ECLI:CZ:NS:2009:8.TDO.944.2009.1
sp. zn. 8 Tdo 944/2009
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 2. září 2009 o dovoláních obviněného P. J., a nejvyšší státní zástupkyně podaném ve prospěch i neprospěch E. S., proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě, pobočka Olomouc, ze dne 27. 11. 2008, sp. zn. 68 To249/2008, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu ve Vsetíně pod sp. zn. 4 T 131/2007, takto:
I. Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného P. J. odmítá .
II. Podle §265l odst. 2 tr. ř. se z podnětu dovolání nejvyšší státní zástupkyně přikazuje Krajskému soudu v Ostravě - pobočka v Olomouci, aby v rozsudku ze dne 27. 11. 2008, sp. zn. 68 To 249/2008, doplnil chybějící výrok, že se odvolání státního zástupce Okresního státního zastupitelství ve Vsetíně podané v neprospěch obviněné E. S. podle §256 tr. ř. zamítá.
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu ve Vsetíně ze dne 22. 4. 2008, sp. zn. 4 T 131/2007, byl obviněný P. J. uznán vinným trestným činem podvodu podle §250 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zák., kterého se dopustil tak, že spolu s již odsouzeným J. S., po vzájemné dohodě, za účelem získání finančních prostředků, ve V. J. S. jako zaměstnanec společnosti Z., a. s., se sídlem v P., H., podnik V., J. (dále jen „společnost Z.“), zařazený na pozici vedoucího odboru zásobování, v období od měsíce května 2006 do prosince 2006, objednal nejméně v 80 případech na účet společnosti Z. u obviněného P. J., podnikajícího pod firmou P. J. – I., V., R., provedení externích prací v objemu nejméně 4.625.842,- Kč, přičemž obviněný P. J. – I., tyto práce společnosti Z. vyfakturoval, aniž by práce byly provedeny, a takto získané finanční prostředky pocházející z úhrad poškozené společnosti Z. si rozdělili, a tímto svým jednáním způsobili společnosti Z. škodu ve výši nejméně 4.625.842,- Kč.
Za tento trestný čin byl obviněný P. J. podle §250 odst. 3 tr. zák. odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání dvou let, jehož výkon byl podle §58 odst. 1 tr. zák. a §60a odst. 1, odst. 2 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání čtyř let a zároveň nad ním byl vysloven dohled. Podle §60a odst. 3 tr. zák. mu bylo uloženo, aby vedl řádný život a podle svých sil ve zkušební době nahradil škodu, kterou trestným činem způsobil. Podle §55 odst. 1 písm. d) tr. zák. mu byl uložen trest propadnutí věci, a to osobního motorového vozidla zn. Fiat Punto.
Rovněž bylo rozhodnuto o vině a trestu spoluobviněného J. S. a o náhradě škody.
Obviněná E. S. byla podle §226 písm. b) tr. ř. zproštěna obžaloby pro skutek, jehož se měla dopustit tím, že ve V. jako majitelka účtu vedeného u GE M. B., a. s. pobočka V., založeného dne 23. 5. 2006, jež má výhradní dispoziční právo k tomuto účtu, po tomto datu až do okamžiku zajištění peněžitých prostředků, o čemž bylo rozhodnuto usnesením státního zástupce Okresního státního zastupitelství ve Vsetíně ze dne 17. 1. 2007, sp. zn. ZT 41/2007, na účtu skryla a pro potřebu svou a obviněného S. užívala finanční prostředky na účtu se nacházející, když transakcemi z účtu odčerpala částku ve výši nejméně 2.095.810,- Kč, přičemž tyto finanční prostředky byly získány trestnou činností obviněného S. a obviněného J., o čemž musela vědět, a získala tak majetkový prospěch převyšující 500.000,- Kč, v němž byl spatřován trestný čin podílnictví podle §251 odst. 1 písm. a), odst. 2 tr. zák.
