ECLI:CZ:NS:2010:11.TDO.1264.2009.1
sp. zn. 11 Tdo 1264/2009
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 7. dubna 2010 o dovolání obviněného P. K . proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 29. 7. 2009, sp. zn. 5 To 52/2009, v trestní věci vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 45 T 4/2008, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného P. K. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 27. dubna 2009, sp. zn. 45 T 4/2008, byl obviněný P. K. uznán vinným trestným činem zpronevěry podle §248 odst. 1, 4 tr. zák., jehož se dopustil způsobem podrobně popsaným ve výroku tohoto rozsudku, a byl mu za to uložen trest odnětí svobody v trvání pěti roků a šesti měsíců, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou, a trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu obchodních společností a družstev na dobu pěti roků. Podle §228 odst. 1 tr. ř. a §229 odst. 2 tr. ř. soud rozhodl o povinnosti obviněného k náhradě škody.
K odvolání obviněného rozhodl Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 29. července 2009, sp. zn. 5 To 52/2009, tak, že podle §258 odst. 1 písm. b), d) tr. ř. napadený rozsudek Krajského soudu v Ostravě zrušil a podle §259 odst. 3 tr. ř. nově rozhodl tak, že obviněného P. K. uznal vinným trestným činem zpronevěry podle §248 odst. 1, 4 tr. zák. a uložil mu trest odnětí svobody v trvání pěti roků a šesti měsíců, pro jehož výkon jej zařadil do věznice s ostrahou, a trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu obchodních společností a družstev v trvání pěti roků. Podle §229 odst. 1 tr. ř. soud rozhodl o povinnosti obviněného k náhradě škody.
Podkladem pro rozhodnutí soudů se v zásadě stalo zjištění, že obviněný v období od 18. 6. 2007 do 19. 6. 2007 v O stravě jako jediný jednatel a společník společnosti WORLS SERVICE – IMAGE, s. r. o., se sídlem Ostrava, Moravská Ostrava, ul. 28. října č. 810/86, poté co na základě rámcové dohody o dodávce pohonných hmot, kterou uzavřel jménem společnosti WORLD SERVICE – IMAGE, s. r. o., dne 9. 1. 2007 v Praze se společností ÖMV Česká republika, s. r. o., se sídlem Praha 4, Budějovická č. 3, zastoupenou v jednání prokuristy RNDr. J. P. a J. B., jejíž nedílnou součástí byly Všeobecné dodací a prodejní podmínky ÖMV Česká republika, s. r. o., obsahující v čl. 7 ustanovení o výhradě vlastnictví prodávajícího, odebral od uvedené společnosti zboží, a to 317.932 l motorové nafty v celkové hodnotě 8.344.488,70 Kč, přičemž na jednotlivé odběry byly vystaveny následující faktury:
- faktura ze dne 19. 6. 2007, na částku 836.136,84 Kč, včetně DPH, se splatností 1. 7. 2007,
- faktura ze dne 19. 6. 2007, na částku 835.246,72 Kč, včetně DPH, se splatností 1. 7. 2007,
- faktura ze dne 19. 6. 2007, na částku 838.178,88 Kč, včetně DPH, se splatností 1. 7. 2007,
- faktura ze dne 19. 6. 2007, na částku 52.386,18 Kč, včetně DPH, se splatností 1. 7. 2007,
- faktura ze dne 19. 6. 2007, na částku 326.988,20 Kč, včetně DPH, se splatností 1. 7. 2007,
