ECLI:CZ:NS:2009:8.TDO.997.2009.1
sp. zn. 8 Tdo 997/2009
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 2. září 2009 o dovolání obviněného S. T., proti usnesení Krajského soudu v Brně, pobočka ve Zlíně, ze dne 16. 12. 2008, sp. zn. 6 To 592/2008, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Okresního soudu v Uherském Hradišti pod sp. zn. 1 T 227/2007, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného S. T. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Uherském Hradišti ze dne 2. 10. 2008, sp. zn. 1 T 227/2007, byl obviněný S. T. (dále jen „obviněný“, příp. „dovolatel“) uznán vinným, že:
„dne 21. 6. 2007 v době kolem 23:00 hodin jako zaměstnanec F. K., autodopravce se sídlem B., odjel v rámci mezinárodní dopravy z obce N., okr. U., jako řidič nákladního vozidla zn. Volvo FH12, s návěsem značky Hangler, s nákladem papírových kartonů o hmotnosti 4 tun do M. v R., kde náklad dne 29. 6. 2007 v M. složil, na vozidlo poté podle pokynů zaměstnavatele dne 2. 7. 2007 kolem 13.30 hodin v obci D., V. oblast, S. rajon, R., naložil náklad překližky o hmotnosti 21,5 tun, který měl následně složit u společnosti J. a.s., R. u V., T., avšak takto neučinil a s vozidlem včetně návěsu s nákladem se odmítal vrátit a prostřednictvím telefonické komunikace v průběhu od 28. 6. 2007 do 19. 7. 2007 po F. K. požadoval složení částky ve výši 274.000 Kč, popř. 250.000 Kč představující dle jeho názoru doplatek mzdy a stravného na svůj účet, přičemž pokud by tak jmenovaný neučinil, vyhrožoval prodejem vozidla s návěsem v ceně 687.000 Kč s nákladem překližky v ceně 12.117,60 Eur, tedy 348.260 Kč, odmítal mu sdělit, kde se vozidlo s nákladem nachází, přičemž toto odstavil na hlídaném parkovišti v obci Č. v blízkosti M. v R. a až dne 6. 8. 2007 na policii dobrovolně sdělil, kde se vozidlo nachází, kdy toto bylo nepoškozené, i s kompletní nakládkou na vlastní náklady odvezeno poškozeným K. zpět do České republiky“.
Takto zjištěné jednání obviněného soud právně kvalifikoval jako trestný čin vydírání podle §235 odst. 1 tr. zák. a podle §235 odst. 1 tr. zák. mu uložil trest odnětí svobody v trvání jednoho roku, jehož výkon podle §58 odst. 1 tr. zák. a §59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání dvou let. Podle §229 odst. 1 tr. ř. poškozeného F. K., se sídlem B., odkázal s jeho nárokem na náhradu škodo na řízení ve věcech občanskoprávních.
Proti tomuto rozsudku podali obviněný i státní zástupce činný u Okresního státního zastupitelství v Uherském Hradišti odvolání, o nichž Krajský soud v Brně, pobočka ve Zlíně, rozhodl usnesením ze dne 16. 12. 2008, sp. zn. 6 To 592/2008, tak, že je podle §256 tr. ř. zamítl.
Obviněný ani s takovýmto rozhodnutím odvolacího soudu nesouhlasil a prostřednictvím obhájce JUDr. J. Š. podal proti němu dovolání, které opřel o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
V úvodu svého podání obviněný uvedl, že podle jeho názoru byl výrok o vině konstruován na neprokázaných skutkových okolnostech, neboť absentují skutková zjištění, která by nasvědčovala tomu, že to byl právě on, kdo se choval způsobem popsaným ve výrokové části napadeného rozhodnutí.