Proti shora uvedenému rozsudku soudu prvního stupně podali odvolání jednak Okresní státní zástupce ve Vsetíně v neprospěch všech obviněných, když u obviněných J. S. a P. J. ho zaměřil proti výrokům o trestech, a u obviněné E. S., proti zprošťujícímu výroku, a jednak obviněný P. J., který odvolání podal do všech výroků. Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci rozsudkem ze dne 27. 11. 2008, sp. zn. 68 To 249/2008, jako soud odvolací nejprve z podnětu Okresního státního zástupce ve Vsetíně podle §258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. zrušil napadený rozsudek ve výrocích o uložených trestech u obou obviněných, a podle §259 odst. 3 tr. ř. nově rozhodl tak, že obviněnému P. J. podle §250 odst. 3 tr. zák. uložil trestu odnětí svobody v trvání tři roků a šesti měsíců, pro jehož výkon jej podle §39a odst. 3 tr. zák. zařadil do věznice s dozorem. Podle §55 odst. 1 písm. d) tr. zák. mu uložil trest propadnutí věci, a to osobního motorového vozidla zn. Fiat Punto, rozhodl též znovu o trestu u obviněného J. S. Podle §256 tr. ř. odvolání obviněného P. J. zamítl. Uvedl též výrok, že v ostatních výrocích zůstal napadený rozsudek nezměněn.
Nejvyšší státní zástupkyně ve prospěch i neprospěch obviněné E. S. a obviněný P. J. podali proti shora uvedenému rozsudku odvolacího soudu dovolání.
Obviněný P. J. tak učinil prostřednictvím obhájkyně JUDr. J. X. z důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť je přesvědčen, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném hmotněprávním posouzení, protože se soudy ve věci dříve činné nevypořádaly se všemi okolnostmi důležitými pro rozhodnutí. Vytkl soudům, že nesprávně vyhodnotily účast dovolatele na celé věci, a v důsledku toho použily nesprávnou právní kvalifikaci, z níž není zřejmé, jaké formy účastenství v širším smyslu se měl obviněný dopustit, a nepodařilo se ani přesvědčivě prokázat naplnění všech znaků skutkové podstaty trestného činu podvodu, jímž byl uznán vinným. Obviněný zdůraznil, že byl veden dobrou vírou v obviněného J. S., neměl v úmyslu kohokoli podvést a se záměrem spoluobviněného nebyl nikdy srozuměn. Poukázal na to, že veškeré účetnictví vedl obviněný J. S., který disponoval i s finančními prostředky na účtu v bance mimo jiné i prostřednictvím manželky. Obdobným způsobem fungovala i jeho spolupráce s M. S., který tuto skutečnost jako svědek potvrdil a popsal způsob fungování své spolupráce s obviněným J. S., čímž potvrdil, že spoluobviněný mohl z těchto informací vycházet a skutečně mít úmysl tímto způsobem podnikat dál. Dovolatel tak zdůraznil protiprávnost jednání obviněného J. S. s odkazem na částky, které měl údajně dovolatel za celou činnost obdržet, když se spokojil s 10% provizí. Ze všech těchto okolností je zřejmé, že ze strany obviněného nemohlo dojít k naplnění subjektivní stránky žalovaného trestného činu. V situaci, kdy obhajoba obviněného nebyla v průběhu řízení nijak vyvrácena, a to ani výpovědí spoluobviněného, jež je zjevně motivována snahou zmírnit svůj podíl na věci, neměl být obviněný uznán vinným, ale měl být obžaloby zproštěn.
Proto obviněný navrhl, aby dovolací soud podle §265k tr. ř. napadené rozhodnutí zrušil a podle §265l tr. ř. věc přikázal Krajskému soudu v Ostravě – pobočka v Olomouci k novému projednání a rozhodnutí.