- faktura ze dne 19. 6. 2007, na částku 836.084,48 Kč, včetně DPH, se splatností 1. 7. 2007,
- faktura ze dne 19. 6. 2007, na částku 392.647,64 Kč, včetně DPH, se splatností 1. 7. 2007,
- faktura ze dne 20. 6. 2007, na částku 394.505,63 Kč, včetně DPH, se splatností 2. 7. 2007,
- faktura ze dne 20. 6. 2007, na částku 458.941,03 Kč, včetně DPH, se splatností 2. 7. 2007,
- faktura ze dne 20. 6. 2007, na částku 328.728,38 Kč, včetně DPH, se splatností 2. 7. 2007,
- faktura ze dne 20. 6. 2007, na částku 840.896,36 Kč, včetně DPH, se splatností 2. 7. 2007,
- faktura ze dne 20. 6. 2007, na částku 837.028,66 Kč, včetně DPH, se splatností 2. 7. 2007,
- faktura ze dne 20. 6. 2007, na částku 578.103,09 Kč, včetně DPH, se splatností 2. 7. 2007,
- faktura ze dne 20. 6. 2007, na částku 788.616,61 Kč, včetně DPH, se splatností 2. 7. 2007,
odebrané zboží obratem ve dnech 18. 6. 2007 a 19. 6. 2007 prodal v celém objemu dalšímu odběrateli, a to společnosti I. I. G., a. s., se sídlem Sokola Tůmy č. 2/107, 737 01 Český Těšín, za částku 8.270.612,46 Kč, která byla uhrazena bankovním převodem z účtu společnosti I.I.G., a. s., vedeného u Komerční banky, a. s., pobočka Frýdek-Místek, na účet společnosti WORLD SERVICE – IMAGE, s. r. o., vedený u Komerční banky, a. s., pob. Havířov, a tento výtěžek z prodeje motorové nafty, vyjma částky 456.136,84 Kč, kterou uhradil dne 27. 8. 2007 na fakturu, ač věděl o ustanovení o výhradě vlastnictví prodávajícího vyplývající z uzavřené dohody se společností ÖMV ČR, s. r. o., v rozporu s tímto ustanovením nepoužil na úhradu výše uvedených faktur, nýbrž k dosud nezjištěnému účelu, čímž způsobil společnosti ÖMV Česká republika, s. r. o., se sídlem Praha 4, Budějovická č. 3, škodu v celkové výši 7.814.475,62 Kč.
Proti tomuto rozhodnutí odvolacího soudu podal obviněný P. K. prostřednictvím své obhájkyně dovolání, v němž uplatnil dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. d) a g) tr. ř., a to tvrzením, že postupem odvolacího soudu byla porušena ustanovení o přítomnosti obviněného ve veřejném zasedání, a dále, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
K prvnímu z uplatněných dovolacích důvodů podle §265b odst. 1 písm. d) tr. ř., dovolatel v rámci svého mimořádného opravného prostředku namítl, že se veřejné zasedání odvolacího soudu v posuzovaném případě konalo v jeho nepřítomnosti, přestože svou neúčast na něm způsobenou nemocí řádně omluvil, omluvu doložil a zároveň vyjádřil zájem se zasedání účastnit a využít tak veškerých práv, které mu v této souvislosti přísluší, a to především jeho práva k věci vypovídat. Způsob, jakým soud ověřil jeho schopnost zúčastnit se veřejného zasedání (telefonickým dotazem na ošetřujícího lékaře) nelze považovat za dostatečný a informace, které byly soudu tímto způsobem poskytnuty neodpovídaly reálnému zdravotnímu stavu obviněného. Postupem soudu bylo podle názoru obviněného porušeno jeho právo na spravedlivý proces a právo vyjádřit se ke všem provedeným důkazům a skutku, který je mu kladen za vinu (čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod).
K dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., dovolatel namítl, že odvolací soud v posuzovaném případě nesprávně právně posoudil otázku sjednané výhrady vlastnického práva. Smyslem odkládací podmínky přechodu vlastnického práva je ochrana prodávajícího pro případ, že mu kupující neuhradí sjednanou kupní cenu zboží. Prodávající pak může od uzavřené kupní smlouvy odstoupit, v důsledku čehož mají obě smluvní strany povinnost vrátit si vzájemně poskytnutá plnění. Pokud by kupující nakládal se zbožím v rozporu se sjednanou výhradou vlastnického práva a zboží by prodávajícímu nemohl vrátit, pak by svým jednáním mohl naplnit skutkovou podstatu trestného činu zpronevěry podle §248 tr. zák. Výhrada však již nijak neřeší nakládání kupujícího s penězi, získanými za prodej zboží, pokud ve smlouvě není způsob tohoto nakládání výslovně stanoven. Článek 7 Všeobecných dodacích a prodejních podmínek společnosti ÖMV Česká republika, s. r. o., umožňuje kupujícímu zboží dále užívat, zpracovávat a tedy podle názoru obviněného i prodávat. Takové nakládání se zbožím se kupujícímu zapovídá pouze pro případ, že by došlo k zastavení plateb nebo zahájením insolvenčního řízení. Tomu v posuzovaném případě odpovídalo i jednání obviněného, neboť k prodeji zboží docházelo v době, kdy platby nebyly zastaveny a vůči společnosti, za níž jednal, nebylo zahájeno insolvenční řízení. S výkladem čl. 7 Všeobecných dodacích a prodejních podmínek poškozené společnosti provedeným odvolacím soudem obviněný nesouhlasí, a to především pokud soud dospěl k závěru, že se sjednaná výhrada vztahuje také k penězům, které jako kupující obdržel za prodej zboží. Pokud by uvedené ustanovení čl. 7 Všeobecných dodacích a prodejních podmínek umožňovalo různý výklad, šlo by o ustanovení neurčité a v souladu s §37 odst. 1 občanského zákoníku, i o ustanovení neplatné. Výklad soudu je tak podle názoru obviněného v rozporu s hmotným právem. Na případ obviněného nelze aplikovat závěry vyslovené v rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky, sp. zn. 7 Tdo 474/2002. Dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek Vrchního soudu v Olomouci zrušil a věc přikázal tomuto soudu k novému projednání a rozhodnutí.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve svém vyjádření k dovolání obviněného uvedl, že uplatněné dovolací námitky považuje za zjevně neopodstatněné. Pokud jde o přítomnost obviněného na veřejném zasedání odvolacího soudu, tato je výslovně upravena pouze v ustanovení §263 odst. 4 tr. ř., a to ve vztahu k vazbě nebo k výkonu trestu odnětí svobody; to však není posuzovaný případ obviněného. Obviněný byl k veřejnému zasedání odvolacího soudu vyrozumíván, odvolací soud tedy zjevně jeho přítomnost na zasedání nepovažoval za nutnou. Vyrozumění o veřejném zasedání mu bylo řádně a včas doručeno, což dovolatel ani nepopírá. Za situace, kdy obviněný byl o veřejném zasedání soudu toliko vyrozumíván, podle názoru státního zástupce ani jeho omluva a žádost o odročení veřejného zasedání automaticky nebránila konání veřejného zasedání v jeho nepřítomnosti. V předmětné věci navíc z lékařské zprávy obviněného vyplývalo, že jeho zdravotní potíže spočívaly v bolestech bederní páteře a i důvodem jeho pracovní neschopnosti byly bolesti zad, nejednalo se tedy zjevně o obtíže, které by mu znemožňovaly účast na veřejném zasedání. Tyto závěry potvrdil soudu i ošetřující lékař obviněného a mnohé naznačuje i doklad o jeho pracovní neschopnosti, z nějž vyplývá, že obviněnému byly v jeho zdravotním stavu povoleny vycházky. Konáním veřejného zasedání v nepřítomnosti obviněného tedy nedošlo k porušení žádného konkrétního ustanovení trestního řádu. Navíc vzhledem k tomu, že si obviněný nechal vystavit doklad o pracovní neschopnosti bezprostředně poté, co převzal vyrozumění o konání veřejného zasedání odvolacího soudu, nelze vyloučit obstrukční charakter jeho jednání. Ke skutku kladenému mu za vinu měl obviněný možnost se vyjádřit již v přípravném řízení a zejména pak v hlavním líčení, obviněný však na základě svého vlastního rozhodnutí odmítl ve věci vypovídat. Žádné důkazy, ke kterým by se mohl vyjádřit pak ve veřejném zasedání soudu provedeny nebyly. Obhajovací práva obviněného tak nebyla porušena ani z materiálního hlediska.
