ECLI:CZ:NS:2009:8.TDO.765.2009.1
sp. zn. 8 Tdo 765/2009
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 15. července 2009 o dovolání obviněného F. Š., proti rozsudku Krajského soudu v Brně, pobočka v Jihlavě, ze dne 17. 3. 2009, sp. zn. 42 To 48/2009, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Jihlavě pod sp. zn. 13 T 104/2008, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného F. Š. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Jihlavě ze dne 12. 11. 2008, sp. zn. 13 T 104/2008, byl obviněný F. Š. uznán vinným v bodě 1. trestným činem zpronevěry podle §248 odst. 1, 2 tr. zák., v bodě 2. trestným činem loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák. a v bodě 3. trestným činem vydírání podle §235 odst. 1 tr. zák., kterých se podle skutkových zjištění dopustil tak, že
1. dne 7. 10. 2006 a dne 29. 10. 2006 v J., s cílem vlastního obohacení, jako obsluha h. b. H. na ulici B., ke škodě jeho provozovatele I. V., vzal v obou případech v průběhu své směny z jemu svěřené hotovosti určené k vyplácení výher vždy částku 35.000,- Kč, kterou v prvním případě prohrál na hracích automatech a ve druhém ji půjčil M. G., čímž jmenovanému I. V., jako vlastníku obou zpronevěřených hotovostí způsobil celkovou škodu ve výši 70.000,- Kč;
2. v odpoledních hodinách dne 22. 6. 2007 v J., s cílem vlastního obohacení, před svým bytem na chodbě domu na ulici V., společně s dalšími dvěma dosud neznámými muži napadl J. V., kterého chytil oběma rukama pod krkem a natlačil ho na zeď, kde mu zamezil v pohybu, načež z daného bytu vyšli na chodbu dva dosud neznámí muži, kteří stále obviněným F. Š. na zdi natlačeného a drženého poškozeného dvakrát udeřili pěstí do obličeje, poté ho prohledali, přičemž mu z ruky vytrhli hotovost ve výši 500,- Kč a z ponožky na pravé noze mu vzali mobilní telefon značky Samsung v hodnotě 1.000,- Kč patřící S. D., načež nechali J. V. odejít;
3. v blíže nezjištěné době v průběhu srpna 2007 nejpozději do 3. 9. 2007 na různých místech v J., s cílem vlastního obohacení, opakovaně nutil při osobních setkáních, telefonicky či prostřednictvím zpráv SMS J. V., k vyplácení různých finančních částek jako náhrady za J. V., údajně obviněnému zmařený obchod, přičemž od samého počátku uvedených požadavků, jakož i v jejich průběhu, opakovaně J. V. vyhrožoval i tím, že v případě, že nesežene a nepředá mu požadované částky, „si to s ním vyřídí jinak“, že zná ukrajinskou a albánskou mafii, a ta si to s poškozeným V. vyřídí jiným způsobem, kdy tyto pohrůžky zdůraznil i tím, že při jednom z osobních setkání zprostředkoval telefonický hovor J. V. s osobou, kterou obviněný označil jako „U. I.“, kdy tato osoba poškozenému přes telefon řekla češtinou s ruským přízvukem, že „peníze musí být“, a obviněný mu dále vyhrožoval, že ho může zničit psychicky i papírově, že ho dostane do dluhů, že přijde o byt i o manželku, a že z něj peníze dostanou vymahači, načež v důsledku těchto výhrůžek poškozený z obavy o svůj život a o rodinu, předal obviněnému v několika částkách celkovou sumu 11.700,- Kč.
Za tyto trestné činy byl obviněný podle §234 odst. 1 tr. zák. a §35 odst. 1 tr. zák. odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání osmi let, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 2 písm. d) tr. zák. zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Současně bylo rozhodnuto o náhradě škody.
Krajský soud v Brně – pobočka v Jihlavě z podnětu odvolání obviněného F. Š. rozsudkem ze dne 17. 3. 2009, sp. zn. 42 To 48/2009, rozsudek soudu prvního stupně podle §258 odst. 1 písm. d), odst. 2 tr. ř. zrušil ve výroku o uloženém trestu a způsobu jeho výkonu. Podle §259 odst. 3 tr. ř. nově rozhodl tak, že obviněnému podle §234 odst. 1 tr. zák. a §35 odst. 1 tr. zák. uložil úhrnný trest odnětí svobody v trvání šesti let, pro jehož výkon jej podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařadil do věznice s ostrahou.
