ECLI:CZ:NS:2009:8.TDO.755.2009.1
sp. zn. 8 Tdo 755/2009
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 2. září 2009 o dovolání obviněné M. M., podaném proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 6. 2. 2009, sp. zn. 7 To 2/2009, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 31 T 74/2008, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněné M. M. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 15. 10. 2008, sp. zn. 31 T 74/2008, byla obviněná M. M. uznána vinnou v bodě I. a II. trestným činem podvodu podle §250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák., kterého se podle skutkových zjištění dopustila tak, že
I. jako jednatelka společnosti A., s. r. o., se sídlem P., U Z., (dále jen „společnost A.“), ač věděla, že nebude schopna dostát níže uvedeným závazkům vzhledem k finanční situaci společnosti A.,
1. dne 14. 7. 1998 v N., odebrala od společnosti P., v. o. s., se sídlem N., nám. T. (dále jen „společnost P.“) 2.700.000 kompletů etiket I., za které měla do 25. 8. 1998 uhradit fakturu v částce 539.557,20 Kč, což neučinila a poškozené společnosti P. způsobila škodu ve výši 539.557,20 Kč,
2. dne 10. 9. 1998 v N., odebrala od společnosti P. zpracovaný grafický návrh nosítek na balení 6 ks PET lahví I., za který měla do 24. 9. 1998 uhradit fakturu v částce 3.965,- Kč, což neučinila a poškozené společnosti P. způsobila škodu ve výši 3.965,- Kč,
3. dne 16. 9. 1998 v N., na základě smlouvy o dílo ze dne 20. 8. 1998 odebrala od společnosti P. zpracované grafické návrhy kompletů etiket I., za které měla do 21. 12. 1998 uhradit fakturu v částce 105.000,- Kč, uhradila však pouze první splátku ve výši 30.000,- Kč, čímž poškozené společnosti P. způsobila škodu ve výši 75.000,- Kč,
4. dne 19. 10. 1998 v N., odebrala od poškozené společnosti P. zpracovaný grafický návrh ceníků – „price listů“, za který měla do 2. 11. 1998 uhradit fakturu v částce 2.379,- Kč, což neučinila a poškozené společnosti P. způsobila škodu ve výši 2.379,- Kč,
II. jako jednatelka společnosti A. v době od 16. 6. 1999 do 5. 8. 1999, na základě rámcové dohody o uzavírání kupních smluv a smlouvy o zajištění výroby a odběru vody, uzavřených dne 24. 9. 1998 v P. se společností S. P., s. r. o., jako dodavatelem, ač věděla, že nebude schopna dostát svým závazkům vzhledem k finanční situaci A., odebírala vyrobené minerální vody včetně dopravy, vystavené faktury nehradila a poškozené společnosti S. P., s. r. o., se sídlem P., J., způsobila škodu ve výši 1.611.364,40 Kč.
Za tento trestný čin byla obviněná odsouzena podle §250 odst. 3 tr. zák. a §35 odst. 2 tr. zák. k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání tří roků, jehož výkon byl podle §60a odst. 1, 2 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání pěti let a zároveň byl nad obviněnou vysloven dohled. Podle §49 odst. 1 tr. zák. byl obviněné uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu obchodní společnosti s předmětem činnosti koupě zboží za účelem jeho dalšího prodeje a prodej a zákaz výkonu této podnikatelské činnosti jako fyzické osobě na základě živnostenského oprávnění na dobu šesti let. Podle §35 odst. 2 tr. zák. byl zrušen výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu v Náchodě ze dne 15. 9. 2004, sp. zn. 1 T 176/2003, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 17. 1. 2005, sp. zn. 11 To 481/2004, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Rovněž bylo rozhodnuto o náhradě škody.
Městský soud v Praze jako soud odvolací usnesením ze dne 6. 2. 2009, sp. zn. 7 To 2/2009, podle §256 tr. ř. jako nedůvodná zamítl odvolání, která proti uvedenému rozsudku soudu prvního stupně podali obviněná a státní zástupce v neprospěch obviněné.
