ECLI:CZ:NS:2009:8.TDO.843.2009.1
sp. zn. 8 Tdo 843/2009
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 26. srpna 2009 o dovolání obviněného M. J ., proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 26. 3. 2009, sp. zn. 6 To 14/2009, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 53 T 5/2008, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného M. J. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 17. 10. 2008, sp. zn. 53 T 5/2008, byl obviněný M. J. (dále jen „obviněný“, příp. „dovolatel“) uznán vinným skutky blíže popsanými ve výroku o vině, které soud právně kvalifikoval jako trestné činy padělání a pozměňování peněz podle §140 odst. 2 aliena druhá tr. zák. ve stadiu pokusu podle §8 odst. 1 tr. zák. a podvodu podle §250 odst. 1 tr. zák. Za tyto trestné činy a za sbíhající se trestný čin maření výkonu úředního rozhodnutí podle §171 odst. 1 písm. c) tr. zák., kterým byl pravomocně uznán vinným rozsudkem Okresního soudu Plzeň-město ze dne 11. 12. 2006, č.j. 4 T 84/2006-79, mu soud podle §140 odst. 2 tr. zák. za použití §35 odst. 2 tr. zák. uložil souhrnný trest odnětí svobody v trvání šesti a půl roku, pro jehož výkon jej podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařadil do věznice s ostrahou. Současně podle §35 odst. 2 tr. zák. zrušil výrok o trestu rozsudku Okresního soudu Plzeň-město ze dne 11. 12. 2006, č.j. 4 T 84/2006-79, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Dále soud podle §228 odst. 1 tr. ř. rozhodl o povinnosti obviněného nahradit škodu poškozenému A. D. ve výši 23.968,- Kč a podle §229 odst. 2 tr. ř. tohoto poškozeného odkázal se zbytkem nároku na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Proti tomuto rozsudku podali odvolání státní zástupce i obviněný. Vrchní soud v Olomouci o nich rozhodl rozsudkem ze dne 26. 3. 2009, sp. zn. 6 To 14/2009, tak, že v bodě I. z podnětu odvolání státního zástupce podle §258 odst. 1 písm. d) tr. ř. napadený rozsudek zrušil v celém rozsahu a podle §259 odst. 3 tr. ř. nově rozhodl tak, že obviněného uznal vinným, že
„poté, co si doposud nezjištěným způsobem opatřil 16 kusů padělaných bankovek nominální hodnoty 5.000,- Kč, z toho 10 kusů bankovek, 5 kusů bankovek a 1 kus bankovky bez sériového čísla, všechny zhotovené na reprodukčním zařízení pracujícím na principu inkoustového tisku, dne 22. 7. 2006 v době kolem 17.30 hodin v obci O. před rodinným domem č., pod záminkou koupě motocyklu zn. Suzuki RF 600 GN76B, padělky bankovek předal v peněžence poškozenému A. D., jako zástavu před dohodnutou zkušební jízdou, když ještě před touto zkušební jízdou ukázal obžalovaný M. J. A. D. svazek bankovek v hodnotě 5.000,- Kč, které přepočítal a o kterých se A. D. domníval, že jsou pravé a poté je u sebe uschoval. A. D. tak uvedl v omyl v tom, že v předmětné peněžence jsou bankovky, které u obžalovaného M. J. viděl. A. D. peněženku s bankovkami v domnění, že jsou pravé převzal, následně se obžalovaný M. J.vydal s motocyklem A. D. v hodnotě 23.968,- Kč na zkušební jízdu, ze které se však nevrátil. Po jeho odjezdu však A. D. zjistil, že mu byly předány padělky bankovek, které následně vydal přivolaným policistům. Obžalovaný tak způsobil poškozenému A. D. škodu ve výši 23.968,- Kč“.
Takto popsané jednání obviněného odvolací soud právně kvalifikoval jednak jako trestný čin padělání a pozměňování peněz podle §140 odst. 2 aliena druhá tr. zák. a jednak jako trestný čin podvodu podle §250 odst. 1 tr. zák. a za tyto trestné činy a za sbíhající se trestný čin maření výkonu úředního rozhodnutí podle §171 odst. 1 písm. c) tr. zák., jímž byl uznán vinným rozsudkem Okresního soudu Plzeň-město ze dne 11. 12. 2006, č.j. 4 T 84/2006-79, jej odsoudil podle §140 odst. 2 tr. zák. za použití §35 odst. 2 tr. zák. k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání šesti roků a šesti měsíců, pro jehož výkon jej podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařadil do věznice s ostrahou, a podle §49 odst. 1 tr. zák. a §50 odst. 1 tr. zák. k trestu zákazu činnosti spočívajícímu v zákazu řízení všech motorových vozidel na dobu tří let. Současně podle §35 odst. 2 tr. zák. zrušil výrok o trestu rozsudku Okresního soudu Plzeň-město ze dne 11. 12. 2006, č.j. 4 T 84/2006-79, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Konečně podle §228 odst. 1 tr. ř. rozhodl o povinnosti obviněného zaplatit na náhradě škody poškozenému A. D. částku 23.968,- Kč a podle §229 odst. 2 tr. ř. tohoto poškozeného odkázal se zbytkem nároku na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. V bodě II. pak podle §256 tr. ř. odvolání obviněného zamítl.