Nedůvodné jsou pak podle názoru státního zástupce též námitky, které dovolatel podřadil pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Obecně platí, že předmětem zpronevěry podle §248 tr. zák. může být i věc prodaná s výhradou vlastnictví, a to až do zaplacení kupní ceny. Jestliže pachatel prodá zboží, které mu bylo, byť s výhradou vlastnictví, prodáno za účelem dalšího prodeje, nejedná proti účelu svěření a o trestný čin zpronevěry jít nemůže. Jiná je však situace v případě, že si pachatel ponechá výtěžek z prodeje zboží, a to za předpokladu, že mu bylo za zboží zaplaceno a tedy měl výtěžek k dispozici. Předmětem zpronevěry tedy není zboží, ale peníze získané jeho prodejem. Výtěžek je ekvivalentem prodané svěřené věci, a dokud nebyl předán tomu, kdo ji pachateli svěřil, řídí se stejným právním režimem jako svěřená věc a požívá tak i stejné právní ochrany. Ze stejných závěrů vycházelo i dovolatelem zmiňované rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky sp. zn. 7 Tdo 474/2002, které je podle názoru státního zástupce možné vztáhnout i na nyní projednávanou věc, neboť skutkově šlo o případy do značné míry identické. Jednání obviněného tedy vykazuje všechny znaky skutkové podstaty trestného činu zpronevěry podle §248 odst. 1, 4 tr. zák. Obstát nemohou ani námitky obviněného ve vztahu k údajné neplatnosti ujednání o výhradě vlastnického práva, když je zřejmé, že čl. 7 odst. 2 Všeobecných podmínek toliko zpřísňoval podmínky výhrady pro případ zastavení plateb a insolvenčního řízení. V žádném případě z něj nelze vyvozovat možnost obviněného libovolně nakládat s výtěžkem z prodeje věci koupené s výhradou vlastnického práva. Státní zástupce v rámci svého vyjádření navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako dovolání zjevně neopodstatněné.
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání je přípustné, bylo podáno včas, oprávněnými osobami a vykazuje zákonem vyžadované obsahové a formální náležitosti dospěl k následujícím závěrům:
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř. bylo zapotřebí posoudit otázku, zda konkrétní argumenty, o něž se dovolání obviněného opírá, naplňuje jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž skutečná existence je základní podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. d) tr. ř. je dán v případech, kdy byla porušena ustanovení o přítomnosti obviněného v hlavním líčení nebo ve veřejném zasedání. Uplatnění citovaného dovolacího důvodu tedy předpokládá, že se v rozporu se zákonem konalo hlavní líčení nebo veřejné zasedání v nepřítomnosti obviněného, ač mu měla být jeho přítomnost umožněna nebo zajištěna. Takovým postupem soudu byl pak obviněný zkrácen na svém právu, aby jeho věc byla projednána v jeho přítomnosti a mohl se tak vyjádřit ke všem prováděným důkazům (srov. čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, publikované pod č. 2/1993 Sb., čl. 6 odst. 1, 3 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, publikované pod č. 209/1992 Sb.).
Obviněný naplnil zákonný požadavek uplatnění dovolacího důvodu předpokládaného ustanovením §265b odst. 1 písm. d) tr. ř. námitkami, jejichž podstatou je tvrzení, že odvolací soud pochybil, pokud veřejné zasedání dne 29. července 2009 konal přesto, že se obviněný z jeho konání řádně omluvil a vyjádřil svůj zájem být projednání svého odvolání přítomen. Nejvyšší soud však dospěl k závěru, že jde o námitky zjevně neopodstatněné.
Účelem práva obviněného na projednání věci v jeho přítomnosti je zejména zajistit mu reálnou možnost vyjádřit se před soudem k tomu, co je mu v obžalobě kladeno za vinu, a k důkazům, na nichž je obžaloba založena. Trestní řád stanoví odchylně podmínky, za nichž lze konat v nepřítomnosti obviněného hlavní líčení před soudem prvního stupně a podmínky, za nichž lze takto jednat ve veřejném zasedání odvolacího soudu. Zatímco v hlavním líčení, které je těžištěm a vyvrcholením procesu dokazování, bude přítomnost obviněného pravidlem, zákonné podmínky pro konání veřejného zasedání odvolacího soudu tak rigorózně stanoveny nejsou (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 8. října 2002, sp. zn. 5 Tdo 749/2002).
