ECLI:CZ:NS:2010:11.TDO.312.2010.1
sp. zn. 11 Tdo 312/2010
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky projednal v neveřejném zasedání konaném dne 24. června 2010 dovolání podané obviněným J. Š. proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 12. 8. 2009, sp. zn. 4 To 136/2009, jako soudu odvolacího, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Opavě pod sp. zn. 19 T 39/2008, a rozhodl takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného J. Š. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Opavě ze dne 18. 3. 2009, sp. zn. 19 T 39/2008, byl J. Š. uznán vinným trestným činem podvodu podle §250 odst. 1, 2 tr. zák., za který byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání osmi měsíců, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu jednoho roku a šesti měsíců.
Podle skutkových zjištění se trestného činu dopustil tím, že dne 19. 10. 2004 v O. jako podporovaný podnikatel při sjednávání dohody se společností Bohemia Troppau, o. p. s., Masarykova č. 342/39, Opava, o poskytnutí podpory Spolkové republiky Německo malým a středním podnikatelům v České republice formou věcného plnění lživě uvedl, že nemá žádné závazky po lhůtě splatnosti a že vůči němu není v právní moci žádné rozhodnutí, které by mohlo být důvodem soudní exekuce, a že takovéto řízení nebylo proti němu dle jeho vědomostí zahájeno, a ač věděl, že své povinnosti z této dohody řádně a včas plnit nebude, tj. zejména, že nebude tuto řádně splácet, předložil následně za účelem poskytnutí podpory shora označené společnosti fakturu ze dne 13. 11. 2004 vystavenou společností T. S. Bohemia s. r. o. a vylákal tak na společnosti Bohemia Troppau, o. p. s., podporu v částce 137.203,- Kč, když předložená faktura byla touto společností dne 19. 11. 2004 v této výši proplacena, čímž způsobil společnosti Bohemia Troppau, o. p. s., škodu ve shora uvedené výši.
Proti rozsudku podal obviněný odvolání, které Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne 12. 8. 2009, sp. zn. 4 To 136/2009, podle §256 tr. ř. zamítl.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal obviněný prostřednictvím své obhájkyně JUDr. Jaroslavy Heřmanové dovolání, kterým napadl usnesení odvolacího soudu v celém rozsahu. Ohledně dovolacího důvodu odkázal na ustanovení §265b odst. 1 písm. d), g) a l) tr. ř. a uvedl, že bylo jednáno bez jeho přítomnosti ve veřejném zasedání, „aniž byly splněny procesní podmínky stanovené pro takové rozhodnutí“, a že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku.
Naplnění dovolacích důvodů spatřuje obviněný v tom, že Krajský soud v Ostravě jednal v jeho nepřítomnosti, ačkoli v tu dobu nebyl již zastoupen obhájcem a neobdržel řádné předvolání k soudnímu jednání. Tvrzení, že měl toto zjistit telefonickým dotazem, není ničím podloženo. Na krajský soud nevolal a neměl možnost převzít předvolánku k jednání. Již před soudem prvního stupně docházelo k pochybení, pokud se jedná o doručování, které však nebylo způsobeno soudem, ale poštovními doručovateli. Soud prvního stupně dále neprovedl podle názoru obviněného podstatné důkazy, tvrzení poškozeného je zkreslené a neodpovídající. Jedná se o špatné hodnocení jeho žádosti ze strany Ing. R. N. a asistentky K. M., která veškeré podklady přebírala, byla informována o tom, že obviněný má dluhy a tuto skutečnost řádně nezaevidovala. Řada problémů podle obviněného vznikla tím, že mu nebylo řádně doručováno. Blíže neurčená osoba jednala jeho jménem, v tomto směru podal podnět k trestnímu stíhání. Nemohl mu být prokázán podvodný úmysl vylákat peněžní prostředky. Je pravdou, že probíhala civilní soudní řízení, avšak nejen proti obviněnému, ale i on měl žaloby proti osobám, které měly vůči němu závazky. Nebyl mu prokázán úmysl nedostát závazkům vůči společnosti Bohemia Troppau, o. p. s.
Obviněný pak závěrem svého dovolání navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky zrušil napadené usnesení odvolacího soudu a přikázal, aby věc byla v potřebném rozsahu znovu projednána a rozhodnuta.
