadly brýle, v důsledku čehož ve spoře osvětleném prostoru nic neviděl. Jestliže bylo zjištěno, že prchal před poškozeným na vzdálenost několika desítek metrů, byl jím dostižen, nemohl mít úmysl poškozenému ublížit. V tomto ohledu označil rozhodnutí soudů za absurdní a v rozporu s trestním zákonem. Z útěku před poškozeným jednoznačně vyplývá, že neměl zájem o jakýkoliv kontakt s poškozeným. Měl za to, že z obsahu spisu a provedeného dokazování vyplynulo, že to byl poškozený, kdo se snažil vyhledat vzájemný kontakt. Pakliže následně v důsledku jednání poškozeného v nutné obraně použil nůž, stalo se tak v momentě okamžitého zoufalství, navíc za situace, kdy byla ztížena jeho orientace v místě v důsledku absencí brýlí a špatných světelných podmínek. Dovolatel dále argumentoval, že se snažil šetřit zdraví útočícího poškozeného, poněvadž jeho záměrem bylo bodnout ho do stehna, kde by nemohlo dojít k těžké újmě na zdraví, o čemž svědčí i provedené důkazy, a jen čirou shodou náhod, které mu nelze přičítat, skončily obě rány v třísle poškozeného, které tvoří rozhraní stehna a břicha. Soudům obou stupňů vytkl, že nesprávně hodnotily okolnosti vylučující protiprávnost jeho jednání, když posuzovaly přiměřenost obrany z hlediska škody způsobené poškozenému a shledaly mezi škodou hrozící a škodou způsobenou hrubý nepoměr, což je v rozporu se zákonem i platnou judikaturou. Jedinou podmínkou aplikace ustanovení §13 tr. zák. je, že obrana ve vztahu ke způsobu útoku nesmí být zcela zjevně nepřiměřená (k tomu odkázal i na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 5 Tdo 162/2007). Použití nože proti neozbrojenému útočníkovi ještě samo osobě nezakládá zcela zjevnou nepřiměřenost nutné obrany, neboť tato musí být důraznější, aby došlo k překonání přímo hrozícího či trvajícího útoku. Nadto je podle něj třeba při zkoumání přiměřenosti obrany přihlížet též k tomu, jak se jevil útok obránci, zejména pak i psychickému stavu obránce vyvolanému útokem. Soudům dále vytkl, že neuvedly, z jakých okolností usuzovaly na zjevnou nepřiměřenost jeho obrany za použití nože proti útoku poškozeného, a ani nenaznačily, jaká obrana by byla přiměřená, resp. nikoli zcela zjevně nepřiměřená. Přestože soud prvního stupně v rozsudku konstatoval, že poškozený do obviněného zezadu „strkal“, neposuzoval toto jednání poškozeného za fyzický útok a ani jako předzvěst útoku bezprostředně hrozícího. Poukázal i na skutečnost, že soud prvního stupně při nezměněné důkazní situaci po výtkách obsažených v předchozím rozhodnutí Nejvyššího soudu o dovolání „upustil“ od zjištění, že obviněný utržil od poškozeného několik ran do hlavy, opomněl v rozsudku vyhodnotit slova poškozeného „to je on“ a z takto změněného skutkového stavu dovozoval, že nebyl dán důvod proto, aby poškozený obviněného ohrožoval. Podle obviněného závěry soudu prvního stupně nevycházely důsledně ani z výpovědi poškozeného, z níž jednoznačně vyplynulo, že byl vlastním přičiněním za zády obviněného, ten se k němu otočil čelem a v tom okamžiku ucítil bolest. Z toho obviněný dovozoval, že jediným úmyslem poškozeného, který se ocitl zezadu v jeho bezprostřední blízkosti po pronásledování čítajícím desítky metrů, bylo napadnout jej.