Pro přítomnost obviněného při veřejném zasedání nemá trestní řád obdobné ustanovení jako pro přítomnost při hlavním líčení (§202 tr. ř.). Toto ustanovení se pro veřejné zasedání neuplatní ani za použití §238 tr. ř., neboť ustanovení o hlavním líčení se přiměřeně použijí jen na veřejnost, řízení, počátek a odročení veřejného zasedání, zatímco přítomnost osob u veřejného zasedání upravují odchylně od hlavního líčení zejména ustanovení §234 tr. ř. (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 29. ledna 2007, sp. zn. 11 Tdo 1457/2006).
Obecné ustanovení §234 tr. ř. přítomnost obviněného při veřejném zasedání neupravuje. Na nutnost účasti obviněného však lze usuzovat buď podle toho, zda jej soud ve smyslu ustanovení §233 odst. 1 tr. ř. o veřejném zasedání pouze vyrozuměl (tedy nepokládal jeho přítomnost u veřejného zasedání za nezbytnou a toliko mu umožnil se jej účastnit), nebo zda jej k němu předvolal (čímž by dal najevo, že jeho přítomnost je nutná), anebo s ohledem na ustanovení §263 odst. 4 tr. ř., který stanoví, že v nepřítomnosti obviněného, který je ve vazbě nebo ve výkonu trestu odnětí svobody, lze veřejné zasedání odvolacího soudu konat jen tehdy, jestliže obviněný výslovně prohlásí, že se účasti při veřejném zasedání vzdává (např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. října 2002, sp. zn. 5 Tdo 749/2002, ze dne 12. září 2002, sp. zn. 6 Tdo 499/2002 a ze dne 11. června 2003, sp. zn. 5 Tdo 442/2003). V posuzovaném případě nebyl obviněný v době konání veřejného zasedání odvolacího soudu ani ve vazbě, ani ve výkonu trestu odnětí svobody, proto případná aplikace ustanovení §263 odst. 4 tr. ř. nepřicházela v úvahu.
S ohledem na ústavní právo obviněného vyplývající z ustanovení čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod je třeba umožnit obviněnému účast ve veřejném zasedání též v případě, kdy na tom on sám trvá, výslovně projeví svůj zájem se veřejného zasedání zúčastnit, a svou neúčast omluví takovými důvody, které lze akceptovat a které mu objektivně brání se veřejného zasedání zúčastnit (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. června 2003, sp. zn. 5 Tdo 442/2003, nebo nález Ústavního soudu ze dne 15. února 2006, sp. zn. II. ÚS 648/2005, uveřejněný pod č. 37/2006 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu).
Z obsahu spisu v posuzovaném případě je zřejmé, že obviněný P. K. byl o konání veřejného zasedání odvolacího soudu dne 29. července 2009 pouze vyrozumíván (vzorem 7a „tr. ř.“ – viz Sdělení Ministerstva spravedlnosti ze dne 20. 4. 2004, č. j. 20/2004 - Org., uveřejněné pod č. 1/2004 Sbírky instrukcí a sdělení Ministerstva spravedlnosti – srov. pokyn k nařízení neveřejného zasedání na č. l. 510), a tedy odvolací soud jeho účast na něm nepokládal za nutnou, přičemž vyrozuměním o jeho konání mu poskytl možnost se veřejného zasedání osobně účastnit. Vyrozumění o veřejném zasedání nařízeném na den 29. července 2009 bylo obviněnému řádně doručeno dne 14. července 2009 (viz doručenka připojená k č. l. 510).
