ECLI:CZ:NS:2009:8.TDO.574.2009.1
sp. zn. 8 Tdo 574/2009
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 26. května 2009 o dovolání obviněného O. M., proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 2. 10. 2008, sp. zn. 7 To 303/2008, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Okresního soudu v Prostějově pod sp. zn. 1 T 285/2006, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného O. M.
o d m í t á .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Prostějově ze dne 20. 11. 2007, sp. zn. 1 T 285/2006, byli obvinění O. M. a O. G. uznáni vinnými, že:
„dne 18. 9. 2006 kolem 19:00 hod. v P. před domem na ul. O. po vzájemné dohodě o použití násilí za účelem odcizení věci přistoupili zezadu k J. T., obviněný O. M. na ni skočil, povalil ji na zem, a obviněný O. G. jí z ruky vytrhl její dámskou kabelku, v níž se nacházela peněženka s hotovostí ve výši 1.100,- Kč, její osobní doklady, svazek klíčů a dioptrické brýle, a následně peníze použili pro svoji potřebu a ostatní odcizené věci odhodili, čímž J. T. způsobili škodu ve výši nejméně 1.100,- Kč“.
Takto popsané jednání obou obviněných soud právně kvalifikoval jako trestný čin loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák. spáchaný ve spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák. Za to každému z nich uložil podle §234 odst. 1 tr. zák. s použitím §35 odst. 2 tr. zák. souhrnný trest odnětí svobody v trvání dvaceti čtyř měsíců, pro jejichž výkon je podle §39a odst. 2 písm. b) tr. zák. zařadil do věznice s dozorem. Současně zrušil u obviněného O. M. výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu v Prostějově sp. zn. 1 T 33/2007 a u obviněného O. G. výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu v Prostějově sp. zn. 1 T 162/2006, jakož i všechna další rozhodnutí na zrušené výroky obsahově navazující, pokud vhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Obviněnému O. G. dále uložil podle §49 odst. 1 a §50 odst. 1 tr. zák. trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel na dobu tří roků. Oba obviněné pak podle §228 odst. 1 tr. ř. zavázal společně a nerozdílně k náhradě škody poškozené V. z. p. částkou ve výši 686,- Kč. Poškozenou J. T. odkázal podle §229 odst. 2 tr. ř. s jejím nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Proti tomuto rozsudku podali oba obvinění odvolání, o nichž Krajský soud v Brně rozhodl usnesením ze dne 2. 10. 2008, sp. zn. 7 To 303/2008, tak, že je podle §256 tr. ř. zamítl.
Rozhodnutí odvolacího soudu napadl již jen obviněný O. M. (dále jen „obviněný“, příp. „dovolatel“) prostřednictvím obhájkyně JUDr. M. H. dovoláním, v němž uplatnil dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g) a l) tr. ř.
Dovolatel ve velmi stručném podání uvedl, že rozhodnutí soudu spočívá na nesprávném právním posouzení skutku, protože popis skutku musí vyjadřovat všechny skutečnosti významné pro jeho právní posouzení. Tak tomu prý v daném případě není, neboť zjištěný skutek nelze právně posoudit jako trestný čin loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák., jelikož jeho popis neobsahuje skutečnosti, ze kterých by bylo možné usuzovat na naplnění subjektivní a objektivní stránky tohoto trestného činu a zejména materiální stránky. Závěry soudu o použité právní kvalifikaci nejsou náležitě rozvedeny a vzbuzují důvodné pochybnosti o jejich správnosti. Dovolatel je přesvědčen, že skutek měl být kvalifikován jako trestný čin výtržnictví podle §202 odst. 1 tr. zák., případně jako trestný čin krádeže podle §247 odst. 1 písm. a) tr. zák.
V závěru dovolání proto obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a podle §265l odst. 1 tr. ř. věc přikázal soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí.
K podanému dovolání se ve smyslu §265h odst. 2 tr. ř. vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“) a uvedl, že skutečnosti namítané obviněným v jeho podání v žádném směru nekorespondují s jím zvolenými dovolacími důvody.