V souladu s §265h odst. 2 tr. ř. se k dovolání obviněného vyjádřila státní zástupkyně působící u Nejvyššího státního zastupitelství, která uvedla, že ačkoli si byl dovolatel výslovně vědom omezených možností Nejvyššího soudu přezkoumat napadené rozhodnutí a jemu předcházející řízení pouze z hlediska právního posouzení skutku, oponoval proti skutkovému závěru soudů nižších stupňů a popřel, že by se přisouzeného jednání dopustil. Názor obviněného o absenci zjištění subjektivní stránky trestného činu podvodu je sice v obecné rovině právním závěrem, avšak obviněný ho dovozuje výlučně z odlišných skutkových okolností, než vzaly za prokázané soudy prvního a druhého stupně. Je zřejmé, že obviněný podstatu dovolacího důvodu shledává výlučně ve svých tvrzeních o nesprávnosti a neúplnosti skutkových zjištění, ze kterých vycházely soudy obou stupňů a deklarovaný dovolací důvod jimi ve skutečnosti naplněn není. Z těchto důvodů navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného P. J. podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. jako podané z jiného zákonného důvodů odmítl.
Nejvyšší státní zástupkyně dovolání ohledně obviněné E. S. podala z důvodu podle §265b odst. 1 písm. k) tr. ř., který shledala v tom, že odvolací soud ohledně odvolání státního zástupce okresního státního zastupitelství podaném v neprospěch obviněné E. S. nerozhodl, resp. takový výrok v napadeném rozsudku uveden není. Poukázala na to, že odvolací soud sice na straně 9 odůvodnění svého rozhodnutí rozvedl úvahy svědčící o tom, že neshledal odvolání státního zástupce ve vztahu k obviněné E. S. důvodným, avšak tento svůj závěr ve výrokové části napadeného rozhodnutí nevyjádřil. Konstatování, že „v ostatních výrocích zůstává napadený rozsudek nezměněn“, jak do výroku předmětného rozhodnutí odvolací soud zanesl, nemá žádný vliv na to, že o odvolání státního zástupce podaném v neprospěch E. S. výslovným výrokem rozhodnuto nebylo. V této souvislosti dovolatelka poukázala na ustanovení §254 odst. 4 tr. ř., z něhož je zřejmé, že pokud odvolací soud přezkoumává rozsudek, jímž bylo rozhodnuto ohledně několika obviněných, je jeho přezkumná pravomoc vždy vázána na to, kterého z obviněných se odvolání týká, přičemž všechna odvolání podaná ohledně téhož obviněného tvoří relativně uzavřený základ přezkumné pravomoci odvolacího soudu jen ve věci tohoto obviněného. To znamená, že odvolání podaná ohledně jednoho obviněného nemohou zakládat přezkumnou pravomoc odvolacího soudu ve vztahu k jinému obviněnému, ohledně něhož bylo rozhodnuto týmž rozsudkem a logickým důsledkem tohoto pojetí přezkumné pravomoci odvolacího soudu je to, že rozhodne-li odvolací soud o odvolání jednoho obviněného, nemá to samo o sobě žádné důsledky ohledně jiného obviněného. Pokud bylo podáno odvolání i ve vztahu k dalšímu obviněnému, musí o tomto odvolání rozhodnout odvolací soud výslovným výrokem. Jestliže se tyto zásady aplikují na odvolání státního zástupce, které bylo podáno ohledně tří obviněných, o nichž bylo rozhodnuto jedním rozsudkem soudu prvního stupně, znamená to, že rozhodnutí odvolacího soudu musí obsahovat výslovný výrok ve vztahu ke každému z těchto obviněných. Dojde-li odvolací soud ve vztahu k různým obviněným k odlišným závěrům, musí to vyjádřit samostatným výrokem učiněným výslovně o každém z obviněných, ohledně nichž státní zástupce podal odvolání, viz rozhodnutí č. 34/2000 Sb. rozh. tr. Za nesprávné proto dovolatelka označila postup, jímž odvolací soud po projednání odvolání státního zástupce podaného ohledně více obviněných a ve výroku svého rozsudku rozhodne výslovně jen ve vztahu k některým obviněným, když ve vztahu k dalším obviněným, ohledně nichž bylo odvolání státním zástupcem rovněž podáno, své rozhodnutí výslovně neuvede.
