ECLI:CZ:NS:2010:22.CDO.4743.2008.1
sp. zn. 22 Cdo 4743/2008
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a JUDr. Františka Baláka ve věci žalobce J. B ., zastoupeného Mgr. Radimem Vašendou, advokátem se sídlem ve Frenštátě pod Radhoštěm, Rožnovská 241, proti žalovanému J. P ., zastoupenému JUDr. Naděždou Zetkovou, advokátkou se sídlem ve Vidče 503, o určení vlastnického práva k nemovitostem, vedené u Okresního soudu ve Vsetíně - pobočka ve Valašském Meziříčí pod sp. zn. 18 C 211/2006, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 12. května 2008, č. j. 56 Co 473/2007-116, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobce je povinen nahradit žalovanému náklady dovolacího řízení ve výši 6.360,- Kč do tří dnů od právní moci usnesení k rukám zástupkyně žalovaného JUDr. Naděždy Zetkové.
Odůvodnění:
Podle §243c odst. 2 občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) v usnesení, jímž bylo dovolání odmítnuto nebo jímž bylo zastaveno dovolací řízení, dovolací soud pouze stručně vyloží důvody, pro které je dovolání opožděné, nepřípustné, zjevně bezdůvodné nebo trpí vadami, jež brání pokračování v dovolacím řízení, nebo pro které muselo být dovolací řízení zastaveno.
Okresní soud ve Vsetíně-pobočka ve Valašském Meziříčí (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 12. července 2007, č. j. 18 C 211/2006-75, zamítl žalobu, kterou se žalobce domáhal určení, že je „výlučným vlastníkem pozemků p. č. 2336 o výměře 798 m2, p. č. 2324/9 o v ýměře 1494 m 2, p. č. 2324/12 o v ýměře 241 m2 a p. č. 2338/6 o v ýměře 194 m2, zapsaných na LV č. 1803 u Katastrálního úřadu pro Zlínský kraj, katastrálního pracoviště Valašské Meziříčí, pro k. ú. a obec P. B.“ (dále jen „předmětné pozemky“) a rozhodl o náhradě nákladů řízení.
Krajský soud v Ostravě (dále jen „odvolací soud“) k odvolání žalobce rozsudkem ze dne 12. května 2008, č. j. 56 Co 473/2007-116, rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů řízení.
Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce dovoláním s uplatněním dovolacích důvodů podle §241a odst. 2 písm. a), b) o. s. ř.
Žalovaný navrhl odmítnutí dovolání.
Obsah rozsudků soudů obou stupňů i dovolání je účastníkům znám, společně s vyjádřením k dovolání tvoří součást procesního spisu, a dovolací soud proto na ně odkazuje.
Podle čl. II. – přechodná ustanovení, bodu 12 zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, účinného od 1. 7. 2009 (vyjma ustanovení čl. I bodů 69, 71 a 100, ustanovení čl. XIII a ustanovení čl. XVII bodu 1, která nabývají účinnosti 23. 1. 2009), dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vyhlášeným (vydaným) přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů; užití nového ustanovení §243c odst. 2 tím není dotčeno.
Dovolací soud proto při projednání dovolání postupoval podle občanského soudního řádu ve znění novely provedené zákonem č. 7/2009 Sb.
Dovolání by mohlo být přípustné jen podle §237 odst. 1 písm. c) ve spojení s §237 odst. 3 o. s. ř.
Dovolání může být přípustné podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění přípustnost dovolání nezakládají) a současně se musí jednat o právní otázku zásadního významu.
Dovolání není přípustné.
Dovolatel spatřuje zásadní právní význam napadeného rozhodnutí v okolnosti, že odvolací soud posoudil dobrou víru M. F., podmiňující nabytí vlastnického práva žalobce vydržením, v rozporu s hmotným právem.
K posuzování právní otázky, zda je držitel v dobré víře či nikoli, Nejvyšší soud České republiky zaujal právní názor již v rozsudku ze dne 9. listopadu 2000, sp. zn. 22 Cdo 1253/99, publikovaném v časopise Soudní rozhledy, č. 5, ročník 2001, pod č. 49, podle kterého tuto otázku „je třeba vždy hodnotit objektivně a nikoli pouze ze subjektivního hlediska (osobního přesvědčení) samotného účastníka“. K posuzování dobré víry oprávněného držitele lze odkázat rovněž na rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze 7. května 2002, sp. zn. 22 Cdo 1843/2000, uveřejněný v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, vydávaném nakladatelstvím C. H. Beck, pod pořadovým č. C 1176, podle kterého „při hodnocení dobré víry je vždy třeba brát v úvahu, zda držitel při běžné (normální) opatrnosti, kterou lze s ohledem na okolnosti a povahu daného případu po každém požadovat, neměl, resp. nemohl mít, po celou vydržecí dobu důvodné pochybnosti o tom, že mu věc nebo právo patří“. Dovolací soud přezkoumá otázku existence dobré víry držitele, že mu sporný pozemek patří, jen v případě, kdyby úvahy soudu v nalézacím řízení byly zjevně nepřiměřené (k tomu srovnej usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 27. února 2002, sp. zn. 22 Cdo 1689/2000, uveřejněné v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu pod pořadovým č. C 1068).