Následně obviněný zdůraznil, že jak bylo zjištěno v průběhu trestního řízení, byl v inkriminovanou dobu v řádném pracovním poměru u svého zaměstnavatele F. K., u kterého vykonával práci řidiče mezinárodní kamionové dopravy, pro kterou splňoval předepsanou kvalifikaci. V pracovním poměru setrvával i přes tu skutečnost, že mu zaměstnavatel nevyplácel pravidelně měsíční mzdu včetně tzv. diet spojených s cestou do zahraničí. Dne 21. 6. 2007 odjel se svěřeným nákladním automobilem tovární značky Volvo FH12, s návěsem značky Hangler, s nákladem papírových kartonů o hmotnosti 4 tun do M., tam dne 29. 6. 2007 tento náklad složil a poté naložil náklad překližky o hmotnosti 21,5 tuny, se kterým se měl vrátit zpět do České republiky (dále jen „ČR“). Z důvodu nedostatku finančních prostředků byl ale nucen vozidlo na území R. zaparkovat a vrátit se do ČR hromadným dopravním prostředkem, přičemž nákladní vozidlo s návěsem zaparkoval na hlídaném parkovišti a parkovné zaplatil dopředu v hotovosti. Po příjezdu do ČR pak sám celou záležitost oznámil orgánům činným v trestním řízení, kterým rovněž předal všechny doklady a klíče od vozidla. V uvedené souvislosti zdůraznil, že jeho spor s bývalým zaměstnavatelem o zaplacení dlužné mzdy a cestovních náhrad neměl nic společného s odstavením a zaparkováním jeho nákladního vozidla s návěsem na parkovišti v R., přičemž uvedenou záležitost v současné době řeší pořadem práva civilního u Okresního soudu v Uherském Hradišti pod sp. zn. 4 C 248/2008, kde podal žalobu na zaplacení dlužné částky ve výši 326.404,- Kč.
Z uvedeného je podle mínění obviněného zřejmé, že jednání tak, jak je uvedeno v popisu skutku v rozsudku, se bezpochybností neprokázalo, neboť pochybnosti jsou takové intenzity, že umožňují jiný závěr o skutkovém ději. Je proto přesvědčen, že rozhodnutí soudů nižších stupňů spočívají na nesprávném hmotněprávním posouzení skutku a jeho jednání není trestným činem, neboť nebyly bezezbytku naplněny všechny formální i materiální znaky posuzovaného trestného činu vydírání podle §235 odst. 1 tr. zák. (absentuje především subjektivní stránka). Rozhodnutí prý nejsou ani náležitě a přesvědčivě odůvodněna a navozují dojem, že jsou založena na faktech účelově vytvořených nesprávným hodnocením důkazů.
V závěru svého podání obviněný navrhl (aniž citoval konkrétní zákonná ustanovení), aby Nejvyšší soud usnesení Krajského soudu v Brně, pobočka ve Zlíně, ze dne 16. 12. 2008, sp. zn. 6 To 592/2008 v celém rozsahu zrušil a zároveň zrušil rozsudek Okresního soudu v Uherském Hradišti ze dne 2. 10. 2008, sp. zn. 1 T 227/2007, a dále postupoval podle §265l odst. 1 tr. ř. a věc vrátil soudu prvního stupně, aby ji v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
K podanému dovolání se ve smyslu §265h odst. 2 tr. ř. vyjádřila státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství v Brně (dále jen „státní zástupkyně“) a uvedla, že dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. slouží k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud spočívají v nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V jeho rámci však nelze vytýkat nesprávnost nebo neúplnost skutkových zjištění, popř. nesprávnost hodnocení důkazů soudy (§2 odst. 5, 6 tr. ř.).
Státní zástupkyně pak připomněla, že v posuzované trestní věci byl obviněný uznán vinným trestným činem vydírání podle §235 odst. 1 tr. zák. a s takovýmto posouzením skutku nalézacím soudem se ve svém rozhodnutí ztotožnil i soud odvolací. V návaznosti na to uvedla, že obviněný v podaném dovolání nenamítl nic v tom smyslu, že by tato zjištění neodpovídala zákonným znakům trestného činu, kterým byl uznán vinným, když své námitky založil jen na polemice s tím, jak byly provedené důkazy hodnoceny, a zdůraznila, že uplatněné námitky jsou obsahově totožné s těmi, které uplatnil již v rámci řízení o řádném opravném prostředku.
