ECLI:CZ:NS:2010:11.TDO.154.2010.1
sp. zn. 11 Tdo 154/2010
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 25. května 2010 o dovolání obviněného M. Z., proti usnesení Krajského soudu v Brně, pobočka ve Zlíně, ze dne 8. října 2009, sp. zn. 6 To 369/2009, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Uherském Hradišti pod sp. zn. 18 T 15/2009, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného M. Z. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Uherském Hradišti ze dne 27. dubna 2009, sp. zn. 18 T 15/2009, byl obviněný M. Z. uznán vinným trestným činem krádeže podle §247 odst. 1 písm. a), b) tr. zák. a byl mu za to uložen trest odnětí svobody v trvání čtyř měsíců, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání osmnácti měsíců.
Podkladem pro závěr o vině obviněného se stalo zjištění, že dne 1. 4. 2008 kolem 21.00 hodin v U. H. na ul. V. v domě, v němž je umístěna provozovna baru D. majitelky M. V., se zde ukryl před uzavřením provozovny a po uzamčení objektu provozovnu prohledal, odcizil odtud finanční hotovost ve výši nejméně 5 747,- Kč a zkonzumoval zde občerstvení v nestanovené výši, přičemž byl dne 2. 4. 2008 kolem 10.30 hodin zadržen hlídkou Policie ČR v prostoru toalety, když v noční době od 1. 4. 2008 do 2. 4. 2008 odcizil peněžní hotovost z kasírovací peněženky hnědé barvy volně odložené pod pultem, dále finanční hotovost umístěnou v kovových mincích pod barem a finanční hotovost umístěnou ve skleničce nad peněženkou zv. flek, kdy tuto odcizenou finanční hotovost umístil
- ve svých botách, kam umístil bankovky, a to 1 ks bankovky 500,- Kč, 5 ks bankovek 200,- Kč, 11 ks bankovek 100,- Kč a 12 ks bankovek 50,- Kč, dále sem umístil mince, a to 1 ks 50,- Kč, 11 ks 20,- Kč, 6 ks 10,- Kč, 5 ks 5,- Kč, 9 ks 2,- Kč, 2 ks 1,- Kč a 4 ks 0,50 Kč, tedy celkem 3 577,- Kč,
- v odpadkovém koši, kde ve 3 krabičkách od cigaret umístil mince, a to 20 ks 20,- Kč, 69 ks 10,- Kč, 9 ks 5,- Kč, 60 ks 2,- Kč a 35 ks 1,- Kč, tedy celkem 1 290,- Kč,
- v prostoru za reproduktory, kam umístil bankovky, a to 3 ks bankovek 100,- Kč a 3 ks bankovek 50,- Kč, tedy celkem 450,- Kč,
- v peněžence černé barvy, kam umístil celkem nejméně 430,- Kč,
a zkonzumoval přesně nezjištěné množství alkoholu, nealkoholických nápojů a pochutin, čímž způsobil M. V. odcizením věcí celkovou škodu ve výši nejméně 5 747,- Kč.
O odvolání obviněného rozhodl Krajský soud v Brně - pobočka ve Zlíně napadeným usnesením ze dne 8. října 2009, sp. zn. 6 To 369/2009, tak, že je podle §256 tr. ř. zamítl.
Proti tomuto rozhodnutí odvolacího soudu podal obviněný M. Z. prostřednictvím svého obhájce dovolání, přičemž uplatnil dovolací důvody uvedené v ustanovení §265b odst. 1 písm. d) a e) tr. ř.
Obviněný v odůvodnění tohoto mimořádného opravného prostředku namítl, že dovolání podává „do rozhodnutí o druhu a výši trestu“. V době spáchání posuzovaného trestného činu i po celou dobu trestního řízení byl obviněný osobou zbavenou způsobilosti k právním úkonům, tedy nebyl schopen posoudit a ovládat své jednání ani účastnit se projednání své trestní věci před soudem. Soudy ale v posuzovaném případě dospěly k opačnému závěru, když vycházely toliko ze závěrů znalce, s nímž byl obviněný krátkodobě v kontaktu v průběhu přípravného řízení. Nesprávný je také závěr soudů o existenci úmyslu obviněného krást. Obviněný byl ve skutečnosti v herně náhodně uzamčen, o čemž svědčí i nedostatečné uschování údajně odcizených věcí i skutečnost, že, ač mohl, hernu po celou noc neopustil. Zda pracovnice herny její prostory před uzamčením pořádně kontrolovaly, soudy dostatečně nezjišťovaly. Dovolatel dále namítl, že o jeho odvolání bylo rozhodnuto v jeho nepřítomnosti, ačkoliv byl v době veřejného zasedání nemocen, a tuto skutečnost sdělil soudu prostřednictvím obhájce a na své účasti u zasedání trval. Tím mělo dojít k porušení práva na spravedlivý proces a k porušení zásady materiální pravdy. Konečně není správné ani tvrzení nalézacího soudu, že v řízení nebyl dán důvod k uplatnění postupu podle §307 tr. ř. pro nedostatečnou snahu obviněného.
Dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí Krajského soudu v Brně - pobočka ve Zlíně zrušil a věc mu vrátil k novému projednání a rozhodnutí.
Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství v rámci svého vyjádření k dovolání obviněného uvedla, že ačkoliv obviněný v dovolání formálně odkázal na dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. d) a e) tr. ř., ve skutečnosti svými námitkami brojí proti učiněným skutkovým zjištěním a rozsahu provedeného dokazování. Pokud jde o neúčast obviněného na veřejném zasedání odvolacího soudu, tak obviněný se nedostavil bez omluvy, přestože byl řádně a včas předvolán, byl však zastupován svým obhájcem. Nelze tedy dospět k závěru, že by konáním veřejného zasedání v nepřítomnosti obviněného bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces.
Protože námitky obviněného nejsou způsobilé naplnit žádný zákonný dovolací důvod podle §265b tr. ř., státní zástupkyně v rámci svého vyjádření navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl, jako podané z jiného než zákonného dovolacího důvodu.
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání je přípustné, bylo podáno včas, oprávněnou osobou a vykazuje zákonem vyžadované obsahové a formální náležitosti, dospěl k následujícím závěrům:
V prvé řadě považuje Nejvyšší soud za nutné uvést, že ačkoliv obviněný v dovolání výslovně uvádí, že jej podává do výroku o druhu a výši uloženého trestu, z jeho obsahu je zřejmé, že tento výrok napadl toliko formálně, když ve skutečnosti jeho námitky směřují proti závěrům soudů o jeho vině trestným činem krádeže podle §247 odst. 1 písm. a), b) tr. zák.; obviněný tedy svými námitkami ve skutečnosti napadá ve věci učiněný výrok o vině, a to z důvodů podle §265b odst. 1 písm. d) a e) tr. ř.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. d) tr. ř. je dán v případech, kdy byla porušena ustanovení o přítomnosti obviněného v hlavním líčení nebo ve veřejném zasedání. Uplatnění citovaného dovolacího důvodu tedy předpokládá, že se v rozporu se zákonem konalo hlavní líčení nebo veřejné zasedání v nepřítomnosti obviněného, ač mu měla být jeho přítomnost umožněna nebo zajištěna. Takovým postupem soudu byl pak obviněný zkrácen na svém právu, aby jeho věc byla projednána v jeho přítomnosti a mohl se tak vyjádřit ke všem prováděným důkazům (srov. čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, publikované pod č. 2/1993 Sb., čl. 6 odst. 1, 3 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, publikované pod č. 209/1992 Sb.).
Obviněný naplnil zákonný požadavek uplatnění dovolacího důvodu předpokládaného ustanovením §265b odst. 1 písm. d) tr. ř. námitkami, jejichž podstatou je tvrzení, že odvolací soud pochybil, pokud veřejné zasedání (obviněný zde má na mysli veřejné zasedání, které se konalo dne 8. října 2009) konal přesto, že se obviněný předem řádně omluvil a vyjádřil svůj zájem být projednání svého odvolání přítomen. Nejvyšší soud však dospěl k závěru, že jde o námitky zjevně neopodstatněné.
Účelem práva obviněného na projednání věci v jeho přítomnosti je zejména zajistit mu reálnou možnost vyjádřit se před soudem k tomu, co je mu v obžalobě kladeno za vinu, a k důkazům, na nichž je obžaloba založena. Trestní řád stanoví odchylně podmínky, za nichž lze konat v nepřítomnosti obviněného hlavní líčení před soudem prvního stupně a podmínky, za nichž lze takto jednat ve veřejném zasedání odvolacího soudu. Zatímco v hlavním líčení, které je těžištěm a vyvrcholením procesu dokazování, bude přítomnost obviněného pravidlem, zákonné podmínky pro konání veřejného zasedání odvolacího soudu tak rigorózně stanoveny nejsou (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 8. října 2002, sp. zn. 5 Tdo 749/2002).
Pro přítomnost obviněného při veřejném zasedání nemá trestní řád obdobné ustanovení jako pro přítomnost při hlavním líčení (§202 tr. ř.). Toto ustanovení se pro veřejné zasedání neuplatní ani za použití §238 tr. ř., neboť ustanovení o hlavním líčení se přiměřeně použijí jen na veřejnost, řízení, počátek a odročení veřejného zasedání, zatímco přítomnost osob u veřejného zasedání upravují odchylně od hlavního líčení zejména ustanovení §234 tr. ř. (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 29. ledna 2007, sp. zn. 11 Tdo 1457/2006).
