ECLI:CZ:NS:2010:11.TDO.1441.2009.1
sp. zn. 11 Tdo 1441/2009
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky projednal v neveřejném zasedání konaném dne 7. dubna 2010 dovolání podané obviněným M. B. , proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 26. 2. 2009, sp. zn. 6 To 99/2008, jako soudu odvolacího, v trestní věci vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 48 T 3/2007, a rozhodl takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného M. B. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 30. 5. 2008, sp. zn. 48 T 3/2007, byl M. B. uznán vinným trestnými činy podvodu podle §250 odst. 1, 4 tr. zák. (bod I popisu skutku) a neodvedení daně, pojistného na sociální zabezpečení, na zdravotní pojištění a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti podle §147 odst. 1 tr. zák. (bod II), za které byl podle §250 odst. 4 za použití §35 odst. 1 tr. zák. odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání pěti a půl roku, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou. Dále mu byl podle §49 odst. 1 a §50 odst. 1 tr. zák. uložen trest zákazu činnosti výkonu funkce statutárního zástupce obchodních společností a družstev na dobu pěti let. Současně byla obviněnému uložena povinnost k náhradě škody poškozeným fyzickým a právnickým osobám, přičemž některé z nich byly se zbytkem svého nároku odkázány na řízení ve věcech občanskoprávních. Dále byl obviněný zproštěn obžaloby podle §226 písm. b) tr. ř. pro skutek označený bodem III., kterým se měl podle obžaloby dopustit trestného činu porušení povinnosti v řízení o konkursu podle §126 odst. 2 tr. zák.
Proti citovanému rozsudku podali obviněný a poškozený MVDr. R. M. odvolání, přičemž odvolání poškozeného bylo Vrchním soudem v Olomouci usnesením ze dne 26. 2. 2009, sp. zn. 6 To 99/2008, zamítnuto podle §253 odst. 1 tr. ř. a odvolání obviněného bylo zamítnuto podle §256 tr. ř.
Podle skutkových zjištění Krajského soudu v Brně, která jsou podrobně rozvedena ve skutkové větě citovaného rozsudku, se obviněný trestné činnosti dopustil stručně řečeno tím, že (bod I) jako jediný jednatel spol. BM masná výroba Letovice, s. r. o., IČ: 26308088, se sídlem Letovice, Masarykovo nám. č. 7, s vědomím špatné finanční situace společnosti, jež mu neumožňuje uhradit odebrané zboží, předchozích neuhrazených závazků a v úmyslu uskutečněné odběry dodavatelům neuhradit odebral od prosince 2003 do listopadu 2004 od dvanácti různých dodavatelů jatečná zvířata a masné výrobky v celkové hodnotě 9 607 542,55 Kč, přičemž po složení zálohy, případně částečné úhradě dluhu k výzvám poškozených dosud neuhradil odběry v celkové výši 8 099 966,55 Kč.
V bodě II se pak obviněný trestné činnosti dopustil stručně řečeno tím, že jako jednatel spol. BM Masná výroba Letovice, s. r. o., IČ: 26308088, se sídlem Letovice, Masarykovo nám. č. 7, s vědomím povinností plátce dle zák. č. 589/1992 Sb., o pojistném na sociální zabezpečení a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti, odvádět za své zaměstnance pojistné na důchodové pojištění a pojistné na nemocenské pojištění (pojistné na sociální zabezpečení) a příspěvek na státní politiku zaměstnanosti, s vědomím povinností plátce dle zák. č. 48/1997 Sb., o veřejném zdravotním pojištění a zák. č. 592/1992 Sb. o pojistném na všeobecné zdravotní pojištění, odvádět za své zaměstnance pojistné na zdravotní pojištění, s vědomím povinností plátce dle zák. č. 586/1992 Sb., o daních z příjmu, odvádět za své zaměstnance zálohy na daň z příjmu fyzických osob ze závislé činnosti a z funkčních požitků a v úmyslu svoji zákonnou povinnost neplnit a sražené částky neodvést, v období od 17. 3. 2003 do 15. 12. 2003 a v případě daně z příjmu v období 1. 10. 2003 do 30. 12. 2003 tyto své povinnosti neplnil a dluží na pojistném na sociální zabezpečení a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti za zaměstnance společnosti částku 82 358,51 Kč, na pojistném na zdravotní pojištění částku 33 083 Kč a na zálohách na daň z příjmu fyzických osob ze závislé činnosti a z funkčních požitků částku 24 438 Kč.
