ECLI:CZ:NS:2010:22.CDO.3360.2009.1
sp. zn. 22 Cdo 3360/2009
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Baláka a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobce JUDr. P. D., zastoupeného JUDr. Ladislavem Košťálem, advokátem se sídlem ve Zbečně, Na Riviéře 123, proti žalované M. D., zastoupené Mgr. Pavlou Krejčí, advokátkou se sídlem v Praze 1, Újezd 46, o určení vlastnického práva, vedené u Okresního soudu Praha-západ pod sp. zn. 13 C 39/2007, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 16. dubna 2009, č. j. 27 Co 132/2009-114, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobce je povinen nahradit žalované náhrady dovolacího řízení ve výši 6.360,- Kč do tří dnů od právní moci usnesení k rukám zástupkyně žalované Mgr. Pavly Krejčí.
Odůvodnění:
Podle §243c odst. 2 občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) v usnesení, jímž bylo dovolání odmítnuto nebo jímž bylo zastaveno dovolací řízení, dovolací soud pouze stručně vyloží důvody, pro které je dovolání opožděné, nepřípustné, zjevně bezdůvodné nebo trpí vadami, jež brání pokračování v dovolacím řízení, nebo pro které muselo být dovolací řízení zastaveno.
Okresní soud Praha-západ (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 9. prosince 2008, č. j. 13 C 39/2007-91, zamítl žalobu, kterou se žalobce domáhal, aby bylo určeno, že je „vlastníkem další jedné ideální poloviny stavby – bez čísla popisného, rozestavěné garáže v obci V. nad V. postavené na pozemku – parcele číslo 170/85, ostatní plocha v katastrálním území V. nad V.“ a rozhodl o náhradě nákladů řízení.
Krajský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 16. dubna 2009, č. j. 27 Co 132/2009-114, rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce dovoláním, jehož přípustnost dovozoval podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. s uplatněním dovolacího důvodu nesprávného právního posouzení věci ve smyslu §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.
Žalovaná navrhla potvrzení napadeného rozsudku.
Podle čl. II. – přechodná ustanovení, bodu 12 zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, účinného od 1. 7. 2009 (vyjma ustanovení čl. I bodů 69, 71 a 100, ustanovení čl. XIII a ustanovení čl. XVII bodu 1, která nabývají účinnosti 23. 1. 2009), dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vyhlášeným (vydaným) přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů; užití nového ustanovení §243c odst. 2 tím není dotčeno.
Dovolací soud proto při projednání dovolání postupoval podle občanského soudního řádu ve znění novely provedené zákonem č. 7/2009 Sb.
Dovolání by mohlo být přípustné jen podle §237 odst. 1 písm. c) ve spojení s §237 odst. 3 o. s. ř.
Dovolání může být přípustné podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění přípustnost dovolání nezakládají) a současně se musí jednat o právní otázku zásadního významu.
Při posuzování přípustnosti dovolání pro řešení otázky zásadního právního významu se předpokládá, že dovolací soud bude reagovat na právní otázku, kterou dovolatel konkrétně vymezí (k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 29. června 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 7/2004, č. 132, usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 30. září 2004, sp. zn. 29 Odo 775/2002, uveřejněné v časopise Právní rozhledy, 2005, č. 12, str. 457 a řada dalších, implicite též nález Ústavního soudu České republiky ze dne 20. února 2003, sp. zn. IV. ÚS 414/01, uveřejněný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, C. H. Beck, svazek 29, 2003, pod pořadovým č. 23). Jestliže taková právní otázka není v dovolání určitě a s dostatečnou srozumitelností vymezena, nelze žádat po dovolacím soudu, aby se jeho dovolací přezkum stal bezbřehou revizí věci, jež by se ocitla v rozporu s přezkumnými limity dovolacího řízení, danými zejména ustanovením §242 o. s. ř. (k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 16. prosince 2008, sp. zn. 28 Cdo 3440/2008, uveřejněné na internetových stránkách Nejvyššího soudu České republiky – www.nsoud.cz ).
Dovolání nevymezuje relevantní hmotněprávní otázku, kterou by dovolací soud měl přezkoumat jakožto otázku zásadního významu. Dovolací soud v dovolání neshledal nic, co by z rozsudku odvolacího soudu činilo rozhodnutí po právní stránce zásadního významu.
Rozhodnutí odvolacího soudu je nadto v souladu s judikaturou dovolacího soudu.
Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 5. listopadu 2002, sp. zn. 22 Cdo 1174/2001 (uveřejněném v časopise Soudní rozhledy, 2003, č. 2, str. 47 nebo v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu, C. H. Beck, pořadové č. C 1536) vyslovil názor, od nějž se nehodlá odchýlit ani v souzené věci, podle kterého: 1. Vlastnictví k nově zhotovené stavbě nabývá ten, kdo stavbu uskutečnil s (právně relevantně projeveným) úmyslem mít ji pro sebe (stavebník). Není rozhodné, komu bylo adresováno rozhodnutí o stavebním povolení. 2. Při posouzení vlastnických a jiných právních vztahů ke stavbě vzniklé společnou činností více osob je třeba vycházet z obsahu dohody uzavřené mezi těmito osobami. Taková dohoda, která nemusí být písemná, založí spoluvlastnictví, jen je-li z jejího obsahu zřejmé, že účastníci dohody chtěli založit spoluvlastnický vztah. Pokud stavbu provádí více osob, které o vlastnictví k nové stavbě neuzavřely žádnou dohodu, přičemž z okolností věci není zřejmé, že mělo jít o stavbu ve vlastnictví jen některých z těchto osob, stavebníky jsou všechny tyto osoby, které se stávají podílovými spoluvlastníky stavby.
Dovolání je polemikou dovolatele zpochybňující skutková zjištění o tom, že stavbu prováděli oba účastníci společně a dále o ústní dohodě zakládající spoluvlastnický vztah ke garáži. Tím, že dovolatel na odlišných skutkových závěrech buduje jiný názor na posouzení důvodnosti jím uplatněného nároku, nezpochybňuje právní posouzení věci odvolacím soudem, ale skutková zjištění, která byla pro právní posouzení věci odvolacím soudem rozhodující, a uplatňuje tak ve skutečnosti dovolací důvod podle §241a odst. 3 o. s. ř. Tímto důvodem však přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. založit nelze; skutková zjištění u dovolání přípustného podle uvedeného zákonného ustanovení nepodléhají přezkumu dovolacím soudem (srovnej např. právní názor vyjádřený v usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 29. června 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněném v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu, C. H. Beck, 2005, pod pořadovým č. C 3078 nebo nález Ústavního soudu České republiky ze dne 4. března 2009, sp. zn. II. ÚS 3005/2007, uveřejněný na internetových stránkách Ústavního soudu České republiky – http://nalus.usoud.cz ).
Žalobce v dovolání naznačoval existenci otázky zásadního právního významu spočívající v tom, „jakými kritérii hodnotit, že stavebník uskutečnil novou stavbu s (právně relevantně projeveným) úmyslem mít ji pro sebe“, přičemž tuto otázku výslovně spojil se zpochybněním ústní dohody účastníků o vzniku spoluvlastnictví a s nesouhlasem se závěrem, že žalovaná se na zhotovení stavby podílela vedením společné domácnosti účastníků. Vedle skutečnosti, že v této části je dovolání opětovně zčásti polemikou se skutkovými zjištěními (existence dohody účastníků o založení spoluvlastnického vztahu), resp. zjištěními, která nalézací soudy neučinily (že se na zhotovení stavby žalovaná podílela výlučně vedením společné domácnosti), na řešení dovolatelem naznačené otázky zásadního významu není rozhodnutí odvolacího soudu založeno, neboť odvolací soud vyšel jednoznačně ze závěru, že stavba garáže byla prováděna oběma účastníky jako stavebníky, kteří projevili a zrealizovali vůli stavbu zhotovit společně s prokázanou ústní dohodou o založení spoluvlastnického vztahu ke garáži.
Nejvyšší soud České republiky dovolání žalobce proto podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení vychází z §243b odst. 5, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. Náklady představují odměnu advokáta za zastoupení žalované v dovolacím řízení v souvislosti s vypracováním vyjádření k dovolání žalobce a činí podle §5 písm. b) vyhlášky č. 484/2000 Sb. (dále jen „vyhláška“) částku 20.000,- Kč sníženou ve smyslu §10 odst. 3 a §14 odst. 1, §15 odst. 1 vyhlášky na částku 10.000,- Kč a dále sníženou podle §18 odst. 1 vyhlášky ve spojení s §10 odst. 3 vyhlášky o 50 % na částku 5.000,- Kč. Žalované dále náleží náhrada hotových výdajů ve výši 300,- Kč za jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání žalobce) podle §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění pozdějších předpisů, tj. celkem 5.300,- Kč. Žalované dále náleží náhrada za daň z přidané hodnoty ve výši 1.060,- Kč (§137 odst. 3 o. s. ř.), a celkové náklady dovolacího řízení tak na straně žalované činí 6.360,- Kč.
Dovolací soud proto uložil žalobci povinnost nahradit žalované náklady dovolacího řízení ve výši 6.360,- Kč do tří dnů od právní moci usnesení k rukám zástupkyně žalované (§149 odst. 1, §160 odst. 1, §167 odst. 2 o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li žalobce povinnost uloženou tímto rozhodnutím, může se žalovaná domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 27. května 2010
JUDr. František Balák, v. r.
předseda senátu