Dne 16. července 2009 podal obviněný k Vrchnímu soudu v Olomouci prostřednictvím své obhájkyně žádost o odročení veřejného zasedání, a to s poukazem na svůj zdravotní stav (č. l. 512). K žádosti připojil kopii rozhodnutí o dočasné pracovní neschopnosti a kopii lékařské zprávy, obě ze dne 15. července 2009 (č. l. 513-514), přičemž z předložené lékařské zprávy vyplývá, že obviněný byl vyšetřen pro bolesti bederní páteře. Po doručení žádosti obviněného předseda senátu telefonickým dotazem u ošetřujícího lékaře obviněného MUDr. P. O. dne 22. července 2009 zjistil, že rozhodnutí o dočasné pracovní neschopnosti bylo obviněnému vystaveno pro bolesti zad, ale že tato indispozice nebrání účasti obviněného na nařízeném veřejném zasedání (úřední záznam na č. l. 515). Přípisem ze dne 22. července 2009 pak předseda senátu sdělil obhájkyni obviněného, že žádosti obviněného o odročení veřejného zasedání nevyhověl a veřejné zasedání proběhne v řádném termínu. K veřejnému zasedání dne 29. července 2009 se obviněný nedostavil. Dostavila se však obhájkyně obviněného, která soudu sdělila, že obviněný má zájem se veřejného zasedání odvolacího soudu zúčastnit, v současně době toho však není vzhledem ke svému zdravotnímu stavu schopen (protokol o veřejném zasedání na č. l. 519). Poté, co se k nepřítomnosti obviněného vyjádřila jak jeho obhájkyně tak státní zástupce, vyhlásil Vrchní soud v Olomouci usnesení, že veřejné zasedání bude provedeno v nepřítomnosti obviněného P. K., ve věci dále jednal a o odvolání obviněného rozhodl v jeho nepřítomnosti.
Důvodem, který lze akceptovat a který obviněnému objektivně brání účastnit se veřejného zasedání, a je tedy pro jeho neúčast omluvitelný, může být pochopitelně i jeho nemoc; ta ale musí být soudu doložena lékařskou zprávou, z níž musí být zřejmé, že zdravotní potíže obviněného jsou takového rázu, že vylučují jeho účast na veřejném zasedání soudu. To však není posuzovaný případ obviněného. Z lékařské zprávy, kterou obviněný přiložil ke své žádosti o odročení veřejného zasedání vyplývá, že byl dne 15. července 2009 vyšetřen pro bolesti bederní páteře, a bylo mu doporučeno, aby se fyzicky šetřil, páteř nepřetěžoval, vyhýbal se zvedání těžkých břemen, prochlazení a průvanu. Žádná omezení obviněného ve vztahu k běžné chůzi, popřípadě k delšímu sezení, z předložené lékařské zprávy nevyplývají. Pro výše popsané potíže bylo obviněnému zároveň ošetřujícím lékařem vystaveno rozhodnutí o dočasné pracovní neschopnosti (podle dřívější právní úpravy vyhlášky č. 31/1993 Sb., o posuzování dočasné pracovní neschopnosti pro účely sociálního zabezpečení, ve znění pozdějších předpisů, označované jako potvrzení o pracovní neschopnosti). Takové rozhodnutí se vystavuje především pro účely sociálního zabezpečení a pro pracovně právní účely a není z něj patrný charakter onemocnění, způsob léčby ani druh a rozsah omezení, která pro obviněného z jeho onemocnění nebo léčby vyplývají, samo o sobě tak nemůže být dostatečným podkladem pro závěr, že obviněnému brání v účasti u veřejného zasedání zdravotní důvody (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 12. září 2002, sp. zn. 6 Tdo 499/2002, zveřejněné pod č. T 461 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu nakladatelství C. H. Beck, nebo rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 30. dubna 2009, sp. zn. 11 Tdo 324/2009). Protože v posuzovaném případě nebylo rozhodnutí takovým podkladem ani ve spojení s předloženou lékařskou zprávou, odvolací soud ještě před veřejným zasedáním ověřil zdravotní stav obviněného u jeho ošetřujícího lékaře MUDr. P. O., který soudu k jeho telefonickému dotazu sdělil, že zdravotní stav obviněného jeho účasti na veřejném zasedání soudu nebrání. Tomu ostatně odpovídá i skutečnost, vyplývající z předloženého rozhodnutí o pracovní neschopnosti, a to že obviněnému byly přes jeho pracovní neschopnost povoleny dvakrát denně celkem na čtyři hodiny vycházky. Jeho zdravotní stav tedy zjevně nebyl ošetřujícím lékařem shledán natolik vážným, aby obviněnému bránil v běžném fyzicky nenáročném pohybu. Postupu odvolacího soudu, který nevyhověl žádosti obviněného o odročení veřejného zasedání a zasedání konal v jeho nepřítomnosti, tak v posuzovaném případě nelze nic vytknout.
