ECLI:CZ:NS:2010:20.CDO.4660.2008.1
sp. zn. 20 Cdo 4660/2008
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Olgy Puškinové a soudců JUDr. Vladimíra Mikuška a JUDr. Miroslavy Jirmanové v exekuční věci oprávněné M. H., zastoupené Mgr. Kateřinou Klimtovou, advokátkou se sídlem v Plzni, Bezručova 33, proti povinnému J. H., zastoupenému Mgr. Zdeňkem Píclem, advokátem se sídlem v Plzni, Pod Vinicemi 2, o zastavení exekuce, pro 103.040,- Kč, vedené u Okresního soudu Plzeň-město pod sp. zn. 73 Nc 4102/2006, o dovolání oprávněné proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 11. června 2008, č. j. 61 Co 242/2008 - 171, takto:
I. Dovolání proti výroku usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 11. června 2008, č. j. 61 Co 242/2008-171, jímž bylo změněno usnesení Okresního soudu Plzeň – město ze dne 11. března 2008, č. j. 73 Nc 3102/2006-100, se zamítá ; jinak se dovolání odmítá .
II. Oprávněná je povinna zaplatit povinnému na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 6.505,- Kč do 3 dnů od právní moci tohoto usnesení na účet Mgr. Zdeňka Pícla, advokáta se sídlem v Plzni, Pod Vinicemi 2.
Odůvodnění:
Okresní soud Plzeň-město usnesením ze dne 11. 3. 2008, č. j. 73 Nc 3102/2006 - 100, zastavil podle §268 odst. 1 písm. g) o. s. ř. exekuci k vymožení peněžitého plnění nařízenou usnesením Krajského soudu v Plzni ze dne 26. 10. 2006, sp. zn. 56 Co 558/2006, o částku 23.037,50 Kč, jinak návrh povinného na zastavení exekuce zamítl a rozhodl o nákladech řízení. Vzal za prokázané, že oprávněná bez právního důvodu užívala družstevní byt povinného v době od 1. 11. 2004 do 12. 4. 2006, avšak veškeré náklady spojené s jeho užíváním uhradila. Dospěl proto k závěru, že oprávněná se na úkor povinného neobohatila, a že započtení pohledávky povinného ve výši 92.400,- Kč, resp. ve výši 72.679,50 Kč proti vymáhané pohledávce oprávněné ve výši 103.040,- Kč nelze provést. Stejně tak je tomu i ohledně k započtení uplatněné pohledávky povinného ve výši 7.323,- Kč, představující náklady exekučního řízení ve věci vedené pod sp. zn. 73 Nc 5136/2004, jelikož tato částka je již vymáhána srážkami z důchodu oprávněné. Za nedůvodný považoval okresní soud i návrh povinného na zastavení exekuce podle 268 odst. 1 písm. c) o. s. ř. pro nedostatek majetku, neboť tento důvod neprokázal.