Proti citovanému usnesení odvolacího soudu podal obviněný prostřednictvím svého obhájce JUDr. Jiřího Šabaty dovolání , ve kterém uvedl, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení a existuje zde extrémní rozpor mezi zjištěním soudů a provedenými důkazy, a odkázal na §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Naplnění uvedeného dovolacího důvodu spatřuje obviněný v tom, že v jeho případě se jedná o úmyslné trestné činy, avšak úmysl mu prokázán nebyl a ani být nemohl. Namítá, že v řízení před Krajským soudem v Brně došlo k porušení §2 odst. 5 a 6 tr. ř. Nebyly provedeny všechny důkazy potřebné pro náležité posouzení věci. Od počátku trestního stíhání obviněný svou vinu popírá. Dále pak ve svém dovolání podrobně popsal vývoj událostí, které předcházely jeho trestnímu stíhání. Ve druhé polovině roku 2003 chtěl ukončit činnost společnosti BM Masná výroba Letovice, neboť provozovna nesplňovala podmínky nově předepsané v rámci EU. Byl však kontaktován panem H., který mu nabídl spolupráci s příslibem společného podnikání do budoucna. Dále jej pan H. seznámil s panem L. a doporučil mu, aby jej zaměstnal, neboť má v oboru mnoho kontaktů, což obviněný učinil. Obviněný sám o sobě uvádí, že má v oboru účetnictví a podnikání velmi nízký stupeň zkušeností a nulový stupeň vzdělání. Vycházel proto dlouhou dobu právě z informací pana L. Dohodnuté podmínky ohledně toho, jak má obviněného informovat, však pan L. v části obchodních případů nedodržoval.
Obviněný byl náhodně svědkem, že na Jatka Kunštát byla dovezena dodávka drůbeže, která byla složena do prostor firmy Ing. B., přičemž byla však určena pro firmu obviněného. Ze strany pana H. mu pak bylo vysvětleno, že firma Ing. B. má velmi špatnou pověst u dodavatelů z důvodu špatné finanční kázně, tedy by jí dodavatelé žádné zboží nedodali. Byl přitom ujištěn, že zboží jeho firmě bude uhrazeno, což se však nestalo. Obviněný poukázal na svědecké výpovědi, ze kterých vyplývá, že byl do situace takto vmanipulován.
Obviněný má za to, že v jeho jednání nelze spatřovat podvodný úmysl, neboť o odběrech zboží v okamžiku jejich provedení vůbec nevěděl. Pokud následně přistoupil na uznání závazku vůči dodavatelům, bylo to s vědomím pohledávky vůči firmě Ing. B. Tato byla vedena ve skutečné účetní evidenci panem Ing. D. Obviněný tak při uznání všech závazků postupoval s přesvědčením, že po uhrazení pohledávky firmou Ing. B. bude daný závazek uhrazen. Chybí zde proto zákonný znak subjektivní stránky podvodu.
K bodu II výroku o vině obviněný uvádí, že neplacení odvodů bylo vyvoláno druhotnou platební neschopností jeho firmy. On sám projevil snahu tuto situaci řešit a opakovaně s příslušnými poškozenými projednával sjednání splátkového kalendáře dle jeho možností. Nelze tedy v jeho jednání spatřovat trestní odpovědnost za trestný čin podle §147 tr. zák.
Dále obviněný vytýká soudu prvního stupně, že nevyhověl některým jeho důkazním návrhům. Jednalo se o výslech pana M. D. k prokázání existence pohledávky za firmou Ing. B, dále návrh na provedení kontroly finančním úřadem ve firmě Ing. B. a návrh, aby z Okresní veterinární zprávy v Blansku byly vyžádány tzv. veterinární průvodky za rok 2004. Obviněný popírá pravost svých podpisů na výdajových pokladních dokladech v období roku 2004 a ledna až února 2005. Připomíná také, že svědkyně O. O. v době, kdy se měly uskutečňovat neuhrazené odběry zboží, již v jeho firmě nepracovala. Uzavírá, že soudem prvního stupně nebyly provedeny důležité a rozhodující důkazy, což je v rozporu s ústavními nálezy III. ÚS 84/94, III. ÚS 166/95 apod. Nakonec obviněný ještě namítá nenaplnění podmínek ustanovení §88 odst. 1 tr. zák. pro právní kvalifikaci podle §250 odst. 4 tr. zák. Shora uvedené okolnosti podle něj naznačují, že v jeho případě nejsou splněny podmínky pro použití vyšší trestní sazby. Nakonec obviněný pouze konstatuje, že pokud by soudy náležitě vážily všechny skutečnosti, nemohly by jeho jednání takto kvalifikovat ani při zachování skutkových zjištění.
