ECLI:CZ:NS:2009:8.TDO.1606.2008.1
sp. zn. 8 Tdo 1606/2008
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 28. ledna 2009 o dovolání obviněného V. Š., proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 17. 12. 2007, sp. zn. 6 To 565/2007, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Okresního soudu v Lounech pod sp. zn. 2 T 117/2007, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného V. Š. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Lounech ze dne 18. 7. 2007, sp. zn. 2 T 117/2007, byl obviněný V. Š. (dále jen „obviněný“, příp. „dovolatel“) uznán vinným, že:
„dne 28. 8. 2006 kolem 04:45 hod. v Ž. po odbočení z kruhového objezdu do N. ulice jako řidič osobního automobilu zn. Volkswagen Golf combi přehlédl z jeho pohledu zleva přecházejícího chodce M. N., kterého na přechodu pro chodce pravou přední částí automobilu srazil na vozovku a tento byl odmrštěn na přilehlé odstavné parkoviště mimo vozovku a při tomto utrpěl těžké zranění, a to zlomení vnitřního kotníku pravé nohy s posunem a otokem tkání, zlomeninu prvního článku malíku pravé ruky, oděrku na levém loktu, sedření kůže na hřbetní straně pravé ruky, zhmoždění měkkých tkání pravé paže s výraznými krevními výrony, zhmoždění pravého ramene s bolestivým omezením jeho hybnosti, trhliny kůže o rozměru 2 x 2 cm uprostřed čela a tržnou ránu dlouhou 3 – 4 cm v levé polovině čela s četnými drobnými trhlinkami kůže v okolí, přičemž celková doba léčení tohoto zranění trvala nejméně 8 týdnů, 3 – 5 týdnů poškozený trpěl omezením hybnosti nejprve obou pravostranných končetin a později již jen dolní končetiny, měl významně ztížen obvyklý způsob života a nejsou vyloučeny trvalé následky ve smyslu omezení hybnosti pravé nohy v oblasti hlezenního kloubu“.
Takto zjištěné jednání soud právně kvalifikoval jako trestný čin ublížení na zdraví podle §224 odst. 1, 2 tr. zák. a za tento trestný čin a sbíhající se trestné činy nedovoleného ozbrojování podle §185 odst. 1 tr. zák. a nedovoleného ozbrojování podle §185 odst. 2 písm. b) tr. zák., jimiž byl obviněný uznán vinným rozsudkem Okresního soudu v Lounech ze dne 8. 1. 2007, sp. zn. 2 T 193/2006, mu podle §224 odst. 2 tr. zák. za použití §35 odst. 2 tr. zák. uložil souhrnný trest odnětí svobody v trvání osmnácti měsíců, jehož výkon podle §58 odst. 1, §59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání třiceti měsíců. Dále mu podle §49 odst. 1 a §50 odst. 1 tr. zák. uložil trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel všeho druhu na dobu osmnácti měsíců. Podle §55 odst. 1 písm. a) tr. zák. mu dále uložil trest propadnutí věci v rozsudku blíže vyjmenovaných, a podle §59 odst. 2 tr. zák. mu ještě stanovil povinnost, aby během zkušební doby podle svých sil uhradil škodu, kterou svým jednáním způsobil. Podle §35 odst. 2 tr. zák. soud zrušil výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu v Lounech ze dne 8. 1. 2007, sp. zn. 2 T 193/2006, jakož i všechna další rozhodnutí, na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Konečně podle §228 odst. 1 tr. ř. obviněnému uložil povinnost uhradit na náhradě škody V. z. p. ČR, územnímu pracovišti Louny částku 11.870,50 Kč a poškozenému M. N. částku 121.343,- Kč.
Proti tomuto rozsudku podal obviněný odvolání, o němž rozhodl Krajský soud v Ústí nad Labem usnesením ze dne 17. 12. 2007, sp. zn. 6 To 565/2007, tak, že je podle §256 tr. ř. zamítl.