Opakovaně namítl, že pokud se počal bránit útoku poškozeného, nelze jeho jednání označovat za vzájemný konflikt mezi ním a poškozeným, jak to učinily soudy obou stupňů; z jejich rozhodnutí ani neplyne, v jakém konkrétním jednání zúčastněných osob vzájemný konflikt spatřovaly. Kromě těchto námitek, na jejichž podkladě vyvozoval, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku, soudům obou stupňů vytýkal též svévolné hodnocení důkazů provedené bez akceptovatelného racionálního základu a opomíjení důkazů, v důsledku čehož jsou učiněná skutková zjištění v extrémním nesouladu s provedeným dokazováním a jsou neúplná. Soudy nepřesvědčivě vycházely z tvrzení poškozeného, osoby s kriminální minulostí, který rozpory ve svých výpovědích nedokázal vysvětlit a uváděl, že si na celou událost nepamatuje, a u hlavního líčení dokonce přiznal, že říká pouze své domněnky. Tuto osobu označily soudy za věrohodnou a naproti tomu nikdy netrestaná svědkyně J. M. byla označena za nevěrohodnou, a to za zjevně nepravdivého tvrzení soudů obou stupňů, že výpověď svědkyně u hlavního líčení byla doslovně stejná jako ta, již učinila v přípravném řízení. Za opomenuté důkazy označil nevyslechnutí svědkyně V. K., jejíž novou adresu trvalého bydliště policie ani soudy dostatečně nezjišťovaly, jakož i neprovedení rekonstrukce činu, neoznačení vzdáleností v plánku místa činu a některé další jím požadované důkazy.
Obviněný explicitně žádný návrh na další postup neučinil, z obsahu jeho námitek však vyplynulo jeho stanovisko požadující, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí Městského soudu v Praze i jemu předcházející rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 zrušil a aby Obvodnímu soudu pro Prahu 4 přikázal věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout.
Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření k dovolání obviněného uvedla, že je třeba plně souhlasit se závěrem odvolacího soudu, který se podrobně zabýval totožnou argumentací obviněného v rámci jeho řádného opravného prostředku, jakým bylo odvolání, když dospěl k závěru, že jednání obviněného nemohlo být posouzeno jako nutná obrana, neboť verbální útok, případně strčení do obviněného není útokem, na který by bylo možno beztrestně reagovat dvojím bodnutím nožem, který navíc byl intenzivní ranou. S ohledem na dostupný spisový materiál konstatovala, že skutková zjištění nejsou v extrémním rozporu s právním posouzení obviněného. Dovolání obviněného shledala zjevně neopodstatněným, a navrhla proto, aby je Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. e) odmítl.
Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že dovolání je podle §265a tr. ř. přípustné, že je podala včas oprávněná osoba a že splňuje náležitosti obsahu dovolání ve smyslu §265f odst. 1 tr. ř. Shledal však, že dovolání obviněného je zjevně neopodstatněné.
Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Výklad tohoto ustanovení v kontextu dalších důvodů dovolání obsažených v ustanovení §265b tr. ř. standardně vychází z úvahy, že dovolání je opravným prostředkem mimořádným a odpovídají tomu i zákonem stanovené podmínky rozhodování o něm. Dovolání je zákonem určeno k nápravě procesních a právních vad rozhodnutí vymezených v §265a tr. ř., není (a ani nemůže být) další instancí přezkoumávající skutkový stav v celé šíři. Procesně právní úprava řízení před soudem prvního stupně a posléze soudem odvolacím poskytuje dostatečný prostor k tomu, aby se skutkovou stránkou věci nemusel (a vzhledem k právní úpravě rozhodování o dovolání ani neměl) zabývat Nejvyšší soud v řízení o dovolání.
Jak již bylo uvedeno v předchozím rozhodnutí dovolacího soudu, zpochybnění správnosti skutkových zjištění nelze zahrnout do zákonem vymezeného okruhu dovolacích důvodů podle §265b tr. ř., proto je též dovolací soud vázán skutkovými zjištěními soudu prvního stupně, event. soudu odvolacího, a těmito soudy zjištěný skutkový stav je pro něj východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. byl relevantně uplatněn v té části dovolání, v níž obviněný zpochybnil správnost právního posouzení skutku. Z hlediska napadeného usnesení a obsahu dovolání jsou významné otázky, zda byly jednáním obviněného naplněny všechny znaky skutkové podstaty pokusu trestného činu ublížení na zdraví podle §8 odst. 1, §222 odst. 1 tr. zák., zvláště pak jeho subjektivní stránka, a zda se obviněný činu dopustil za podmínek nutné obrany podle §13 tr. zák.