V závěru dovolání proto navrhla, aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) bez zrušení rozsudku Krajského soudu v Ostravě – pobočka v Olomouci ze dne 27. 11. 2008, sp. zn. 68 To 249/2008, přikázal podle §265l odst. 2 tr. ř. Krajskému soudu v Ostravě – pobočka v Olomouci, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl o odvolání státního zástupce Okresního státního zastupitelství ve Vsetíně podaném v neprospěch obviněné E. S.
Přestože dovolání nejvyšší státní zástupkyně bylo obviněnému doručeno v souladu s §265h odst. 2 tr. ř., do dne konání neveřejného zasedání Nejvyšší soud vyjádření obviněného neobdržel.
Když Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) nejprve shledal, že dovolání obviněného i nejvyšší státní zástupkyně jsou přípustná podle §265a odst. 1, 2 písm. a), h) tr. ř., byla podána oprávněnými osobami [§265d odst. 1 písm. a), b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.), posuzoval, zda uplatněné námitky dovolatelů lze považovat za důvody dovolání, jak jsou vyjádřeny v ustanovení §265b odst. 1 písm. g), k) tr. ř., neboť dovolání lze podat jen z důvodů taxativně uvedených v §265b tr. ř., jejichž existence je zároveň podmínkou pro provedení přezkumu dovolacím soudem.
K dovolání podanému obviněným P. J. je třeba nejprve uvést, že podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. se dovolání podává, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Ve vztahu ke zjištěnému skutku je proto možné dovoláním vytýkat výlučně vady právní, tedy to, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoli o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze proto přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci procesních, a nikoliv hmotně právních ustanovení.
Vhodné je též zdůraznit, že k námitkám obviněného je Nejvyšší soud zásadně povinen vycházet ze skutkového zjištění soudu prvního stupně a v návaznosti na tento skutkový stav zvažuje hmotně právní posouzení, přičemž skutkové zjištění soudu prvního stupně nemůže změnit, a to jak na základě případného doplňování dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů (srov. přiměřeně usnesení Ústavního soudu např. ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02, II. ÚS 760/02, III. ÚS 282/03, IV. ÚS 449/03).
Nejvyšší soud shledal, že obviněný zčásti uplatnil výhrady, které na shora uvedený dovolací důvod nedopadají, neboť jimi brojil proti způsobu, jakým soudy posoudily výpověď spoluobviněného J. S., s jejímž obsahem se obviněný neztotožnil a považoval ji za nepravdivou. Tímto směrem zaměřené výhrady obviněného nejsou právní povahy, a proto z jejich podnětu dovolací soud opodstatněnost podaného dovolání, které v této části bylo podáno z jiného než zákonem uvedeného důvodu, nezkoumal.
Námitka, kterou obviněný označený dovolací důvod naplnil, je výhrada zaměřená proti subjektivní stránce trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák. K ní Nejvyšší soud považuje za nutné uvést, že uvedeného trestného činu se dopustí ten, kdo ke škodě cizího majetku sebe nebo jiného obohatí tím, že uvede někoho v omyl, využije něčího omylu nebo zamlčí podstatné skutečnosti a způsobí-li takovým činem značnou škodu nebo jiný zvlášť závažný následek.
K otázce subjektivní stránky je lze uvést, že zahrnuje znaky týkající se psychiky pachatele, z nichž je nejvýznamnějším zavinění ve formě úmyslu nebo nedbalosti. Mezi ostatními fakultativními znaky (např. pohnutkou), je zavinění obligatorním znakem subjektivní stránky a je nezbytné pro naplnění kterékoliv skutkové podstaty trestného činu. Podle §3 odst. 3 tr. zák. je k trestnosti činu třeba úmyslného zavinění, nestanoví-li trestní zákon výslovně, že postačí zavinění z nedbalosti.