K dovolání obviněné se vyjádřila nejvyšší státní zástupkyně prostřednictvím státní zástupkyně činné u Nejvyššího státního zastupitelství. Ta po shrnutí předchozího průběhu řízení a obsahu obviněným podaného dovolání uvedla, že dovolání bylo s ohledem na běh dovolacích lhůt podáno opožděně a navrhla, aby je Nejvyšší soud České republiky podle §265i odst. 1 písm. c) tr. ř. odmítl.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací
(§265c tr. ř.) nejprve zjistil, že dovolání obviněného je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. a), h) tr. ř.], že bylo podáno v zákonné lhůtě (tedy nikoli opožděně), jakož i na místě, kde je lze učinit (§265e odst. 1 tr. ř.), a že bylo podáno oprávněnou osobou [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.].
Obviněný namítá naplnění více dovolacích dovolacího důvodů, přičemž jim jednotlivé námitky nepodřazuje. K dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. d) tr. ř. je třeba v obecné rovině uvést následující:
Podle citovaného ustanovení lze dovolání podat, jestliže byla porušena ustanovení o přítomnosti obviněného v hlavním líčení nebo ve veřejném zasedání. Naplnění tohoto dovolacího důvodu tedy předpokládá, že se v rozporu s příslušnými zákonnými ustanoveními konalo hlavní líčení nebo veřejné zasedání v nepřítomnosti obviněného, ač mu měla být jeho přítomnost umožněna nebo zajištěna. Takovým postupem soudu byl pak obviněný zkrácen na svém právu, aby jeho věc byla projednána v jeho přítomnosti a mohl se tak vyjádřit ke všem prováděným důkazům (srov. čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod).
Tomuto dovolacímu důvodu odpovídají námitky obviněného, že mu nebylo doručeno předvolání k veřejnému zasedání, ani telefonicky nebyl o jeho konání informován. Účelem práva obviněného na projednání věci v jeho přítomnosti je zejména zajistit mu reálnou možnost vyjádřit se před soudem k tomu, co je mu v obžalobě kladeno za vinu, a k důkazům, na nichž je obžaloba založena. Trestní řád stanoví odchylně podmínky, za nichž lze konat v nepřítomnosti obviněného hlavní líčení před soudem prvního stupně a podmínky, za nichž lze takto jednat ve veřejném zasedání odvolacího soudu. Zatímco v hlavním líčení, které je těžištěm a vyvrcholením procesu dokazování, bude přítomnost obviněného pravidlem, zákonné podmínky pro konání veřejného zasedání odvolacího soudu tak přísně stanoveny nejsou (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. října 2002, sp. zn. 5 Tdo 749/2002).
Pro přítomnost obviněného při veřejném zasedání nemá trestní řád obdobné ustanovení jako pro přítomnost při hlavním líčení (§202 tr. ř.). Toto ustanovení se pro veřejné zasedání neuplatní ani za použití §238 tr. ř., neboť ustanovení o hlavním líčení se přiměřeně použijí jen na veřejnost, řízení, počátek a odročení veřejného zasedání, zatímco přítomnost osob u veřejného zasedání upravují odchylně od hlavního líčení zejména ustanovení §234 tr. ř. (srov. též Doc. JUDr. Pavel Šámal, Ph.D. a kolektiv, Trestní řád. Komentář. II. díl. 5. vydání. Praha: C. H. Beck 2005, str. 2017).
Obecné ustanovení §234 tr. ř. přítomnost obviněného při veřejném zasedání neupravuje. Na nutnost účasti obviněného však lze usuzovat buď podle toho, zda jej soud ve smyslu ustanovení §233 odst. 1 tr. ř. o veřejném zasedání pouze vyrozuměl (tedy nepokládal jeho přítomnost u veřejného zasedání za nezbytnou a toliko mu umožnil se jej účastnit), nebo zda jej k němu předvolal (čímž by dal najevo, že jeho přítomnost je nutná), anebo s ohledem na ustanovení §263 odst. 4 tr. ř., který stanoví, že v nepřítomnosti obviněného, který je ve vazbě nebo ve výkonu trestu odnětí svobody, lze veřejné zasedání odvolacího soudu konat jen tehdy, jestliže obviněný výslovně prohlásí, že se účasti při veřejném zasedání vzdává (např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. října 2002, sp. zn. 5 Tdo 749/2002, ze dne 12. září 2002, sp. zn. 6 Tdo 499/2002 a ze dne 11. června 2003, sp. zn. 5 Tdo 442/2003).