Ve svém dovolání ovšem obviněný neučinil žádný návrh, jak by měl dovolací soud rozhodnout. Z tohoto důvodu musela být věc vrácena soudu prvního stupně k postupu podle §265h odst. 1 tr. ř. Na výzvu soudu prvního stupně pak obviněný doplnil své dovolání podáním, ve kterém znovu zopakoval část svých dovolacích námitek, jako například to, že nejednal v úmyslu provedené odběry neuhradit, v okamžiku odebrání zboží o nich ani nevěděl. V závěru pak navrhl, aby dovolací soud napadené rozhodnutí zrušil podle §265k tr. ř. a sám rozhodl tak, že obviněného zprostí obžaloby, případně aby věc vrátil příslušnému soudu k novému projednání a rozhodnutí.
K dovolání obviněného se vyjádřila nejvyšší státní zástupkyně prostřednictvím státní zástupkyně činné u Nejvyššího státního zastupitelství. Ta po shrnutí předchozího řízení a obsahu obviněným podaného dovolání konstatovala, že námitkou týkající se zavinění ve skutečnosti obviněný napadá skutkové závěry a opírá se o tvrzení uváděná v rámci své permanentní, avšak již vyvrácené obhajoby. Dovolatel proto nemohl po obsahové stránce naplnit uplatněný dovolací důvod ani jiný z dovolacích důvodů podle §265b odst. 1 tr. ř. Povaha odůvodnění dovolání obviněného není způsobilá naplnit podmínky dovolacího přezkumu na podkladě výjimečného zásahu do přisouzeného skutkového stavu věci, ke kterému by bylo možno přistoupit za stavu zřejmého nesouladu se způsobem jeho právního posouzení. Dovolatel sice poukázal na to, že právní závěry jsou v rozporu s provedenými důkazy a tím i v rozporu a čl. 90 Ústavy a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod opíraje se o nálezy Ústavního soudu evidentně řešící podmínky zásahu do skutkového stavu v jiném než v dovolacím řízení. Takový závěr by však byl ve vztahu k prvé částí výroku o vině reálný pouze tehdy, pokud by právní závěr o podvodném záměru obviněného nevyplynul z provedeného dokazování. Důkazy byly však ze strany soudů obou stupňů přesvědčivě vyhodnoceny a na jejich skutkovém podkladě byl přijat spolehlivý závěr o dovolatelově úmyslném zavinění. Státní zástupkyně dále mimo dovolací řízení poukázala na tyto skutkové závěry a zhodnotila je. Podle státní zástupkyně sám obviněný námitkou, že jednal s přesvědčením, že vzniklé závazky bude moci uhradit po inkasu finančních prostředků od odběratelů společnosti BM MVL, potvrzuje, že měl povědomí o dlouhodobě neuspokojivé finanční situaci společnosti, která mu bránila v uhrazování závazků. Přitom ani případná důvodnost očekávaného finančního efektu z vypořádaných pohledávek firmy BM MVL (které však nebyly prokázány) by jako budoucí nejistá událost nemohla dovolatele zbavit odpovědnosti za podvodné odběry zboží ve finanční situaci, která splnění jeho závazků aktuálně nedovolovala.
Státní zástupkyně shrnula, že na podkladě skutkových zjištění je zcela správný závěr soudů o úmyslném zavinění podle §4 písm. a) tr. zák. Vyzdvihla přitom zjištění o postupném snižování platební morálky, jehož cílem bylo vzbudit důvěru poškozených tak, aby obchodní kontakty pokračovaly co nejdéle. Ani námitku, že nebyla naplněna právní kvalifikace podle §250 odst. 1, 4 tr. zák. z hlediska podmínek podle §88 odst. 1 tr. zák. po stránce materiální, nepodložil dovolatel jinou než skutkovou argumentací. Podle státní zástupkyně nelze ovšem přehlédnout výši škody blížící se dvojnásobku kvalifikované hranice škody značného rozsahu (státní zástupkyně měla zřejmě namysli „velkého rozsahu“) a dále skutečnost, že škoda byla způsobena v rámci pokračující trestné činnosti páchané po delší dobu.
Na témže argumentačním podkladě pak dovolatel zpochybnil zbývající část výroku o vině trestným činem podle §147 odst. 1 tr. zák. ani v tomto případě však nejsou námitky dovolatele přezkoumatelné v dovolacím řízení z důvodu jejich výlučně skutkové povahy a nejsou zohlednitelné ani z titulu výjimečně splněných podmínek zásahu do skutkového stavu věci, neboť po stránce skutkové nevycházejí z těch okolností dovolatelova jednání, které se staly pro posouzení jeho viny ve smyslu §147 odst. 1 tr. zák. rozhodnými.