Obecné ustanovení §234 tr. ř. přítomnost obviněného při veřejném zasedání neupravuje. Na nutnost účasti obviněného však lze usuzovat buď podle toho, zda jej soud ve smyslu ustanovení §233 odst. 1 tr. ř. o veřejném zasedání pouze vyrozuměl (tedy nepokládal jeho přítomnost u veřejného zasedání za nezbytnou a toliko mu umožnil se jej účastnit), nebo zda jej k němu předvolal (čímž by dal najevo, že jeho přítomnost je nutná), anebo s ohledem na ustanovení §263 odst. 4 tr. ř., který stanoví, že v nepřítomnosti obviněného, který je ve vazbě nebo ve výkonu trestu odnětí svobody, lze veřejné zasedání odvolacího soudu konat jen tehdy, jestliže obviněný výslovně prohlásí, že se účasti při veřejném zasedání vzdává (např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. října 2002, sp. zn. 5 Tdo 749/2002, ze dne 12. září 2002, sp. zn. 6 Tdo 499/2002 a ze dne 11. června 2003, sp. zn. 5 Tdo 442/2003). V posuzovaném případě nebyl obviněný v době konání veřejného zasedání odvolacího soudu ani ve vazbě, ani ve výkonu trestu odnětí svobody, proto případná aplikace ustanovení §263 odst. 4 tr. ř. nepřicházela v úvahu.
S ohledem na ústavní právo obviněného vyplývající z ustanovení čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod je třeba umožnit obviněnému účast ve veřejném zasedání též v případě, kdy na tom on sám trvá, výslovně projeví svůj zájem se veřejného zasedání zúčastnit, a svou neúčast omluví takovými důvody, které lze akceptovat a které mu objektivně brání se veřejného zasedání zúčastnit (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. června 2003, sp. zn. 5 Tdo 442/2003, nebo nález Ústavního soudu ze dne 15. února 2006, sp. zn. II. ÚS 648/05, uveřejněný pod č. 37/2006 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu).
Z obsahu spisu v posuzovaném případě je zřejmé, že obviněný M. Z. byl o konání veřejného zasedání odvolacího soudu dne 8. října 2009 pouze vyrozumíván (vzorem 7a „tr. ř.“ – viz Sdělení Ministerstva spravedlnosti ze dne 20. 4. 2004, č. j. 20/2004 - Org., uveřejněné pod č. 1/2004 Sbírky instrukcí a sdělení Ministerstva spravedlnosti – srov. pokyn k nařízení neveřejného zasedání na č. l. 196), a tedy odvolací soud jeho účast na něm nepokládal za nutnou, přičemž vyrozuměním o jeho konání mu poskytl možnost se veřejného zasedání osobně účastnit. Vyrozumění o veřejném zasedání s datem konání 8. října 2009 bylo obviněnému řádně doručeno dne 31. srpna 2009 (viz doručenka připojená k č. l. 196).
K veřejnému zasedání dne 8. října 2009 se obviněný bez omluvy nedostavil. Na zasedání přítomný obhájce obviněného se k nepřítomnosti obviněného nijak nevyjádřil, soud tedy neinformoval o důvodech nepřítomnosti obviněného ani o jeho vůli se veřejného zasedání zúčastnit (srov. protokol na č. l. 198). Soud pak vyhlásil usnesení, že veřejné zasedání bude provedeno v nepřítomnosti obviněného M. Z., ve věci dále jednal a o odvolání obviněného rozhodl v jeho nepřítomnosti.
Důvodem, který lze akceptovat a který obviněnému objektivně brání účastnit se veřejného zasedání, a je tedy pro jeho neúčast omluvitelný, může být pochopitelně i jeho nemoc; ta ale musí být soudu doložena lékařskou zprávou, z níž musí být zřejmé, že zdravotní potíže obviněného jsou takového rázu, že vylučují jeho účast na veřejném zasedání soudu. To však není posuzovaný případ obviněného. Obviněný svou účast na veřejném zasedání, ač byl řádně předvolán, neomluvil (a to ani osobně ani, jak tvrdí v dovolání, prostřednictvím svého obhájce), soudu svou v dovolání tvrzenou nemoc (a to ani později) nijak nedoložil a ani nedal soudu nijak najevo, že má zájem se veřejného zasedání osobně účastnit. Postupu odvolacího soudu, který v této situaci konal veřejné zasedání v jeho nepřítomnosti, tak v posuzovaném případě nelze nic vytknout.