K odvolání povinného proti zamítavému výroku usnesení soudu prvního stupně Krajský soud v Plzni usnesením ze dne 11. 6. 2008, č. j. 61 Co 242/2008 - 171, ve znění opravného usnesení ze dne 4. 9. 2008, č. j. 61 Co 242/2008 - 180, změnil usnesení okresního soudu v tomto výroku tak, že „exekuce nařízená usnesením Krajského soudu v Plzni ze dne 26. 10. 2006, sp. zn. 56 Co 558/2006, se zcela zastavuje z důvodů ust. §268 odst. 1 písm. g) o. s. ř.“, a rozhodl o náhradě nákladů řízení ve vztahu mezi účastníky před soudy obou stupňů a o náhradě nákladů řízení soudního exekutora. Odvolací soud po opakování listinných důkazů provedených soudem prvního stupně a po doplnění dokazování dalšími důkazy, dospěl - na rozdíl od soudu prvního stupně - k závěru, že návrh povinného na zastavení exekuce i ve zbývajícím rozsahu podle 268 odst. 1 písm. g) o. s. ř. je důvodný. Z dopisu povinného ze dne 9. 9. 2006, adresovaného oprávněné, zjistil, že jednostranným prohlášením započetl na pohledávku oprávněné ve výši 103.040,- Kč - kromě jiného - i částku 92.400,- Kč, představující bezdůvodné obohacení vzniklé na straně oprávněné tím, že v době od 1. 11. 2004, kdy pro ni byl zajištěn náhradní byt (a tato skutečnost jí byla oznámena), do 12. 4. 2006, kdy z družstevního bytu povinného byla exekučně vystěhována, jej užívala bez právního důvodu. Pokud jde o výši bezdůvodného obohacení, vzal odvolací soud za prokázané, že tržní nájemné za předmětný byt povinného činilo v daném místě a čase 6.000,- Kč měsíčně bez služeb a poplatků spojených s užíváním bytu, že v uvedeném období oprávněná neplatila nájemné, uhradila jen za 6 měsíců náklady na služby a poplatky s užíváním bytu spojené a zálohy na anuitu ve výši 207,- Kč měsíčně a že „dlužné poplatky a vyúčtování za služby s užíváním bytu spojené“, včetně penále, zaplatil povinný. Na základě takto zjištěného skutkového stavu věci krajský soud dovodil, že pohledávka povinného se stala splatnou po uplynutí lhůty 15 dnů k vydání bezdůvodného obohacení určené v jeho výzvě adresované oprávněné ze dne 19. 4. 2006 k zaplacení bezdůvodného obohacení ve výši 92.400,- Kč, přičemž pohledávky se střetly v době, kdy oprávněná obdržela dopis zástupce povinného ze dne 9. 9. 2006, jímž tuto částku jednostranně započetl, čímž pohledávka oprávněné vymáhaná v exekuci zanikla. S dalšími závěry okresního soudu se odvolací soud ztotožnil.
Proti všem výrokům usnesení odvolacího soudu podala oprávněná dovolání z důvodu nesprávného právního posouzení věci. S poukazem na své vyjádření ze dne 2. 5. 2008 namítá, že od počátku se započtením povinným tvrzenou pohledávkou nesouhlasila, a že z tohoto důvodu považuje za správné rozhodnutí soudu prvního stupně. Vyslovuje názor, že „od okamžiku zajištění bytové náhrady vzniká vlastníku nemovitosti nárok na vydání bezdůvodného obohacení, jehož výše by měla odpovídat výši obvyklého nájemného v daném místě a čase, je však přesvědčena o tom, že taková situace nastává v okamžiku, kdy ten, který se má po zajištění bytové náhrady vystěhovat, se skutečně na úkor někoho bezdůvodně obohatí“. V dané věci se však povinný nemůže domáhat vydání bezdůvodného obohacení, jelikož se oprávněná ve vztahu k němu ničím neobohatila. Protože tedy povinným tvrzenou pohledávku neuznává, a povinný se jí ani nedomáhal v samostatném řízení u soudu, takže neexistuje vykonatelný titul, není možné, aby tato pohledávka byla uplatněna v řízení o zastavení exekuce. Navrhla, aby usnesení odvolacího soudu bylo zrušeno a aby mu věc byla vrácena k dalšímu řízení.
Povinný se ve svém písemném vyjádření k dovolání ztotožnil s rozhodnutím odvolacího soudu a navrhl, aby dovolání bylo odmítnuto či zamítnuto.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, účastnicí řízení, zastoupenou advokátem ve smyslu §241 odst. 1 o. s. ř., přezkoumal napadené rozhodnutí odvolacího soudu a dospěl k závěru, že dovolání proti výroku o věci samé, které je přípustné podle §238a odst. 1 písm. d), odst. 2 ve spojení s §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., není důvodné; jinak není dovolání přípustné.
Podle §241a odst. 3 o. s. ř. je-li dovolání přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) a b), popřípadě podle obdobného užití těchto ustanovení (§238 a 238a), lze dovolání podat také z důvodu, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování.
