ECLI:CZ:NS:2010:20.CDO.273.2008.1
sp. zn. 20 Cdo 273/2008
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Mikuška a soudkyň JUDr. Miroslavy Jirmanové a JUDr. Olgy Puškinové ve věci výkonu rozhodnutí oprávněné M. L., v.o.s. , proti povinnému L. R ., zastoupenému advokátkou, o zaplacení částky 323.511,30 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Liberci pod sp. zn. E 1258/98, o dovolání povinného proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci ze 30. 9. 2005, č. j. 36 Co 232/2005-77, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Shora označeným rozhodnutím krajský soud potvrdil usnesení z 24. 9. 2004, č. j. E 1258/98-59, jímž okresní soud nařídil výkon rozhodnutí. Odvolací soud uzavřel, že v souzené věci byly splněny všechny podmínky pro nařízení výkonu, zejména zdůraznil, že návrh na nařízení podala osoba aktivně legitimovaná, jíž svědčil exekuční titul. S odvolací námitkou povinného, že byl jako dlužník dopisem oprávněné z 9.4.1999 vyrozuměn o tom, že ta vymáhanou pohledávku postoupila společnosti A., spol. s r.o., se odvolací soud vypořádal závěrem, že ve fázi nařízení výkonu rozhodnutí soud otázku, zda byla pohledávka platným hmotněprávním úkonem skutečně postoupena, nezkoumá. Je-li soudu v exekučním řízení předložena listina prokazující ve smyslu §256 odst. 2 o. s. ř. právní nástupnictví, omezí se pouze na řešení otázky, zda tato listina formálně odpovídá požadavku zákona, a nepřezkoumává, zda se postoupení pohledávky stalo ve shodě s předpisy hmotného práva. Postoupení pohledávky a tedy i přechod práva ve smyslu uvedeného zákonného ustanovení soud tedy zkoumal pouze z formálních procesních hledisek. Dokud není přechod práva prokázán způsobem popsaným v ustanovení §256 o. s. ř., neztrácí oprávněný postavení aktivně legitimovaného účastníka, protože mu stále svědčí exekuční titul; věcnou legitimaci oprávněný tedy okamžikem uzavření postupní smlouvy neztrácí. Otázku, zda ve skutečnosti došlo k uzavření platné smlouvy o postoupení pohledávky, soud zkoumá teprve k návrhu povinného na zastavení výkonu rozhodnutí.
V dovolání, jehož přípustnost dovozuje – pouze – z ustanovení §238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. (aniž se tedy zabývá otázkou zásadního právního významu napadeného rozhodnutí) povinný namítá nesprávné právní posouzení věci. Naplnění dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. spatřuje v tom, že – ačkoli soudu oznámil postoupení vymáhané pohledávky, a přesto, že mu navrhl, aby oprávněnou poučil o nutnosti postupu podle §107a o. s. ř. – zaujal odvolací soud názor, že postup podle tohoto ustanovení je dispozičním právem oprávněné, a že tedy důvod ke splnění poučovací povinnosti neshledává. Za tohoto stavu, kdy v důsledku právního úkonu oprávněné přešlo právo z exekučního titulu na jiného, a oprávněná přesto nepodala návrh, aby nabyvatel práva vstoupil do řízení na její místo, nelze podle dovolatelova názoru ve vymáhání takového práva pokračovat, neboť oprávněná již není jeho nositelkou. Soud má v takovémto případě návrh na nařízení výkonu zamítnout, nebo již nařízený výkon rozhodnutí podle §268 odst. 1 písm. h) o. s. ř. „zamítnout“ (jde o zřejmou nesprávnost, dovolatel měl zajisté na mysli, a to již vzhledem k poukazu na posledně citované zákonné ustanovení, že soud má tento výkon zastavit). Soud tedy podle povinného rozhodl „v rozporu s hmotněprávním stavem, nařídil-li výkon ve prospěch osoby, která v průběhu řízení ztratila aktivní legitimaci, a oprávněné přiznal práva, která jí v době vyhlášení rozhodnutí nenáležela.“ Povinný se tak dostal do situace, kdy mu reálně hrozí, že nabyvatel práva proti němu oprávněně povede exekuci, prokáže-li přechod práva postupem podle ustanovení §256 o. s. ř.; v takovémto případě povinný nebude mít „žádný důvod pro svou procesní obranu.“
Nejvyšší soud věc projednal podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 30.6.2009 (čl. II Přechodných ustanovení, bod 12, zákona č. 7/2009 Sb.).
Podle ustanovení §236 odst. 1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout jen pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. – jež podle §238a odst. 2 o.s.ř. platí obdobně a podle něhož je přípustnost dovolání nutno v předmětné věci posuzovat vedle ustanovení §238a odst. 1 písm. c) o.s.ř. – je dovolání proti potvrzujícímu usnesení odvolacího soudu, kterému nepředcházelo kasační rozhodnutí, přípustné jen, dospěje-li dovolací soud k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam; ten je dán zejména tehdy, řeší-li rozhodnutí odvolacího soudu právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li ji v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 o.s.ř.).
Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu shora citovaných ustanovení spjata se závěrem o zásadním významu rozhodnutí ve věci samé po právní stránce, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pro posouzení otázek právních, navíc otázek zásadního významu. Důvodem způsobilým založit přípustnost dovolání je tudíž jen důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., jímž lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Povinný argumenty ve prospěch názoru, že napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam, dovolacímu soudu nepřednesl, a ani hodnocením námitek v dovolání obsažených k závěru o splnění této podmínky dospět nelze. O existenci (dovoláním otevřené) právní otázky, jejíž posouzení by mohlo být relevantní i pro posouzení obdobných právních poměrů, a jež by tak mohlo mít vliv na rozhodovací činnost soudů obecně (což rozhodnutí zásadního právního významu ve smyslu §237 odst. 3 o.s.ř. předpokládá), totiž v dané věci nejde, jelikož není žádného podkladu pro úsudek, že odvolací soud při posuzování rozhodných otázek uplatnil právní názory nestandardní, případně vybočující z mezí ustálené soudní praxe.
V usnesení z 23.6.2009, sp. zn. 20 Cdo 2775/2007 (v němž odkázal na další svá rozhodnutí z 28.7.2004, sp. zn. 20 Cdo 1151/2004, z 28.3.2006, sp. zn. 20 Cdo 149/2006 a z 27.7.2006 sp. zn. 20 Cdo 969/2006), Nejvyšší soud dovodil, že v případech, kdy (procesně) oprávněný je totožný s osobou, jíž bylo rozhodnutím nebo jiným titulem přiznáno právo, může povinný nedostatek věcné legitimace oprávněného, jenž nastal tím, že po nařízení exekuce postoupil pohledávku třetí osobě, relevantně uplatnit jen v řízení o zastavení exekuce. Jestliže povinný v tomto řízení prokáže, že vymáhaná pohledávka byla smlouvou podle §524 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku postoupena, soud výkon rozhodnutí podle ustanovení §268 odst. 1 písm. h) o.s.ř. zastaví.
Napadené rozhodnutí není v rozporu ani s usnesením Nejvyššího soudu z 29.1.2004, sp. zn. 20 Cdo 2246/2002 (publikovaným v časopise Soudní judikatura č. 3, ročník 2004, pod poř. č. 57), dle něhož „to, zda v průběhu vykonávacího řízení oprávněný postoupil vymáhanou pohledávku třetí osobě, exekuční soud zkoumá jen tehdy, vyšla-li tato skutečnost najevo v průběhu řízení“, a v jehož odůvodnění zaujal Nejvyšší soud závěr, že otázka případného postoupení pohledávky může být šetřena jen tehdy, byla-li soudu cesse ohlášena nebo vyšla-li v řízení jinak najevo.
Povinným již v prvním odvolání (č.l. 29) namítaný přechod práva z oprávněné na společnost A., spol. s r.o. v důsledku cesse totiž zůstal (náležitým, tedy zákonem předepsaným způsobem) neprokázán. Naopak z obsahu spisu (viz. potvrzení o nabytí vlastnictví dražbou na č.l 85, protokol o průběhu dobrovolné veřejné dražby na č.l. 87, seznam pohledávek úpadce /oprávněné/ na č.l. 89 a smlouva o postoupení pohledávek vydražitelem na další osobu na č.l. 91 se seznamem pohledávek na č.l. 93) plyne, že původním vlastníkem nyní vymáhané pohledávky nabyté dne 11.6.2001 vydražitelem Mgr. M. P. a jím postoupené M. H., který ji dále postoupil společnosti D. C., s.r.o. (č.l. 95), byla oprávněná společnost M. L., v.o.s., nikoli tedy společnost A., spol. s r.o.
Rozhodl-li okresní soud usnesením z 12. 2. 2007 (č.l. 110), tedy po podání dovolání z 21. 2. 2006, že podle §107a o. s. ř. připouští, aby do řízení na místo dosavadní oprávněné M. L., v. o. s., vstoupila společnost D. C., s. r. o., Nejvyšší soud k tomuto usnesení vydanému v rozporu s ustanovením §243c odst. 1 o.s.ř. nepřihlédl (viz rozsudek Nejvyššího soudu z 25.8.2004, sp. zn. 29 Odo 874/2003, uveřejněný v časopise Soudní judikatura č. 10, ročník 2004, pod poř. č. 189).
Poněvadž tedy dovolání není přípustné podle žádného z výše uvedených ustanovení, Nejvyšší soud je bez nařízení jednání (§243a odst. 1 věta první o.s.ř.) podle ustanovení §243b odst. 5, §218 písm. c) o.s.ř. odmítl.
Dovolání bylo odmítnuto, oprávněné, jež by jinak měla právo na náhradu nákladů dovolacího řízení, takové náklady (podle obsahu spisu) nevznikly; této procesní situaci odpovídá ve smyslu ustanovení §146 odst. 3, §224 odst. 1 a §243b odst. 5 o. s. ř. výrok, že na náhradu nákladů tohoto řízení nemá právo žádný z účastníků.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 21. ledna 2010
JUDr. Vladimír M i k u š e k , v. r.
předseda senátu