Obviněná M. M. prostřednictvím obhájce J. K. podala proti posledně uvedenému usnesení odvolacího soudu dovolání, které opřela o důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. V obsahu tohoto dovolání obviněná uvedla, že soudy obou stupňů pochybily, když odmítly provést všechny navržené důkazy k prokázání její neviny, tedy neprovedly dokazování v potřebném rozsahu. Tím porušily základní zásadu vyjádřenou v §2 odst. 5 tr. ř. a neobjasnily skutkový stav věci, následkem čehož došlo k nesprávnému právnímu posouzení její viny. Dovolatelka poukázala zejména na závěry soudu povolujícího obnovu řízení, když nové skutečnosti vyšly najevo až po jejím pravomocném odsouzení a vykazovaly takovou míru závažnosti, že odůvodnily obnovu řízení. Soudy však i přesto tyto skutečnosti následně dostatečně nezohlednily. V obnoveném řízení byl pak proveden jako jediný nový důkaz znalecký posudek z oboru ekonomie k posouzení ekonomické situace společnosti A. zpracovaný Ing. P. C., k němuž namítla, že samo zadání nebylo dostatečné, a proto ani zpracování posudku nemohlo být úplné, když nebyly zváženy okolnosti, pro které byla povolena obnova řízení. Znaleckému posudku vytkla, že vycházel pouze z již známých podkladů a nevyhověl potřebám a důkazní situaci trestního řízení. Podle obviněné oba soudy tento znalecký posudek nehodnotily objektivním způsobem, a proto se závěry soudů ohledně něho nesouhlasí. Soudy neprovedly ani další dovolatelkou navržené důkazy ani řádně nerespektovaly, a tedy ani neuplatnily zásadu in dubio pro reo, ač pochybnosti v předmětné věci i po rozhodnutí na základě povolené obnovy stále trvají.
Další námitka obviněné směřovala proti subjektivní stránce, neboť podle ní v návaznosti na nedostatečná skutková zjištění nebylo prokázáno, že by věděla o předlužení společnosti, když byla jednatelkou společnosti pouze titulárně, zatímco faktické vedení společnosti bylo v rukou jejího otce, a ona činila pouze dílčí úkony. Nebylo prokázáno, že by o předlužení věděla, ale naopak byla přesvědčována, že je řešitelné. Obviněná nezaplacení pohledávek spatřovala v důsledku druhotné platební neschopnosti společnosti, jejíž byla jednatelkou. Pohledávky ze smluvních vztahů mezi společností A. a smluvními partnery byly plněny, k nezaplacení faktur, pak nedošlo primárně z důvodu platební neschopnosti, ale z důvodu nespokojenosti s kvalitou dodaného zboží. Na právní vztahy mezi společností A. a poškozenou společností je tak nutno pohlížet spíše z hlediska obchodně právního sporu, nikoli z hlediska trestní odpovědnosti. Poukázala na princip subsidiarity trestní represe a odkázala na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 7. 2005, sp. zn. 5 Tdo 897/2005, kde bylo mj. řečeno, že v právním státě je nepřípustné, aby prostředky trestní represe sloužily k uspokojování subjektivních práv soukromoprávní povahy.
Kromě toho obviněná vytkla, že když byla v původním řízení před jeho obnovou řízení zproštěna obžaloby z trestného činu porušení povinnosti v řízení o konkursu podle §126 odst. 2 tr. zák., který nebyl v předmětné době trestným činem, byla pro totéž jednání, avšak jinak právně kvalifikované, uznána vinnou trestným činem podvodu. Z hlediska totožnosti skutku, zůstává otázkou, zda nebylo zprošťujícím výrokem o tomto skutku již rozhodnuto, a dovolatelka nebyla napadeným rozsudkem odsouzena podruhé za tutéž věc. Zákaz dvojího postihu za tentýž čin, „ne bis in idem“, je přitom stanoven v ustanovení čl. 4 Protokolu č. 7 k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod, který má jako mezinárodní smlouva ratifikovaná podle čl. 10 Ústavy přednost před zákonem.