Trestného činu ublížení na zdraví podle §222 odst. 1 tr. zák. se dopustí, kdo jinému úmyslně způsobí těžkou újmu na zdraví. Pokusem trestného činu podle §8 odst. 1 tr. zák. je jednání pro společnost nebezpečné, které bezprostředně směřuje k dokonání trestného činu a jehož se pachatel dopustil v úmyslu trestný čin spáchat, jestliže k dokonání trestného činu nedošlo.
Podle §13 tr. zák. čin jinak trestný, kterým někdo odvrací přímo hrozící nebo trvající útok na zájem chráněný trestním zákonem, není trestným činem. Nejde o nutnou obranu, byla-li obrana zcela zjevně nepřiměřená způsobu útoku.
K tomu, aby bylo možné v konkrétním případě uvažovat o nutné obraně, a tedy i o vyloučení trestnosti činu osoby, jež odvrací přímo hrozící nebo trvající útok na zájem chráněný trestním zákonem, je třeba splnit dva základní předpoklady obsažené v ustanovení §13 tr. zák. Podle prvního z nich musí jít o útok na zájem chráněný trestním zákonem, který v době obranného jednání přímo hrozí nebo trvá. Za zájem chráněný trestním zákonem se obecně považují společenské vztahy a hodnoty uvedené zejména v §1 tr. zák. Konkrétní chráněný zájem je pak blíže promítnut do skutkové podstaty příslušného trestného činu, jehož spáchání ze strany útočníka hrozilo, a to v podobě objektu jako zákonného znaku takového trestného činu. Pokud jde o bezprostřední hrozbu nebo trvání útoku, buď je zde důvodný předpoklad útoku následujícího bezprostředně za hrozbou, anebo útok již započal a stále probíhá. Útok tedy ještě nesmí být ukončen ani krátkodobě přerušen, protože nutnou obranu lze použít proti útočníkovi jen do doby, pokud trvá útok na zájem chráněný trestním zákonem. O nutné obraně tudíž nelze uvažovat za situace, kdy útok ještě bezprostředně nehrozí ani nezačal, nebo pokud je útok již dokončen. Druhým předpokladem, který musí být současně splněn při závěru o existenci nutné obrany, je zákonný požadavek, aby obrana nebyla zcela zjevně nepřiměřená způsobu útoku. K tomu Nejvyšší soud připomíná, že pojem „způsob útoku“ v sobě zahrnuje nejen způsob provedení útoku, nýbrž i osobu útočníka, jeho úmysl a vlastnosti, prostředky použité k tomuto útoku apod. (srov. Šámal P., Púry F., Rizman S. Trestní zákon. Komentář. I. díl. 6., doplněné a přepracované vydání. Praha: C. H. Beck, 2004, s. 124). Posouzení, kdy je obrana zcela zjevně nepřiměřená způsobu útoku, ovšem vždy závisí na okolnostech konkrétního případu, jak již bylo ostatně vyloženo i v usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 8 Tdo 573/2005.
Soud prvního stupně odmítl právní závěr, že by obviněný jednal za splnění podmínek uvedených v §13 tr. zák. o nutné obraně, či že by jednal v tzv. putativní nutné obraně. Svoji pozornost soustředil v odůvodnění rozsudku na objasnění konfliktu mezi obviněným a některými hosty kiosku, k němuž došlo v dřívějším čase a po němž se obviněný vrátil do bytu svého bratra, kde shledal, že postrádá hodinky. Tento konflikt hodnotil jako náhodný, končící smírem, a proto neuvěřil výpovědi obviněného, že jej později napadl poškozený, který u v pořadí první konfliktní situace ani nebyl a nebyl zjištěn žádný důvod proč by tak učinil. Protože nebylo prokázáno, že by poškozený obviněného napadl, nemohl ani obviněný vůči poškozenému jednat v nutné obraně. Jednání obviněného jako reakci na slovní konflikt s poškozeným, který obviněného odstrčil, soud jako nutnou obranu nekvalifikoval. Podle závěrů soudu prvního stupně ale nemůže jít ani o putativní nutnou obranu. Obviněný se nemohl ani mylně domnívat, že poškozený proti němu útočí ve snaze poškodit jeho tělesnou integritu, natož pak ublížit jeho manželce a dceři, neboť ze strany poškozeného nebyl takový útok ani naznačen. Obviněný poškozeného neznal, nikdy před událostí s ním nepřišel do styku, nebyl žádný důvod, aby poškozený na obviněného útočil a obviněný se jej měl obávat. Tvrzení obviněného o obavě o svůj život a zdraví hodnotil jako účelově zveličená (strany 7, 8 rozsudku).