Obviněný ani s takovýmto rozhodnutím odvolacího soudu nesouhlasil a prostřednictvím obhájce JUDr. J. J. podal proti němu dovolání, které opřel o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Dovolatel ve svém podání uvedl, že od zahájení trestního stíhání se hájí tím, že na místě, kde mělo dojít ke spáchání trestného činu nebyl přítomen, neboť byl v Plzni, tj. na místě vzdáleném od místa činu více než 300 km. Poté, co zrekapituloval skutková zjištění, k nimž dospěly soudy obou stupňů, vytkl jim pochybení, která měla spočívat v nesprávném hodnocení věrohodnosti výpovědi poškozeného. V tomto směru namítal, že nebyla objasněna otázka, zda poškozený byl vůbec vlastníkem nějakého motocyklu, o jaký motocykl se jednalo a jakým způsobem jej pořídil, jaký motocykl měl nabízet k prodeji a jaký motocykl pak skutečně prodával. Zdůraznil rovněž, že svědeckou výpověď V. L., přítelkyně poškozeného, je třeba hodnotit velmi obezřetně. Ze svědeckých výpovědí P. A. a T. M. vyvozoval vlastní závěry a tvrdil, že jejich údaje nejsou dostatečnou oporou pro zjištění, že v době spáchání trestných činů byl v obci O.
Obviněný také vyslovil pochybnosti o správnosti průběhu přípravného řízení, když prvotní výslechy poškozeného A. D. a svědkyně V. L. se konaly bez přítomnosti obhájce, a obhájce nebyl přítomen ani při provádění rekognice. Současně poukázal na nesprávnosti v protokolu o provedení tohoto úkonu se svědkyní V. L., neboť v protokolu jsou opakovaně zaměněna jména osob a není tak zřejmé, zda a s kým byla rekognice prováděna.
Konečně obviněný namítal nesprávné hodnocení daktyloskopické stopy nalezené na motocyklu, když on sám se mohl dostat k nahodilému kontaktu s tímto motocyklem za jiných okolností (mohl se opřít o motorku při srazu motorkářů a tak na něm zůstala stopa jeho otisku).
Pochybení při právní kvalifikaci skutku dle dovolatele spočívá v tom, že jeho jednání kvalifikované jako padělání a pozměňování peněz proběhlo jinak, než jak tvrdí svědkyně V. L. a poškozený A. D. Je přesvědčen, že soudy obou stupňů se náležitě nezabývaly otázkou naplnění všech znaků skutkové podstaty trestného činu, za nějž byl odsouzen. Pokud by řádně zjišťovaly všechny okolnosti podstatné pro správné rozhodnutí, musely by dospět k závěru, že skutkovou podstatu trestných činů, jak je mu kladeno za vinu, nenaplnil.
V závěru svého podání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. s odkazem na ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. zrušil rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 26. 3. 2009, č.j. 6 To 14/2009-388, a přikázal mu věc k novému projednání a rozhodnutí. Rovněž vyslovil souhlas s tím, aby věc byla rozhodnuta v neveřejném zasedání v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. c) tr. ř.
K podanému dovolání se ve smyslu §265h odst. 2 tr. ř. vyjádřila státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství v Brně (dále jen „státní zástupkyně“) a konstatovala, že obviněný v dovolání neuvedl žádné konkrétní důvody, pro které považuje právní závěry obou soudů v otázce právního posouzení skutku za nesprávné, a omezil se pouze na to, že vyjádřil nesouhlas se skutkovým zjištěním, že se přisouzeného trestného činu vůbec dopustil. Domáhal se tak změny právního posouzení skutku, když odmítal rozhodná skutková zjištění, ke kterým soud na základě provedeného dokazování dospěl. Tím se ovšem se svým dovoláním ocitl mimo rámec dovolacího důvodu stanoveného v 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Státní zástupkyně proto navrhla, aby Nejvyšší soud o dovolání obviněného rozhodl podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. tak, že je odmítne, a současně navrhla, aby tak učinil podle §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání. Pro případ, že by Nejvyšší soud dospěl k závěru, že je na místě rozhodnout jiným způsobem, než je specifikován v ustanovení §265r odst. 1 písm. a) nebo b) tr. ř., vyjádřila souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že v této trestní věci je dovolání přípustné [§265a odst. 2 písm. a) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.), a splňuje i obligatorní náležitosti obsahu dovolání uvedené v §265f odst. 1 tr. ř.
Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., musel Nejvyšší soud dále posoudit otázku, zda obviněným uplatněný dovolací důvod lze považovat za důvod uvedený v citovaném ustanovení zákona, jehož existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem. Současně je třeba dodat, že z hlediska §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. nepostačuje pouhé formální uvedení některého z důvodů vymezených v §265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř. odkazem na toto zákonné ustanovení, ale tento důvod musí být také skutečně v podaném dovolání tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami, které jsou dovolatelem spatřovány v právním posouzení skutku, jenž je vymezen ve výroku napadeného rozhodnutí.
Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Z dikce citovaného ustanovení plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat výlučně vady právní. Zpochybnění správnosti skutkových zjištění nelze zahrnout do zákonem vymezeného okruhu dovolacích důvodů podle §265b tr. ř., proto je též dovolací soud vázán skutkovými zjištěními soudu prvního stupně, event. soudu odvolacího, a těmito soudy zjištěný skutkový stav je pro něj východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva.
V mezích uplatněného dovolacího důvodu lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze proto přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva. Současně platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle §265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.
Nejvyšší soud není další odvolací instancí, nemůže přezkoumávat a posuzovat postup hodnocení důkazů obou stupňů. V dovolacím řízení je naopak povinen vycházet z jejich skutkových zjištění a teprve v návaznosti na zjištěný skutkový stav posuzovat hmotně právní posouzení skutku. V takovém případě by se totiž dostával do pozice soudu druhého stupně a suploval jeho činnost (k tomu srov. přiměřeně usnesení Ústavního soudu např. ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02, III. ÚS 282/03, II. ÚS 651/02). Dovolací soud je naopak povinen vycházet ze skutkových zjištění soudů prvního (a event. druhého) stupně a teprve v návaznosti na jimi zjištěný skutkový stav může posuzovat hmotně právní posouzení skutku. V této souvislosti je také třeba připomenout, že z hlediska nápravy skutkových vad trestní řád obsahuje další mimořádné opravné prostředky, a to především obnovu řízení (§277 a násl. tr. ř.) a v určitém rozsahu i stížnost pro porušení zákona (§266 a násl. tr. ř.).
Námitky obviněného, které ve svém mimořádném opravném prostředku uplatnil a o něž existenci citovaného dovolacího důvodu opřel, v tomto ohledu nemohou obstát. Uplatněné výhrady totiž zásadně směřují proti způsobu, jakým soudy obou stupňů hodnotily provedené důkazy, zejména výpovědi poškozeného A. D. a svědkyň V. L. a P. A. Obviněný ve svém podání v návaznosti na takovéto námitky konstruoval vlastní skutkovou verzi případu, která byla zcela odlišná od zjištění soudů, a teprve v závislosti na ní zpochybňoval závěry soudů o správnosti použité právní kvalifikace jako trestných činů padělání a pozměňování peněz a podle §140 odst. 2 aliena druhá tr. zák. a podvodu podle §250 odst. 1 tr. zák., a vyvozoval vlastní skutkové a právní závěry o své vině, resp. nevině.
Z povahy vytýkaných vad je tak mimo jakoukoliv pochybnost, že ačkoli obviněný v dovolání v této části formálně deklaroval dovolací důvod podle §265b odst. l písm. g) tr. ř., po stránce věcné uplatnil toliko námitky skutkové, resp. procesní, jejichž prostřednictvím se primárně domáhal odlišného způsobu hodnocení provedených důkazů, než jak učinily soudy obou stupňů, a v důsledku toho rovněž změny skutkových zjištění ve svůj prospěch; teprve z takto tvrzených nedostatků (tedy až sekundárně) dovozoval údajně nesprávné právní posouzení skutků, jimiž byl uznán vinným.
Lze tak shrnout, že obviněným vytýkané vady měly výlučně povahu vad skutkových, resp. procesních, nikoli hmotně právních, a že dovolatel neuplatnil žádnou konkrétní námitku, již by bylo možno považovat z hlediska uplatněného důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. za relevantní. Protože námitky skutkové žádný z důvodů dovolání podle §265b tr. ř. nezakládají, neexistuje ve vztahu k nim ani zákonná povinnost Nejvyššího soudu dovolání přezkoumat (srov. též usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 1. 2004, sp. zn. II. ÚS 651/02, ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05 aj.).
Zásah do skutkových zjištění lze v rámci řízení o dovolání připustit jen tehdy, existuje-li extrémní nesoulad mezi vykonanými skutkovými zjištěními a právními závěry soudu a učiní-li dovolatel (současně) tento nesoulad předmětem dovolání. V daném případě se však ani o takovou situaci nejednalo, neboť z odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů vyplývá zjevná logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením a učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a právními závěry soudů na straně druhé.
Z těchto jen stručně uvedených důvodů (§265i odst. 2 tr. ř.) Nejvyšší soud dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl, neboť bylo podáno z jiných důvodů, než jsou uvedeny v §265b tr. ř. Proto ani nepostupoval podle §265i odst. 3 tr. ř. a nepřezkoumával napadené rozhodnutí a řízení mu předcházející. Přitom je nutné uvést, že takový aplikační postup nezasáhl do základních práv dovolatele, a není proto ani v rozporu s nálezy Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 180/03 a I. ÚS 55/04, v nichž tento soud vyslovil výhrady k extenzivnímu výkladu §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. ze strany Nejvyššího soudu.
Své rozhodnutí Nejvyšší soud učinil v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 26. srpna 2009
Předseda senátu:
JUDr. Jan B l á h a