V závěru dovolání obviněná navrhla, aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) napadené usnesení, jakož i rozsudek, který mu předchází, zrušil a věc vrátil k novému rozhodnutí.
Nejvyšší státní zastupitelství ke dni konání neveřejného zasedání nezaslalo svoje vyjádření podle §265h odst. 2 tr. ř., ačkoli dovolání obviněné mu bylo řádně a včas doručeno.
Nejvyšší soud jako soud dovolací shledal, že dovolání obviněné je přípustné podle §265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř., bylo podáno osobou oprávněnou podle §265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř., v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.).
Za splnění těchto uvedených podmínek Nejvyšší soud dále posuzoval otázku, zda dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., lze považovat za důvod dovolání, neboť dovolání lze podat pouze z důvodů taxativně stanovených v §265b tr. ř., jejichž existence je zároveň podmínkou pro provedení přezkumu dovolacím soudem.
Pro úplnost a přehlednost obviněnou namítaných okolností, je vhodné nejprve poznamenat, že nyní vydanému a dovoláním napadenému rozsudku předcházelo řízení, konané na podkladě obžaloby podané Obvodnímu soudu pro Prahu 4 dne 29. 7. 2005 pod sp. zn. 52 T 99/2005, v níž byla obviněná obžalována ze skutku pod bodem I. pro trestný čin porušení povinnosti v řízení o konkursu podle §126 tr. zák., který spočíval v tom, že jako jednatelka společnosti A. nepodala návrh na konkursní řízení, pod bodem II. a III. trestným činem podvodu podle §250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák. skutkově popsaným shodně s tím, jak byla odsouzena i v nyní napadeném rozhodnutí. Rozsudkem ze dne 24. 1. 2007, sp. zn. 52 T 99/2005, (č. l. 600) byla v bodech II., III. uznána vinnou a byl ji uložen trest, skutkem pod bodem I. byla zproštěna obžaloby. Proti tomuto rozsudku podala odvolání toliko obviněná, které Městský soud v Praze usnesením ze dne 21. 3. 2007, sp. zn. 7 To 106/2007, podle §256 tr. ř. zamítl. Dovolání obviněné podané proti tomuto rozhodnutí odvolacího soudu Nejvyšší soud usnesením ze dne 16. 1. 2008 sp. zn. 7 Tdo 1472/2007, podle §265i odst. 1 písm. c) tr. ř. odmítl. Obviněná využila dalšího mimořádného opravného prostředku, podala návrh na obnovu řízení, o němž bylo rozhodnuto usnesením Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 22. 7. 2008, sp. zn. 0 Nt 526/2007, tak, že podle §284 odst. 1 tr. ř. byla obnova řízení povolena. Lze uvést, že důvodem povolení této obnovy řízení byla skutečnost, že v řízení předcházejícím vydání pravomocných rozhodnutí nebyl ve věci zpracován znalecký posudek na stav ekonomiky a hospodaření společnosti, jejíž jednatelkou obviněná v době páchání činu byla, tj. společnosti A. Poté, co byla takto obnova řízení povolena, ve věci nyní vedené pod sp. zn. 31 T 74/2008, bylo konáno znovu dokazování, v jehož rámci byl zpracován znalkyní Ing. P. C. znalecký posudek, a byly znovu provedeny potřebné důkazy. Následně byla vydána nyní dovoláním napadená rozhodnutí.
Protože obviněná podala dovolání opřené o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., lze uvést, že z jeho podnětu se dovolání podává, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Ve vztahu ke zjištěnému skutku je proto možné dovoláním vytýkat výlučně vady právní, tedy to, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoli o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze proto přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci procesních, a nikoliv hmotně právních ustanovení.
Ve vztahu k námitkám obviněné je dále nutné zdůraznit, že Nejvyšší soud je zásadně povinen vycházet ze skutkového zjištění soudu prvního stupně a v návaznosti na tento skutkový stav zvažuje hmotně právní posouzení, přičemž skutkové zjištění soudu prvního stupně nemůže změnit, a to jak na základě případného doplňování dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů (srov. přiměřeně usnesení Ústavního soudu např. ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02, II. ÚS 760/02, III. ÚS 282/03, IV. ÚS 449/03).