Závěrem vyjádření tedy státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud České republiky obviněným podané dovolání podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl, jako podané z jiných důvodů, než které jsou uvedeny v §265b odst. 1 tr. ř., a toto rozhodnutí učinil v souladu s §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací(§265c tr. ř.) nejprve shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. a), h) tr. ř.], bylo podáno v zákonné lhůtě, jakož i na místě, kde je lze učinit (§265e odst. 1 tr. ř.), a bylo podáno oprávněnou osobou [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.].
Vzhledem k tomu, že lze dovolání podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., musel Nejvyšší soud dále posoudit otázku, zda lze dovolatelem uplatněné dovolací důvody považovat za důvody uvedené v citovaném ustanovení zákona, jejichž existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem. V úvahu přitom přicházelo posouzení pouze ve vztahu k ustanovení odstavce prvního §265b tr. ř.
Obviněný označuje jako dovolací důvod ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. K tomuto je třeba v obecné rovině uvést následující:
Podle citovaného ustanovení lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Z toho plyne, že v rámci rozhodování o dovolání vychází Nejvyšší soud zásadně ze skutkových zjištění provedených soudy v předchozím řízení a pouze hodnotí, zda tato skutková zjištění byla z hlediska hmotného práva správně posouzena. Není tedy možné namítat nic proti samotným skutkovým zjištěním soudu, proti tomu, jak soud hodnotil důkazy, v jakém rozsahu provedl dokazování, jak postupoval při provádění důkazů, apod. V tomto směru totiž nejde o aplikaci hmotného práva, ale procesních předpisů, zejména ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř. o postupu orgánů činných v trestním řízení při zjišťování skutkového stavu a při hodnocení důkazů. Hmotně právní posouzení se pak týká především trestního práva hmotného, ale může se týkat i jiných právních odvětví (k tomu srov. č. 36/2004 Sb. rozh. tr., str. 299). Nesprávnost může spočívat v tom, že soud nesprávně aplikuje normu hmotného práva tím, že buď použije jiný právní předpis či jiné ustanovení nebo použije správný právní předpis a jeho správné ustanovení, ale nesprávně je vyloží. Nesprávnost může rovněž spočívat v chybně posouzené předběžné otázce. Je třeba dodat, že v žádném z dalších ustanovení §265b odst. 1 trestní řád nepřipouští jako důvod dovolání, že by rozhodnutí bylo založeno na nesprávném nebo neúplném skutkovém zjištění. Z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř., je dovolání podáno i v případě, kdy je v něm sice citováno některé z ustanovení §265b tr. ř., ale ve skutečnosti jsou vytýkány vady, které zákon jako důvod dovolání nepřipouští.
Tak je tomu i v posuzovaném případě. Obviněný sice formálně tvrdí, že jím napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku, ve skutečnosti však brojí výhradně proti skutkovým zjištěním učiněným v předchozím řízení, čímž podložil také námitku nenaplnění subjektivní stránky a námitku nesplnění okolností podmiňujících použití vyšší trestní sazby podle §88 odst. 1 tr. zák.
Nejvyšší soud v tomto směru odkazuje na usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 10. 2007, sp. zn. I. ÚS 1692/07, v němž jmenovaný soud konstatoval, že „Nejvyšším soudem vyslovený závěr na dosah dovolacího důvodu zakotveného v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. odpovídá ustálenému judiciálnímu výkladu, který byl ze strany Ústavního soudu opakovaně při posouzení jeho ústavnosti akceptován, a to nejen v rozhodnutích, na něž odkázal dovolací soud (srov. např. i usnesení sp. zn. III. ÚS 282/03).“ Totéž Ústavní soud konstatoval v usnesení ze dne 5. 2. 2009, sp. zn. III. ÚS 3272/07, v němž ještě dodal: „Ústavní soud se proto ztotožňuje se stanoviskem Nejvyššího soudu, podle kterého dovolací námitky, které se týkají skutkových zjištění a hodnocení důkazů, jsou mimo rámec dovolacího důvodu o nesprávném právním posouzení věci.“.