Protože je ve smyslu §3 odst. 3 tr. zák. trestný čin podvodu podle §250 tr. zák. trestným činem úmyslným, je možné konstatovat, že podle §4 tr. zák. je trestný čin spáchán úmyslně, a/ když pachatel chtěl způsobem v trestním zákoně uvedeným porušit nebo ohrozit zájem chráněný trestním zákonem (úmysl přímý), b/, když pachatel věděl, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit, a pro případ, že je způsobí, byl s tím srozuměn.
Nejvyšší soud z obsahu odůvodnění napadených rozhodnutí shledal, že soudy se věnovaly otázce subjektivní stránky a ve svých rozhodnutích rozvedly podstatné skutečnosti, které svědčí o tom, že obviněný P. J. jednal zaviněně. Lze proto odkázat na odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, který na straně 9 uvedl, že i když obviněný P. J. popíral, že by se dopustil činu, připustil, že si živnostenské oprávnění, na jehož podkladě mohl trestnou činnost realizovat, vyřídil po dohodě s obviněným J. S., že podepisoval faktury, které zasílal k proplacení poškozené společnosti a připustil i obdržení dohodnuté provize, jakož i zřízení bankovního účtu. Soud prvního stupně dále z těchto skutečností i dalších ve věci zajištěných důkazů považoval za objasněné, že obviněný P. J. byl dostatečně nejen informován o celém charakteru trestného jednání, ale byl přímo jeho nedílnou součástí. To, že obviněný P. J. věděl, že jde o fikci a podvodné vylákávání peněz bez existujícího plnění proplacených zakázek, soud dovodil kromě jiného i z toho, že obviněný P. J. neměl žádné zaměstnance, kteří by zakázky měli provádět, ani potřebné prostory, kde by byly práce realizovány. Jeho záměr, ve skutku popsaným jednáním se protiprávně chovat, vysvětlil soud tak, že poukázal i na souvislosti data vydání živnostenského oprávnění a první zakázky, která následovala jen o dva dny poté, co obdržel živnostenské oprávnění. Soud rovněž zcela správně poukázal vedle subjektivní stránky obviněného P. J. i na skutečnost, že oba obvinění čin spáchali ve smyslu §9 odst. 2 tr. zák. ve spolupachatelství, které bylo založeno na společné dohodě o fingovaných objednávkách prací, které nikdy neměli oba obvinění v úmyslu realizovat, a činu se tedy dopustili společným jednáním vedeni oba týmž úmyslem s tím, že tento úmysl byl u obou obviněných od počátku úmyslem přímým (§4 písm. a/ tr. zák).
Odvolací soud se v rámci odvolání podaného obviněným P. J. zaměřil se zřetelem na obdobně uplatněnou námitku též na otázku jeho zavinění a na straně 8 odůvodnění svého rozhodnutí rozvedl, že se v zásadě ztotožnil s úvahami soudu prvního stupně, na něž odkázal. Kromě skutečností, jež zjistil a dovodil soud prvního stupně, odvolací soud poukázal zejména na to, že pokud by byl obviněný přesvědčen, že se nedopouští trestné činnosti, nečinil by bezprostředně po sdělení obvinění kroky, jimiž se začal zbavovat svého majetku, čímž se obviněný snažil vyhnout svým povinnostem k náhradě škody trestnou činností způsobené.
Nejvyšší soud neshledal v těchto úvahách a závěrech soudů nižších stupňů žádné podstatné nedostatky, neboť oba soudy se v potřebné míře s rozhodnými okolnostmi vypořádaly. Na základě provedeného dokazování vysvětlily, v čem spatřují u obviněného P. J. naplněnu subjektivní stránku trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák., jímž byl uznán vinným, stejně jako uvedly důkazy, z nichž jimi učiněné právní závěry vycházejí, a zdůraznily i to, o která fakta zjištěná z obsahu spisu své úvahy opírají.
