ECLI:CZ:NS:2009:8.TDO.282.2009.1
sp. zn. 8 Tdo 282/2009
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky, soud pro mládež, rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 26. března 2009 o dovolání obviněného mladistvého D. P., t. č. ve výkonu trestního opatření odnětí svobody ve Věznici O., proti usnesení Krajského soudu v Brně, soudu pro mládež, ze dne 19. 8. 2008, sp. zn. 4 Tmo 71/2008, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Městského soudu v Brně, soudu pro mládež, pod sp. zn. 8 Tm 26/2008, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného mladistvého D. P. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Městského soudu v Brně, soudu pro mládež, ze dne 6. 6. 2008, sp. zn. 8 Tm 26/2008, byl obviněný mladistvý D. P. (dále jen „mladistvý“, příp. „dovolatel“) uznán vinným, že:
„společně s dosud neustanoveným pachatelem dne 24. 7. 2007 v době kolem 20:00 hod. v B. na ulici M. v prodejně V., neustanovený spolupachatel zaměstnal svou žádostí na nakrájení salámu majitele prodejny Ing. J. R., čehož využil mladistvý, v nestřeženém okamžiku se zmocnil 15 ks čokolád značky Studentská pečeť, v celkové hodnotě 570,- Kč a z prodejny utekl, a když za ním poškozený vyběhl, neustanovený spolupachatel v prodejně odcizil alkoholické nápoje různých značek v celkové hodnotě 1.789,- Kč a rovněž z místa činu utekl,
přičemž tohoto jednání se dopustil přesto, že byl rozsudkem Městského soudu pro mládež v Brně ze dne 10. 1. 2006, sp. zn. 8 Tm 174/2005, který nabyl právní moci dne
9. 4. 2006, odsouzen pro provinění krádeže podle §247 odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. zák. k trestnímu opatření odnětí svobody v trvání osmi měsíců, podmíněně odloženého na zkušební dobu v trvání třiceti měsíců“.
Takto popsané jednání mladistvého soud právně kvalifikoval jako provinění krádeže podle §247 odst. 1 písm. e) tr. zák. a podle §247 odst. 1 tr. zák. a §31 odst. 1, 2 zákona č. 218/2003 Sb., o soudnictví ve věcech mládeže, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zák. č. 218/2003 Sb.), mu uložil trestní opatření odnětí svobody v trvání čtyř měsíců. Podle §76 zák. č. 218/2003 Sb. a §5 odst. 3 zák. č. 169/1999 Sb., o výkonu trestu odnětí svobody, ve znění pozdějších předpisů, mladistvého zařadil pro výkon tohoto trestního opatření odděleně od ostatních odsouzených do věznice nebo zvláštního oddělení pro mladistvé s uplatňováním vnitřní diferenciace. Podle §228 odst. 1 tr. ř. mu uložil povinnost zaplatit poškozenému Ing. J. R. na náhradě škody částku ve výši 2.359,- Kč.
Proti tomuto rozsudku podal mladistvý odvolání, o němž Krajský soud v Brně, soud pro mládež, rozhodl usnesením ze dne 19. 8. 2008, sp. zn. 4 Tmo 71/2008, tak, že je podle §256 tr. ř. zamítl.
Rozhodnutí odvolacího soudu napadl mladistvý prostřednictvím obhájce JUDr. F. F. dovoláním, v němž uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Mladistvý své podání směřoval proti všem výrokům odsuzujícího rozsudku, trval na své nevině a na zproštění obžaloby podle §226 tr. ř. Uvedl, že je sice pravdou, že již byl v minulosti trestán, orgány činné v trestním řízení by však z této skutečnosti neměly vyvozovat to, že je automaticky pachatelem projednávaného provinění. Vyslovil pochybnosti o důvěryhodnosti svědků Ing. J. R. a J. L., jejichž výpovědi nejsou ve vzájemném souladu a jsou zatíženy vnitřními rozpory. Navíc z výpovědi poškozeného vyplynuly další okolnosti, kterými se soudy vůbec nezabývaly. Orgány činné v trestním řízení mají přitom postupovat tak, aby byl náležitě zjištěn skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti.
