ECLI:CZ:NS:2010:11.TDO.846.2010.1
sp. zn. 11 Tdo 846/2010
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 27. července 2010 o dovolání obviněného P. K., proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 30. září 2009, sp. zn. 9 To 431/2009, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Rakovníku pod sp. zn. 1 T 50/2008, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného P. K.
o d m í t á .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Rakovníku ze dne 23. července 2009, sp. zn. 1 T 50/2008, byl obviněný P. K. uznán vinným trestným činem podvodu podle §250 odst. 1, 2 tr. zák. a trestným činem zpronevěry podle §248 odst. 1, 2 tr. zák., a byl mu za to uložen souhrnný trest odnětí svobody v trvání dvou roků, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou. Soud zároveň zrušil výrok o trestu z rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 1. října 2008, sp. zn. 3 T 97/2008, a z trestního příkazu Okresního soudu v Kladně ze dne 8. července 2008, sp. zn. 6 T 96/2008, jakož i všechna další rozhodnutí na tyto výroky obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle §228 odst. 1 tr. ř. a §229 odst. 1 tr. ř. soud rozhodl o nároku poškozených na náhradu škody.
Stalo se tak na podkladě zjištění, že
1) dne 14. 7. 2006 v R. vylákal od P. P., částku 38.000,- Kč pod falešnou záminkou, že jí opatří osobní automobil zn. Hyundai Santa Fe údajně pocházející z majetku nejmenované leasingové společnosti, avšak žádné vozidlo jí neopatřil, peníze nevrátil a ponechal si je pro vlastní potřebu,
2) v září 2006 převzal prostřednictvím R. K. osobní automobil zn. VW Golf 1,8 Cabrio, v hodnotě nejméně 41.822,- Kč se závazkem, že pro majitele tohoto vozidla P. P., opatří zájemce o koupi auta a pak s jeho souhlasem je případně prodá, avšak tento závazek nesplnil, koncem roku 2006 je pak prodal V. K., a peníze z tohoto prodeje si ponechal.
O odvolání obviněného rozhodl Krajský soud v Praze napadeným usnesením ze dne 30. září 2009, sp. zn. 9 To 431/2009, tak, že je podle §256 tr. ř. zamítl.
Proti tomuto rozhodnutí odvolacího soudu podal obviněný P. K. prostřednictvím své obhájkyně dovolání, přičemž uplatnil dovolací důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Obviněný v odůvodnění tohoto mimořádného opravného prostředku namítl, že mu vina trestnými činy podvodu podle §250 odst. 1, 2 tr. zák. a zpronevěry podle §248 odst. 1, 2 tr. zák. nebyla dostatečně prokázána. V případě prvního jednání, které soudy kvalifikovaly jako trestný čin podvodu podle §250 odst. 1, 2 tr. zák., sama poškozená vypověděla, že to byla ona, kdo obviněného vyhledal a požádal o zprostředkování koupě automobilu, a také že jí po uzavření smlouvy bylo ke koupi nabídnuto několik automobilů, které ale odmítla, neboť se jí nelíbily. Soudy pominuly zjištění, že občanskoprávní závazek obviněného vůči poškozené nezanikl a trval i po celou dobu trestního řízení, dostatečně se nevypořádaly s výpověďmi svědka Š. a svědka W. a blíže se nezabývaly ani skutečností, zda obviněný vůbec objektivně mohl poškozené auto zajistit. V případě trestného činu zpronevěry podle §248 odst. 1, 2 tr. zák., pak nebyla řádně zjištěna subjektivní stránka tohoto trestného činu. Soudy se při jejím zjišťování nijak nezabývaly vlastnictvím předmětného vozidla (tedy že jeho skutečným vlastníkem byl svědek K.), obsahem závazku mezi obviněným a R. K., skutečností, že svědek K. i poškozený P. jsou známými obviněného, ani okolnostmi převodu vozidla na dopravním inspektorátu (převod vozidla nezajišťoval obviněný, ale domlouval si jej sám poškozený se svědkem K.). Podle dovolatele je ve věci dán extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními soudů. Dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud ve věci sám rozhodl podle §265m tr. ř., popř. aby zrušil napadené usnesení Krajského soudu v Praze a vrátil věc tomuto soudu k novému projednání a rozhodnutí.
Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství ve svém vyjádření k dovolání obviněného uvedla, že jeho námitky uplatněné v dovolání nelze podřadit pod uplatněný dovolací důvod a mezi provedeným dokazováním a skutkovými zjištěními soudů nelze nalézt ani dovolatelem tvrzený extrémní nesoulad. Skutková zjištění soudů v posuzovaném případě plně vyplývají z výsledků provedeného dokazování, přičemž hodnocení provedených důkazů soudy bylo zcela logické, přesvědčivé a nevzbuzující pochybnosti. V případě skutku pod bodem 1), soudy posouzeného jako trestný čin podvodu podle §250 odst. 1, 2 tr. zák., je ohledně podvodného úmyslu obviněného rozhodující především zjištění, že poškozené sliboval zprostředkovat koupi osobního automobilu, a to prostřednictvím nejmenované leasingové společnosti, kterou ani v průběhu trestního řízení nikterak nekonkretizoval, a ani nedoložil, zda s takovým obchodním subjektem byl ohledně koupě vozidla někdy v kontaktu. Poukázal-li dovolatel na nedostatek časového určení ve vztahu ke splnění jeho závazku, pak zjevně přehlíží výpověď poškozené a svědeckou výpověď P. K., z nichž vyplynulo, že obviněný měl svůj závazek vůči poškozené splnit po svém návratu z dovolené, jeho splnění však neustále oddaloval. Je sice pravdou, že poškozené později nabídl ke koupi jiná vozidla, s případnou akceptací nabídky se ale poškozeným již obviněného nepodařilo kontaktovat. Z výpovědi přítele obviněného svědka P. Š. v tomto směru nebylo možno vycházet, neboť jeho výpověď se vztahovala pouze k době po dokonání činu. V případě druhého ze skutků pak soudy nemohly akceptovat obhajobu obviněného, že mu bylo vozidlo předáno jako splátka dosud neuhrazeného dluhu, když z provedeného dokazování vyplynulo, že mu vozidlo bylo předáno pouze za účelem zprostředkování jeho prodeje. I tyto zjištěné skutečnosti pak byly soudy zcela odpovídajícím způsobem kvalifikovány jako trestný čin zpronevěry podle §248 odst. 1, 2 tr. zák. Dovolatelova argumentace, a to i přes formální proklamaci extrémního nesouladu, jím uplatněný dovolací důvod nenaplňuje. Státní zástupkyně v rámci svého vyjádření navrhla dovolání obviněného odmítnout postupem podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř., jako dovolání podané z jiného než zákonného dovolacího důvodu.
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání je přípustné, bylo podáno včas, oprávněnou osobou a vykazuje zákonem vyžadované obsahové a formální náležitosti dospěl k následujícím závěrům:
V obecné rovině je nutno zdůraznit a připomenout, že důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotně právnímu posouzení (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 5, 6 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. Jinak řečeno, v případě dovolání opírajícího se o dovolací důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. zákon vyžaduje, aby podstatou výhrad dovolatele a obsahem jím uplatněných dovolacích námitek se stalo tvrzení, že soudy zjištěný skutkový stav věci, popsaný v jejich rozhodnutí (tj. zejména v tzv. skutkové větě výrokové části, popř. blíže rozvedený či doplněný v odůvodnění), není takovým trestným činem, za který jej soudy pokládaly, neboť jimi učiněné skutkové zjištění nevyjadřuje naplnění všech zákonných znaků skutkové podstaty dovolateli přisouzeného trestného činu. Dovolatel tak s poukazem na tento dovolací důvod namítá, že skutek buď vykazuje zákonné znaky jiného trestného činu, anebo není vůbec žádným trestným činem. To pak znamená, že v případě dovolání podaného obviněným či v jeho prospěch dovolatel v rámci tohoto dovolacího důvodu uplatňuje tvrzení, že měl být uznán vinným mírnějším trestným činem nebo měl být obžaloby zproštěn, a to zejména odkazem na ustanovení §226 písm. b) tr. ř. (tj. že v žalobním návrhu označený skutek není žádným trestným činem).
K této problematice srov. též usnesení velkého senátu trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2006, sp. zn. 15 Tdo 574/2006, a č. 36/2004 Sb. rozh. tr., str. 298.
S ohledem na toto obecné konstatování je pak v posuzované věci zřejmé, že dovolatelem namítané vady nelze podřadit pod jím uplatněný dovolací důvod. Přestože dovolatel formálně namítá nesprávné právní posouzení skutku, jeho dovolací námitky, jež jsou blíže rozvedeny shora, směřují výhradně do oblasti skutkových zjištění. V dovolání není obsažena jediná námitka směřující proti vadné právní kvalifikaci činu obviněného. Dovolatel soudům obou stupňů vytýká nesprávné zjištění skutkového stavu věci, k němuž došlo v důsledku nesprávně provedeného dokazování (soudy podle dovolatele především nesprávně hodnotily provedené důkazy). Obviněný v dovolání uplatněnými námitkami ve skutečnosti napadá ve věci učiněná skutková zjištění a předkládá vlastní, od zjištění soudů odlišnou, verzi skutkového děje (obviněný se jednání kladeného mu za vinu nedopustil; v případě prvního skutku bylo jeho úmyslem zprostředkovat poškozené P. P. koupi vozidla, vozidla pak také poškozené za tímto účelem nabízel, ona si ale mezi nimi nevybrala, v případě druhého skutku byl vlastníkem vozidla svědek K., který jej obviněnému předal jako úhradu svého dluhu, který vůči němu měl, a přepis vozidla nezařizoval obviněný ale poškozený P. a svědek K.). Rovněž námitkami, jimiž zpochybňuje naplnění subjektivní stránky obou posuzovaných trestných činů, dovolatel ve skutečnosti napadá ve věci učiněná skutková zjištění a nesprávné posouzení skutku tak i zde namítá toliko formálně. Námitky dovolatele jsou ovšem z pohledu uplatněného dovolacího důvodu irelevantní a dovolací soud není oprávněn se jimi zabývat.