V daném případě je z referátu založeného na č. l. 592 spisu patrné, že Krajský soud v Plzni o veřejném zasedání obviněného pouze vyrozumíval. Ačkoli trestní řád v případě vyrozumění o veřejném zasedání o odvolání nevyžaduje doručení zásilky do vlastních rukou, z obálky založené na č. l. 613 je patrné, že odvolací soud takto postupoval (zřejmě v zájmu ochrany práv obviněného). Pakliže soud doručoval zásilku obviněnému do vlastních rukou a obviněný ji nepřevzal, ani si ji nevyzvedl u poskytovatele poštovních služeb (zásilka byla uložena od 16. do 27. 7. 2009), nastala dne 26. 7. 2009 ve smyslu §64 odst. 2 tr. ř. fikce doručení, i když se obviněný o uložení zásilky nedověděl. Obviněný v této souvislosti opakovaně zdůraznil, že se na adrese, na kterou mu byly v průběhu trestního řízení doručovány zásilky, zdržuje a zdržoval v danou dobu. Smyslem ustanovení §64 odst. 2 tr. ř. je bezpochyby zajistit adresátovi zásilky možnost seznámit se s jejím obsahem a relevantně procesně reagovat i v případě, že není ihned zastižen, protože se v místě bydliště krátkodobě nezdržuje, současně má ale toto ustanovení zabránit možným průtahům trestního řízení. Zákonodárce proto neklade na soud další povinnost ověřit, zda se adresát s obsahem zásilky také skutečně seznámil. Jestliže obviněný má zájem využít svých procesních práv a zúčastnit se veřejného zasedání, je na něm, aby si aktivně zajistil u poskytovatele poštovních služeb řádné doručování zásilek nebo si jinak opatřil informaci o konání veřejného zasedání, pokud si je vědom předchozích pochybení při doručování.
V daném případě obviněný tvrdí, že problémy se vyskytly již před soudem prvního stupně (zřejmě má na mysli doručení rozsudku soudu prvního stupně policejním orgánem, neboť předchozí zásilky, jak vyplývá ze spisu, byly doručeny standardně). Pokud se obviněný převzetí zásilek sám nevyhýbal, mohl již v této chvíli učinit opatření k nápravě, například i tím, že by soudu oznámil jinou adresu pro doručování apod. Nadto je třeba podotknout, že obviněný ničím nedoložil podání trestního oznámení na osobu, která měla jednat jeho jménem. Současně také den před konáním veřejného zasedání zaslal krajskému soudu e-mailem přípis (podle obsahu se jednalo o doplnění odvolání), tedy věděl, že věc se nachází u krajského soudu. Aniž by proto Nejvyšší soud hodnotil pravdivost tvrzení obviněného, že si datum konání veřejného zasedání telefonicky nezjišťoval, lze uzavřít, že odvolací soud při doručování vyrozumění o veřejném zasedání obviněnému nepochybil. Výše uvedeným postupem nebylo dotčeno ani právo obviněného, aby jeho věc byla projednána v jeho přítomnosti (srov. čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod).