Postupem odvolacího soudu nebylo v žádném směru porušeno ani právo obviněného na obhajobu specifikované především v čl. 37 a 38 Listiny základních práv a svobod. Jak již bylo výše uvedeno, obviněný byl o konání veřejného zasedání odvolacího soudu pouze vyrozumíván, odvolací soud tedy jeho účast nepokládal za nutnou, neboť ve věci nemělo být a ani nebylo prováděno žádné další dokazování (obviněným navržené důkazy odvolací soud neprováděl, neboť dospěl k závěru, že se nejedná o důkazy, které by mohly přispět k objektivizaci věci a jejich provedení by vedlo toliko k prodlužování trestního řízení – srov. str. 6 rozsudku odvolacího soudu). Pokud obviněný v dovolání namítal, že měl v úmyslu před odvolacím soudem vypovídat, pak taková skutečnost není zřejmá z žádosti obviněného o odročení veřejného zasedání ze dne 16. července 2009, a nelze na ni usuzovat ani z vyjádření obhájkyně obviněného ve veřejném zasedání dne 29. července 2009. Obviněný měl plnou možnost vyjádřit se ke všem skutečnostem, které se mu kladou za vinu a k důkazům o nich, a to jak po celou dobu přípravného řízení, tak v řízení před soudem prvního stupně, a bylo tak pouze jeho rozhodnutím, že tohoto svého práva nevyužil (u hlavních líčení opakovaně prohlásil, že vypovídat nebude). Pokud měl skutečně v úmyslu vypovídat k věci v řízení před odvolacím soudem, pak se této své možnosti sám zbavil tím, že se, aniž by mu v tom bránil nějaký závažný důvod, k nařízenému veřejnému zasedání soudu nedostavil.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán tehdy, pokud rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Dovolatel uplatnil tento dovolací důvod námitkou, že odvolací soud nesprávně právně posoudil výhradu vlastnického práva sjednanou mezi obviněným a poškozenou společností, když dovodil, že se vztahuje také na finanční prostředky, které obviněný obdržel za prodej zboží, a na základě toho pak nesprávně dospěl k závěru, že jednání obviněného naplňuje skutkovou podstatu trestného činu zpronevěry podle §248 odst. 1, 4 tr. zák.
Trestného činu zpronevěry podle §248 odst. 1, odst. 4 tr. zák. se dopustí ten, kdo si přisvojí cizí věc, která mu byla svěřena, a způsobí tak na cizím majetku škodu velkého rozsahu (tj. nejméně 5 000 000,- Kč - §89 odst. 11 tr. zák.).
Ve stručnosti lze připomenout, že svěřením věci se rozumí odevzdání cizí věci do faktické moci pachatele, aby s ní určitým způsobem nakládal. Pachatel si pak přisvojí cizí věc, která mu byla svěřena, jestliže s věcí naloží v rozporu s účelem, k němuž mu byla dána do opatrování nebo do dispozice, a to způsobem, který zmaří účel svěření.
Svěřenou věcí může být i věc prodaná s výhradou vlastnického práva. Podstatou tohoto právního institutu upraveného v ustanovení §445 zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „obchodní zákoník“), je možnost smluvních stran dohodnout si, že kupující nabude vlastnické právo ke zboží později než předáním věci. Nevyplývá-li přitom z obsahu ujednání smluvních stran něco jiného, má se za to, že kupující má nabýt vlastnické právo teprve úplným zaplacením kupní ceny. V rozporu s tímto ujednání, pokud si to strany výslovně nesjednaly, není ani další prodej takového zboží, čemuž koresponduje také ustanovení §446 obchodního zákoníku, které připouští nabytí vlastnického práva i od osoby, který není vlastníkem prodávané věci, ledaže v době, kdy kupující měl vlastnické právo nabýt, věděl nebo vědět měl a mohl, že prodávající není vlastníkem a že není ani oprávněn zbožím nakládat za účelem prodeje.