Jak již bylo výše zmíněno, označení konkrétního dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení §265b tr. ř. nemůže být jen formální, neboť pouze skutečná existence zákonného dovolacího důvodu, nikoli jen jeho označení, je zároveň zákonnou podmínkou i rámcem, v němž dochází k přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05). Z hlediska základních práv garantovaných Listinou základních práv a svobod a mezinárodněprávními instrumenty je pak nutno poukázat na to, že žádný z těchto právních aktů neupravuje právo na přezkum rozhodnutí o odvolání v rámci dalšího, řádného či dokonce mimořádného opravného prostředku. Zákonodárce tak mohl z hlediska požadavků ústavnosti věcné projednání dovolání omezit v rovině jednoduchého práva stanovením jednotlivých zákonných dovolacích důvodů, jejichž existence je pro přezkum pravomocného rozhodnutí v dovolacím řízení nezbytná. Není-li existence dovolacího důvodu soudem zjištěna, neexistuje zákonná povinnost soudu dovolání věcně projednat (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 1. 2004, sp. zn. II. ÚS 651/02).
Nad rámec dovolacího řízení tak Nejvyšší soudu pouze dodává, že nalézací soud v daném případě provedl velmi rozsáhlé dokazování, které podrobně zhodnotil ve svém rozhodnutí, což k námitkám obviněného učinil opětovně i odvolací soud. Nutno podotknout, že v odvolání uplatnil obviněný prakticky totožné námitky jako nyní v dovolacím řízení. S těmito námitkami se přitom odvolací soud logicky a podrobně vypořádal. Nebylo by namístě zde závěry soudů obou stupňů opakovat. Odvolací soud také řádně zdůvodnil, proč nevyhověl dodatečným důkazním návrhům obviněného. Pouze ve stručnosti proto Nejvyšší soud zdůrazňuje, že již nalézací soud logicky a poukazem na konkrétní důkazy zdůvodnil závěr, že obviněný věděl o uskutečněných odběrech zboží.
Nalézacím soudem zjištěná platební morálka obviněného spočívající v tom, že nejprve byla odběratelům uhrazena jedna faktura celá, druhá z poloviny a dále již faktury hrazeny nebyly, přičemž dodavatelé pak byli „uklidňováni“ pomocí uznání závazku, pak koresponduje i s druhou částí trestné činnosti obviněného kvalifikované podle §147 odst. 1 tr. zák. K tomu obviněný uvádí, jednak že byl v danou dobu v druhotné platební neschopnosti (což však ze skutkových zjištění nevyplývá), jednak i to, že měl snahu uhradit pojistné a zálohu na daň z příjmu a opakovaně s příslušnými poškozenými projednával sjednání splátkového kalendáře. Pomineme-li, že tuto svou námitku obviněný rovněž odůvodňuje tak, že to nekoresponduje se skutkovým stavem zjištěným z provedených důkazů, je vhodné připomenout právní závěr konstatovaný Nejvyšším soudem v rozhodnutí ze dne 25. 9. 2001, sp. zn. 7 Tz 228/2001: „Vzhledem k častým případům tvrzení, že špatná finanční situace, případně druhotná platební neschopnost byla důvodem neodvedení zákonem předepsaných plateb je rovněž nutno k otázce subjektivní stránky tohoto trestného činu uvést, že v případě takových déle trvajících jednání bude naplnění subjektivní stránky zpravidla zřejmé právě z délky doby neplnění zákonných povinností sražené částky odvádět. Z výše uvedené skutečnosti tedy vyplývá, že pokud podnikatel zjistí, že není schopen zajistit pokrytí nákladů provozu podniku, platy zaměstnanců a odvod sražených částek, musí takové podnikání ukončit, tj. je povinen při vedení svého podniku přizpůsobit hospodaření tak, aby mohl dostát své povinnosti plynoucí mu z ustanovení §147 tr. zák.“.
Konečně pak k námitce obviněného, že nebyly naplněny podmínky ustanovení §88 odst. 1 tr. zák. pro právní kvalifikaci podle §250 odst. 4 tr.zák.nad rámec dovolacího řízení Nejvyšší soud odkazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu č. 34/1976-I Sb. rozh. tr. s tím, že v daném případě již jen z rozsahu trestné činnosti, doby jejího páchání a výše způsobené škody se podmínky §88 tr. zák. jeví být naplněny, jak to zhodnotil nalézací soud na str.70 rozsudku.
Vzhledem ke shora uvedenému dospěl Nejvyšší soud k závěru, že obviněný M. B. podal dovolání z jiných důvodů, než jsou uvedeny v ustanovení §265b odst. 1 tr. ř., a proto postupoval podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. a jeho dovolání odmítl, aniž se dále zabýval jím napadeným rozhodnutím a řízením jemu předcházejícím podle §265i odst. 3 až 5 tr. ř. O odmítnutí dovolání Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 7. dubna 2010
Předseda senátu:
JUDr. Karel Hasch