Se zřetelem na tato kritéria Nejvyšší soud posuzuje i námitky, jimiž obviněná označený dovolací důvod podložila. Rozhodné proto je, že v části podaného dovolání se výhrady obviněné nedají pod označený dovolací důvod podřadit, protože jimi brojila proti rozsahu provedeného dokazování, jemuž zejména vytýkala neúplnost a to, že důkazy, které byly použity jako podklady pro prokázání její viny, především znalecký posudek z oboru ekonomie zpracovaný znalkyní Ing. P. C., nejsou dostatečné pro závěr, že se stal skutek, jak byl popsán, a namítala, že soud neprovedl jí navržené důkazy, a ty které provedl, neobjasnily skutkový stav dostatečně.
Stejně jako tyto námitky, s označeným dovolacím důvodem nekorespondují ani výhrady, že trestní stíhání nebylo možné vést, protože bylo zastaveno v důsledku zprošťujícího výroku ohledně trestného činu podle §126 tr. zák., pro který byla rovněž podána obžaloba. Jde o problematiku procesního práva vycházející z totožnosti skutku a zásady ne bis in idem a nikoli hmotně právní úpravu.
Pro úplnost a nad rámec uvedeného dovolacího důvodu lze jen zmínit, že totožnost skutku trestní řád výslovně nedefinuje, ale vyjadřuje její důsledky v ustanovení §11 odst. 1 tr. ř. tím, že trestní stíhání nelze zahájit, a bylo-li již zahájeno, nelze v něm pokračovat a musí být zastaveno, nastanou-li okolnosti uvedené v písm. a) – j) cit ustanovení. Podle §220 odst. 1 tr. ř. může soud rozhodnout jen o skutku, který je uveden v žalobním návrhu. Podstata skutku je určována účastí obviněného na určité události popsané v žalobním návrhu, z níž vzešel následek porušující nebo ohrožující společenské zájmy chráněné trestním zákonem (srov. rozhodnutí č. 64/1973 Sb. rozh. tr.). Totožnost skutku je zachována za předpokladu, jestliže: a) je úplná shoda alespoň v jednání při rozdílném následku, b) je úplná shoda alespoň v následku při rozdílném jednání, c) jednání nebo následek (nebo obojí) jsou v případech uvedených pod písm. a) a b) alespoň částečně shodné, shoda ovšem musí být v podstatných okolnostech, jimiž se rozumí zejména skutkové okolnosti charakterizující jednání nebo následek z hlediska právní kvalifikace, která přichází v úvahu; podstatnými z tohoto hlediska nejsou ty skutkové okolnosti, které charakterizují jen zavinění či jiný znak subjektivní stránky činu (Šámal, P. a kol. Trestní řád. Komentář. II. díl., 5. vydání. Praha : C. H. Beck 2005, s. 1682).
Obviněná se domnívá, že došlo k porušení těchto zásad tím, že v původním řízení před jeho obnovou byla zproštěna obžaloby z trestného činu porušení povinnosti v řízení o konkursu podle §126 tr. zák., který nebyl v předmětné době trestným činem, a pro totéž jednání, avšak jinak právně kvalifikované, byla uznána vinnou trestným činem podvodu.
Z obžaloby v této věci podané lze shledat, že pod bodem I. byla obviněná obžalována pro trestný čin porušení povinnosti v řízení o konkursu podle §126 tr. zák., který spočíval v tom, že nesplnila svou zákonnou povinnost a nepodala návrh na prohlášení konkursu na majetek společnosti A. Pro tento čin byla rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 24. 1. 2007, sp. zn. 52 T 99/2005, zproštěna podle §226 písm. b) tr. ř.