Pokud tedy někdo prodá zboží, svěřené mu na základě kupní smlouvy k jeho dalšímu prodeji, nejde o trestný čin zpronevěry podle §248 tr. zák., byť v rámci kupní smlouvy byla sjednána výhrada vlastnického práva. Podle ustálené judikatury Nejvyššího soudu (např. dovolatelem uváděné rozhodnutí ze dne 14. srpna 2002, sp. zn. 7 Tdo 474/2002, nebo rozhodnutí ze dne 28. ledna 2009, sp. zn. 3 Tdo 1522/2008), je však svěřenou věcí nejen věc prodaná s výhradou vlastnického práva, ale i výtěžek, který byl za svěřenou věc získán. Výtěžek je ekvivalentem prodané svěřené věci, a dokud nebyl předán tomu, kdo ji pachateli svěřil, řídí se stejným právním režimem jako svěřená věc, a požívá proto i stejné právní ochrany. O trestný čin zpronevěry podle §248 tr. zák. tedy může jít tehdy, ponechá-li si někdo výtěžek z prodeje zboží, a to za předpokladu, že mu za zboží bylo zaplaceno a že tedy měl výtěžek z prodeje zboží k dispozici. Obviněný se ve svém dovolání pokusil použitelnost závěrů vyložených ve shora citovaném rozhodnutí sp. zn. 7 Tdo 474/2002 zpochybnit, Nejvyšší soud však neshledal žádný důvod pro odklon od této judikatury (srov. též č. 5/2002-OO Sb. rozh. tr.). Naopak, toto rozhodnutí Nejvyššího soudu dopadá přesně na posuzovaný případ obviněného.
Ze skutkových zjištění soudů v projednávané věci vyplývá, že obviněný dne 9. ledna 2007, jako jediný jednatel společnosti WORLD SERVICE – IMAGE, s. r. o., uzavřel se společností ÖMW Česká republika, s. r. o., rámcovou smlouvu, jejímž předmětem byla dodávka pohonných hmot. Nedílnou součástí této smlouvy byly i Všeobecné dodací a prodejní podmínky ÖMW Česká republika, s. r. o., v jejichž čl. 7 nazvaném „Výhrada vlastnictví“ se mimo jiné uvádí „Zboží zůstává bez omezení práva kupujícího k jeho užití nebo zpracování v běžném provozu až do úplného zaplacení ve vlastnictví prodávajícího.“ a „Kupující není oprávněn zboží zpracovávat, používat nebo prodávat dnem, kterým dojde k zastavení jeho plateb nebo zahájením insolvenčního řízení.“ . Podstata tohoto ujednání byla obviněnému zřejmá. Obviněný podle rámcové smlouvy, jejíž jsou podmínky nedílnou součástí, opakovaně v minulosti (tj. od ledna do června roku 2007) postupoval, jejími ustanoveními se řídil a závazky z ní vyplývající bezezbytku respektoval. Od poškozené společnosti odebíral pohonné hmoty, a tyto pak dále v souladu s rámcovou smlouvou a s vědomím poškozené prodával dalším odběratelům. Cenu pohonných hmot hradil obviněný poškozené podle vystavených faktur.
V období od 18. do 19. června 2007 obviněný od poškozené odebral celkem 317 932 litrů motorové nafty v celkové hodnotě 8 344 488,70 Kč, a tuto pak obratem prodal společnosti I. I. G., a. s., která mu za ni uhradila kupní cenu ve výši 8 270 612,46 Kč. Poškozená pak následně vystavila obviněnému k úhradě kupní ceny zboží faktury, na ně však obviněný uhradil toliko částku ve výši 456 136,84 Kč. Obviněný tedy sice v souladu s rámcovou smlouvou uzavřenou s poškozenou a s jejím vědomím prodal na základě kupní smlouvy svěřené zboží třetí osobě, ale v rozporu s ní si pak pro vlastní potřebu ponechal získaný výtěžek z prodeje zboží ve výši 7 814 475,62 Kč, který mu nenáležel; tím obviněný po objektivní i subjektivní stránce naplnil skutkovou podstatu trestného činu zpronevěry podle §248 odst. 1, 4 tr. zák. Námitky obviněného, jejichž podstatou je tvrzení, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení skutku, jsou proto zjevně neopodstatněné.
Nejvyšší soud tak dovolání obviněného P. K. z důvodů shora již uvedených odmítl postupem podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř., jako dovolání zjevně neopodstatněné. Za splnění podmínek ustanovení §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak Nejvyšší soud učinil v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 7. dubna 2010
Předseda senátu: JUDr. Antonín Draštík