Proti rozhodnutí odvolacího soudu podal obviněný prostřednictvím obhájkyně JUDr. D. C. dovolání, ve kterém uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
V úvodu svého podání obviněný obsáhle zrekapituloval dosavadní průběh řízení, skutkové a právní závěry nalézacího soudu, obsah svého řádného opravného prostředku a pokračoval konstatováním, že dovoláním se sice nedomáhá přezkoumání skutkových zjištění, domnívá se však, že na základě zjištěného skutkového stavu nelze dospět k závěru, že by se dopustil trestného činu ublížení na zdraví podle §224 odst. 1, 2 tr. zák., zvláště když z výroku o vině nevyplývá, že by porušil důležitou povinnost uloženou mu zákonem. Tato skutečnost prý vyplývá pouze z odůvodnění rozsudku.
V další části dovolání obviněný poukázal na závěry znalce z oboru dopravy, který měl potvrdit jeho výpověď, tedy že poškozený vstoupil do vozovky nečekaně několik metrů za přechodem zprava, poté se před vozidlem otočil a vracel se zpět mimo vozovku. Tvrdil rovněž, že chodec přecházel vozovku zleva doprava před vozidlem, přičemž právě prokázání skutečnosti, zda chodec přecházel vozovku na přechodu pro chodce a z které strany považoval za zásadní otázku ve věci. Jestliže toto nebylo doposud zodpovězeno, nemůže být rozhodnuto o jeho vině či nevině.
Dovolatel dále namítal, že nebylo prokázáno, že by se trestného činu dopustil, protože proti sobě stojí jeho tvrzení a tvrzení poškozeného a nebyl zjištěn ucelený řetězec nepřímých důkazů. Soud měl tedy respektovat základní zásadu trestního řízení
a v pochybnostech rozhodnout v jeho prospěch.
V závěru svého podání obviněný navrhl (aniž citoval konkrétní zákonná ustanovení), aby Nejvyšší soud zrušil napadené rozhodnutí a sám ve věci rozhodl tak, že jej zprostí obžaloby. Zároveň ve smyslu §265o tr. ř. navrhl, aby předseda senátu Nejvyššího soudu odložil výkon rozhodnutí, proti němuž bylo podáno dovolání. K tomu dodal, že trest zákazu řízení motorových vozidel všeho druhu již vykonává, přičemž v důsledku toho byl nucen přestat vykonávat zaměstnání řidiče, které se mu podařilo po dlouhém hledání kvůli vysoké nezaměstnanosti v regionu zajistit.
K podanému dovolání se podle §265h odst. 2 tr. ř. vyjádřila státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“) a uvedla, že obviněný sice deklaroval, že dovoláním se nedomáhá přezkoumání skutkových zjištění, avšak obsahem svého podání prokázal pravý opak. Soudům vytkl nesprávnost hodnocení ve věci pořízených důkazů, a to zejména pokud neuvěřily jak jeho obhajobě, tak výpovědi svědka, který svědčil v jeho prospěch, a nepřikládaly jím vyzdvihovaný význam znaleckému posudku z oboru dopravy, který označil za technicky možnou jím popisovanou verzi skutkového děje; současně jim vytkl, že za uvedené důkazní situace nepostupovaly v souladu se zásadou in dubio pro reo.
Takto formulované výhrady označila státní zástupkyně za námitky skutkové. Z obsahu dovolání je totiž zřejmé, že obecná kritéria pro naplnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nebyla splněna, neboť obviněný brojil výhradně proti skutkovým zjištěním uvedeným ve výroku odsuzujícího rozsudku, se kterými se neztotožnil a považoval je za nesprávné. Za výhradu skutkovou považovala také námitku, že soudy nepostupovaly v souladu se zásadou in dubio pro reo, která znamená, že za situace, kdy nelze odstranit dalším dokazováním důvodné pochybnosti o skutkové otázce významné pro rozhodnutí ve věci, je třeba rozhodnout ve prospěch obviněného. Z toho plyne, že uvedená zásada se vztahuje výlučně k otázce zjišťování skutkových okolností případu, nikoliv k hmotně právnímu posouzení.