Se způsobem hodnocení provedených důkazů jakož i právním závěrem soudu prvního stupně, vyloučil-li možnost aplikovat ustanovení §13 tr. zák. o nutné obraně, se odvolací soud ztotožnil. I on připomněl, že jednání nemohlo být posouzeno jako nutná obrana či exces z nutné obrany, neboť verbální útok, případně strčení do obviněného poškozeným není útokem, na který by bylo možno beztrestně reagovat dvojím bodnutím nožem, které navíc bylo vedeno intenzivní silou (strana 5, 6 usnesení).
Oba soudy tedy jasně vyšly ze skutkového zjištění, že poškozený J. H., proti kterému jednání obviněného směřovalo, se sám nedopustil žádného jednání, které by bylo možno považovat za útok, ať už trvající či přímo hrozící, a naopak jednání obviněného jako útok označily. Podstatou námitky o nutné obraně byla polemika obviněného s tímto zjištěním a obviněný použití ustanovení o nutné obraně podmínil změnou skutkových zjištění soudů obou stupňů, odlišným hodnocením provedených důkazů, především poškozeného J. H. V rozporu se skutkovými zjištěními znovu opakoval, že se bránil útoku poškozeného. Ve skutečnosti tedy brojil proti správnosti skutkových zjištění, proti označení osoby útočníka a nikoliv proti právnímu posouzení a nesprávné aplikaci ustanovení §13 tr. zák.
Je zřejmé, že prostřednictvím takto prezentovaných námitek obviněný primárně polemizoval se správností skutkových zjištění, která učinil Obvodní soud pro Prahu 4 a z nichž vycházel v napadeném rozhodnutí i Městský soud v Praze, a že takto vytýkané vady mají povahu vad skutkových. Námitky skutkové však nezakládají žádný z důvodů dovolání podle §265b tr. ř., a proto ve vztahu k nim neexistuje zákonná povinnost soudu dovolání přezkoumat (srov. též usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 651/02, III. ÚS 78/05 aj.). Dovolací soud již opakovaně připustil, že se zásada, s níž přistupuje k hodnocení skutkových námitek, nemusí uplatnit bezvýhradně, a to v případě, že vytýkaná nesprávná realizace důkazního řízení má za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení zásadních požadavků spravedlivého procesu (k tomu viz př. nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 125/04, I. ÚS 55/04 aj.). Typicky se tak děje tehdy, jsou-li skutková zjištění soudů v extrémním nesouladu s provedenými důkazy; o takovou situaci se však v této fázi řízení nejedná.
Je zjevné, že soud prvního stupně postupoval při hodnocení důkazů důsledně podle §2 odst. 6 tr. ř., tzn. že je hodnotil podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a učinil skutková zjištění, která lze akceptovat. Z odůvodnění jeho rozsudku vyplývá, že se obhajobou obviněného zevrubně zabýval a vyložil, jakými úvahami byl veden, nepřitakal-li jí. Soud rozvedl, které skutečnosti vzal za prokázané, o které důkazy svá skutková zjištění opřel i jakými úvahami se řídil při hodnocení vzájemně si odporujících důkazů, konkrétně výpovědi obviněného podporované i výpovědí svědkyně J. M. na straně jedné a výpovědi poškozeného na straně druhé.
