ECLI:CZ:NS:2010:22.CDO.4027.2010.1
sp. zn. 22 Cdo 4027/2010
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph. D., a soudců JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a JUDr. Františka Baláka ve věci žalobců a) J. K. , a b) Ing. V. K. , zastoupených JUDr. Miroslavem Mošnou, advokátem se sídlem v Kladně, O. Peška 725, proti žalovanému Mgr. M. H. , o odstranění stavby, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6, o dovolání žalobců proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 21. ledna 2010, č. j. 53 Co 483/2009–71, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobci jsou povinni společně a nerozdílně nahradit žalovanému náklady dovolacího řízení ve výši 32,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Podle §243c odst. 2 občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) v usnesení, jímž bylo dovolání odmítnuto nebo jímž bylo zastaveno dovolací řízení, dovolací soud pouze stručně vyloží důvody, pro které je dovolání opožděné, nepřípustné, zjevně bezdůvodné nebo trpí vadami, jež brání pokračování v dovolacím řízení, nebo pro které muselo být dovolací řízení zastaveno.
Obvodní soud pro Prahu 6 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 13. května 2009, č. j. 11 C 38/2008–50, zamítl žalobu, že „žalovaný je povinen odstranit na vlastní náklady garáž postavenou na pozemku žalobců p. č. 1228/2, zapsáno na LV č. 657 pro k. ú. S., obec P. 6, a to ve lhůtě 50 dnů od právní moci rozsudku“, a rozhodl o nákladech řízení.
Krajský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) k odvolání žalobců rozsudkem ze dne 21. ledna 2010, č. j. 53 Co 483/2009–71, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Rozsudek odvolacího soudu napadli žalobci dovoláním, jehož přípustnost dovozují z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Navrhli, aby byl rozsudek odvolacího soudu, jakož i rozsudek soudu prvního stupně, zrušen a věc vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaný navrhl, aby bylo dovolání odmítnuto
Obsah rozsudků soudů obou stupňů i dovolání je účastníkům znám, společně s vyjádřením k dovolání tvoří obsah procesního spisu, a dovolací soud proto na ně odkazuje.
Dovolání není přípustné.
Dovolání proti rozsudku odvolacího soudu, jímž potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, by mohlo být přípustné jen podle §237 odst. 1 písm. c) ve spojení s §237 odst. 3 o. s. ř.
Dovolání může být přípustné podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění přípustnost dovolání nezakládají) a současně se musí jednat o právní otázku zásadního významu.
Při posuzování přípustnosti dovolání pro řešení otázky zásadního právního významu se předpokládá, že dovolací soud bude reagovat na právní otázku, kterou dovolatel konkrétně vymezí (k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 29. června 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 7/2004, č. 132, usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 30. září 2004, sp. zn. 29 Odo 775/2002, uveřejněné v časopise Právní rozhledy, 2005, č. 12, str. 457 a řada dalších, implicite též nález Ústavního soudu České republiky ze dne 20. února 2003, sp. zn. IV. ÚS 414/01, uveřejněný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, C. H. Beck, svazek 29, 2003, pod pořadovým č. 23). Jestliže taková právní otázka není v dovolání určitě a s dostatečnou srozumitelností vymezena, nelze žádat po dovolacím soudu, aby se jeho dovolací přezkum stal bezbřehou revizí věci, jež by se ocitla v rozporu s přezkumnými limity dovolacího řízení, danými zejména ustanovením §242 o. s. ř. (k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 16. prosince 2008, sp. zn. 28 Cdo 3440/2008, uveřejněné na internetových stránkách Nejvyššího soudu České republiky – www.nsoud.cz ).
Dovolání nevymezuje relevantní právní otázku, kterou by dovolací soud měl přezkoumat jakožto otázku zásadního významu. Její případná existence se nepodává ani z obsahu dovolání a dovolací soud v dovolání neshledal ostatně nic, co by z rozsudku odvolacího soudu činilo rozhodnutí po právní stránce zásadního významu.
Žalobci v dovolání vyjadřují nesouhlas s tím, jak nalézací soudy posoudily konkurenci vlastnického práva vlastníků pozemku (žalobců) a vlastníka stavby garáže (žalovaného).
Otázku, zda se žalobci v souzené věci mohou oprávněně domáhat odstranění stavby garáže žalovaného z pozemku v jejich vlastnictví, která zde byla zřízena se souhlasem právních předchůdců žalobců, posoudily nalézací soudy v souladu s hmotným právem a také s ustálenou judikaturou dovolacího soudu. Nejvyšší soud České republiky rozsudku ze dne 1. července 1999, sp. zn. 2 Cdon 240/97, uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, 2000, sešit 10, pod pořadovým č. 72, vyslovil názor, podle kterého zřídí-li stavebník na základě dohody s vlastníkem pozemku stavbu na pozemku, který je podle této dohody oprávněn užívat jen dočasně, je povinen po uplynutí sjednané doby stavbu odstranit. V usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 19. 3. 2007, sp. zn. 22 Cdo 746/2007, uveřejněném v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck, pod pořadovým č. C 4809 (a dále v časopise Právní rozhledy, 2007, č. 12, str. 150), dovolací soud výše uvedený judikatorní závěr doplnil tak, že zřídil-li na cizím pozemku stavbu stavebník, který měl časově neomezené právo mít na tomto pozemku stavbu, a toto právo později zaniklo, nemůže se vlastník úspěšně pozemku domáhat odstranění této stavby, a to ani proti právnímu nástupci stavebníka.
V souzené věci bylo zjištěno (a tato skutková zjištění dovolatelé nenapadají), že právní předchůdce žalovaného zřídil spornou stavbu garáže na pozemku žalobců, který byl tehdy ve spoluvlastnictví jeho a právních předchůdců žalobců, a že tak učinil za souhlasu všech tehdejších podílových spoluvlastníků pozemku, učiněného bez výhrady časového omezení a bez sjednané možnosti dodatečného odvolání souhlasu.
S ohledem na shora uvedené je zřejmé, že závěr nalézacích soudů, podle něhož vlastnictví garáže žalovaného na předmětném pozemku žalobců není neoprávněným zásahem do vlastnického práva žalobců, je správný.
Taktéž tvrzená vada řízení spočívající v námitce, že nalézací soudy se „dále nezabývaly skutečností“, že původní podílové spoluvlastnictví pozemku bylo v roce 1980 zrušeno, což by mělo význam z hlediska „spravedlivého posouzení věci“, představuje okolnost uplatněnou dovolacím důvodem podle §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., k níž z hlediska posuzování přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. dovolací soud nemůže přihlédnout (§237 odst. 3 o. s. ř. část věty za středníkem).
Nejvyšší soud České republiky dovolání žalobců proto podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení vychází z §243b odst. 5, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. s tím, že dovolání žalobců bylo odmítnuto a v dovolacím řízení úspěšný žalovaný má právo na náhradu nákladů dovolacího řízení, které mu vznikly v souvislosti s úhradou poštovného ve výši 32,- Kč za zaslání jeho vyjádření k dovolání soudu, a o jejichž úhradu požádal. Dovolací soud proto uložil žalobcům povinnost společně a nerozdílně nahradit žalovanému uvedené náklady do tří dnů od právní moci usnesení (§160 odst. 1, §167 odst. 2 o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Nebude-li splněna povinnost tímto usnesením uložená, může se žalovaný domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 14. prosince 2010
Mgr. Michal Králík, Ph.D., v. r.
předseda senátu