Obviněný F. Š. prostřednictvím obhájkyně JUDr. B. Z. podal proti shora uvedenému rozsudku krajského soudu dovolání z důvodů uvedených v §265b odst. 1 písm. d), g), h), k), l) tr. ř., jež zaměřil pouze proti výroku o vině pod body 2. a 3. a proti výroku o trestu. K těmto dovolacím důvodům uvedl, že před soudy obou stupňů navrhoval řadu důkazů, které vyvracely tvrzení poškozených a potvrzovaly důvodnost jeho obhajoby a jím uváděné skutečnosti. Soudy však jeho návrhům nevyhověly, čímž porušily jeho právo na spravedlivý proces, nezjistily řádně skutkový stav a nevyvodily správné právní závěry. Rozhodnutí tak spočívá na nesprávném právním posouzení skutku i jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Napadenému rozhodnutí rovněž vytkl nesprávnost uloženého trestu. I když obviněný poukázal na zásady pro postup při uplatnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a Nejvyšší soud není příslušný k přezkoumávání zjištěného skutkového stavu, přesto s odkazem na některá z rozhodnutí Ústavního soudu požadoval, aby se dovolací soud věcně zabýval jeho námitkami ve vztahu k činům pod body 2. a 3., k nimž namítal, že soudy pro své závěry o vině obviněného vycházely pouze z tvrzení údajných poškozených a důkazů navržených státním zástupcem a na výhrady obviněného k nim zejména, že k takovým důkazům nelze přihlížet, nebraly soudy zřetel. Ke skutku pod bodem 2. obviněný uvedl, že pokud soud zjistil okolnosti tak, jak je popsal ve výroku o vině, tak se skutek nestal. Použitá právní kvalifikace tomu, jak byl vymezen, neodpovídá. I když poškozeného J. V. měl přitlačit ke zdi, tak mu nijak nehrozil, po poškozeném žádné peníze ani jiné věci nepožadoval. Mohl být proto jen spolupachatelem jednání, kterého se údajně dopustili dosud neznámí muži.
Ve vztahu k činu pod bodem 3. obviněný především vytýkal, že nebylo prokázáno, že by poškozenému J. V. jakkoli hrozil nebo jinak ho nutil k předání finančních částek. Soudy neopodstatněně opřely své rozhodnutí o výpověď poškozeného a jeho manželky, i když nejsou věrohodné, což zcela bezvýsledně obviněný namítal. Soudy však tuto jeho výhradu neakceptovaly, stejně jako návrh na provedení konfrontace, kterou rovněž považoval za důležitou.
Na podkladě dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. d) tr. ř. obviněný soudu prvního stupně vytkl, že mu nebylo umožněno být přítomen při výslechu poškozeného J. V., když byl tento vyslýchán u hlavního líčení, neboť soud jej po dobu výslechu tohoto poškozeného vyloučil z jednací síně.
Obviněný své námitky rovněž vznesl proti výroku o trestu, neboť shledal porušení §23 odst. 1 a §31 odst. 1 tr. zák. v tom, že uložený trest je nepřiměřeně přísný, protože soud nepřihlédl k možnosti nápravy osoby obviněného a jeho poměrům. Vyměřený trest je podle obviněného v příkrém rozporu s ustanoveními trestního zákona, což naplňuje důvod dovolání i podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. V této souvislosti obviněný odkázal i na §3 odst. 1 tr. zák. a čl. 39 Listiny, které je nutno interpretovat tak, že zapovídají postižení za jednání, které nenaplňuje skutkovou podstatu žádného trestného činu, ale i tak, že nikdo nesmí být odsouzen a potrestán za jednání, které sice naplňuje skutkovou podstatu některého trestného činu, avšak zcela jiného, než za který je pachatel odsouzen, případně za situace, kdy popsaný skutek odpovídá méně závažné formě jednoho trestného činu a pachatel je uznán vinným jeho závažnější formou.