Pro důkazní situaci v posuzované věci bylo příznačné, že proti sobě od samého počátku stály dvě obsahově odlišné výpovědi obviněného a poškozeného. Obviněný ve shodě s obhajobou uplatňovanou v předcházejících stadiích řízení znovu brojil proti zjištění, že na poškozeného bezdůvodně zaútočil. Opakoval, že to byl poškozený, kdo jej pronásledoval, když byl k němu otočen zády, zezadu jej zákeřně napadl údery do hlavy, až mu spadly brýle, a proto - v reálné obavě o zdraví své i své rodiny - se začal bránit a použil nůž, přičemž však jeho záměrem bylo bodnout poškozeného do stehna. Zdůraznil, že o kontakt s poškozeným zájem neměl, byl to naopak poškozený, kdo tak učinil. Vyjádřil přesvědčení, že odvracel přímo hrozící útok, neboť i poškozený uvedl, že jej chytal za ruku nebo bundu, což nebylo možné vyložit jinak než jako začínající útok na jeho tělesnou integritu.
Z odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů vyplývá, že závěr o vině obviněného byl opřen o výpověď poškozeného J. H., kterou soudy označily za věrohodnou, a obhajobu obviněného neakceptovaly. V odůvodnění rozsudku soud prvního stupně vysvětlil, že výpovědi svědka J. H. uvěřil, poněvadž nezjistil žádné okolnosti, pro které by svědek měl vypovídat nepravdu. Podle dovolacího soudu na tomto mínění nic nemění ani předchozí odsouzení poškozeného, jak se o tom dovolatel také zmiňuje. Z opisu z evidence rejstříku trestů totiž vyplývá, že ačkoliv byl poškozený v minulosti opakovaně odsouzen – v roce 1991 [§247 odst. 1, 3 tr. zák., §155 odst. 1 písm. a) tr. zák.] a 1997 (§247 odst. 1, 2 tr. zák.), hledí se na něj, jako by odsouzen nebyl, a ani v jednom případě nešlo o trestnou činnost, která by dokládala jeho násilnické či agresivní sklony. Obviněného poškozený neznal, nikdy před kritickou událostí jej neviděl, v kiosku v době prvního konfliktu nebyl, nebyl - na rozdíl od obviněného - pod vlivem alkoholu. Naproti tomu líčení události způsobem, jakým to učinil obviněný, přesvědčivým neshledal. Nepřijal jako logické vysvětlení obviněného, že to byl poškozený, kdo na něj v době, kdy hledal a dokonce již našel ztracené hodinky, bezdůvodně zaútočil, pronásledoval jej, zezadu mu zasadil rány do hlavy, až mu spadly brýle, a že jediným řešením z této situace, která bezprostředně vážně ohrožovala na zdraví jeho i jeho blízké. Pokud výpověď obviněného podporovala svojí výpovědí svědkyně J. M., jeho manželka, soud ji označil za nevěrohodnou a vyložil, že nepůsobí přesvědčivě, pakliže svědkyně líčí událost, která se stala před osmi lety, stejnými slovy a do stejných podrobností, jak to učinila v přípravném řízení. Je samozřejmě především právem soudu prvního stupně a logickým důsledkem zásady bezprostřednosti, aby hodnotil důkazy, které provádí, jak uvedl i odvolací soud. Ani dovolací soud nemůže bez skutečně vážného důvodu způsob hodnocení důkazů zpochybnit. V posuzované věci žádný takový vážný důvod, zpravidla opodstatněný extrémním rozporem mezi skutkovými zjištěními a výsledky provedeného dokazování či hodnocením důkazů, jež vykazuje znaky libovůle, neshledal.
Soudy opodstatněně soustředily svoji pozornost i k objasnění příčin a výsledku konfliktu, k němž došlo mezi obviněným a hosty kiosku, aniž by mu byl poškozený přítomen. Významné je, že tento konflikt nemohl mít s ohledem na jeho výsledek – o incidentu nebyl sepsán policejní hlídkou se souhlasem obou jeho stran žádný záznam – žádný relevantní přesah do posuzovaného konfliktního jednání mezi obviněným a poškozeným. Nemělo-li by tomu tak být, stěží by obviněný na místo před kioskem, kde hledal ztracené hodinky, vzal s sebou dvě ženy, když v bytě byl i jeho bratr. Není proto přesvědčivé, že by to byl poškozený, kdo posléze na obviněného útočil jím popisovaným způsobem, navíc až s jistým odstupem od té doby, co jej spatřil hledat hodinky. Nezaútočil-li na obviněného hned poté, co jej uviděl, nelze rozumně vysvětlit, proč by tak měl učinit v době, kdy již obviněný stejně z místa odcházel. Zevrubný popis útoku poškozeného vůči obviněnému, jeho pronásledování, údery do hlavy zezadu jakož i obviněným udávaná obava z vážného ublížení na zdraví, jež hrozila jemu i jeho blízkým, se vskutku jeví jako dobře promyšlená, avšak nepřesvědčivá obhajoba. Ostatně obviněný měl i čas si ji připravit, poněvadž k činu došlo 16. 2. 1997, zatímco zadržen byl až 19. 2. 1997 a poprvé vyslechnut následující den.