Postupem odvolacího soudu nebylo porušeno ani právo obviněného na obhajobu specifikované především v čl. 37 a 38 Listiny základních práv a svobod. Jak již bylo výše uvedeno, obviněný byl o konání veřejného zasedání odvolacího soudu pouze vyrozumíván, odvolací soud tedy jeho účast nepokládal za nutnou, neboť ve věci nemělo být, a ani ve skutečnosti nebylo, prováděno žádné další dokazování (ani obviněný v odvolání provedení dalších důkazů nenavrhoval). Průběhu veřejného zasedání se nadto účastnil obhájce obviněného (srov. protokol na č. l. 198); tím byla řádná obhajoba práv obviněného zajištěna.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. e) tr. ř. je dán v případech, kdy proti obviněnému bylo vedeno trestní stíhání, ačkoliv podle zákona bylo nepřípustné. Tento dovolací důvod tedy spočívá v tom, že ve věci existoval některý z obligatorních důvodů podle §11 odst. 1, 4 tr. ř. nebo §11a tr. ř., pro který nelze trestní stíhání zahájit, a bylo-li již zahájeno, musí být zastaveno. Dovolací důvod se týká jen nepřípustnosti trestního stíhání podle těchto jmenovaných ustanovení, jiné namítané vady, byť se týkají průběhu trestního stíhání, tento dovolací důvod založit nemohou (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu uveřejněné pod č. 38/2005 Sb. rozh. tr.).
Pokud tedy jako v posuzovaném případě dovolatel namítl, že jeho trestní stíhání bylo nepřípustné, neboť obviněný je zbaven způsobilosti k právním úkonům a tato okolnost není v ustanovení §11 odst. 1, 4 nebo §11a tř. ř. jako okolnost zakládající nepřípustnost trestního stíhání uvedena, pak je zřejmé, že obviněný v této části podal dovolání z jiného než zákonného dovolacího důvodu, což by jinak opodstatňovalo jeho odmítnutí podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř.
Stejné závěry je pak třeba učinit i o té části dovolacích námitek, jimiž dovolatel patrně namítá nesprávné právní posouzení skutku jako trestného činu krádeže podle §247 odst. 1 písm. a) a b) tr. zák., a které by tak zdánlivě byly podřaditelné pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., byť dovolatel v rozporu s ustanovením §265f odst. 1 tr. ř. tento dovolací důvod vůbec nezmiňuje. Navíc těmito námitkami ve skutečnosti napadá ve věci učiněná skutková zjištění soudů a způsob, jakým soudy v posuzované věci provedly dokazování (např. ve vztahu k objasnění rozpoznávacích a ovládacích schopností obviněného a ke zjišťování jeho úmyslu zmocnit se cizích věcí) a dovolacímu soudu pak předkládá vlastní, od zjištění soudů odlišnou, verzi skutkového děje.
Jen pro úplnost Nejvyšší soud dodává, že výše citovaná skutková zjištění soudu prvního stupně, s nimiž se ztotožnil i odvolací soud, vykazují všechny zákonné znaky skutkové podstaty trestného činu krádeže podle §247 odst. 1 písm. a), b) tr. zák.
Obviněný si přisvojil cizí věc (tj. peníze v celkové částce 5 747 Kč) tím, že se jí zmocnil a způsobil škodu přesahující hranici 5 000 Kč (viz §89 odst. 11 tr. zák.) a při splnění dalších zákonných podmínek tak naplnil znaky trestného činu krádeže podle §247 odst. 1 písm. a) tr. zák.
Jestliže se obviněný ukryl v objektu provozovny baru a nechal se v něm uzamknout proto, aby zde odcizil peníze či jiné cizí věci, což poté realizoval, pak se trestného činu krádeže dopustil též formou vloupání podle §247 odst. 1 písm. b) tr. zák. Ve smyslu ustanovení §89 odst. 14 tr. zák. se vloupáním rozumí i lstivé vniknutí do uzavřeného prostoru. Za takový způsob provedení trestného činu krádeže lze pokládat i jednání pachatele, který se ukryje v uzamykaném objektu (např. v restauraci, baru) s tím, že později, tzn. po odchodu např. zaměstnanců restaurace, se zmocní v objektu se nacházejících cizích věcí.
Žádný ze zákonných dovolacích důvodů konečně nenaplňuje ani dovolací námitka ve vztahu k neuplatnění postupu soudů podle §307 tr. ř. (tj. nevyužití institutu podmíněného zastavení trestního stíhání) a Nejvyšší soud se proto ani touto námitkou obviněného nemohl nijak zabývat.
Nejvyšší soud tak dovolání obviněného M. Z. z důvodů shora již uvedených odmítl postupem podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř., jako dovolání zjevně neopodstatněné. Za splnění podmínek ustanovení §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak Nejvyšší soud učinil v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 25. května 2010
Předseda senátu:
JUDr. Antonín Draštík