Další námitky, jak bude dále vysvětleno, uplatněným ani jiným dovolacím důvodům neodpovídají. K dovolacímu důvodu podle ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je třeba v obecné rovině uvést následující:
Podle citovaného ustanovení lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Z toho plyne, že v rámci rozhodování o dovolání vychází Nejvyšší soud zásadně ze skutkových zjištění provedených soudy v předchozím řízení a pouze hodnotí, zda tato skutková zjištění byla z hlediska hmotného práva správně posouzena. Není tedy možné namítat nic proti samotným skutkovým zjištěním soudu, proti tomu, jak soud hodnotil důkazy, v jakém rozsahu provedl dokazování, jak postupoval při provádění důkazů, apod. V tomto směru totiž nejde o aplikaci hmotného práva, ale procesních předpisů, zejména ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř. o postupu orgánů činných v trestním řízení při zjišťování skutkového stavu a při hodnocení důkazů. Hmotně právní posouzení se pak týká především trestního práva hmotného, ale může se týkat i jiných právních odvětví (k tomu srov. č. 36/2004 Sb. rozh. tr., str. 299). Nesprávnost může spočívat v tom, že soud nesprávně aplikuje normu hmotného práva tím, že buď použije jiný právní předpis či jiné ustanovení nebo použije správný právní předpis a jeho správné ustanovení, ale nesprávně je vyloží. Nesprávnost může rovněž spočívat v chybně posouzené předběžné otázce. Je třeba dodat, že v žádném z dalších ustanovení §265b odst. 1 trestní řád nepřipouští jako důvod dovolání, že by rozhodnutí bylo založeno na nesprávném nebo neúplném skutkovém zjištění. Z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř., je dovolání podáno i v případě, kdy je v něm sice citováno některé z ustanovení §265b tr. ř., ale ve skutečnosti jsou vytýkány vady, které zákon jako důvod dovolání nepřipouští.
Předmětem dokazovaní je také subjektivní stránka trestného činu a v dovolacím řízení tak není možné přezkoumávat ani skutkové závěry, které soud v konkrétním případě právně posoudil jako úmysl. V projednávaném případě z popisu skutku vyplývá, že obviněný věděl, že své povinnosti řádně a včas nebude plnit, a současně při sjednávání dohody o poskytnutí podpory lživě uvedl, že nemá žádné závazky po lhůtě splatnosti. Později také předložil poškozené společnosti k proplacení fakturu, čímž vylákal poskytnutí podpory. Ačkoli by bylo možno okolnosti subjektivní stránky ve skutkové větě lépe vyjádřit, je zřejmé, že takto popsané jednání nepřipouští jiné právní posouzení, než že obviněný jednal úmyslně. Obviněný především tvrdí, že zástupce poškozené společnosti informoval o svých závazcích, což je však v rozporu se skutkovými zjištěními soudů a tedy tyto námitky neodpovídají žádnému dovolacímu důvodu. Nad rámec dovolacího řízení pak Nejvyšší soud dodává, že rozhodnutí obou stupňů nebudí žádné pochybnosti v tom směru, jak soudy k popsaným skutkovým závěrům dospěly.
Obviněný dále uplatnil i dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. K tomuto je třeba v obecné rovině uvést následující:
Uvedený dovolací důvod v sobě zahrnuje dvě alternativy. Podle první z nich je dán, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí. Jde tedy o případy, kdy bylo zamítnuto nebo odmítnuto obviněným podané odvolání proti rozsudku nalézacího soudu z formálních důvodů uvedených v §253 tr. ř. bez věcného přezkoumání podle §254 tr. ř., aniž by byly současně splněny procesní podmínky stanovené trestním řádem pro takový postup. Podle druhé z nich je uvedený dovolací důvod dán tehdy, když v řízení, které předcházelo vydání rozhodnutí o zamítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., byl dán některý z důvodů dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. Jde tedy o případy, kdy bylo zamítnuto obviněným podané odvolání proti rozsudku nalézacího soudu postupem podle §256 tr. ř., tj. po věcném přezkoumání odvolacím soudem podle §254 tr. ř. s tím, že jej odvolací soud neshledal důvodným.
Obviněný k tomuto dovolacímu důvodu uvedl pouze, že bylo jednáno bez jeho přítomnosti ve veřejném zasedání, „aniž byly splněny procesní podmínky stanovené pro takové rozhodnutí“. Tato formulace však s ohledem na podaný výklad dovolacího důvodu nedává smysl. Již z výkladu je ovšem patrné, že označený dovolací důvod nemohl být naplněn ani v jedné alternativě, neboť věc byla věcně přezkoumána a ani jeden z dalších dovolacích důvodů nebyl dán.
S ohledem na výše uvedené dospěl Nejvyšší soud k závěru, že napadeným rozhodnutím a jemu předcházejícím postupem k porušení zákona ve smyslu uplatněných dovolacích důvodů nedošlo. Dovolání obviněného proto pro jeho zjevnou neopodstatněnost podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl, a to v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 24. června 2010
Předseda senátu:
JUDr. Karel Hasch