ECLI:CZ:NS:2009:8.TDO.832.2009.1
sp. zn. 8 Tdo 832/2009
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 29. července 2009 o dovolání obviněného M. K., proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 20. 5. 2008, sp. zn. 3 To 197/2008, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 71 T 132/2007, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného M. K. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Ostravě ze dne 19. 12. 2007, sp. zn. 71 T 132/2007, byl obviněný M. K. (dále jen „obviněný“, příp. „dovolatel“) uznán vinný, že:
„dne 6. 10. 2006 v M. O., na ulici N., v pobočce R., a. s., jako jednatel obchodní společnosti H., s. r. o., s cílem získat úvěr v celkové výši 1.500.000,- Kč, zahrnující tzv. podnikatelskou rychlou půjčku ve výši 500.000,- Kč a podnikatelský kontokorent ve výši 1.000.000,- Kč, podal žádost o podnikatelský úvěr pro právnické osoby, přičemž do této žádosti vědomě uvedl nepravdivé údaje o výsledcích hospodaření společnosti H., s. r. o., za zdaňovací období roku 2005, když uvedl, že výše pohledávek společnosti z obchodních vztahů činila 2.753.000,- Kč a výše závazků z obchodních vztahů pak 1.399.000,- Kč, ačkoliv věděl, že společnost H., s. r. o., těchto hospodářských výsledků za rok 2005 nedosáhla, když pohledávky z obchodního styku ve skutečnosti činily jen 173.000,- Kč a závazky z obchodního styku naopak až 1.912.000,- Kč, načež bance předložil prostřednictvím dalších osob i padělanou kopii přiznání k dani z příjmů právnických osob za společnost H., s. r. o., za zdaňovací období roku 2005, včetně kopie rozvahy, jako jeho nedílné přílohy, z níž vyplývaly tytéž nepravdivé údaje o stavu pohledávek a závazků společnosti, s padělaným ověřovacím razítkem finančního úřadu a padělaným otiskem podacího razítka, kdy však úvěr poskytnut nebyl, neboť banka tyto skutečnosti zjistila, čímž takto R., a. s., se sídlem v P., O., nebyla způsobena na majetku škoda“.
Takto zjištěné jednání obviněného soud právně kvalifikoval jako pokus trestného činu úvěrového podvodu podle §8 odst. 1 tr. zák. k §250b odst. 1, odst. 4 písm. b) tr. zák. a uložil mu podle §250b odst. 4 tr. zák. trest odnětí svobody v trvání dvou let, jehož výkon podle §58 odst. 1 tr. zák. a §59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání tří let.
Proti tomuto rozsudku podal obviněný odvolání, o němž Krajský soud v Ostravě rozhodl usnesením ze dne 20. 5. 2008, sp. zn. 3 To 197/2008, tak, že jej podle 256 tr. ř. zamítl.
Obviněný ani s takovýmto rozhodnutím odvolacího soudu nesouhlasil a prostřednictvím obhájce Mgr. M. U. podal proti němu dovolání, které opřel o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Dovolatel namítal, že skutkový stav zjištěný soudem nenaplňuje znaky trestného činu. Nebylo totiž zjištěno, že to byl on, kdo kritického dne na pobočce R., a. s., předložil za firmu H., s. r. o., žádost o podnikatelský úvěr pro právnické osoby, ani nebylo prokázáno, že do této žádosti uvedl nepravdivé údaje o hospodaření společnosti a že osobně bance předložil padělanou kopii přiznání k dani z příjmů právnických osob za tuto společnost za zdaňovací období roku 2005 včetně kopie rozvahy s nepravdivými údaji a padělaným razítkem finančního úřadu a padělaným otiskem podacího razítka. Jeho skutečné aktivní jednání nebylo nijak prokázáno, takže závěr o tom, že byl pachatelem této trestné činnosti, je pouze teoretický, přičemž on spáchání takového jednání popírá.
V závěru svého podání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí podle §265k tr. ř. zrušil a věc vrátil soudu k novému projednání a rozhodnutí.