Dovoláním obviněný napadl i související výrok o náhradě škody. Napadená rozhodnutí soudů obou stupňů podle dovolatele nesplňují požadavky §125 odst. 1 tr. ř., pokud jde o odůvodnění těchto rozhodnutí. Obviněný v závěru dovolání navrhl zrušení napadeného rozsudku s tím, aby dovolací soud přikázal příslušnému soudu, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl, případně, aby sám podle §265m tr. ř. o věci rozhodl. Obviněného aby zprostil obžaloby ve výrocích o vině v bodě 2. a 3. a aby mu uložil odpovídající trest za skutek v bodě 1. a zrušil výrok o náhradě škody a odkázal poškozeného na řízení občanskoprávní.
K dovolání se v souladu s §265h odst. 2 tr. ř. písemně vyjádřila státní zástupkyně působící u Nejvyššího státního zastupitelství, která, pokud jde o důvod podle §265b odst. 1 písm. d) tr. ř. uvedla, že poškozený J. V. byl soudem vyslechnut u hlavního líčení dne 12. 11. 2008 bez přítomnosti obviněného postupem podle §209 odst. 1 tr. ř. Po skončení výslechu byl obviněný s jeho výpovědí seznámen, a vyjádřil se k ní tak, že je v ní řada neshod, které nebude rozebírat. V souladu s §209 odst. 1 věta 3 tr. ř. mu bylo umožněno položit svědkovi prostřednictvím předsedy senátu otázky, této možnosti však nevyužil. Námitky podřazené pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. směřují proti neúplnosti dokazování a proti hodnocení provedených důkazů, takže nemohou být důvodem dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., když skutkovými zjištěními tak, jak je učinily soudy nižších stupňů, je dovolací soud vázán za předpokladu, že k nim tyto soudy dospěly v řádně vedeném trestním řízení způsobem neodporujícím zásadám formální logiky. Neshledala rovněž existenci extrémních rozporů mezi skutkovými zjištěními a z nich vyvozenými právními závěry. Za odpovídající uplatněnému dovolacímu důvodu shledala jen námitku vztahující se ke skutku pod bodem 2., že jeho jednání může být posouzeno jako spolupachatelství. I když soudy ustanovení podle §9 odst. 2 tr. zák. v rozsudku neuvedly, tato skutečnost nemá na právní kvalifikaci skutku žádný vliv. Ze skutkové věty je zřejmé, že všichni pachatelé jednali ve vzájemné (přinejmenším konkludentní) dohodě a jejich společným jednáním byla skutková podstata trestného činu loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák., která byla po všech stránkách i ohledně obviněného naplněna. K námitce směřující proti výroku o náhradě škody poškozenému a též důvodem podle §265b odst. 1 písm. k) tr. ř. se nelze zabývat, neboť z textu dovolání nelze zjistit, z jakého důvodu byly uplatněny. Výtky obviněného proti uloženému trestu z důvodů, že odporuje §23 odst. 1 a §31 odst. 1 tr. zák., podle státní zástupkyně nejsou přípustné, když napadený výrok zjevně netrpí vadami vymezenými v §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., protože obviněnému byl uložen takový druh trestu, který zákon připouští a ve výměře podle trestní sazby podle §234 odst. 1 tr. zák. Uplatnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. nepřichází v úvahu, neboť odvolání obviněného nebylo zamítnuto ani odmítnuto a naopak mu bylo ve významné části vyhověno.
Ze všech těchto důvodů státní zástupkyně navrhla, aby dovolání obviněného bylo odmítnuto podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné.
Nejvyšší soud jako soud dovolací shledal, že dovolání obviněného je přípustné podle §265a odst. 1, 2 písm. a), h) tr. ř., bylo podáno osobou oprávněnou podle §265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř., v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.).
Za splnění výše uvedených formálních podmínek Nejvyšší soud dále posuzoval, zda uplatněné dovolací důvody lze považovat za důvody dovolání zákonem vymezené, neboť dovolání lze podat pouze z důvodů taxativně stanovených v §265b tr. ř., jejichž existence je zároveň podmínkou pro provedení přezkumu dovolacím soudem.