Nalézací soudy vyšly ze zjištění, že kupní smlouvou uzavřenou mezi žalovaným jako prodávajícím a M. F. jako kupující dne 9. července 1986 byly prodány pozemky odlišné od pozemků, které jsou předmětem řízení, přičemž vlastnické právo M. F. k těmto (neprodaným) pozemkům bylo v tehdejší evidenci nemovitostí zapsáno výhradně chybným a mylným postupem Střediska geodézie Vsetín. Jestliže v evidenci nemovitostí bylo vlastnické právo k těmto pozemkům ve prospěch žalovaného evidováno již na základě notářského zápisu darovací smlouvy ze dne 23. listopadu 1977 (registrovaného Státním notářstvím Vsetín dne 19. dubna 1978) a nikdy nedošlo k jeho výmazu, je závěr odvolacího soudu o tom, že dobrá víra na straně M. F. vzhledem ke všem okolnostem posuzovaným z objektivního hlediska není dána, správný. Pokud pak v řízení nevyšly najevo žádné okolnosti (a žalobce je ostatně ani netvrdil), z nichž by bylo možné usuzovat na dobrou víru M. F., nemůže být hodnotící úvaha odvolacího soudu o absenci dobré víry na její straně zjevně nepřiměřená.
Ve vztahu k dovolací námitce, že řízení u odvolacího soudu je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, spočívající v tom, že nebyly provedeny všechny navržené důkazy, dovolací soud uvádí, že k okolnostem uplatněným tímto dovolacím důvodem může být při posouzení, zda je dovolání přípustné podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přihlédnuto pouze za předpokladu, že jde o řešení procesní otázky zásadního významu (jedná se o střet odlišných právních názorů na výklad procesního předpisu) – (k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 19. 2. 2008, sp. zn. 22 Cdo 3574/2006, uveřejněné v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, C. H. Beck, pod pořadovým č. C 5780 a na internetových stránkách Nejvyššího soudu ČR – www.nsoud.cz nebo nález Ústavního soudu ČR ze dne 4. března 2009, sp. zn. II. ÚS 3005/2007, uveřejněný na internetových stránkách Ústavního soudu ČR – www.nalus.usoud.cz a tam uvedenou judikaturu). Dovolatel však žádnou procesní otázku zásadního významu nevymezil a tato se nepodává ani z obsahu dovolání, když neprovedení konkrétně navrženého důkazu otázkou zásadního právního významu není. Ostatně, navržený důkaz zprávou finančního úřadu k prokázání tvrzení, že M. F. platila z předmětných pozemků daně, by směřoval toliko k prokázání možného subjektivního přesvědčení M. F. o tom, že jí vlastnické právo svědčí, nikoliv k průkazu dobré víry z objektivního hlediska.
Dovolatel výslovně napadl i výrok rozsudku odvolacího soudu o náhradě nákladů řízení; proti výroku o náhradě nákladů řízení však není dovolání přípustné (k tomu srovnej usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 31. ledna 2002, sp. zn. 29 Odo 874/2001, uveřejněné pod č. 4 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 2003).
Nejvyšší soud České republiky dovolání žalobce proto podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení vychází z §243b odst. 5, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. neboť žalovaný má právo na náhradu účelně vynaložených nákladů dovolacího řízení, které sestávají z odměny za zastoupení advokátem v částce 5.000,- Kč [odměna z částky určené podle §1 odst. 1, §2 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění po novele provedené vyhláškou č. 277/2006 Sb., vyčíslená podle §5 písm. b), (po snížení ve smyslu §14 odst. 1, §15 ve spojení s §10 odst. 3 vyhlášky o 50 % a o dalších 50 % podle §18 odst. 1 vyhlášky)], přičemž žalovanému dále náleží náhrada hotových výdajů ve výši 300,- Kč za jeden úkon právní služby (vyjádření žalovaného k dovolání žalobce) podle §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění pozdějších předpisů, tj. celkem 10.300,- Kč. Žalovanému dále náleží náhrada za daň z přidané hodnoty ve výši 1 060,- Kč (§137 odst. 3 o. s. ř.), a celkové náklady dovolacího řízení tak činí 6 360,- Kč. Platební místo a lhůta k plnění vyplývají z §149 odst. 1 a §160 odst. 1, §167 odst. 2 o. s. ř. Dovolací soud proto uložil žalobci povinnost nahradit žalovanému náklady dovolacího řízení ve výši 6.360,- Kč do tří dnů od právní moci usnesení k rukám zástupkyně žalovaného (§149 odst. 1, §160 odst. 1, §167 odst. 2 o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li žalobce povinnost uloženou tímto rozhodnutím, může se žalovaný domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 19. července 2010
JUDr. Jiří Spáčil, CSc., v. r.
předseda senátu