V posuzovaném případě přitom nelze dospět k závěru, že by učiněná skutková zjištění byla v extrémním nesouladu s provedenými důkazy (k tomu srov. např. rozhodnutí Ústavního soudu pod sp. zn. III. ÚS 84/94, III. ÚS 166/95, II. ÚS 182/02, nebo IV. ÚS 570/03), jak tvrdí obviněný v podaném dovolání. Z obsahu spisu v posuzované věci vyplývá, že nalézací soud provedl obsáhlé dokazování, v němž se zaměřil na všechny skutečnosti svědčící ve prospěch i v neprospěch obviněného v rozsahu nezbytném pro jeho rozhodnutí. Se všemi provedenými důkazy se soud náležitě vypořádal, přičemž podrobně a logicky vysvětlil, ze kterých důkazů a proč vycházel, a současně uvedl argumenty, které jej vedly k závěru, že obhajoba obviněného byla v případě obou skutků spolehlivě vyvrácena (srov. str. 3 – 8 rozsudku soudu prvního stupně a str. 3 – 6 usnesení odvolacího soudu). V této souvislosti též pečlivě zhodnotil, v čem spatřuje věrohodnost, popř. nevěrohodnost jednotlivých svědeckých výpovědí, stejně jako dalších ve věci provedených důkazů (srov. 3 a 5 rozsudku soudu prvního stupně).
Soudy v případě skutku popsaného pod bodem 1) výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně vycházely především ze vzájemně konzistentních svědeckých výpovědí poškozené P. P., P. K. a M. C., o jejichž věrohodnosti v řízení nevznikla žádná pochybnost, a ze kterých vyplynulo, že obviněný pod falešnou záminkou zprostředkování koupě vozidla tovární značky Hyundai Santa Fe z majetku nejmenované leasingové společnosti, převzal od poškozené jako zálohu částku ve výši 38.000,- Kč s tím, že předmětný vůz poškozené dodá po svém návratu z dovolené, k čemuž ale pro různé údajné, obviněným blíže nespecifikované, potíže, nedošlo, a i když obviněný o přibližně dva měsíce později nabídl poškozené ke koupi vozidla jiných továrních značek, jejichž koupi poškozená byla ochotna realizovat, na akceptaci nabídky poškozené nikdy později nereagoval, stal se zcela nekontaktním a zálohu, kterou převzal, poškozené nikdy nevrátil. Na základě těchto zjištění pak soudy dospěly k závěru, že obviněný po objektivní i subjektivní stránce naplnil skutkovou podstatu trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, 2 tr. zák. V případě jednání popsaného ve skutkové větě pod bodem 2) výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně, kde soudy dospěly k závěru, že jím obviněný po objektivní i subjektivní stránce naplnil skutkovou podstatu trestného činu zpronevěry podle §248 odst. 1, 2 tr. zák., pak soudy vycházely zejména ze vzájemně si korespondujících výpovědí svědka R. K. a poškozeného P. P. , a dále též ze svědeckých výpovědí V. K., A. Z. a J. J. a z odborného vyjádření znalce Vratislava Chytrého k ceně předmětného vozidla (č. l. 38 – 54), z nichž vyplynulo, že obviněný převzal od svědka K. vozidlo VW Golf 1,8 Cabrio v hodnotě přinejmenším 41.822,- Kč, které tento užíval společně s poškozeným vlastníkem vozidla P. P. s tím, že pro vlastníka vozidla opatří na toto vozidlo kupce a pak jej případně se souhlasem vlastníka i prodá, avšak tento závazek nesplnil, když vozidlo sám (v době, kdy poškozenému i svědkovi K. opakovaně tvrdil, že na vozidlo dosud kupce nesehnal) prodal svědku V. K. (vozidlo na dopravním inspektorátu převedl svědek K. poté, co mu obviněný předal příslušné formuláře již opatřené podpisem vlastníka vozidla) a peníze z prodeje si ponechal.
Je tedy zřejmé, že se soudy ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř. náležitě vypořádaly se všemi skutečnostmi důležitými pro své rozhodnutí a jejich právní závěry zcela zřetelně vyplývají z jimi učiněných skutkových zjištění. Nejde tak o případ, kdy jsou v soudním rozhodování učiněná skutková zjištění v extrémním nesouladu s provedenými důkazy.
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř. Jelikož Nejvyšší soud v posuzované věci shledal, že dovolání nebylo podáno z důvodů stanovených zákonem, rozhodl v souladu s §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. o jeho odmítnutí. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 27. července 2010
Předseda senátu:
JUDr. Antonín Draštík