Státní zástupkyně dále uvedla, že pochybení soudů obou instancí dovolatel spatřuje v tom, že rozhodly nesprávně, pokud nevycházely z obsahu jeho obhajoby. Na to zdůraznila, že s obhajobou obviněného se však přesvědčivě vypořádaly již soudy obou stupňů, které ve svých rozhodnutí přesvědčivě zdůvodnily, proč tvrzením v ní uváděným neuvěřily a proč při konstrukci skutkových zjištění vycházely z důkazů dalších. Úvahy obou soudů o průběhu skutkového děje jsou vystavěny na důkazech, z nichž zjištěný skutkový stav zcela přesvědčivě vyplývá – obviněný jako zaměstnanec nebyl spokojen s platební morálkou svého zaměstnavatele a skutečnost, že měl jako řidič ve své moci vozidlo, které jeho zaměstnavatel provozoval, použil jako nátlak na doplacení dlužné mzdy, neboť vyhrožoval tím, že pokud mu nebude mzda doplacena, vozidlo prodá.
Na základě výše uvedených skutečností je podle státní zástupkyně zřejmé, že skutek byl bez pochybností objasněn, nalézací soud zvolil přiléhavou právní kvalifikaci a uložený trest odpovídá zákonným kritériím, přičemž totéž platí i o výroku o náhradě škody. Z odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů pak vyplývá naprosto logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením a učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a hmotně právními závěry na straně druhé, přičemž mezi nimi neshledala jakýkoliv rozpor. Státní zástupkyně proto shrnula, že obviněným uplatněné námitky nejsou podřaditelné pod zákonný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť stojí mimo jeho rámec. Poukázala rovněž na to, že obviněný pouze deklaroval zákonný dovolací důvod podle citovaného ustanovení, ale uplatnil námitky, které ho svým obsahem nenaplňují, ani mu neodpovídají.
V závěru svého vyjádření proto státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl a takové rozhodnutí učinil v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že v této trestní věci je dovolání přípustné §265a odst. 2 písm. a), h) tr. ř., bylo podáno osobou oprávněnou §265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř., v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.), a splňuje i obligatorní náležitosti obsahu dovolání uvedené v §265f odst. 1 tr. ř.
Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., musel Nejvyšší soud dále posoudit otázku, zda obviněným uplatněný dovolací důvod lze považovat za důvod uvedený v citovaném ustanovení zákona, jehož existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem. Současně je třeba dodat, že z hlediska §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. nepostačuje pouhé formální uvedení některého z důvodů vymezených v §265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř. odkazem na toto zákonné ustanovení, ale tento důvod musí být také skutečně v podaném dovolání tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami, které jsou dovolatelem spatřovány v právním posouzení skutku, jenž je vymezen ve výroku napadeného rozhodnutí.
Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Z dikce citovaného ustanovení plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat výlučně vady právní. Zpochybnění správnosti skutkových zjištění nelze zahrnout do zákonem vymezeného okruhu dovolacích důvodů podle §265b tr. ř., proto je též dovolací soud vázán skutkovými zjištěními soudu prvního stupně, event. soudu odvolacího, a těmito soudy zjištěný skutkový stav je pro něj východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva.
V mezích uplatněného dovolacího důvodu lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze proto přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva. Současně platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle §265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.