K dovolacímu důvodu §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. státní zástupce rozvedl, že obviněný ve své podstatě tvrdil, že soudy obou stupňů při hodnocení důkazů nepostupovaly v souladu s ustanovením §2 odst. 6 tr. ř., domáhal se toho, aby dovolací soud hodnotil důkazy jiným, pro něj příznivějším způsobem, než jak činily soudy nižších stupňů, a polemizoval s tím, jak soudy hodnotily rozhodné skutkové okolnosti. V podrobnostech pak dodal, že trestného činu loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák. se dopustí ten, kdo proti jinému užije násilí nebo pohrůžky bezprostředního násilí v úmyslu zmocnit se cizí věci. Jen ze skutečnosti, že obviněný skutek popřel, není možné vyvodit, že zjištění přímého úmyslu nepřichází v úvahu. Tento úmysl, tak jako jiné formy zavinění, je možno zjistit i na podkladě jiných důkazů, nejen z doznání obviněného. Okolnosti subjektivního charakteru lze zpravidla dokazovat jen nepřímo, z okolností objektivní povahy, ze kterých se dá podle zásad správného myšlení usuzovat na vnitřní vztah pachatele k porušení nebo ohrožení zájmů chráněných trestním zákonem. V duchu těchto zásad soudy obou stupňů také postupovaly jak při zjišťování skutkových okolností, tak při právním hodnocení skutku.
Vzhledem k tomu, že státní zástupce nepovažoval za relevantní ani námitky obviněného vztahující se k dovolacímu důvodu §265b odst. 1 písm. l) tr. ř., konstatoval, že obviněný napadenému rozhodnutí, jakož i řízení, které předcházelo jeho vydání, nevytkl žádnou vadu, která by zakládala některý z taxativně stanovených důvodů dovolání, zakotvených v ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. Proto navrhl, aby Nejvyšší soud postupoval podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. a dovolání obviněného odmítl s odůvodněním, že bylo podáno z jiných důvodů, než jsou uvedeny v §265b tr. ř. Pro případ, že by Nejvyšší soud dospěl k závěru, že je na místě rozhodnout jiným způsobem, než je specifikován v ustanovení §265r odst. 1 písm. a) nebo b) tr. ř., vyjádřil podle §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že v této trestní věci je dovolání přípustné [§265a odst. 2 písm. a), h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.), a splňuje obligatorní náležitosti obsahu dovolání uvedené v §265f odst. 1 tr. ř.
Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., musel Nejvyšší soud dále posoudit otázku, zda obviněným uplatněné dovolací důvody lze považovat za důvody uvedené v citovaném ustanovení zákona, jejichž existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem. Současně je třeba dodat, že z hlediska §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. nepostačuje pouhé formální uvedení některého z důvodů vymezených v §265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř. odkazem na toto zákonné ustanovení, ale tento důvod musí být také skutečně v podaném dovolání tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami, které jsou dovolatelem spatřovány v právním posouzení skutku, jenž je vymezen ve výroku napadeného rozhodnutí.
Podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř.
Obviněný spatřoval naplnění tohoto dovolacího důvodu v tom, že řízení předcházející vydání rozhodnutí odvolacího soudu spočívalo na nesprávném právním posouzení věci. Uplatnil tedy tento důvod dovolání v jeho druhé variantě, přičemž podle jejich názoru byl v předcházejícím řízení dán dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V rámci takto vymezeného dovolacího důvodu je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoli šlo o jiný trestný čin, nebo se o trestný čin vůbec nejednalo. Důvody dovolání jako specifického opravného prostředku jsou koncipovány tak, že v dovolání není možno namítat neúplnost dokazování, způsob hodnocení důkazů a nesprávnost skutkových zjištění. Nejvyšší soud jakožto soud dovolací nemůže přezkoumávat a posuzovat postup hodnocení důkazů soudy obou stupňů ve věci. V dovolacím řízení je naopak povinen vycházet z jejich konečného skutkového zjištění a teprve v návaznosti na to zvažovat právní posouzení skutku.
Na podkladě dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. tedy nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., neboť tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Vedle vad, které se týkají posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.
