ECLI:CZ:NS:2010:22.CDO.5047.2009.1
sp. zn. 22 Cdo 5047/2009
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a JUDr. Františka Baláka ve věci žalobce: Společenství V. Rabase 869, Kladno , se sídlem v Kladně, V. Rabase 869, IČ: 26453185, zastoupeného JUDr. Emílií Haškovou, advokátkou se sídlem v Kladně, Saskova 1479, proti žalovanému: ALEX INTERNATIONAL CZ, s. r. o. , se sídlem v Hřebči 396, IČ: 256 61 22, zastoupenému Mgr. Janem Kindlem, advokátem se sídlem v Kladně, Huťská 1383, o zaplacení 35.595,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Kladně pod sp. zn. 15 C 55/2005, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 19. července 2006, č. j. 30 Co 290/2006-223, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Podle §243c odst. 2 občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) v usnesení, jímž bylo dovolání odmítnuto nebo jímž bylo zastaveno dovolací řízení, dovolací soud pouze stručně vyloží důvody, pro které je dovolání opožděné, nepřípustné, zjevně bezdůvodné nebo trpí vadami, jež brání pokračování v dovolacím řízení, nebo pro které muselo být dovolací řízení zastaveno.
Okresní soud v Kladně (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 20. prosince 2005, č. j. 15 C 55/2005-139, uložil žalovanému, aby zaplatil žalobci 35.595,- Kč s příslušenstvím specifikovaným ve výrokové části rozsudku (výrok I. rozsudku), co „do zbytku požadovaného úroku z prodlení“ žalobu zamítl (výrok II. rozsudku), zamítl „návrh žalobce na spojení věcí zdejšího soudu sp. zn. 15 C 55/2005 žalobce a žalovaného a věci sp. zn. 15 C 103/2003 žalobce Alex International CZ, s. r. o. proti žalované Naděždě Hořejší, o vystěhování pro neoprávněné užívání cizího bytu“ (výrok III. rozsudku) a dále rozhodl o náhradě nákladů řízení, tlumočném za provedené tlumočnické úkony a soudním poplatku (výroky IV., V., VI. a VII. rozsudku).
Krajský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) k odvolání žalovaného rozsudkem ze dne 19. července 2006, č. j. 30 Co 290/2006-223, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích I., IV., V. a VI. (výrok I. rozsudku); odvolání žalovaného do výroků II., III. a VII. odmítl (výrok II. rozsudku) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky III. a IV. rozsudku).
Rozsudek odvolacího soudu napadl žalovaný dovoláním, jehož přípustnost dovozoval podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. s uplatněním dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.
Žalobce se k dovolání nevyjádřil.
Obsah rozsudků soudů obou stupňů i dovolání je účastníkům znám, a dovolací soud proto na ně odkazuje.
Podle čl. II. – přechodná ustanovení, bodu 12 zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, účinného od 1. 7. 2009 (vyjma ustanovení čl. I bodů 69, 71 a 100, ustanovení čl. XIII a ustanovení čl. XVII bodu 1, která nabývají účinnosti 23. 1. 2009), dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vyhlášeným (vydaným) přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů; užití nového ustanovení §243c odst. 2 tím není dotčeno.
Dovolací soud proto při projednání dovolání postupoval podle občanského soudního řádu ve znění novely provedené zákonem č. 7/2009 Sb.
Dovolání by mohlo být přípustné jen podle §237 odst. 1 písm. c) ve spojení s §237 odst. 3 o. s. ř., a to jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění přípustnost dovolání nezakládají) a současně se musí jednat o právní otázku zásadního významu.
Při posuzování přípustnosti dovolání pro řešení otázky zásadního právního významu se ostatně předpokládá, že dovolací soud bude reagovat na právní otázku, kterou dovolatel konkrétně vymezí (k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 29. června 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 7/2004, č. 132, usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 30. září 2004, sp. zn. 29 Odo 775/2002, uveřejněné v časopise Právní rozhledy, 2005, č. 12, str. 457 a řada dalších, implicite též nález Ústavního soudu České republiky ze dne 20. února 2003, sp. zn. IV. ÚS 414/01, uveřejněný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, C. H. Beck, svazek 29, 2003, pod pořadovým č. 23). Jestliže taková právní otázka není v dovolání určitě a s dostatečnou srozumitelností vymezena, nelze žádat po dovolacím soudu, aby se jeho dovolací přezkum stal bezbřehou revizí věci, jež by se ocitla v rozporu s přezkumnými limity dovolacího řízení, danými zejména ustanovením §242 o. s. ř. (k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 16. prosince 2008, sp. zn. 28 Cdo 3440/2008, uveřejněné na internetových stránkách Nejvyššího soudu České republiky – www.nsoud.cz ). Pokud dovolání neformuluje žádnou otázku zásadního právního významu, nevede ani polemiku s právními názory odvolacího soudu, ale zpochybňuje skutkové závěry odvolacího soudu, pak nemůže být přípustnost dovolání pro zásadní právní význam napadeného rozhodnutí založena (k tomu srovnej usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 18. října 2006, sp. zn. 28 Cdo 2551/2006, uveřejněné v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu, C. H. Beck, pod pořadovým č. C 4666).