K jednotlivým dovolacím důvodům je nutné uvést, že důvody dovolání, o něž obviněný dovolání opírá, nepostačuje jen označit jejich paragrafovým zněním, ale každý dovolací důvod musí být skutečně, tedy věcně odůvodněn konkrétními vadami, které jsou dovolatelem spatřovány, ať v procesním postupu soudů, nebo v právním posouzení skutku, nebo v jiných nedostatcích, jimiž je napadené rozhodnutí zatíženo. Nejvyšší soud bez takto rozvedené argumentace k označeným dovolacím důvodům není povinen napadené rozhodnutí či jemu předcházející řízení přezkoumávat, protože pro takový přezkum nemá žádný materiální podklad (srov. §265f odst. 1 tr. .ř). Nejvyšší soud proto nezkoumal dovolání ve smyslu označeného důvodu podle §265b odst. 1 písm. k) tr. ř. (že některý výrok v rozhodnutí chybí nebo je neúplný), když k němu obviněný nesdělil žádné výhrady. Ze stejného důvodu se nezabýval ani výhradou proti výroku o náhradě škody, neboť ve vztahu k ní obviněný též žádné konkrétní vady neuvedl.
Dovolání podle §265b odst. 1 písm. d) tr. ř. lze podat, byla-li porušena ustanovení o přítomnosti obviněného v hlavním líčení nebo ve veřejném zasedání. V souladu s tímto dovolacím důvodem lze namítat, že hlavní líčení nebo veřejné zasedání bylo konáno bez přítomnosti obviněného v rozporu se zákonem, což vedlo k tomu, že daným postupem bylo kráceno jeho právo na spravedlivý proces zakotvené v čl. 38 Listiny základních práv a svobod.
Nejvyšší soud, s ohledem na uvedené argumenty obviněného shledal, že námitky o porušení práva o přítomnosti obviněného v hlavním líčení proto, že soud provedl výslech svědka tak, že podle §209 odst. 1 věta druhá tr. ř. vykázal obviněného z jednací síně, je okolností, která na uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. d) tr. ř. dopadá (srov. rozhodnutí ze dne 15. 7. 2004, sp. zn. 6 Tdo 676/2004, publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, ročník 2004, sešit 8, T 722).
K předmětné námitce je vhodné nejprve uvést, že podle §209 odst. 1 věta druhá, tr. ř. je-li obava, že svědek v přítomnosti obžalovaného nevypoví pravdu, případně jde-li o svědka, jemuž nebo osobě jemu blízké z podaného svědectví hrozí újma na zdraví, smrt nebo jiné vážné nebezpečí, předseda senátu učiní opatření vhodné k zajištění bezpečnosti nebo utajení totožnosti svědka, případně vykáže obžalovaného po dobu výslechu takového svědka z jednací síně. Z ustanovení §209 odst. 1 věta třetí tř. ř. plyne, že obviněný po návratu do jednací síně musí být seznámen s obsahem výpovědi svědka, může se k ní vyjádřit, a aniž by se se svědkem setkal, může mu prostřednictvím předsedy senátu klást otázky.
Otázku nutnosti ochrany svědka v hlavním líčení řeší soud samostatně a podle konkrétních okolností projednávaného případu, přičemž k takovému postupu stačí již pouhá obava, že v přítomnosti obžalovaného nevypoví pravdu (srov. nález Ústavního soudu ze dne 3. 12. 1997, sp. zn. II. ÚS 104/96). Důvodnost obavy, že svědek v přítomnosti obviněného nevypoví pravdu, která opodstatňuje vykázání obviněného z jednací síně podle §209 odst. 1 tr. ř., je nutné posoudit podle konkrétních okolností projednávaného případu a je nutné přihlédnout zejména k povaze stíhaného trestného činu, k osobním vlastnostem obviněného, ke vzájemným vztahům svědka a obžalovaného, k charakteru okolností, o nichž má svědek vypovídat atd. (viz. rozhodnutí ze dne 15. 7. 2004, sp. zn. 6 Tdo 676/2004, publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, ročník 2004, sešit 8, T-722).
Z uvedených zásad je patrné, že nejsou jednoznačná kritéria pro to, kdy je možné použít postup podle §209 tr. ř., ale je vždy nutné uvážit, jak vážná či důvodná je obava, že v přítomnosti obviněného svědek nevypoví pravdu nebo vyvolá z podaného svědectví hrozbu újmy na zdraví či jiného vážného nebezpečí. Důvodnost takové obavy je nutné posuzovat podle konkrétních okolností, z nichž jsou vztahy svědka k obviněnému nebo jejich předchozí vzájemné negativní kontakty zřejmé, a tedy současně i to, o jak vážný důvod za dané situace jde. Podle zjištěných konkrétních podmínek je nutné posuzovat na jedné straně důvodnost ochrany svědka a na straně druhé dbát minimalizace omezení práv obhajoby.