Státní zástupkyně dále uvedla, že mezi skutkovými zjištěními, které soudy po zhodnocení provedených důkazů učinily, a právním posouzením věci, není žádný rozpor. Soudy svá skutková zjištění opřely o konkrétní skutečnosti vyplývající z provedených důkazů a na základě toho pokládaly obhajobu obviněného za vyvrácenou. Ve svých rozhodnutích pečlivě zdůvodnily, proč z určitých výpovědí vycházely a z jiných nikoliv a proč je považovaly za nevěrohodné a nepravdivé. Bylo tedy najisto postaveno v jakém místě a ze které strany poškozený vozovku přecházel. Rovněž bylo prokázáno, že obviněný svým jednáním porušil důležitou povinnost vyplývající z jeho postavení a uloženou mu podle zákona, v důsledku čehož způsobil poškozenému těžkou újmu na zdraví. Závěry znaleckého posudku z oboru dopravy korespondují se zjištěným skutkovým stavem věci, neboť skutečnost, že znalec připustil technickou možnost verze obviněného, neznamená, že by tato byla pravdivá a soud z ní musel vycházet. Znalecký posudek v této věci navíc nebyl stěžejním důkazem, neboť tím byly svědecké výpovědi poškozeného a policistů, kteří dopravní nehodu vyšetřovali.
V závěru svého vyjádření státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl a učinil tak v neveřejném zasedání v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že v této trestní věci je dovolání přípustné [§265a odst. 2 písm. a), h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.), a v zásadě splňuje i obligatorní náležitosti obsahu dovolání uvedené v §265f odst. 1 tr. ř.
Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., musel Nejvyšší soud dále posoudit otázku, zda obviněným uplatněný dovolací důvod lze považovat za důvod uvedený v citovaném ustanovení zákona, jehož existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem. Současně je třeba dodat, že z hlediska §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. nepostačuje pouhé formální uvedení některého z důvodů vymezených v §265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř. odkazem na toto zákonné ustanovení, ale tento důvod musí být také skutečně v podaném dovolání tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami, které jsou dovolatelem spatřovány v právním posouzení skutku, jenž je vymezen ve výroku napadeného rozhodnutí.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V rámci takto vymezeného dovolacího důvodu je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoli šlo o jiný trestný čin, nebo se o trestný čin vůbec nejednalo. Důvody dovolání jako specifického opravného prostředku jsou koncipovány tak, že v dovolání není možno namítat neúplnost dokazování, způsob hodnocení důkazů
a nesprávnost skutkových zjištění. Nejvyšší soud jakožto soud dovolací nemůže přezkoumávat a posuzovat postup hodnocení důkazů soudy obou stupňů ve věci. V dovolacím řízení je naopak povinen vycházet z jejich konečného skutkového zjištění a teprve v návaznosti na to zvažovat právní posouzení skutku.
Na podkladě dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. tedy nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., neboť tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Vedle vad, které se týkají posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.
Nejvyšší soud není další odvolací instancí, nemůže přezkoumávat a posuzovat postup hodnocení důkazů obou stupňů. V dovolacím řízení je naopak povinen vycházet z jejich skutkových zjištění a teprve v návaznosti na zjištěný skutkový stav posuzovat hmotně právní posouzení skutku. V takovém případě by se totiž dostával do pozice soudu druhého stupně a suploval jeho činnost (k tomu srov. přiměřeně usnesení Ústavního soudu např. ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02, III. ÚS 282/03, II. ÚS 651/02). Dovolací soud je naopak povinen vycházet ze skutkových zjištění soudů prvního (a event. druhého) stupně a teprve v návaznosti na jimi zjištěný skutkový stav může posuzovat hmotně právní posouzení skutku. V této souvislosti je také třeba připomenout, že z hlediska nápravy skutkových vad trestní řád obsahuje další mimořádné opravné prostředky, a to především obnovu řízení (§277 a násl. tr. ř.) a v určitém rozsahu i stížnost pro porušení zákona (§266 a násl. tr. ř.).
Z tohoto pohledu námitky obviněného, které ve svém mimořádném opravném prostředku uplatnil a o něž existenci citovaného dovolacího důvodu opřel, nemohou obstát. Uplatněné výhrady totiž napadají jednak rozsah dokazování provedeného soudy obou stupňů, jednak způsob hodnocení důkazů z jejich strany. Dovolatel trval na vlastní skutkové verzi o tom, že poškozený se „motal“ po silnici mimo přechod pro chodce
a v době srážky s vozidlem se vracel zpět v opačném směru, než jak soudy provedeným dokazováním zjistily. Své úvahy vyvozoval mimo jiné z výpovědi soudního znalce z oboru dopravy, který popisovanou možnost připustil. Z toho pak konstruoval vlastní skutkové a právní závěry o své vině, resp. nevině a v závislosti na tom zpochybňoval závěry soudu o správnosti použité právní kvalifikace.