Přestože oprávněná jako dovolací důvod označuje nesprávné právní posouzení věci §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., její námitka uplatněná v dovolání, že „povinný se nemůže domáhat vydání bezdůvodného obohacení“, jelikož se oprávněná ve vztahu k němu ničím neobohatila, obsahově naplňuje dovolací důvod podle §241a odst. 3 o. s. ř. (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 10. 5. 2001, sp. zn. 21 Cdo 1384/2000, publikovaný v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu pod C 469, svazek 5, ročník 2001, v němž byl zaujat závěr, že dovolací důvody se posuzují především podle jejich obsahu).
Za skutkové zjištění, které nemá podle obsahu spisu oporu v provedeném dokazování, je třeba ve smyslu §241a odst. 3 o. s. ř. pokládat výsledek hodnocení důkazů, který neodpovídá postupu vyplývajícímu z ustanovení §132 o. s. ř., protože soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo z přednesů účastníků nevyplynuly ani jinak nevyšly v řízení najevo, protože soud pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly v řízení najevo, nebo protože v hodnocení důkazů, popř. poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků nebo které vyšly najevo jinak, je z hlediska závažnosti (důležitosti), zákonnosti, pravdivosti, eventuálně věrohodnosti logický rozpor, nebo jestliže výsledek hodnocení důkazů neodpovídá tomu, co mělo být zjištěno způsobem vyplývajícím z ustanovení §133 až 135 o. s. ř. Skutkové zjištění nemá podle obsahu spisu oporu v provedeném dokazování v podstatné části tehdy, týká-li se skutečností, které byly významné pro posouzení věci z hlediska hmotného (případně i procesního) práva. Nelze-li soudu v tomto směru vytknout žádné pochybení, není možné polemizovat s jeho skutkovými závěry, např. namítat, že soud měl jinak hodnotit určitý důkaz, že některý důkaz není pro skutkové zjištění důležitý, nebo že z provedených důkazů vyplývá jiný závěr apod. Znamená to, že hodnocení důkazů, a tedy ani skutkové zjištění jako jeho výsledek, z jiných než z výše uvedených důvodů nelze dovoláním úspěšně napadnout (srov. Bureš, J. a kol.: Občanský soudní řád, komentář, II. díl, Praha: C. H. Beck, 7. vydání, 2006, str. 1268). Provedeným dokazováním se rozumí jak dokazování před soudem prvního stupně tak i před soudem odvolacím (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 4. ledna 2001, sp. zn. 21 Cdo 65/2000, publikovaný v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu pod C 8, svazek 1, ročník 2001).
V posuzované věci odvolací soud po opakování listinných důkazů a po provedení dalších důkazů učinil za dodržení postupu podle §213 o. s. ř. vlastní skutkový závěr odlišný od soudu prvního stupně, ze kterého pak při právním posouzení věci vycházel, a to že splatná protipohledávka povinného z titulu bezdůvodného obohacení za oprávněnou, způsobilá k započtení, vznikla a existovala. Podkladem pro odlišné skutkové zjištění odvolacího soudu se tak staly důkazy provedené v odvolacím řízení procesně předepsaným způsobem (§213 odst. 1, 2 o. s. ř.). Nejde tedy o případ, že by odvolací soud neměl pro svá skutková zjištění podklad v provedených důkazech, a nelze ani dovodit, že by některé skutečnosti rozhodné pro posouzení věci, jež z listinných důkazů vyplynuly, pominul, popř. že by v hodnocení provedených důkazů byl logický rozpor. Hodnocení důkazů soudem (§132 o. s. ř.) není samo o sobě - jak je uvedeno výše - způsobilým dovolacím důvodem.
Dále dovolací soud přezkoumal napadené rozhodnutí z hlediska uplatněné námitky nesprávného právního posouzení věci [§241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.], které může spočívat v tom, že odvolací soud věc posoudil podle právní normy, která na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu (byť správně určenou) nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
V posuzované věci uplatněná dovolací námitka směřuje ke zpochybnění závěru, že v exekučním řízení (v řízení o výkon rozhodnutí) lze námitkou započtení uplatnit vzájemnou splatnou pohledávku povinného vůči oprávněnému a že tudíž bylo namístě exekuci podle §268 odst. 1 písm. g) o. s. ř. ve spojení s ustanovením §580 obč. zák. pro zánik práva započtením zastavit.