Vykázání obviněného z jednací síně lze v praxi považovat za nezbytné opatření zejména u svědka, u něhož je obava, že v přítomnosti obžalovaného nevypoví pravdu nebo že nebude schopen vypovídat vůbec. Toto opatření podle §209 odst. 1 tr. ř. je možné jen na dobu výslechu svědka, u něhož k tomu byl shledán důvod, a obviněnému musí být umožněn návrat do jednací síně ihned po skončení výslechu takového svědka.
Z obsahu spisu, konkrétně z protokolu o hlavním líčení vyplývá, že soud přistoupil k výslechu svědka J. V. postupem podle §209 odst. 1 tr. ř., když bylo učiněno opatření k oddělenému výslechu tohoto svědka od obviněného, který nebyl přítomen v jednací síni (viz č. l. 183). Přestože soud důvod k tomuto postupu do protokolu o hlavním líčení ani jinam neuvedl, lze jej dovodit z okolností, za nichž se obviněný na poškozeném po delší dobu dopouštěl zjištěného protiprávního jednání, a rovněž i z výpovědi poškozeného, který ve výpovědi uvedl, že jednání obviněného mělo velmi negativní dopad na jeho psychiku zejména proto, že se obviněného bál a měl i později strach z možných negativních důsledků.
Po uvážení všech uvedených okolností Nejvyšší soud v souladu se závěry soudů nižších stupňů shledal, že je zřejmé, že poškozený J. V. měl důvod se obviněného bát, a v důsledku toho soud prvního stupně důvodně usoudil, že v přítomnosti obviněného nevypoví pravdu. Pokud proto ve vztahu k němu volil postup podle §209 odst. 1 věta třetí tr. ř., učinil tak poté, co dostatečně uvážil všechny konkrétní okolnosti a volil toto opatření v souladu se zákonem.
Z protokolu o hlavním líčení je též patrné, že po skončení výslechu poškozeného bylo v hlavním líčení pokračováno již za přítomnosti obviněného, který byl s výpovědí poškozeného seznámen a zároveň mu bylo umožněno, aby se k jeho výpovědi vyjádřil, k čehož obviněný využil (viz č. l. 184).
Vzhledem ke všem uvedeným zjištěním a závěrům Nejvyšší soud shledal, že námitky obviněného uplatněné ve vztahu k dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. d) tr. ř. nejsou opodstatněné, neboť nebyla porušena ustanovení o přítomnosti obviněného v hlavním líčení, a i právo obviněného na spravedlivý proces bylo v dané trestní věci zachováno.
Na podkladě dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. se dovolání podává, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Z takto stanovených mezí této právní úpravy plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat výlučně vady právní, tedy to, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoli o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze proto přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci procesních, a nikoliv hmotně právních ustanovení. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.
Je též významné, že za naplnění uvedeného důvodu nelze považovat takové výhrady obviněného, v nichž jsou tvrzeny pochybnosti o správnosti skutkových zjištění a s ohledem na obhajobu obviněného jinak hodnoceny důkazy již provedené, když na základě těchto skutkových vad je dovozováno, že obviněný se činu, jímž byl uznán vinným, nedopustil.
Ve vztahu k námitkám obviněného je dále nutné zdůraznit, že Nejvyšší soud je zásadně povinen vycházet ze skutkového zjištění soudu prvního stupně a v návaznosti na tento skutkový stav zvažuje hmotně právní posouzení, přičemž skutkové zjištění soudu prvního stupně nemůže změnit, a to jak na základě případného doplňování dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů (srov. přiměřeně usnesení Ústavního soudu např. ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02, II. ÚS 760/02, III. ÚS 282/03, IV. ÚS 449/03).
S ohledem na zásadu, že zásah do skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně je v rámci dovolacího řízení možný jen v případě, že mezi skutkovými zjištěními na straně jedné a právním posouzením skutku na straně druhé existuje extrémní nesoulad, jenž dovolatel ve svém mimořádném opravném prostředku vytkne a podřadí jej pod dovolací důvod zakotvený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je nutné uvést, že takové skutečnosti v daném případě nebyly dovolacím soudem zjištěny.
