ECLI:CZ:NS:2009:8.TDO.881.2009.1
sp. zn. 8 Tdo 881/2009
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 26. srpna 2009 o dovolání obviněného K. H . , proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 20. 2. 2009, sp. zn. 9 To 58/2009, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Okresního soudu v Rakovníku pod sp. zn. 1 T 52/2008, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného K. H. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Rakovníku ze dne 9. 12. 2008, sp. zn. 1 T 52/2008, byl obviněný K. H. (dále jen „obviněný“, příp. „dovolatel“) uznán vinným, že:
„dne 11. 2. 2007 kolem 00.45 hodin s další neustanovenou osobou, maskováni černými pletenými kulichy s otvory na oči a ozbrojeni jednak krátkou střelnou zbraní a jednat prostředkem s blíže nezjištěnou látkou, v prodejně benzinové čerpací stanice „U j.“ majitele J. K., v k.ú. obce R., soudní okres R., míříce na něho přinutili obsluhujícího J. P., aby jim vydal tržbu ve výši 13.800,-- Kč spolu s černou koženkovou peněženkou v hodnotě 500,-- Kč a po nastříkání blíže nezjištěné látky do obličeje poškozeného mu odcizili i jeho vlastní mobilní telefon zn. Nokia 6210 černé barvy,“.
Takto zjištěné jednání obviněného soud právně kvalifikoval jako trestný čin loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák. ve spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák. a uložil mu podle §234 odst. 1 tr. zák. trest odnětí svobody v trvání třiceti měsíců, pro jehož výkon jej podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařadil do věznice s ostrahou.
Proti tomuto rozsudku podal obviněný odvolání, o němž Krajský soud v Praze rozhodl usnesením ze dne 20. 2. 2009, sp. zn. 9 To 58/2009, tak, že je podle §256 tr. ř. zamítl.
Obviněný ani s takovýmto rozhodnutím odvolacího sodu nesouhlasil a prostřednictvím obhájce Mgr. F. A. podal proti němu dovolání, které opřel o dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g) a l) tr. ř.
Dovolatel především namítal, že jak s provedeným řízením, zejména procesně právně, tedy s hodnocením důkazů a jejich neprováděním odvolacím soudem, tak s hmotně právní kvalifikací odvolacího soudu nelze souhlasit.
Obviněný odvolacímu soudu vytkl, že v odůvodnění napadeného rozhodnutí uvedl, že soud prvního stupně nepochybil, pokud odmítl obhajobu obžalovaného jako nevěrohodnou a pokud na podkladě nepřímých důkazů dospěl k závěru, že tyto tvoří řetězec uzavírající se právě kolem obžalovaného jako jednoho z pachatelů loupeže. Rovněž mu vytkl, že stejně jako soud prvního stupně vzal za prokázané (a to z odborného vyjádření z oboru metody pachové identifikace ve spojení s protokolem o ohledání místa činu), že měl zanechat pachové stopy na místě loupežného přepadení v den, kdy se udál trestný čin, a nikoli tak, jak na svoji obhajobu tvrdil, že pachové stopy na místě činu zanechal v jinou dobu.
Dovolatel také namítal, že soudy vyšly z nepřímých důkazů a ze svědeckých výpovědí P. Š. a poškozeného J. P., které označil za rozporuplné. Svědek P. Š. měl jinak vypovídat ve stadiu přípravného řízení a jinak potom v řízení před soudem, přičemž i ve výpovědi poškozeného J. P. v hlavním líčení jsou, když vypověděl, že pachatel loupežného přepadení měl svou výškou přesahovat jeho výšku (sám uváděl, že měří 183 cm). Obviněný je proto přesvědčen, že nemohl být oním označeným pachatelem, neboť dosahuje výšky pouze něco přes 170 cm. Nadto zdůraznil, že pokud je člověk maskovaný, nemůže ho druhý člověk věrohodně poznat, zvláště když je ve vypjaté a stresující situaci.
Odvolacímu soudu obviněný rovněž vytkl, že se vůbec nezabýval obsahem doznání F. K., kterého dokonce ani nevyslechl jako svědka, jak obhajoba požadovala. K tomuto podstatnému důkazu odvolací soud nepřihlédl a ani neuvedl důvod, proč navrhovaný důkaz neprovedl.
Podle dovolatele neexistuje žádný přímý důkaz o tom, že by se v kritické době nacházel na místě trestného činu a že by spáchal předmětný trestný čin. Tvrdil, že byl odsouzen na základě pouze nepřímých důkazů a zdůraznil, že „... první srovnání pachových konzerv v mém případě bylo negativní, a až při druhém odběru pachových stop a následném porovnání došlo ke kladnému výsledku. Proto považuji tento nepřímý důkaz rovněž jako nevěrohodný.“
V závěru svého podání obviněný navrhl (aniž citoval konkrétní zákonné ustanovení), aby Nejvyšší soud napadený rozsudek zrušil a přikázal Krajskému soudu v Praze, aby věc znovu projednal a rozhodl.
