ECLI:CZ:NS:2010:22.CDO.5125.2008.1
sp. zn. 22 Cdo 5125/2008
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a JUDr. Františka Baláka ve věci žalobkyně Paedr. D. P. , bytem v Rudě nad Moravou, Hrabenov 80, proti žalovaným: 1) V. V. , 2) Z. M. , oběma zastoupeným JUDr. Radovanem Mrázkem, advokátem se sídlem v Šumperku, Generála Svobody 6, o určení vlastnického práva, vedené u Okresního soudu v Šumperku pod sp. zn. 8 C 153/96, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 6. května 2008, č. j. 12 Co 818/2007-354, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
Podle §243c odst. 2 občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) v usnesení, jímž bylo dovolání odmítnuto nebo jímž bylo zastaveno dovolací řízení, dovolací soud pouze stručně vyloží důvody, pro které je dovolání opožděné, nepřípustné, zjevně bezdůvodné nebo trpí vadami, jež brání pokračování v dovolacím řízení, nebo pro které muselo být dovolací řízení zastaveno.
Okresní soud v Šumperku (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 9. března 2007, č. j. 8 C 153/96-328, zamítl žalobu na určení, že „F. O., byl v den své smrti, tj. 17. 7. 1991 vlastníkem jedné ideální poloviny pozemku, zapsaného u Katastrálního úřadu pro Olomoucký kraj, Katastrální pracovitě Šumperk, v katastru nemovitostí pro obec Ruda nad Moravou, k. ú. H., na LV č. 69 a tam označeného jako pozemek ve zjednodušené evidenci – parcely původ. Pozemkový katastr (PK), a to p. č. 85/1 o výměře 37 m2, který je vymezen a nově označen geometrickým plánem č. 321-9675/2004, který je nedílnou součástí tohoto rozsudku, jako st. p. č. 59/2 zastavěná plocha o výměře 37 m2 a že vlastníkem druhé ideální poloviny tohoto pozemku byla v den své smrti, tj. 17. 11. 1991 J. O., “ a rozhodl o náhradě nákladů řízení.
Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci (dále jen „odvolací soud“) k odvolání žalobkyně rozsudkem ze dne 6. května 2008, č. j. 12 Co 818/2007-354, rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně dovoláním s uplatněním dovolacího důvodu spočívajícího v nesprávném právním posouzení věci [§241a odst. 2 písm. a), b) o. s. ř.].
Žalovaní se k dovolání nevyjádřili.
Obsah rozsudků soudů obou stupňů i dovolání je účastníkům znám, tvoří součást procesního spisu, a dovolací soud proto na ně odkazuje.
Podle čl. II. – přechodná ustanovení, bodu 12 zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, účinného od 1. 7. 2009 (vyjma ustanovení čl. I bodů 69, 71 a 100, ustanovení čl. XIII a ustanovení čl. XVII bodu 1, která nabývají účinnosti 23. 1. 2009), dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vyhlášeným (vydaným) přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů; užití nového ustanovení §243c odst. 2 tím není dotčeno.
Dovolací soud proto při projednání dovolání postupoval podle občanského soudního řádu ve znění novely provedené zákonem č. 7/2009 Sb.
Dovolání by mohlo být přípustné jen podle §237 odst. 1 písm. c) ve spojení s §237 odst. 3 o. s. ř.
Dovolání může být přípustné podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění přípustnost dovolání nezakládají) a současně se musí jednat o právní otázku zásadního významu.
Dovolání není přípustné.
Přestože dovolatelka v dovolání výslovně neformuluje otázku zásadního právního významu, je z obsahu dovolání zřejmé, že spatřuje zásadní právní význam napadeného rozhodnutí v okolnosti, že odvolací soud posoudil dobrou víru žalovaných, resp. i manžela první žalované H. V. podmiňující nabytí vlastnického práva vydržením v rozporu s hmotným právem.