Nejvyšší soud není další odvolací instancí, nemůže přezkoumávat a posuzovat postup hodnocení důkazů obou stupňů. V dovolacím řízení je naopak povinen vycházet z jejich skutkových zjištění a teprve v návaznosti na zjištěný skutkový stav posuzovat hmotně právní posouzení skutku. V takovém případě by se totiž dostával do pozice soudu druhého stupně a suploval jeho činnost (k tomu srov. přiměřeně usnesení Ústavního soudu např. ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02, III. ÚS 282/03, II. ÚS 651/02). Dovolací soud je naopak povinen vycházet ze skutkových zjištění soudů prvního (a event. druhého) stupně a teprve v návaznosti na jimi zjištěný skutkový stav může posuzovat hmotně právní posouzení skutku. V této souvislosti je také třeba připomenout, že z hlediska nápravy skutkových vad trestní řád obsahuje další mimořádné opravné prostředky, a to především obnovu řízení (§277 a násl. tr. ř.) a v určitém rozsahu i stížnost pro porušení zákona (§266 a násl. tr. ř.).
Námitky obviněného, které ve svém mimořádném opravném prostředku uplatnil a o něž existenci citovaného dovolacího důvodu opřel, v tomto ohledu nemohou obstát. Uplatněné výhrady, formulované navíc velice obecně, totiž zásadně směřují proti způsobu, jakým soudy obou stupňů hodnotily provedené důkazy. Obviněný ve svém podání v návaznosti na takovéto námitky konstruoval vlastní skutkovou verzi případu, která byla zcela odlišná od zjištění soudů, a teprve v závislosti na ní zpochybňoval závěry soudů o správnosti použité právní kvalifikace jako trestného činu vydírání podle §235 odst. 1 tr. zák. a vyvozoval vlastní skutkové a právní závěry o své vině, resp. nevině.
Z povahy vytýkaných vad je tak mimo jakoukoliv pochybnost, že ačkoli obviněný v dovolání v této části formálně deklaroval dovolací důvod podle §265b odst. l písm. g) tr. ř., po stránce věcné uplatnil toliko námitky skutkové, resp. procesní, jejichž prostřednictvím se primárně domáhal odlišného způsobu hodnocení provedených důkazů, než jak učinily soudy obou stupňů, a v důsledku toho rovněž změny skutkových zjištění ve svůj prospěch; teprve z takto tvrzených nedostatků (tedy až sekundárně) dovozoval údajně nesprávné právní posouzení skutků, jimiž byl uznán vinným.
Lze tak shrnout, že obviněným vytýkané vady měly výlučně povahu vad skutkových, resp. procesních, nikoli hmotně právních, a že dovolatel neuplatnil žádnou konkrétní námitku, již by bylo možno považovat z hlediska uplatněného důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. za relevantní. Protože námitky skutkové žádný z důvodů dovolání podle §265b tr. ř. nezakládají, neexistuje ve vztahu k nim ani zákonná povinnost Nejvyššího soudu dovolání přezkoumat (srov. též usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 1. 2004, sp. zn. II. ÚS 651/02, ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05 aj.).
Zásah do skutkových zjištění lze v rámci řízení o dovolání připustit jen tehdy, existuje-li extrémní nesoulad mezi vykonanými skutkovými zjištěními a právními závěry soudu a učiní-li dovolatel (současně) tento nesoulad předmětem dovolání. V daném případě se však ani o takovou situaci nejednalo, neboť z odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů vyplývá zjevná logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením a učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a právními závěry soudů na straně druhé.
Z těchto jen stručně uvedených důvodů (§265i odst. 2 tr. ř.) Nejvyšší soud dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl, neboť bylo podáno z jiných důvodů, než jsou uvedeny v §265b tr. ř. Proto ani nepostupoval podle §265i odst. 3 tr. ř. a nepřezkoumával napadené rozhodnutí a řízení mu předcházející. Přitom je nutné uvést, že takový aplikační postup nezasáhl do základních práv dovolatele, a není proto ani v rozporu s nálezy Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 180/03 a I. ÚS 55/04, v nichž tento soud vyslovil výhrady k extenzivnímu výkladu §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. ze strany Nejvyššího soudu.
Své rozhodnutí Nejvyšší soud učinil v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 2. září 2009
Předseda senátu:
JUDr. Jan B l á h a