Jestliže oba soudy shledaly, že obviněný ve spolupachatelství se spoluobviněným J. S. při rozdělení úloh vědomě a ve vzájemné souhře na podkladě předem stanovených a dohodnutých podmínek vlastní realizace celého podvodného jednání spáchali čin v přímém úmyslu, je tento závěr zcela v souladu s podmínkami, jak je stanoví ustanovení §4 písm. a) tr. zák. Správné právní úvahy vycházejí z dostatečně objasněných a zjištěných skutkových okolností, které nevzbuzují pochybnosti.
Nejvyšší soud proto z podnětu dovolání obviněného P. J. považuje napadené rozhodnutí týkající se výroku o vině tohoto dovolatele trestným činem podvodu podle §250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák. za správné a učiněné v souladu se zákonem, neboť byly dostatečně prokázány všechny znaky tohoto trestného činu, tedy i po subjektivní stránce, proti níž obviněný neopodstatněně brojil.
Vzhledem k tomu, že se Nejvyšší soud s použitou právní kvalifikací jako správnou ztotožnil, dovolání obviněného P. J. jako zjevně neopodstatněné podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl.
K dovolání nejvyšší státní zástupkyně je potřeba uvést, že bylo podáno z dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. k) tr. ř. spočívající v tom, že v rozhodnutí některý výrok chybí nebo je neúplný. Náležitosti výrokové části rozsudku jsou obsaženy zejména v §120 odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř., §121 až §124 tr. ř.
Neúplným je výrok, který neobsahuje některou podstatnou náležitost stanovenou zákonem. Chybějícím je některý výrok jako celek, pokud není obsažen v určitém rozhodnutí, přestože podle zákona ho měl soud pojmout do výrokové části, a to popřípadě i z důvodu, že jeho vyslovení navrhovala některá ze stran. V rozhodnutí soudu druhého stupně, které se v dovolacím řízení přezkoumává, takovým chybějícím výrokem může být absence výroku o rozhodnutí o některém z více souběžně podaných opravných prostředků, o nichž soud druhého stupně rozhodoval v rozhodnutí napadeném dovoláním.
Bylo–li státním zástupcem podáno odvolání ohledně více osob, o nichž bylo rozhodnuto týmž rozsudkem, musí odvolací soud rozhodnout tak, aby bylo zřejmé, že je rozhodnuto výrokem o odvolání ohledně každé z těchto osob. Takové odvolání je třeba chápat jako odvolání skládající se z tolika samostatných částí, kolika osob se týká, takže o takovém odvolání není rozhodnuto jako o celku a účinky rozhodnutí odvolacího soudu ve vztahu k jednotlivým osobám nelze dovozovat z toho, jak bylo rozhodnuto o odvolání ohledně některých z nich. To mimo jiné znamená, že v případě, kdy odvolací soud shledá důvodným takové odvolání jen u některé z osob, odvolání ohledně dalších podle §256 tr. ř. zamítne (viz rozhodnutí č. 34/2000 Sb. rozh. tr.).
Jak se z obsahu napadeného rozhodnutí podává, v projednávané trestní věci podal Okresní státní zástupce ve Vsetíně odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně v neprospěch obviněných tak, že u obviněných J. S. a P. J. odvolání zaměřil proti výrokům o trestech, a ve vztahu k obviněné E. S. toto odvolání podal, proti zprošťujícímu výroku. Odvolání podal i obviněný P. J. proti všem výrokům. Krajský soud v Ostravě, pobočka v Olomouci, rozsudkem ze dne 27. 11. 2008, sp. zn. 68 To 249/2008, rozhodl tak, že z podnětu Okresního státního zástupce ve Vsetíně podle §258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. zrušil napadený rozsudek ve výrocích o uložených trestech u obou obviněných, a podle §259 odst. 3 tr. ř. o trestech obou obviněných znovu rozhodl. Podle §256 tr. ř. odvolání obviněného P. J. zamítl. Posledním výrokem konstatoval, že v ostatních výrocích zůstal napadený rozsudek nezměněn.