K podanému dovolání se ve smyslu §265h odst. 2 tr. ř. vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství v Brně (dále jen „státní zástupce“) a uvedl, že obviněný ve svém mimořádném opravném prostředku vznesl v zásadě stejné námitky, které odezněly již v jeho odvolání a které tvořily podstatu jeho obhajoby po celou dobu tohoto trestního řízení. Odvolací soud však výhrady obviněného logicky a v souladu s výsledky provedeného dokazování vyvrátil a na jeho závěry lze v plném rozsahu odkázat. Dodal, že řízení před dovolacím soudem není možno chápat jako řízení před obecným soudem ve třetím stupni, ani jako nějaké opakované odvolání, a pokud byl ve druhém stupni realizován řádný přezkum, nemá Nejvyšší soud při projednávání dovolání žádný důvod do napadeného rozhodnutí zasahovat.
Státní zástupce dále konstatoval, že obviněný napadá pravomocné meritorní rozhodnutí z důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., přičemž tvrdí, že jeho účast na trestné činnosti nebyla prokázána. Z popisu skutku ve výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně však plyne pravý opak, totiž že (obviněný) popsaný skutek spáchal. Jeho námitky tudíž míří nikoli proti právnímu posouzení skutku, nýbrž proti skutku samému, neboť napadá způsob hodnocení důkazů soudem, čili způsob zjišťování skutečného stavu věci. Takovéto námitky nejsou způsobilé naplnit zvolený dovolací důvod, nevyhovují však ani žádnému dalšímu z katalogu zákonných dovolacích důvodů (§265b odst. 1 tr. ř.).
V závěru svého vyjádření proto státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud podané dovolání odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř., neboť bylo podáno z jiného důvodu než které jsou uvedeny v §265b odst. 1 tr. ř. Současně souhlasil s tím, aby toto rozhodnutí Nejvyšší soud učinil za podmínek uvedených v ustanovení §265r odst. 1 tr. ř. v neveřejném zasedání. Pro případ, že by Nejvyšší soud shledal podmínky pro jiné rozhodnutí, vyjádřil ve smyslu §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. výslovný souhlas s rozhodnutím věci v neveřejném zasedání i jiným než navrženým způsobem.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že v této trestní věci je dovolání přípustné §265a odst. 2 písm. a), h) tr. ř., bylo podáno osobou oprávněnou §265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř., v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.), a splňuje i obligatorní náležitosti obsahu dovolání uvedené v §265f odst. 1 tr. ř.
Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., musel Nejvyšší soud dále posoudit otázku, zda obviněným uplatněný dovolací důvod lze považovat za důvod uvedený v citovaném ustanovení zákona, jehož existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem. Současně je třeba dodat, že z hlediska §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. nepostačuje pouhé formální uvedení některého z důvodů vymezených v §265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř. odkazem na toto zákonné ustanovení, ale tento důvod musí být také skutečně v podaném dovolání tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami, které jsou dovolatelem spatřovány v právním posouzení skutku, jenž je vymezen ve výroku napadeného rozhodnutí.
Dovolatel uplatnil důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Ten je dán tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V rámci takto vymezeného dovolacího důvodu je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoli šlo o jiný trestný čin, nebo se o trestný čin vůbec nejednalo. Důvody dovolání jako specifického opravného prostředku jsou koncipovány tak, že v dovolání není možno namítat neúplnost dokazování, způsob hodnocení důkazů a nesprávnost skutkových zjištění. Nejvyšší soud jakožto soud dovolací nemůže přezkoumávat a posuzovat postup hodnocení důkazů soudy obou stupňů ve věci. V dovolacím řízení je naopak povinen vycházet z jejich konečného skutkového zjištění a teprve v návaznosti na to zvažovat právní posouzení skutku.
Na podkladě dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. tedy nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., neboť tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Vedle vad, které se týkají posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.
