ECLI:CZ:NS:2009:8.TDO.39.2009.1
sp. zn. 8 Tdo 39/2009
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 28. ledna 2009 o dovolání obviněného M. Š., proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 26. 9. 2008, sp. zn. 3 To 647/2008, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 5 T 61/2008, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného M. Š. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Ostravě ze dne 2. 7. 2008, sp. zn. 5 T 61/2008, byl obviněný M. Š. (dále jen „obviněný“, příp. „dovolatel“) uznán vinným, že:
„dne 1. 1. 2008 v době mezi 07:30 hod. a 07:45 hod. v O. – H., v prostorách Věznice – H., na vězeňské cele, po předchozí slovní rozepři fyzicky napadl spoluvězně R. S. tak, že jej udeřil pěstí do levé strany obličeje a způsobil mu tak tržnou ránu levého obočí v délce 5 cm, s dobou léčení v trvání nejméně 10 dnů“.
Takto popsané jednání obviněného soud právně kvalifikoval jako trestný čin ublížení na zdraví podle §221 odst. 1 tr. zák. a uložil mu podle §234 odst. 1 tr. zák. za použití §35 odst. 1, 2 tr. zák. souhrnný nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání dvou roků a deseti měsíců, pro jehož výkon jej podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařadil do věznice s ostrahou. Současně přitom zrušil výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu v Olomouci ze dne 27. 2. 2008, sp. zn. 6 T 205/2007, který nabyl právní moci dne 8. 4. 2008, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle §229 odst. 1 tr. ř. odkázal poškozenou Všeobecnou zdravotní pojišťovnu, s nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Proti tomuto rozsudku podal obviněný odvolání, o němž Krajský soud v Ostravě rozhodl usnesením ze dne 26. 9. 2008, sp. zn. 3 To 647/2008, tak, že je podle §256 tr. ř. zamítl.
Toto rozhodnutí odvolacího soudu napadl obviněný prostřednictvím obhájce Mgr. P. P. dovoláním, v němž uplatnil dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g) a k) tr. ř.
Obviněný především namítl, že skutková věta rozsudku je neúplná, neboť v ní chybí údaj o tom, že k udeření poškozeného došlo poté, kdy tento své jednání vystupňoval tím, že proti němu (dovolateli) zvedl ruku. Dále popisoval svoji skutkovou verzi, podle které se úderem pěstí bránil proti očekávanému a bezprostředně hrozícímu fyzickému útoku ze strany poškozeného. O jeho obraně prý svědčí skutečnost, že vedl pouze jeden úder a poté se dobrovolně podrobil příkazům vězeňské služby. Tato podstatná okolnost, která nebyla účelově zmíněna ve skutkové větě, by vedla ke zcela jinému právnímu hodnocení celé situace. Právě vzhledem k neúplně formulované skutkové větě soud nesprávně vyhodnotil jeho jednání jako přímý úmysl ublížit jinému na zdraví a neaplikoval ustanovení o nutné obraně.
Dovolatel v další části podání znovu zopakoval svoji verzi, podle níž se jen bránil hrozícímu útoku, ze svého hlediska popisoval a hodnotil důkazní situaci, zabýval se intenzitou svojí obrany a dovozoval, že plně odpovídala jednání specifikovanému v trestním zákoně jako nutná obrana. Namítl rovněž, že soud účelově posuzoval výpovědi a ostatní důkazy „ve snaze vykonstruovat děj tak, jak je popsán ve skutkové větě“. Vyslovil názor, že pokud by byl zjištěný skutek ve výroku rozsudku řádně popsán, bylo by zjevné, že jeho jednání naplňuje znaky jednání v nutné obraně, nikoli znaky trestného činu ublížení na zdraví podle §221 tr. zák.
V závěru svého podání obviněný navrhl (bez uvedení konkrétního zákonného ustanovení), aby Nejvyšší soud zrušil obě rozhodnutí soudů nižších stupňů a věc přikázal soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí.
K podanému dovolání se ve smyslu §265h odst. 2 tr. ř. vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“) a uvedl, že obviněný se sice domáhal aplikace ustanovení §13 tr. zák. o nutné obraně, jeho námitky však nevycházely ze skutkových zjištění vylíčených v tzv. skutkové větě
a v odůvodnění soudních rozhodnutí. V tzv. skutkové větě se totiž uvádí, že obviněný poškozeného napadl „po předchozí slovní rozepři“. V odůvodnění svého rozhodnutí (str. 4 rozsudku) nalézací soud sice připustil, že ve slovním konfliktu byl aktivnější poškozený, současně však konstatoval, že neuvěřil té části obhajoby obviněného, podle které poškozený učinil pohyb rukou, jenž naznačoval, že chce obviněného napadnout. Odvolací soud pak konstatoval, že obviněný úderem ruky sevřené v pěst neodvracel přímo hrozící útok, ale vystupňoval spor, který započal slovním útokem poškozeného. Na podkladě takto vymezených skutkových zjištění je vyloučené, že by obviněný čelil bezprostředně hrozícímu nebo trvajícímu fyzickému útoku ze strany poškozeného. Další námitky obviněného pak považoval za polemiku s hodnocením důkazů soudy nižších stupňů a prosazování vlastní skutkové verze.
K dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. k) tr. ř. státní zástupce uvedl, že výhrada obviněného spočívala v tom, že popis skutku ve výroku o vině neobsahuje některé skutkové okolnosti, které by podle jeho představ obsahovat měl. Zároveň však doplnil, že pokud by ve výroku o vině chyběly skutkové okolnosti významné
z hlediska existence zákonných znaků souzeného trestného činu, bylo by možno takovouto vadu vytýkat v rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Obviněný se však domáhal toho, aby v tzv. skutkové větě byla uvedena skutková tvrzení, ke kterým soud vůbec nedospěl a která dokonce výslovně označil za vyvrácená. Takovéto námitky se fakticky vůbec netýkají úplnosti výroku o vině, ale směřují opět do oblasti skutkových zjištění a uplatněnému dovolacímu důvodu neodpovídají.
V závěru svého vyjádření proto státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud podané dovolání odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř., neboť bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř., a aby takové rozhodnutí učinil v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání. S rozhodnutím věci v neveřejném zasedání souhlasil i pro případ jiného nežli navrženého rozhodnutí [§265r odst. 1 písm. c) tr. ř.].
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že v této trestní věci je dovolání přípustné §265a odst. 2 písm. a), h) tr. ř., bylo podáno osobou oprávněnou §265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř., v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.), a splňuje i obligatorní náležitosti obsahu dovolání uvedené v §265f odst. 1 tr. ř.
Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., musel Nejvyšší soud dále posoudit otázku, zda obviněným uplatněné dovolací důvody lze považovat za důvody uvedené v citovaném ustanovení zákona, jejichž existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem. Současně je třeba dodat, že z hlediska §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. nepostačuje pouhé formální uvedení některého z důvodů vymezených v §265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř. odkazem na toto zákonné ustanovení, ale tento důvod musí být také skutečně v podaném dovolání tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami, které jsou dovolatelem spatřovány v právním posouzení skutku, jenž je vymezen ve výroku napadeného rozhodnutí.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. k) tr. ř. je dán tehdy, jestliže v rozhodnutí některý výrok chybí nebo je neúplný. Chybějící výrok je výrok jako celek, pokud není obsažen v některém rozhodnutí, přestože podle zákona ho měl soud pojmout do výrokové části rozhodnutí. Neúplný výrok je takový výrok napadeného rozhodnutí, který neobsahuje určitou podstatnou náležitost stanovenou zákonem, např. je-li uvedena právní kvalifikace skutku jenom zákonným pojmenováním trestného činu včetně příslušného zákonného ustanovení, ale není citována tzv. právní věta vyjadřující zákonné znaky trestného činu.
Obviněný svými námitkami sice zpochybňoval formulaci skutkové věty z hlediska její úplnosti, avšak jeho výhrady nelze podřadit ani pod jednu alternativu zmíněného dovolacího důvodu. Dovolatel totiž výroku rozsudku nevytýkal neúplnost skutkového vymezení zákonem požadovaných formálních znaků souzeného trestného činu, nýbrž se domáhal dalšího doplnění popisu skutku podle verze, kterou sám zastával a kterou se v průběhu trestního řízení hájil.
Otázka precizace vyjádření skutkové věty by sice mohla spadat (jak správně uvedl státní zástupce ve svém vyjádření) pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ovšem v daném případě vzhledem k uplatněným dovolacím námitkám nepřichází v úvahu.
Pokud obviněný uplatnil důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je třeba uvést, že je dán tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V rámci takto vymezeného dovolacího důvodu je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoli šlo o jiný trestný čin, nebo se o trestný čin vůbec nejednalo. Důvody dovolání jako specifického opravného prostředku jsou koncipovány tak, že v dovolání není možno namítat neúplnost dokazování, způsob hodnocení důkazů a nesprávnost skutkových zjištění. Nejvyšší soud jakožto soud dovolací nemůže přezkoumávat a posuzovat postup hodnocení důkazů soudy obou stupňů ve věci. V dovolacím řízení je naopak povinen vycházet z jejich konečného skutkového zjištění a teprve v návaznosti na to zvažovat právní posouzení skutku.