Z povahy vytýkaných vad je tak mimo jakoukoliv pochybnost, že ačkoli obviněný ve svém podání v této části formálně deklaroval dovolací důvod podle §265b odst. l písm. g) tr. ř., po stránce věcné uplatnil toliko námitky skutkové, resp. procesní, jejichž prostřednictvím se primárně domáhal odlišného způsobu hodnocení provedených důkazů, než jak učinily soudy obou stupňů, a v důsledku toho rovněž změny skutkových zjištění ve svůj prospěch; teprve z takto tvrzených nedostatků (tedy až sekundárně) dovozoval údajně nesprávné právní posouzení skutku, jímž byl uznán vinným.
Lze tak shrnout, že obviněným vytýkané vady měly výlučně povahu vad skutkových, resp. procesních, nikoli hmotně právních, a že dovolatel neuplatnil žádnou konkrétní námitku, již by bylo možno považovat z hlediska uplatněného důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. za relevantní. Protože námitky skutkové žádný z důvodů dovolání podle §265b tr. ř. nezakládají, neexistuje ve vztahu k nim ani zákonná povinnost Nejvyššího soudu dovolání přezkoumat (srov. též usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 1. 2004, sp. zn. II. ÚS 651/02, ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05 aj.).
Zásah do skutkových zjištění lze v rámci řízení o dovolání připustit jen tehdy, existuje-li extrémní nesoulad mezi vykonanými skutkovými zjištěními a právními závěry soudu a učiní-li dovolatel (současně) tento nesoulad předmětem dovolání. V daném případě se však ani o takovou situaci nejednalo, neboť z odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů vyplývá zjevná logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením a učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a právními závěry soudů na straně druhé.
Za relevantně uplatněnou námitku nelze považovat ani tvrzení obviněného, že soudy nepostupovaly v souladu se zásadou „in dubio pro reo“. Tato námitka totiž také směřuje výlučně do skutkových zjištění a hodnocení provedených důkazů. Je tomu tak proto, že pravidlo „in dubio pro reo“ vyplývá ze zásady presumpce neviny zakotvené v čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a §2 odst. 2 tr. ř. a má tedy vztah pouze ke zjištění skutkového stavu věci na základě provedeného dokazování, a to bez důvodných pochybností (§2 odst. 5 tr. ř.), kdy platí „v pochybnostech ve prospěch obviněného“. Je tudíž zjevné, že toto pravidlo se týká právě jen otázek skutkových, nikoliv otázky právního posouzení skutku či otázky jiného hmotně právního posouzení.
Z těchto jen stručně uvedených důvodů (§265i odst. 2 tr. ř.) Nejvyšší soud dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl, neboť bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř. Proto ani nepostupoval podle §265i odst. 3 tr. ř. a nepřezkoumával napadené rozhodnutí a řízení mu předcházející. Přitom je nutné uvést, že takový aplikační postup nezasáhl do základních práv dovolatele, a není proto ani v rozporu s nálezy Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 180/03 a I. ÚS 55/04, v nichž tento soud vyslovil výhrady k extenzivnímu výkladu §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. ze strany Nejvyššího soudu.
Své rozhodnutí Nejvyšší soud učinil v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Pokud obviněný ve svém podání navrhl, aby předseda senátu Nejvyššího soudu rozhodl o přerušení výkonu rozhodnutí, proti němuž bylo podáno dovolání, je zapotřebí uvést, že o takovém podnětu dovolací soud nerozhodoval. Předseda senátu soudu prvního stupně v předkládací zprávě návrh na přerušení výkonu rozhodnutí ve smyslu §265h odst. 3 tr. ř. neučinil a předseda senátu Nejvyššího soudu důvody pro případný postup podle §265o odst. 1 tr. ř. neshledal.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 28. ledna 2009
Předseda senátu:
JUDr. Jan B l á h a