K podanému dovolání se ve smyslu §265h odst. 2 tr. ř. vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství v Brně (dále jen „státní zástupce“) a uvedl, že obviněný v rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nepřípustně napadá způsob, jakým soudy obou stupňů vyhodnotily jednotlivé důkazy shromážděné v předmětné trestní věci, přičemž tak činí prostřednictvím polemiky s vykonanými skutkovými zjištěními a zdůrazňování vlastní verze průběhu skutkových událostí, která je odlišná od podoby skutku, kterou vzaly za základ svého rozhodování soudy obou stupňů.
Státní zástupce dále uvedl, že dovolatel v rozporu s tím, jak je nutno posuzovat otázku naplnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., rovněž namítá, že nebyly provedeny všechny důkazy, které jsou nutné k řádnému zjištění skutkového stavu věci. Přičemž se domáhá zjištění jiných (pro něj příznivějších) skutkových okolností, než ke kterým postupně dospěly soudy obou stupňů.
Závěrem státní zástupce shrnul, že obviněný napadenému usnesení, jakož i řízení, jež předcházelo jeho vydání, nevytkl žádnou vadu, která by zakládala některý z taxativně stanovených důvodů dovolání, zakotvených v ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. (včetně těch, o které obviněný opírá své dovolání). Navrhl proto, aby Nejvyšší soud postupoval podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. a dovolání obviněného odmítl s odůvodněním, že bylo podáno z jiných důvodů, než jsou uvedeny v §265b tr. ř. Současně upozornil, že Nejvyšší soud může učinit v neveřejném zasedání rozhodnutí o odmítnutí dovolání, respektive o zrušení napadeného rozhodnutí a přikázání věci k novému projednání a rozhodnutí, je-li zřejmé, že vadu nelze odstranit ve veřejném zasedání, aniž by k tomu byl nutný souhlas státního zástupce. Pro případ, že by Nejvyšší soud dospěl k závěru, že je na místě rozhodnout jiným způsobem, než je specifikován v ustanovení §265r odst. 1 písm. a) nebo b) tr. ř., vyjádřil souhlas podle §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. s projednáním věci v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že v této trestní věci je dovolání přípustné [§265a odst. 2 písm. a), h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.), a splňuje i obligatorní náležitosti obsahu dovolání uvedené v §265f odst. 1 tr. ř.
Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., musel Nejvyšší soud dále posoudit otázku, zda obviněným uplatněné dovolací důvody lze považovat za důvody uvedené v citovaném ustanovení zákona, jejichž existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem. Současně je třeba dodat, že z hlediska §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. nepostačuje pouhé formální uvedení některého z důvodů vymezených v §265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř. odkazem na toto zákonné ustanovení, ale tento důvod musí být také skutečně v podaném dovolání tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami, které jsou dovolatelem spatřovány v právním posouzení skutku, jenž je vymezen ve výroku napadeného rozhodnutí.
Podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř.
Obviněný spatřoval naplnění tohoto dovolacího důvodu v tom, že řízení předcházející vydání rozhodnutí odvolacího soudu spočívalo na nesprávném právním posouzení věci. Uplatnil tedy tento důvod dovolání v jeho druhé variantě, když podle jeho názoru byl v předcházejícím řízení dán dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který je dán tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
V rámci takto vymezeného dovolacího důvodu je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoli šlo o jiný trestný čin, nebo se o trestný čin vůbec nejednalo. Důvody dovolání jako specifického opravného prostředku jsou koncipovány tak, že v dovolání není možno namítat neúplnost dokazování, způsob hodnocení důkazů a nesprávnost skutkových zjištění. Nejvyšší soud jakožto soud dovolací nemůže přezkoumávat a posuzovat postup hodnocení důkazů soudy obou stupňů ve věci. V dovolacím řízení je naopak povinen vycházet z jejich konečného skutkového zjištění a teprve v návaznosti na to zvažovat právní posouzení skutku.
Na podkladě dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. tedy nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., neboť tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Vedle vad, které se týkají posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.
Nejvyšší soud není další odvolací instancí, nemůže přezkoumávat a posuzovat postup hodnocení důkazů obou stupňů. V dovolacím řízení je naopak povinen vycházet z jejich skutkových zjištění a teprve v návaznosti na zjištěný skutkový stav posuzovat hmotně právní posouzení skutku. V takovém případě by se totiž dostával do pozice soudu druhého stupně a suploval jeho činnost (k tomu srov. přiměřeně usnesení Ústavního soudu např. ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02, III. ÚS 282/03, II. ÚS 651/02). Dovolací soud je naopak povinen vycházet ze skutkových zjištění soudů prvního (a event. druhého) stupně a teprve v návaznosti na jimi zjištěný skutkový stav může posuzovat hmotně právní posouzení skutku. V této souvislosti je také třeba připomenout, že z hlediska nápravy skutkových vad trestní řád obsahuje další mimořádné opravné prostředky, a to především obnovu řízení (§277 a násl. tr. ř.) a v určitém rozsahu i stížnost pro porušení zákona (§266 a násl. tr. ř.).