Na podkladě dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. tedy nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., neboť tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Vedle vad, které se týkají posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.
Nejvyšší soud není další odvolací instancí, nemůže přezkoumávat a posuzovat postup hodnocení důkazů obou stupňů. V dovolacím řízení je naopak povinen vycházet z jejich skutkových zjištění a teprve v návaznosti na zjištěný skutkový stav posuzovat hmotně právní posouzení skutku. V takovém případě by se totiž dostával do pozice soudu druhého stupně a suploval jeho činnost (k tomu srov. přiměřeně usnesení Ústavního soudu např. ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02, III. ÚS 282/03, II. ÚS 651/02). Dovolací soud je naopak povinen vycházet ze skutkových zjištění soudů prvního (a event. druhého) stupně a teprve v návaznosti na jimi zjištěný skutkový stav může posuzovat hmotně právní posouzení skutku. V této souvislosti je také třeba připomenout, že z hlediska nápravy skutkových vad trestní řád obsahuje další mimořádné opravné prostředky, a to především obnovu řízení (§277 a násl. tr. ř.) a v určitém rozsahu i stížnost pro porušení zákona (§266 a násl. tr. ř.).
Námitky obviněného, které ve svém podání uplatnil a o něž existenci citovaného dovolacího důvodu opřel, v tomto ohledu nemohou obstát, neboť napadají především způsob hodnocení důkazů ze strany soudů obou stupňů. Obviněný totiž vyjádřil nesouhlas s hodnocením svědecké výpovědi poškozeného R. S. soudem prvního stupně, zejména s tím, že rozpor mezi jejich výpověďmi vyhodnotil v jeho neprospěch. Obdobně nesouhlasil s rozhodnutím odvolacího soudu, který se s takovým hodnocením důkazů ztotožnil. Obviněný i v podaném dovolání trval na vlastní skutkové verzi o nutné obraně, úměrně tomu konstruoval subjektivní skutkové závěry o své vině, resp. nevině a v závislosti na tom se snažil zpochybnit závěr o správnosti právní kvalifikace trestného činu ublížení na zdraví podle §221 odst. 1 tr. zák.
Z povahy vytýkaných vad je tak mimo jakoukoliv pochybnost, že ačkoli obviněný ve svém mimořádném opravném prostředku v této části formálně deklaroval dovolací důvod podle §265b odst. l písm. g) tr. ř., po stránce věcné uplatnil toliko námitky skutkové, resp. procesní, jejichž prostřednictvím se primárně domáhal odlišného způsobu hodnocení provedených důkazů, než jak učinily soudy obou stupňů, a v důsledku toho rovněž změny skutkových zjištění ve svůj prospěch; teprve z takto tvrzených nedostatků (tedy až sekundárně) dovozoval údajně nesprávné právní posouzení skutků, jimiž byl uznán vinným.
Lze tak shrnout, že obviněným vytýkané vady měly výlučně povahu vad skutkových, resp. procesních, nikoli hmotně právních, a že dovolatel neuplatnil žádnou konkrétní námitku, již by bylo možno považovat z hlediska uplatněného důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. za relevantní. Protože námitky skutkové žádný z důvodů dovolání podle §265b tr. ř. nezakládají, neexistuje ve vztahu k nim ani zákonná povinnost Nejvyššího soudu dovolání přezkoumat (srov. též usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 1. 2004, sp. zn. II. ÚS 651/02, ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05 aj.).
Zásah do skutkových zjištění lze v rámci řízení o dovolání připustit jen tehdy, existuje-li extrémní nesoulad mezi vykonanými skutkovými zjištěními a právními závěry soudu a učiní-li dovolatel (současně) tento nesoulad předmětem dovolání. V daném případě se však ani o takovou situaci nejednalo, neboť z odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů vyplývá zjevná logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením a učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a právními závěry soudů na straně druhé.
Z těchto jen stručně uvedených důvodů (§265i odst. 2 tr. ř.) Nejvyšší soud dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl, neboť bylo podáno z jiných důvodů, než jsou uvedeny v §265b tr. ř. Proto ani nepostupoval podle §265i odst. 3 tr. ř. a nepřezkoumával napadené rozhodnutí a řízení mu předcházející. Přitom je nutné uvést, že takový aplikační postup nezasáhl do základních práv dovolatele, a není proto ani v rozporu s nálezy Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 180/03 a I. ÚS 55/04, v nichž tento soud vyslovil výhrady k extenzivnímu výkladu §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. ze strany Nejvyššího soudu. Své rozhodnutí učinil v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 28. ledna 2009
Předseda senátu:
JUDr. Jan B l á h a