Z popisu tohoto skutku je patrné, že nekoresponduje s trestným jednáním, pro něž byla obviněná v napadených rozhodnutí uznána vinnou v žádném z kritérií určujících totožnost skutku. Jednání popsané v obžalobě pod bodem I., v němž byl shledáván trestný čin podle §126 tr. zák., pro něž byla obviněná zproštěna, bylo zcela odlišné od toho, které je popsáno ve skutkových zjištěních napadených rozhodnutí, v nichž je spatřován trestný čin podvodu podle §250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák. Následek, který v těchto zcela odlišných skutkových činech nastal, je rovněž pokaždé jiný, neboť u trestného činu podle §126 tr. zák. jím je ohrožení úplného zjištění majetku patřícího do konkurzní podstaty, zatímco u trestného činu podvodu jím je způsobení škody jinému a obohacení sebe nebo jiného.
O totožnost skutku se v uvedeném případě nejednalo.
Za část dovolání uplatněnou relevantně s označeným dovolacím důvodem Nejvyšší soud považoval výhrady, jimiž obviněná brojila proti tomu, že soudy neprokázaly její úmysl se obohatit a že jde o případ „ultima ratio“.
K těmto námitkám obviněné považuje Nejvyšší soud za nutné uvést, že trestného činu podvodu podle §250 podle §1 odst. 3 písm. b) tr. zák. se pachatel dopustí tím, že ke škodě cizího majetku sebe nebo jiného obohatí tím, že uvede někoho v omyl, využije něčího omylu nebo zamlčí podstatné skutečnosti, a způsobí tak na cizím majetku značnou škodu nebo jiný zvlášť závažný následek. Jde o trestný čin úmyslný (§3 odst. 3 tr. zák.) a je nutné zkoumat, zda jej pachatel spáchal v přímém (§4 písm. a/ tr. zák.), nebo nepřímém úmyslu (§4 písm. b/ tr. zák.).
V projednávané věci byla otázce subjektivní stánky obviněnou od počátku namítané věnována patřičná pozornost a soudy se zabývaly zaviněním obviněné po skutkové i právní stránce. Pro stručnost lze poukázat zejména na rozsudek soudu prvního stupně, který se zřetelem na výsledky provedeného dokazování na straně 9 – 11 rozvedl všechny rozhodné skutečnosti, z nichž vyplynulo, že obviněná byla aktivní jednatelkou společnosti A., byla dostatečně obeznámena o celkové situaci předmětné společnosti a znala i její konkrétní insolventnost a výrazný finanční propad v letech 1998 a 1999. Nepochybil proto, pokud dovodil, že v době, kdy došlo ke spáchání předmětné trestné činnosti, obviněná věděla, že tato společnost není schopna na podkladě ve výroku o vině vystavených faktur cenu dodaného zboží zaplatit. Obviněná totiž byla informována o výrazném schodku (v roce 1998 minus 6.243.000,- Kč a v roce 1999 minus 17.622.000,- Kč) a stavu vlastního kapitálu (v roce 1998 minus 8.323.000,- Kč a v roce 1999 minus 25.468.000,- Kč), neboť se pravidelně zúčastňovala všech porad vedení a byla ve spojení s účtárnou i s dalšími odpovědnými pracovníky společnosti, na jejíž činnosti se ve všech směrech aktivně podílela.
Tyto závěry soudu prvního stupně podpořil i soud odvolací, který ke stejným námitkám obviněné uvedeným v odvolání, v odůvodnění svého rozhodnutí na str. 4 rozvedl, že úmysl obviněné obohatit sebe nebo jiného ke škodě cizího majetku, byl provedenými důkazy jednoznačně prokázán. K obhajobě obviněné, že společnost řídil její otec, a ona o stavu hospodaření nevěděla, zmínil, že právo nerozlišuje tzv. titulární a faktické jednatele společnosti a že soud prvního stupně správně dovodil, že úmyslné zavinění obviněné vyplynulo z výsledků provedeného rozsáhlého dokazování, jímž bylo jednoznačně objasněno, že obviněné byla známa finanční situace, a že věděla, že faktury nebude schopna její společnost řádně uhradit. Tím obviněná společnosti, od nichž za takového stavu, aniž by o něm poškozené společnosti informovala, uvedla v omyl, a na jejich úkor sebe i další obohatila, když těmto společnostem způsobila zjištěnou škodu.