V závěru svého podání dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud jako soud pro mládež (dále jen „Nejvyšší soud“) podle §265k tr. ř. zrušil napadené rozhodnutí a sám ve věci rozhodl podle §265m tr. ř. tak, že by jej podle §226 písm. c) tr. ř. zprostil obžaloby, protože nebylo prokázáno, že daný skutek spáchal, a to s ohledem na zásadu in dubio pro reo. Pro případ, že by Nejvyšší soud dospěl k závěru, že není na místě postupovat podle §265m tr. ř., navrhl, aby zrušil napadené rozhodnutí odvolacího soudu v celém rozsahu a tomuto soudu věc přikázal k novému projednání a rozhodnutí s tím, že pokud nebude bez důvodných pochybností prokázáno, že provinění spáchal, aby byl zproštěn obžaloby podle §226 písm. c) tr. ř.
K podanému dovolání se nejvyšší státní zástupkyně ve smyslu §265h odst. 2 tr. ř. ke dni rozhodování Nejvyššího soudu nevyjádřila.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že v této trestní věci je dovolání přípustné §265a odst. 2 písm. a), h) tr. ř., bylo podáno osobou oprávněnou §265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř., v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.), a splňuje obligatorní náležitosti obsahu dovolání uvedené v §265f odst. 1 tr. ř.
Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., musel Nejvyšší soud dále posoudit otázku, zda obviněným uplatněný dovolací důvod lze považovat za důvod uvedený v citovaném ustanovení zákona, jehož existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem. Současně je třeba dodat, že z hlediska §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. nepostačuje pouhé formální uvedení některého z důvodů vymezených v §265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř. odkazem na toto zákonné ustanovení, ale tento důvod musí být také skutečně v podaném dovolání tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami, které jsou dovolatelem spatřovány v právním posouzení skutku, jenž je vymezen ve výroku napadeného rozhodnutí.
Mladistvý uplatnil důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Ten je dán tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V rámci takto vymezeného dovolacího důvodu je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoli šlo o jiný trestný čin, nebo se o trestný čin vůbec nejednalo. Důvody dovolání jako specifického opravného prostředku jsou koncipovány tak, že v dovolání není možno namítat neúplnost dokazování, způsob hodnocení důkazů a nesprávnost skutkových zjištění. Nejvyšší soud jakožto soud dovolací nemůže přezkoumávat a posuzovat postup hodnocení důkazů soudy obou stupňů ve věci. V dovolacím řízení je naopak povinen vycházet z jejich konečného skutkového zjištění a teprve v návaznosti na to zvažovat právní posouzení skutku.
Na podkladě uvedeného dovolacího důvodu tedy nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., neboť tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Vedle vad, které se týkají posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.
Nejvyšší soud není další odvolací instancí, nemůže přezkoumávat a posuzovat postup hodnocení důkazů obou stupňů. V dovolacím řízení je naopak povinen vycházet z jejich skutkových zjištění a teprve v návaznosti na zjištěný skutkový stav posuzovat hmotně právní posouzení skutku. V takovém případě by se totiž dostával do pozice soudu druhého stupně a suploval jeho činnost (k tomu srov. přiměřeně usnesení Ústavního soudu např. ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02, III. ÚS 282/03, II. ÚS 651/02). Dovolací soud je naopak povinen vycházet ze skutkových zjištění soudů prvního (a event. druhého) stupně a teprve v návaznosti na jimi zjištěný skutkový stav může posuzovat hmotně právní posouzení skutku. V této souvislosti je také třeba připomenout, že z hlediska nápravy skutkových vad trestní řád obsahuje další mimořádné opravné prostředky, a to především obnovu řízení (§277 a násl. tr. ř.) a v určitém rozsahu i stížnost pro porušení zákona (§266 a násl. tr. ř.).