V hodnotících úvahách soudů obou stupňů Nejvyšší soud nezaznamenal postupy, jež by zjevně odporovaly zásadám formální logiky. Závěr o odmítnutí aplikovat ustanovení §13 tr. zák. byl podložen úvahami, jež je možné akceptovat, s výjimkou těch, jež jsou obsaženy na straně 8 rozsudku soudu prvního stupně a souvisejí s posuzováním otázky přiměřenosti obrany ve světle hlediska škody způsobené poškozenému a škodou hrozící obviněnému. Soud prvního stupně konstatoval, že „otázku přiměřenosti obrany posuzoval rovněž z hlediska škody způsobené poškozenému a shledal mezi škodou hrozící a škodou způsobenou hrubý nepoměr“. Útokem na poškozeného, jenž sám nebyl ozbrojen, mohla být způsobena těžká újma na zdraví, bez včasné odborné pomoci mohlo způsobené zranění vést k úmrtí poškozeného; navíc obviněný útočil dvěma bodnými ranami proti poškozenému, aniž by mu jakýmkoliv způsobem pohrozil, že má v ruce bodnou zbraň.
K tomu je třeba uvést, že závěr soudu prvního stupně o jakémsi „hrubém nepoměru škody způsobené poškozenému a škodou hrozící obviněnému“ plně nekoresponduje s podmínkami použití ustanovení o nutné obraně, jak ostatně obviněný rovněž namítl. Podle ustanovení §13 tr. zák. nesmí být nutná obrana ve vztahu ke způsobu útoku zcela zjevně nepřiměřená, tudíž může být nepřiměřená nebo zjevně nepřiměřená. Nevyžaduje se, aby intenzitě použitého útoku odpovídala i míra intenzity obrany, mezi útokem a obranou nemusí existovat proporcionalita (srov. č. II/1965, s. 28 Sb. rozh. tr.). Obrana by totiž měla být důraznější už jen z toho důvodu, aby došlo k překonání přímo hrozícího či trvajícího útoku na zájem chráněný trestním zákonem. To pak ve vztahu ke komparaci škody (či účinku v podobě újmy na zdraví) způsobené v obraně a škody z útoku hrozící znamená, že škoda způsobená v obraně může být větší než škoda z útoku hrozící, nesmí tu však být zcela mimořádný nepoměr. Posouzení, kdy je obrana zcela zjevně nepřiměřená způsobu útoku, ovšem vždy závisí na okolnostech konkrétního případu. Nutná obrana je vyloučena z důvodu tzv. intenzivního excesu tehdy, když čin obránce zcela jasně, očividně a nepochybně neodpovídá všem rozhodným okolnostem, charakterizujícím způsob útoku (k tomu srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 5 Tdo 162/2007, publikováno pod č. 20/2008 Sb. rozh. tr.).