Nejvyšší soud není další odvolací instancí, nemůže přezkoumávat a posuzovat postup hodnocení důkazů obou stupňů. V dovolacím řízení je naopak povinen vycházet z jejich skutkových zjištění a teprve v návaznosti na zjištěný skutkový stav posuzovat hmotně právní posouzení skutku. V takovém případě by se totiž dostával do pozice soudu druhého stupně a suploval jeho činnost (k tomu srov. přiměřeně usnesení Ústavního soudu např. ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02, III. ÚS 282/03, II. ÚS 651/02). Dovolací soud je naopak povinen vycházet ze skutkových zjištění soudů prvního (a event. druhého) stupně a teprve v návaznosti na jimi zjištěný skutkový stav může posuzovat hmotně právní posouzení skutku. V této souvislosti je také třeba připomenout, že z hlediska nápravy skutkových vad trestní řád obsahuje další mimořádné opravné prostředky, a to především obnovu řízení (§277 a násl. tr. ř.) a v určitém rozsahu i stížnost pro porušení zákona (§266 a násl. tr. ř.).
Námitky obviněného, které ve svém dovolání uplatnil a o něž existenci citovaného dovolacího důvodu opřel, v tomto ohledu nemohou obstát. Šlo totiž o výhrady, které sice formálně směřovaly proti správnosti právní kvalifikace skutku, zejména pak proti nenaplnění základních znaků trestného činu loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák., avšak takové tvrzení obviněný blíže nerozvedl a pouze setrval na názoru (opět blíže nezdůvodněném), že jeho jednání mělo být posouzeno pouze jako trestný čin výtržnictví podle §202 odst. 1 tr. zák., nebo jako trestný čin krádeže podle §247 odst. 1 písm. a) tr. zák.
Z povahy vytýkaných vad je tak mimo jakoukoliv pochybnost, že ačkoli obviněný ve svém mimořádném opravném prostředku v této části formálně deklaroval dovolací důvod podle §265b odst. l písm. g) tr. ř., po stránce věcné uplatnil toliko námitky skutkové, resp. procesní, jejichž prostřednictvím se primárně domáhal odlišného způsobu hodnocení provedených důkazů, než jak učinily soudy obou stupňů, a v důsledku toho rovněž změny skutkových zjištění ve svůj prospěch; teprve z takto tvrzených nedostatků (tedy až sekundárně) dovozoval údajně nesprávné právní posouzení skutků, jimiž byl uznán vinným.
Lze tak shrnout, že obviněným vytýkané vady měly výlučně povahu vad skutkových, resp. procesních, nikoli hmotně právních, a že dovolatel neuplatnil žádnou konkrétní námitku, již by bylo možno považovat z hlediska uplatněného důvodu dovolání za relevantní. Protože námitky skutkové žádný z důvodů dovolání podle §265b tr. ř. nezakládají, neexistuje ve vztahu k nim ani zákonná povinnost Nejvyššího soudu dovolání přezkoumat (srov. též usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 1. 2004, sp. zn. II. ÚS 651/02, ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05 aj.).
Zásah do skutkových zjištění lze v rámci řízení o dovolání připustit jen tehdy, existuje-li extrémní nesoulad mezi vykonanými skutkovými zjištěními a právními závěry soudu a učiní-li dovolatel (současně) tento nesoulad předmětem dovolání. V daném případě se však ani o takovou situaci nejednalo, neboť z odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů vyplývá zjevná logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením a učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a právními závěry soudů na straně druhé.
Z těchto jen stručně uvedených důvodů (§265i odst. 2 tr. ř.) Nejvyšší soud dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl, neboť bylo podáno z jiných důvodů, než jsou uvedeny v §265b tr. ř. Proto ani nepostupoval podle §265i odst. 3 tr. ř. a nepřezkoumával napadené rozhodnutí a řízení mu předcházející. Přitom je nutné uvést, že takový aplikační postup nezasáhl do základních práv dovolatele, a není proto ani v rozporu s nálezy Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 180/03 a I. ÚS 55/04, v nichž tento soud vyslovil výhrady k extenzivnímu výkladu §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. ze strany Nejvyššího soudu.
Své rozhodnutí Nejvyšší soud učinil v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 26. května 2009
Předseda senátu:
JUDr. Jan B l á h a