Jestliže dovolatelka vyjádřila, že nebylo prokázáno, v čem je spatřováno uvedení v omyl poškozených společností, nebo zamlčení podstatných skutečností, a že není jasné, v čem by mělo spočívat její obohacení nebo obohacení jiné osoby, ani v těchto výhradách ji nelze přisvědčit. Je totiž nutné připomenout, že skutková zjištění, jak jsou popsána ve výroku rozsudku soudu prvního stupně, dávají dostatečný podklad pro závěr o tom, že tyto znaky skutkové podstaty trestného činu podvodu byly výsledky provedeného dokazování prokázány, jsou obsaženy ve výroku soudu prvního stupně a vyjádřeny tím, že „ač obviněná věděla, že společnost nebude schopna dostát sjednaným závazkům“. Znak uvedení v omyl obviněná naplnila tím, že poškozeným společnostem předstírala, že její společnost za zboží zaplatí, ačkoli již věděla, v jak nedobré finanční situaci se nachází. Vzniklou škodu činí výše neuhrazených faktur. Takto zjištěná částka je tak jednak škodou, kterou poškozeným společnostem způsobila a jednak sumou, o níž obviněná sebe nebo společnost, jíž byla jednatelkou, obohatila.
Nejvyšší soud se s těmito závěry obou soudů ztotožnil, protože v nich neshledal žádné nesrovnalosti ani pochybnosti, když naopak z nich jednoznačně vyplynul minimálně nepřímý úmysl obviněné. Tím bylo dostatečně zjištěno, že obviněná jak po subjektivní tak i objektivní stránce skutkovou podstatu trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák., jímž byla uznána vinnou, naplnila.
V souvislosti s těmito závěry o správnosti použité právní kvalifikace se nelze domáhat aplikace principu „ultima ratio“, neboť tento obecný princip vyjadřuje subsidiaritu trestní represe, spočívající v tom, že prostředky trestního práva lze použít až tehdy, nelze-li se nápravy domoci jinými mimotrestními prostředky. Je proto založen na nepřípustnosti použití prostředků trestní represe k uspokojování subjektivních práv soukromoprávní povahy, pokud současně nejsou splněny všechny předpoklady vzniku trestněprávní odpovědnosti, resp. nejsou-li tyto předpoklady zcela nezpochybnitelně zjištěny (srov. k tomu např. nález Ústavního soudu pod sp. zn. I. ÚS 4/04, I. ÚS 558/01, I. ÚS 69/06).
V projednávané věci zjištěné skutečnosti, jak je rozvedeno výše, svědčí o tom, že čin, který je obviněné kladen za vinu, sice vychází z pravidel obchodního styku, neboť se jednalo o prodej věci mezi dvěma právními subjekty, avšak jednání, jímž obviněná svého obchodního partnera při sjednávání uvedené zakázky uvedla v omyl, aby si podvodně vylákané prostředky ponechala a poškozeným tak způsobila škodu, stojí mimo rámec obchodně právních vztahů. Obviněná totiž mimo tuto soukromoprávní sféru porušila společenský zájem na řádných obchodních vztazích a současně tímto jednáním naplnila všechny znaky trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák., tedy nejen v jeho základní, ale i v kvalifikované podobě, což plně svědčí o tom, že jsou vedle toho, že se čin odvíjel v rámci obchodně právních vztahů, jichž obviněná pro svůj prospěch zneužila, splněny všechny předpoklady vzniku trestněprávní odpovědnosti. Jde o kriminální čin, na nějž je nezbytné použít prostředky trestního práva, včetně trestní represe, jak bylo napadenými rozhodnutími správně a zcela v souladu se zákonem rozhodnuto.
Na základě všech těchto skutečností a úvah Nejvyšší soud shledal, že napadenými rozhodnutími bylo o vině obviněné rozhodnuto na podkladě zákona a v souladu se všemi jím stanovenými zásadami. Dovolání obviněné proto posoudil jako zjevně neopodstatněné a jako takové ho podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 2. září 2009
Předsedkyně senátu:
JUDr. Milada Šámalová