Soud prvního stupně sice uvádí, že se poškozený vůči obviněnému žádného útoku nedopustil, ale na druhé straně on i odvolací soud připouštějí, že do obviněného po verbálním konfliktu „strčil“. Obviněný upozornil na tuto disproporci, označil ji jako „vnitřní rozpor“ rozhodnutí soudů a trval na tom, že „strčení“ ze strany poškozeného je jasným projevem fyzického útoku poškozeného proti němu. Názor obviněného nelze přijmout. Jak již bylo vyloženo, primárním předpokladem aplikace ustanovení §13 tr. zák. o nutné obraně je útok na zájem chráněný trestním zákonem, z čehož je zřejmé, že takový útok musí být způsobilý porušení konkrétního zájmu chráněného v příslušném ustanovení trestního zákona přivodit, musí se tedy vyznačovat určitou měrou nebezpečnosti. V tomto světle ale na jednání poškozeného pohlížet nelze. Lze souhlasit s odvolacím soudem, že „strčení“ do obviněného, jehož se poškozený dopustil po verbálním, nikterak vážném konfliktu s obviněným, skutečně nepředstavovalo přímo hrozící, popř. trvající útok na zdraví nebo dokonce život obviněného či žen, které ho doprovázely, obviněný se nemohl ani opodstatněně domnívat, že tomu tak je, a proto takové gesto poškozeného neopravňovalo obviněného k realizovanému vážnému útoku vůči němu. Čin obviněného pak zcela jasně, očividně a nepochybně neodpovídá všem rozhodným okolnostem, charakterizujícím způsob předchozího jednání poškozeného, je zcela neúměrný intenzitě a významu jednání poškozeného (byl-li by i jako útok označen).
Dovolatel konečně také zmiňuje, že v jeho případě se jednalo i o situaci tzv. opomenutých důkazů, poněvadž k hlavnímu líčení na den 3. 5. 2007 nebyla předvolána svědkyně V. K., Policie České republiky byla požádána o její předvedení, ovšem s údajem adresy bydliště, kde se prokazatelně nezdržovala, poněvadž měla již jiné trvalé bydliště. V daných souvislostech také vytkl, že soudy neprovedly rekonstrukci, neučinily zjištění k označení vzdáleností v plánku z místa činu aj. Jde-li o výslech svědkyně V. K., soud prvního stupně i odvolací soud uvedly, proč nebylo možno toto doplnění dokazování podle předchozích pokynů dovolacího soudu provést a dovolací soud v tomto stadiu řízení jejich závěrům přisvědčil. Nelze nevidět enormní úsilí soudu prvního stupně o zajištění přítomnosti svědkyně v hlavním líčení ať již cestou opakovaného doručování předvolání k hlavnímu líčení, či žádostmi adresovanými policejnímu orgánu o předvedení svědkyně z adresy jejího trvalého bydliště P., M., tj. adresy trvalého bydliště obviněného (č. l. 1348, 1474, 1555, 1602, 1634 aj.), nebo dokonce žádostí o vypátrání jejího pobytu, poněvadž se na adrese trvalého bydliště údajně nezdržovala (č. l. 1358, 1435, 1486). Obviněný odmítl jakoukoliv spolupráci s orgány činnými v trestním řízení při zajišťování přítomnosti svědkyně, třebaže nyní sám na nedostatek jejího výslechu apeluje, soud byl odkázán toliko na standardní postupy opřené o opakované dotazy na centrální evidenci obyvatel k doložení adresy trvalého bydliště svědkyně (č. l. 1301, 1329, 1434, 1462, 1540, 1560, 1591). Je pravdou, že k poslednímu hlavnímu líčení dne 3. 5. 2007 svědkyni nepředvolával, policejní orgán rovnou požádal o předvedení (v tomto postupu není nic nezákonného) a předvedení nebylo realizováno. Z obsahu spisu vyplývá, že žádost o předvedení byla Policii ČR faxována dne 10. 4. 2007 (č. l. 1724) a teprve ke dni 24. 4. 2007 má svědkyně vyznačenu změnu adresy trvalého bydliště. Že k době žádosti o předvedení svědkyně soud prvního stupně novou adresu, na níž se údajně svědkyně má zdržovat, neznal, mu nelze klást k tíži. Nelze ostatně vyloučit, že ani opakované předvolání svědkyně na adresu nového bydliště nebude úspěšné, poněvadž svědkyně dala v průběhu řízení více než jasně najevo svoji neochotu vypovídat před soudem jako svědkyně. Konečně je třeba dodat, že vzhledem k výraznému časovému odstupu od spáchání činu nelze očekávat, že by cokoliv relevantního mohla přinést rekonstrukce činu či označení vzdáleností v plánku z místa činu.