K takto vymezeným kritériím pro řádné uplatnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je nutné uvést, že obviněný, který brojil pouze proti výrokům pod body 2. a 3. rozsudku soudu prvního stupně, v rozporu s tímto označeným dovolacím důvodem vytýkal, že uvedené činy nespáchal, resp. že se nestaly tak, jak jsou ve skutkových zjištěních pospány. Již touto výhradou obviněný dal najevo, že se neztotožnil s tím, jak soudy skutky v obou namítaných bodech vymezily. Tyto jeho výhrady, jež jsou výtkami proti učiněným skutkovým zjištěním, nelze pod tento dovolací, ale ani žádný jiný z důvodů dovolání podle §265b tr. ř. podřadit. Stejně neakceptovatelnými jsou výhrady obviněného, jimiž vytýkal nedostatky v provedeném dokazování, a to ať jimi obviněný brojil proti neúplnosti provedeného dokazování, když soudy nepřijaly jím navržené důkazy, anebo když ty, o něž soud svá rozhodnutí opřel, považoval za nevěrohodné. Tyto námitky rovněž nemají právní povahu, jak ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. předpokládá, ale jedná se o ryze procesní výhrady mající podklad v ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., jež rovněž pod uvedený dovolací důvod, jak bylo shora uvedeno, nelze podřadit.
Jedinou okolností, kterou obviněný namítl v souladu s dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., bylo konstatování, že čin pod bodem 2., v němž byl shledán trestný čin loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák., obviněný nespáchal jako jediný pachatel, ale jako spolupachatel podle §9 odst. 2 tr. zák. K tomuto argumentu považuje Nejvyšší soud při zkoumání jeho opodstatněnosti za vhodné sdělit, že trestného činu loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák. se dopustí ten, kdo proti jinému použije násilí nebo pohrůžky bezprostředního násilí v úmyslu zmocnit se cizí věci.
O spolupachatelství se podle §9 odst. 2 tr. zák. jedná tehdy, byl-li trestný čin spáchán společným jednáním dvou nebo více osob, odpovídá každá z nich, jako by trestný čin spáchala sama. Spolupachatelství předpokládá spáchání trestného činu společným jednáním a úmysl k tomu směřující. O společné jednání jde tehdy, jestliže každý ze spolupachatelů naplnil svým jednáním všechny znaky skutkové podstaty trestného činu, nebo jestliže každý ze spolupachatelů svým jednáním uskutečnil jen některý ze znaků skutkové podstaty trestného činu, jež je pak naplněna jen souhrnem těchto jednání, anebo jestliže jednání každého ze spolupachatelů je aspoň článkem řetězu přičemž jednotlivé činnosti – články řetězu – směřují k přímému vykonání trestného činu a jen ve svém celku tvoří jeho skutkovou podstatu a působí současně (srov. rozhodnutí č. 36/1973 a č. 15/1967 Sb. rozh. tr.). K naplnění pojmu spolupachatelství není třeba, aby se všichni spolupachatelé zúčastnili na trestné činnosti stejnou měrou. Stačí i částečné přispění, třeba i v podřízené roli, jen když je vedeno stejným úmyslem jako činnost ostatních pachatelů, a je tak objektivně i subjektivně složkou děje tvořícího ve svém celku trestné jednání (viz např. rozhodnutí č. 18/1994 Sb. rozh. tr.).
Podle popsaných skutkových zjištění se obviněný činu pod bodem 2. dopustil tím, že s cílem vlastního obohacení, před svým bytem na chodbě domu společně s dalšími dvěma dosud neznámými muži napadl J. V., jehož chytil oběma rukama pod krkem a natlačil ho na zeď, aby mu zabránil v pohybu, načež z daného bytu vyšli na chodbu dva dosud neznámí muži, kteří stále obviněným F. Š. na zdi natlačeného a drženého poškozeného dvakrát udeřili pěstí do obličeje, poté ho prohledali, z ruky mu vytrhli hotovost, z ponožky na pravé noze mu vzali mobilní telefon a pak ho nechali odejít.