Nejvyšší soud není další odvolací instancí, nemůže přezkoumávat a posuzovat postup hodnocení důkazů soudů obou stupňů. V dovolacím řízení je naopak povinen vycházet z jejich skutkových zjištění a teprve v návaznosti na zjištěný skutkový stav posuzovat hmotně právní posouzení skutku. V takovém případě by se totiž dostával do pozice soudu druhého stupně a suploval jeho činnost (k tomu srov. přiměřeně usnesení Ústavního soudu např. ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02, III. ÚS 282/03, II. ÚS 651/02). Dovolací soud je naopak povinen vycházet ze skutkových zjištění soudů prvního (a event. druhého) stupně a teprve v návaznosti na jimi zjištěný skutkový stav může posuzovat hmotně právní posouzení skutku. V této souvislosti je také třeba připomenout, že z hlediska nápravy skutkových vad trestní řád obsahuje další mimořádné opravné prostředky, a to především obnovu řízení (§277 a násl. tr. ř.) a v určitém rozsahu i stížnost pro porušení zákona (§266 a násl. tr. ř.).
Námitky obviněného, které ve svém mimořádném opravném prostředku uplatnil a o něž existenci citovaného dovolacího důvodu opřel, v tomto ohledu nemohou obstát. Uplatněné výhrady totiž zásadně napadají toliko rozsah provedeného dokazování soudy obou stupňů a způsob hodnocení důkazů z jejich strany. Obviněný ve svém dovolání v podstatě vyjádřil nesouhlas s rozsahem provedeného dokazování, s jeho kvalitou a především se způsobem, jakým soudy obou stupňů provedené důkazy hodnotily.
Z povahy vytýkaných vad je tak mimo jakoukoliv pochybnost, že ačkoli dovolatel ve svém podání formálně deklaroval dovolací důvod podle §265b odst. l písm. g) tr. ř., po stránce věcné uplatnil toliko námitky skutkové, resp. procesní, jejichž prostřednictvím se primárně domáhal odlišného způsobu hodnocení provedených důkazů, než jak učinily soudy obou stupňů, a v důsledku toho rovněž změny skutkových zjištění ve svůj prospěch; teprve z takto tvrzených nedostatků (tedy až sekundárně) dovozoval údajně nesprávné právní posouzení skutků, jimiž byl uznán vinným.
Lze tak shrnout, že obviněným vytýkané vady měly výlučně povahu vad skutkových, resp. procesních, nikoli hmotně právních, a že dovolatel neuplatnil žádnou konkrétní námitku, již by bylo možno považovat z hlediska uplatněného důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. za relevantní. Protože námitky skutkové žádný z důvodů dovolání podle §265b tr. ř. nezakládají, neexistuje ve vztahu k nim ani zákonná povinnost Nejvyššího soudu dovolání přezkoumat (srov. též usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 1. 2004, sp. zn. II. ÚS 651/02, ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05 aj.).
Zásah do skutkových zjištění lze v rámci řízení o dovolání připustit jen tehdy, existuje-li extrémní nesoulad mezi vykonanými skutkovými zjištěními a právními závěry soudu a učiní-li dovolatel (současně) tento nesoulad předmětem dovolání. V daném případě se však ani o takovou situaci nejednalo, neboť z odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů vyplývá zjevná logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením a učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a právními závěry soudů na straně druhé.
Z těchto jen stručně uvedených důvodů (§265i odst. 2 tr. ř.) Nejvyšší soud dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl, neboť bylo podáno z jiných důvodů, než jsou uvedeny v §265b tr. ř. Proto ani nepostupoval podle §265i odst. 3 tr. ř. a nepřezkoumával napadené rozhodnutí a řízení mu předcházející. Přitom je nutné uvést, že takový aplikační postup nezasáhl do základních práv dovolatele, a není proto ani v rozporu s nálezy Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 180/03 a I. ÚS 55/04, v nichž tento soud vyslovil výhrady k extenzivnímu výkladu §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. ze strany Nejvyššího soudu.
Své rozhodnutí Nejvyšší soud učinil v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 29. července 2009
Předseda senátu:
JUDr. Jan B l á h a