Akceptovat nelze ani výhrady obviněného vůči naplnění zákonných znaků pokusu trestného činu ublížení na zdraví podle §222 odst. 1 tr. zák., jmenovitě pak jeho subjektivní stránky.
Především nelze nepoznamenat, že popis skutku v tzv. skutkové větě výroku rozsudku soudu prvního stupně není zcela výstižný a přiléhavý. Údaj o vzájemném konfliktu mezi obviněným a poškozeným nevystihuje posléze konkretizovanou situaci, jak ji zjistil soud prvního stupně, a zevrubněji měl být – též se zřetelem k závěru o formě zavinění - konkretizován i způsob útoku obviněného. Jak již bylo uvedeno, „vzájemný konflikt“ byl podle zjištění soudů charakterizován tím, že mezi obviněným a poškozeným došlo ke slovní roztržce, v jejímž průběhu poškozený do obviněného strčil a nato jej obviněný dvěma ranami vedenými velkou silou bodl do oblasti podbřišku. Jde však jen o určitou nepřesnost či neúplnost popisu skutku; Rozsudek tím sice bezezbytku nevyhovuje požadavkům ustanovení §120 odst. 3 tr. ř., ale nejedná se o nesprávné právní posouzení skutku.
V posuzovaném případě, i přes již učiněné výhrady, soudy učinily ve vztahu k zavinění taková zjištění, která zákonné znaky úmyslu nepřímého podle §4 písm. b)tr. zák. evidentně naplňují.
Podle §4 písm. b) tr. zák. je čin spáchán úmyslně mimo jiné též tehdy, jestliže pachatel věděl, že svým jednáním může způsobit porušení nebo ohrožení zájmu chráněného trestním zákonem, a pro případ, že je způsobí, byl s tím srozuměn. Srozumění vyjadřuje jeho aktivní volní vztah k způsobení následku, který je relevantní pro trestní právo. Na takové „srozumění“ se usuzuje z toho, že pachatel nepočítal s žádnou konkrétní okolností, která by mohla zabránit následku, který si pachatel představoval jako možný, a to ať už by šlo o jeho zásah, nebo zásah jiné osoby.
Soudy se subjektivní stránkou trestného činu ublížení na zdraví podle §222 odst. 1 tr. zák. zabývaly a jejich závěry jsou přesvědčivé. Soud prvního stupně nepřímý úmysl dovodil z povahy použité zbraně, intenzity útoku a způsobu jeho provedení. Zdůraznil, že obviněný útočil za použití zbraně proti poškozenému, který ozbrojen nebyl, zbraní jej bodl velkou silou dvakrát, bezprostředně po činu z místa odešel, aniž by mu poskytl pomoc či přivolal lékařskou službu. Odvolací soud se s těmito závěry ztotožnil a sám zdůraznil, že zavinění ve formě úmyslu nepřímého správně dovodil již soud prvního stupně s ohledem na použití nože a způsob útoku.
I dovolací soud sdílí názor, že obviněný si musel být vědom, že v důsledku jeho útoku může dojít ke způsobení těžké újmy na zdraví, a pro případ, že se tak stane, byl s tím srozuměn. Na takové srozumění lze spolehlivě usuzovat z povahy použité zbraně, intenzity útoku, způsobu jeho provedení, jak udával soud prvního stupně. Ze znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství MUDr. H. K., vyplývá, že dvě bodné rány nožem byly vedeny velkou silou proti stěně břišní, tedy té lokalitě lidského těla, kde jsou uloženy důležité orgány; tvrzení obviněného, že měl v úmyslu poškozeného zasáhnout toliko do stehna, výsledkům provedeného dokazování zjevně neodpovídá. Poškozenému bylo způsobeno poranění vykazující znaky těžké újmy na zdraví. Že byl skutek přesto posouzen jako pokus trestného činu ublížení na zdraví podle §8 odst. 1 tr. zák., §222 odst. 1 tr. zák., je důsledkem aplikace zákazu reformationis in peius, jak vysvětlil i odvolací soud v napadeném usnesení.
Nejvyšší soud proto zjevně neopodstatněné dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. Učinil tak v neveřejném zasedání za splnění podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 11. března 2009
Předsedkyně senátu:
JUDr. Věra Kůrková