Námitky mladistvého, které ve svém mimořádném opravném prostředku uplatnil a o něž existenci citovaného dovolacího důvodu opřel, v tomto ohledu nemohou obstát. Uplatněné výhrady totiž zásadně napadají rozsah provedeného dokazování soudy obou stupňů a způsob hodnocení důkazů z jejich strany. Mladistvý v podstatě nesouhlasil s provedeným dokazováním a především s hodnocením výpovědí Ing. J. R. a J. L., trval na vlastní skutkové verzi a v závislosti na ní zpochybnil závěr o správnosti právní kvalifikace trestných činů. Takové námitky však znamenaly pouhý pokus mladistvého o vlastní konstrukci skutkového děje, nikoliv výhrady k nesprávnému podřazení výsledků provedeného dokazování pod příslušná ustanovení trestního zákona.
Stejně tak nelze za relevantní výhradu považovat tvrzení mladistvého, že soudy nepostupovaly v souladu se zásadou „in dubio pro reo“. Tato námitka směřuje výlučně do skutkových zjištění a hodnocení provedených důkazů. Je tomu tak proto, že pravidlo „in dubio pro reo“ vyplývá ze zásady presumpce neviny zakotvené v čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a §2 odst. 2 tr. ř. a má tedy vztah pouze ke zjištění skutkového stavu věci na základě provedeného dokazování, a to bez důvodných pochybností (§2 odst. 5 tr. ř.), kdy platí „v pochybnostech ve prospěch obviněného“. Je tudíž zjevné, že toto pravidlo se týká právě jen otázek skutkových, nikoliv otázky právního posouzení skutku či otázky jiného hmotně právního posouzení.
Z povahy vytýkaných vad je tak mimo jakoukoliv pochybnost, že ačkoli dovolatel ve svém mimořádném opravném prostředku v této části formálně deklaroval důvod dovolání podle §265b odst. l písm. g) tr. ř., po stránce věcné uplatnil toliko námitky skutkové, resp. procesní, jejichž prostřednictvím se primárně domáhal odlišného způsobu hodnocení provedených důkazů, než jak učinily soudy obou stupňů, a v důsledku toho rovněž změny skutkových zjištění ve svůj prospěch; teprve z takto tvrzených nedostatků (tedy až sekundárně) dovozoval údajně nesprávné právní posouzení skutků, jimiž byl uznán vinným. Protože námitky skutkové žádný z důvodů dovolání podle §265b tr. ř. nezakládají, neexistuje ve vztahu k nim ani zákonná povinnost Nejvyššího soudu dovolání přezkoumat (srov. též usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 1. 2004, sp. zn. II. ÚS 651/02, ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05 aj.).
Zásah do skutkových zjištění lze v rámci řízení o dovolání připustit jen tehdy, existuje-li extrémní nesoulad mezi vykonanými skutkovými zjištěními a právními závěry soudu a učiní-li dovolatel (současně) tento nesoulad předmětem dovolání. V daném případě se však ani o takovou situaci nejednalo, neboť z odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů vyplývá zjevná logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením a učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a právními závěry soudů na straně druhé.
Z těchto jen stručně uvedených důvodů (§265i odst. 2 tr. ř.) Nejvyšší soud dovolání mladistvého podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl, neboť bylo podáno z jiných důvodů, než jsou uvedeny v §265b tr. ř. Proto ani nepostupoval podle §265i odst. 3 tr. ř. a nepřezkoumával napadené rozhodnutí a řízení mu předcházející. Přitom je nutné uvést, že takový aplikační postup nezasáhl do základních práv dovolatele, a není proto ani v rozporu s nálezy Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 180/03 a I. ÚS 55/04, v nichž tento soud vyslovil výhrady k extenzivnímu výkladu §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. ze strany Nejvyššího soudu. Své rozhodnutí učinil v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 26. března 2009
Předseda senátu:
JUDr. Jan B l á h a