K posuzování právní otázky, zda je držitel v dobré víře či nikoli, Nejvyšší soud České republiky zaujal právní názor již v rozsudku ze dne 9. listopadu 2000, sp. zn. 22 Cdo 1253/99, publikovaném v časopise Soudní rozhledy, č. 5, ročník 2001, pod č. 49, podle kterého tuto otázku „je třeba vždy hodnotit objektivně a nikoli pouze ze subjektivního hlediska (osobního přesvědčení) samotného účastníka“. K posuzování dobré víry oprávněného držitele lze odkázat rovněž na rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze 7. května 2002, sp. zn. 22 Cdo 1843/2000, uveřejněný v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, vydávaném nakladatelstvím C. H. Beck, pod pořadovým č. C 1176, podle kterého „při hodnocení dobré víry je vždy třeba brát v úvahu, zda držitel při běžné (normální) opatrnosti, kterou lze s ohledem na okolnosti a povahu daného případu po každém požadovat, neměl, resp. nemohl mít, po celou vydržecí dobu důvodné pochybnosti o tom, že mu věc nebo právo patří“. Dovolací soud přezkoumá otázku existence dobré víry držitele, že mu sporný pozemek patří, jen v případě, kdyby úvahy soudu v nalézacím řízení byly zjevně nepřiměřené (k tomu srovnej usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 27. února 2002, sp. zn. 22 Cdo 1689/2000, uveřejněné v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu pod pořadovým č. C 1068).
Nalézací soudy vyšly ze zjištění, že oplocení mezi oběma pozemky bylo zbudováno právními předchůdci žalobkyně a z jejich strany hranice pozemků nebyla nikdy zpochybňována. Právní předchůdci žalovaných začali na základě kupní smlouvy užívat i část sousedního pozemku (jenž je předmětem žaloby), který nebyl součástí kupní smlouvy v hranicích daných vybudovaným oplocením. Odvolací soud zdůraznil, že s přihlédnutím k existenci oplocení vystavěného právními předchůdci žalobkyně i vzhledem k výměře sporné části pozemku – 37 m2 (ve vztahu k celkové výměře pozemku parc. č. 59 111 m2) byli právní předchůdci žalovaných jako držitelé s přihlédnutím ke všem okolnostem v dobré víře. Úvaha odvolacího soudu o existence dobré víry vzhledem ke všem okolnostem posuzovaným z objektivního hlediska není zjevně nepřiměřená.
Pokud dovolatelka namítala, že k vydržení nemohlo dojít z toho důvodu, že V. V. a její manžel H. V. nedrželi předmětný pozemek po zákonem stanovenou dobu a z tohoto důvodu je posouzení otázky vydržení v rozporu s hmotným právem, pak tato námitka nemůže být důvodná, neboť odvolací soud nezaložil svůj závěr o vydržení výhradně na držbě uvedených osob, ale také na oprávněné držbě jejich právních předchůdců, která v dovolání žádným způsobem zpochybněna není. Možnost započíst si do vydržecí doby držbu právního předchůdce jakožto oprávněného držitele vyplývá z jednoznačného znění zákona (§116 odst. 2 zákona č. 141/1950 Sb., §134 odst. 3 občanského zákoníku).
Ve vztahu k dovolací námitce, že řízení u odvolacího soudu je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, spočívající v tom, že nebyly provedeny všechny navržené důkazy dovolací soud uvádí, že k okolnostem uplatněným tímto dovolacím důvodem může být při posouzení, zda je dovolání přípustné podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přihlédnuto pouze za předpokladu, že jde o řešení procesní otázky zásadního významu (jedná se o střet odlišných právních názorů na výklad procesního předpisu) – (k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 19. 2. 2008, sp. zn. 22 Cdo 3574/2006, uveřejněné v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, C. H. Beck, pod pořadovým č. C 5780 a na internetových stránkách Nejvyššího soudu ČR – www.nsoud.cz nebo nález Ústavního soudu ČR ze dne 4. března 2009, sp. zn. II. ÚS 3005/2007, uveřejněný na internetových stránkách Ústavního soudu ČR – www.nalus.usoud.cz a tam uvedenou judikaturu). Dovolatelka však žádnou procesní otázku zásadního významu nevymezila a tato se nepodává ani z obsahu dovolání, když neprovedení konkrétně navrženého důkazu takovou otázkou zjevně není.
Nejvyšší soud České republiky dovolání žalobkyně proto podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. b), c) o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení vychází z §243b odst. 5, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. a skutečnosti, že v dovolání úspěšnému žalovanému žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 15. září 2010
JUDr. Jiří Spáčil, CSc., v. r.
předseda senátu