Ve Zhodnocení rozhodování soudů a státních notářství při výkonu rozhodnutí Nejvyššího soudu České socialistické republiky ze dne 18. 2. 1981, Cpj 159/79, uveřejněném pod č. 21/1981 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, str. 188, byl vyjádřen soudní praxí jednotně zastávaný právní názor, že „námitkou započtení lze uplatnit vzájemnou pohledávku povinného vůči oprávněnému bez ohledu na to, zda tato vzájemná pohledávka vznikla před vydáním rozhodnutí, jež je podkladem soudního výkonu, nebo až po jeho vydání.
Zánik působí sice kompenzační projev, avšak nastane okamžikem, kdy se obě pohledávky setkají. Setkala-li se pohledávka přiznaná oprávněnému vykonávaným rozhodnutím s pohledávkou povinného až po vydání vykonávaného rozhodnutí, bude na místě zastavit výkon rozhodnutí podle ustanovení §268 odst. 1 písm. g) o. s. ř. Došlo-li však k setkání pohledávek před vydáním vykonávaného rozhodnutí, bude na místě zastavit výkon rozhodnutí podle ustanovení §268 odst. 1 písm. h) o. s. ř., protože slovní vyjádření důvodu zastavení soudního výkonu rozhodnutí uvedené pod písmenem g) téhož ustanovení ani jiné důvody na tento případ nedopadají, a z hlediska důvodu uvedeného v §268 odst. 1 písm. h) o. s. ř. je nerozhodné, zda skutečnosti, o které povinný opírá tvrzený nárok, nastaly před nebo po vydání vykonávaného rozhodnutí“ (srov. např. též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 10. 2005, sp. zn. 20 Cdo 1919/2005, či usnesení téhož soudu ze dne 16. 12. 2004, sp. zn. 20 Cdo 1570/2003, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 58/2005).
Není tudíž správná námitka dovolatelky, že nedomáhal-li se povinný své splatné pohledávky žalobou u soudu v samostatném řízení „není možné, aby tato pohledávka byla uplatněna v řízení o zastavení exekuce“. Okolnost, že oprávněná předmětnou pohledávku neuznává, není právně významná.
Z uvedeného je zřejmé, že dovolání v rozsahu, v němž je přípustné, není z hlediska uplatněných dovolacích důvodů podle §241a odst. 2 písm. b) a §241a odst. 3 o. s. ř. opodstatněné, a Nejvyšší soud je proto (v této části) podle §243b odst. 2 části věty za středníkem o. s. ř. zamítl.
Dovolání proti výrokům usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení, občanský soudní řád nepřipouští (srov. §236 až 239 o. s. ř. a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 3. 2005, sp. zn. 20 Cdo 2740/2004, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 5, ročník 2005, pod poř. č. 70, ze dne 31. 1. 2002, sp. zn. 29 Odo 874/2001, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek č. 1, ročník 2003, pod č. 4).
Nejvyšší soud proto dovolání oprávněné směřující proti těmto výrokům podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §142 odst. 1 o. s. ř., neboť povinný má právo na náhradu účelně vynaložených nákladů dovolacího řízení, které sstávají z odměny za zastoupení advokátem za jeden úkon právní pomoci (vyjádření k dovolání) v částce 6.205,- Kč [odměna z částky určené podle §2 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., vyčíslená podle §10 odst. 3, §12 odst. 1 písm. a) bod 1., snížená podle §18 odst. 1 na polovinu] a náhrady hotových výdajů podle §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., v částce 300,- Kč. Celkovou náhradu nákladů dovolacího řízení povinného ve výši 6.505,- Kč je oprávněná povinna zaplatit k rukám advokáta, který povinného v tomto řízení zastupoval (§149 odst. 1 o. s. ř.). Nařízení výkonu rozhodnutí se vztahuje i na tyto náklady (§270 odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 28. června 2010
JUDr. Olga Puškinová, v. r.
předsedkyně senátu