Dovolatel zásadní právní význam napadeného rozhodnutí shledával „v posouzení způsobu, jakým se soudy obou stupňů vypořádaly s procesní povinností důkazní, resp. s povinností prokázat důkazně tvrzené skutečnosti, neboť způsob, jakým se s tím soudy obou stupňů vypořádaly, je v rozporu s principy vyjádřenými příslušnými ustanoveními občanského soudního řádu“.
Takto vymezená otázka zásadního právního významu již pro svou naprostou obecnost neumožňuje věcný přezkum konkrétního právního závěru podávajícího se z rozsudku odvolacího soudu. Z obsahu dovolání je však zřejmé, že její existenci žalovaný pojí výlučně s výhradou vůči skutkovým zjištěním nalézacích soudů, podle kterých byly žalovanému doručeny všechny potřebné listiny, z nichž vyplýval jednak obsah žalobcem uplatněného nároku a jednak jeho konkrétní výše (zejména „protokol o vyúčtování služeb za období 2004/1 – 2004/12“), zatímco podle tvrzení dovolatele podmínka doručení těchto listin splněna nebyla. Na základě odlišného hodnocení důkazů tak dovolatel dospívá k závěru, že doručení těchto listin nelze mít za prokázáno.
Těmito námitkami však nezpochybňuje právní posouzení věci odvolacím soudem, ale skutková zjištění, která byla pro právní posouzení věci odvolacím soudem rozhodující, a uplatňuje dovolací důvod podle §241a odst. 3 o. s. ř. Tímto důvodem však přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. založit nelze (srovnej též právní názor vyjádřený v usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 29. června 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněném v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu, C. H. Beck, 2005, pod pořadovým č. C 3078 nebo nález Ústavního soudu České republiky ze dne 4. března 2009, sp. zn. II. ÚS 3005/2007, uveřejněný na internetových stránkách Ústavního soudu České republiky – http://nalus.usoud.cz ). Ostatně dovolací tvrzení o tom, že příslušné listiny nebyly žalovanému doručeny, je tvrzením novým, které v průběhu řízení před nalézacími soudy nebylo uplatněno a z tohoto důvodu k němu dovolací soud nemohl přihlédnout (§241a odst. 4 o. s. ř.). Žalovanému v průběhu řízení nebránila žádná skutečnost tuto námitku vznést, neboť žalobní tvrzení žalobce byla založena právě na argumentaci opírající se mimo jiné o doručení uvedených listin a vědomosti žalovaného o jejich obsahu. Pro úplnost dovolací soud dodává, že další dovolací námitka žalovaného, že mu nebyla známa výše plateb, které byl povinen žalobci platit, je v přímém rozporu s dopisem samotného žalovaného adresovaným dne 7. června 2004 žalobci, jímž žalovaný oznamuje žalobci, že „pozastavuje placení záloh na služby za byt č. 8 až do rozhodnutí soudu“ z důvodu, že „bytu č. 8 se zmocnila paní Hořejší, byt užívá neoprávněně, odmítá sdělit počet osob a vůbec komunikovat“.
Dovolatel výslovně napadl i výrok rozsudku odvolacího soudu o náhradě nákladů řízení; proti výroku o náhradě nákladů řízení však není dovolání přípustné (k tomu srovnej usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 31. ledna 2002, sp. zn. 29 Odo 874/2001, uveřejněné pod č. 4 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 2003).
Nejvyšší soud České republiky dovolání žalovaného proto podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 části věty před středníkem a §146 odst. 3 o. s. ř., když procesně úspěšnému žalobci v dovolacím řízení náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 19. července 2010
JUDr. Jiří Spáčil, CSc., v. r. předseda senátu