Námitky obviněného, které ve svém mimořádném opravném prostředku uplatnil a o něž existenci citovaného dovolacího důvodu opřel, v tomto ohledu nemohou obstát. Uplatněné výhrady totiž zásadně směřují proti způsobu, jakým soudy obou stupňů hodnotily provedené důkazy, zejména výpovědi poškozeného J. P. a svědka P. Š. Obviněný ve svém podání v návaznosti na takovéto námitky konstruoval vlastní skutkovou verzi případu, která byla zcela odlišná od zjištění soudů, a teprve v závislosti na ní zpochybňoval závěry soudů o správnosti použité právní kvalifikace jako trestného činu loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák. ve spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák. a vyvozoval vlastní skutkové a právní závěry o své vině, resp. nevině.
Jak již bylo zmíněno výše, dovolatel namítal, že výpovědi poškozeného J. P. a svědka P. Š. jsou nevěrohodné a že odvolací soud se nijak nevypořádal s doznáním F. K. Takovými výhradami však obviněný napadal jednak rozsah provedeného dokazování (považoval dokazování za neúplné, neboť odvolacím soudem nebyl proveden jím navrhovaný důkaz výslechem jmenovaného), jednak způsob hodnocení důkazů ze strany soudů obou stupňů (považoval za nesprávné, že soudy po zhodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. považovaly za věrohodné svědecké výpovědi poškozeného J. P. a svědka P. Š., které on sám označil za rozporné).
Z povahy vytýkaných vad je tak mimo jakoukoliv pochybnost, že ačkoli obviněný ve svém mimořádném opravném prostředku v této části formálně deklaroval dovolací důvod podle §265b odst. l písm. g) tr. ř., po stránce věcné uplatnil toliko námitky skutkové, resp. procesní, jejichž prostřednictvím primárně vytýkal neúplnost provedeného dokazování a domáhal se odlišného způsobu hodnocení provedených důkazů, než jak učinily soudy obou stupňů, a v důsledku toho rovněž změny skutkových zjištění ve svůj prospěch; teprve z takto tvrzených nedostatků (tedy až sekundárně) dovozoval údajně nesprávné právní posouzení skutků, jimiž byl uznán vinným. Takovou argumentaci ovšem pod jmenovaný dovolací důvod (ale ani pod žádný jiný) podřadit nelze.
Lze tak shrnout, že obviněným vytýkané vady měly výlučně povahu vad skutkových, resp. procesních, nikoli hmotně právních, a že dovolatel neuplatnil žádnou konkrétní námitku, již by bylo možno považovat z hlediska uplatněného důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. za relevantní. Protože námitky skutkové žádný z důvodů dovolání podle §265b tr. ř. nezakládají, neexistuje ve vztahu k nim ani zákonná povinnost Nejvyššího soudu dovolání přezkoumat (srov. též usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 1. 2004, sp. zn. II. ÚS 651/02, ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05 aj.).
Zásah do skutkových zjištění lze v rámci řízení o dovolání připustit jen tehdy, existuje-li extrémní nesoulad mezi vykonanými skutkovými zjištěními a právními závěry soudu a učiní-li dovolatel (současně) tento nesoulad předmětem dovolání. V daném případě se však ani o takovou situaci nejednalo, neboť z odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů vyplývá zjevná logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením a ve vztahu k dovolateli učiněnými skutkovými zjištěními a právními závěry. O tzv. extrémní rozpor by se totiž jednalo pouze v případě, že by soud z provedených důkazů vyvodil takové skutkové závěry, které by z těchto důkazů nevyplývaly při žádném z možných způsobů jejich hodnocení. K takovémuto pochybení však v předmětné věci v žádném případě nedošlo a existenci extrémního rozporu nelze vyvozovat pouze z toho, že by podle přesvědčení dovolatele měly být provedené důkazy hodnoceny jiným způsobem, než jak soud učinil.
V této souvislosti je rovněž vhodné uvést, že pokud by námitky obviněného měly být považovány za výhrady proti odůvodnění rozsudků soudů nižších stupňů, pak podle §265a odst. 4 tr. ř. platí, že dovolání jen proti důvodům rozhodnutí není přípustné.
Z těchto jen stručně uvedených důvodů (§265i odst. 2 tr. ř.) Nejvyšší soud dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl, neboť bylo podáno z jiných důvodů, než jsou uvedeny v §265b tr. ř. Proto ani nepostupoval podle §265i odst. 3 tr. ř. a nepřezkoumával napadené rozhodnutí a řízení mu předcházející. Přitom je nutné uvést, že takový aplikační postup nezasáhl do základních práv dovolatele, a není proto ani v rozporu s nálezy Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 180/03 a I. ÚS 55/04, v nichž tento soud vyslovil výhrady k extenzivnímu výkladu §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. ze strany Nejvyššího soudu.
Své rozhodnutí Nejvyšší soud učinil v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 26. srpna 2009
Předseda senátu:
JUDr. Jan B l á h a