Již z těchto skutkových zjištění je zřejmé, že obviněný se činu dopustil za součinnosti dalších osob, s nimiž se činu jako spolupachatel dopustil. Jde o společné jednání, v němž obviněný poškozeného držel, ostatní jej fyzicky napadli, a poté mu odcizili věci, které měl při sobě. Je tedy zjevné, že každý ze spolupachatelů svým jednáním uskutečnil jen některý ze znaků skutkové podstaty trestného činu loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák., jež je pak naplněna souhrnem jednání všech spolupachatelů, resp. jednání každého ze spolupachatelů bylo článkem řetězu ve svém celku tvořící uvedenou skutkovou podstatu.
Soudy proto obviněného správně shledaly vinným trestným činem loupeže, jehož znaky společně se všemi svými společníky, kteří nebyli ustanoveni, naplnil. Okolnost, že soud přímo ve výroku o vině neuvedl ustanovení §9 odst. 2 tr. zák., správnosti takového závěru nebrání, protože jak pachatelství (§9 odst. 1 tr. zák.), tak ani spolupachatelství není okolností, kterou je nutné ve výroku o vině uvádět. Rozhodné je, že ve skutkových zjištěních jsou dostatečné podklady pro závěr o tom, že se jedná o společné jednání více osob, což uvedená výroková část napadeného rozsudku splňuje.
Vzhledem k tomu, že Nejvyšší soud neshledal vady v použité právní kvalifikaci podle §234 odst. 1 tr. zák., když soudy obou stupňů v odůvodnění napadených rozhodnutí v potřebné míře rozvedly všechny významné okolnosti, dovolání obviněného v této části shledal neopodstatněným.
Protože obviněný své dovolání opřel také o důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., je nutné zdůraznit, že z tohoto důvodu lze dovolání podat, pokud byl obviněnému uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným.
Z dikce tohoto ustanovení plyne, že uvedený dovolací důvod může spočívat ve dvou alternativách; buď že byl obviněnému uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest co do druhu přípustný, avšak ve výměře mimo zákonnou trestní sazbu. Jiná pochybení spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených v §31 až §34 tr. zák., a v důsledku toho uložení nepřiměřeného přísného (nebo naopak mírného trestu), nelze v dovolání vytýkat prostřednictvím tohoto ani jiného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 tr. ř. (k tomu č. 22/2003 Sb. rozh. tr.).
Obviněnému byl trest ukládán podle §234 odst. 1 tr. zák., u něhož zákon stanoví trestní sazbu odnětí svobody od dvou do deseti let. Rozsudkem soudu druhého stupně byl obviněnému uložen podle §234 odst. 1 tr. zák. za použití §35 odst. 1 tr. zák. úhrnný trest odnětí svobody v trvání šesti let. Výměra uloženého trestu tak odpovídá polovině zákonem vymezené trestní sazbě. V daném případě tudíž nebylo splněno ani jedno ze zákonem stanovených hledisek, s nimiž zákon spojuje možnost uplatnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř.
Jestliže obviněný svými výhradami brojil proti nepřiměřenosti uložené výše trestu se zřetelem na podmínky pro jeho ukládání podle §31 odst. 1 a §23 odst. 1 tr. zák. vytýkal vady, které tento dovolací důvod nepřipouští, a takto uplatněné námitky nejsou obsahem nejen označeného, ale ani žádného jiného důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. a) až l), odst. 2 tr. ř., jak bylo shora poznamenáno.
Z dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř., o nějž obviněný dovolání rovněž opřel, je možno dovolání podat, bylo-li rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 v písmenech a) až k) tr. ř.
Obviněný použil tento dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. v jeho druhé alternativě, neboť v rámci dovolání poukazoval i na jiné dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. d), g), k), h) tr. ř. a je též i zjevné, že dovolacího soud k jeho dovolání věc meritorně přezkoumal. Tento důvod nebyl rovněž naplněn, neboť žádný z obviněným označených důvodů nebyl shledán důvodným.
Vzhledem ke skutečnostem výše uvedeným nebyly obviněným uplatněné důvody naplněny, protože vady, které namítaly nebyly v napadených rozhodnutích ani řízení jejich vydání předcházejícím zjištěny. Soudy obou stupňů postupovaly v souladu se zákonem. Své závěry v napadených rozhodnutích dostatečně vyjádřily a vysvětlily natolik, že žádné pochybnosti nevzbuzují.
Nejvyšší soud proto dovolání obviněného odmítl jako zjevně neopodstatněné podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 15. července 2009
Předsedkyně senátu:
JUDr. Milada Šámalová