Již ze samotného znění tohoto rozsudečného výroku je zřejmé, že postrádá výrok, kterým by výslovně uvedl, jak bylo rozhodnuto o odvolání státního zástupce ohledně obviněné E. S.
Takový nedostatek je nutné považovat ve smyslu shora naznačených procesních pravidel za chybějící výrok, protože byť státní zástupce podal jedním podáním odvolání proti všem třem obviněným, ohledně každého z nich tak učinil se zřetelem na konkrétní vady, které ve vztahu ke každému z obviněných v odvolání rozvedl a zdůvodnil. Nelze proto takto formulované dovolání považovat za jedno dovolání, ale tak, jak bylo výše naznačeno, je nutné ho vyhodnotit ve vztahu ke každému z obviněných jako by šlo o samostatné podání. Proto je také o každém z nich nutné rozhodnout a tento výsledek nebo způsob rozhodnutí i vyjádřit samostatným výrokem ohledně každého z obviněných, ve vztahu k němuž bylo odvolání státního zástupce podáno.
Z těchto důvodů se proto nelze spokojit s tím, aby bylo možné považovat za výrok v konkrétní posuzované věci ve vztahu ke způsobu rozhodnutí odvolacího soudu o odvolání státního zástupce ohledně E. S. konstatování „v ostatních výrocích zůstal napadený rozsudek nezměněn“. Tato formulace totiž není nikterak konkrétní, ale lze s ní vyjádřit toliko to, že pokud byly zrušeny ve vztahu k ostatním dvěma obviněným výroky o trestech, o nichž bylo rozhodnuto v dovoláním napadeném rozsudku odvolacího soudu, „beze změny“ zůstal ohledně těchto obviněných výrok o vině. Takový závěr totiž logicky vyplývá z části rozhodnutí, kterou byl odvoláním napadený rozsudek měněn, tedy z tam vyjádřených změn. Takové změny se však v žádném směru netýkají důvodů a okolností, za nichž bylo odvolání podáno státním zástupcem ohledně obviněné E. S., které bylo zaměřeno proti výroku, jímž byla tato obviněná obžaloby zproštěna a požadavek odvolatele směřoval k tomu, aby byl zprošťující výrok změněn a ona uznána vinnou. Je tedy patrné, že důvody, na jejichž základě odvolací soud přezkoumával odvolání státního zástupce ve vztahu k jednotlivým obviněným, v jejichž neprospěch bylo toto odvolání podáno, byly odlišné. Nebylo je možné ani z tohoto důvodu podřadit pod jeden nekonkrétní výrok.
Naopak Nejvyšší soud považuje za nutné zdůraznit, že bylo v projednávané věci potřebné, aby odvolací soud ve výroku svého rozsudku vyjádřil konkrétně u každého z obviněných, proti nimž státní zástupce odvolání podal, jak o každém z těchto obviněných rozhodl, a takové rozhodnutí aby výslovně v rozsudku vyjádřil.
To tedy znamená, že ve výroku rozsudku odvolacího soudu chybí výrok, že odvolání státního zástupce podané v neprospěch obviněné E. S. proti výroku, jímž byla zproštěna obžaloby, se podle §256 tr. ř. zamítá.
Vzhledem k tomu, že Nejvyšší soud shledal, že takový výrok v přezkoumávaném rozhodnutí chybí, a z povahy věci nebylo nutné napadené rozhodnutí rušit, rozhodl podle §265l odst. 2 tr. ř. tak, že odvolacímu soudu přikázal, aby uvedený chybějící výrok doplnil.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 2. září 2009
Předsedkyně senátu:
JUDr. Milada Šámalová