ECLI:CZ:NS:2010:22.CDO.5396.2008.1
sp. zn. 22 Cdo 5396/2008
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Baláka a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobců: a) A. B. , b) J. B. , c) R. D. , všech zastoupených JUDr. Hanou Salaquardovou, advokátkou se sídlem v Uherském Hradišti, Růžová 1238, proti žalovaným: 1) K. M. , 2) A. M. , zastoupených JUDr. Evou Bártečkovou, advokátkou se sídlem v Hodoníně, Příční 4113/4, o určení vlastnického práva, vedené u Okresního osudu v Uherském Hradišti pod sp. zn. 4 C 247/2005, o dovolání žalovaných proti rozsudku Krajského soudu v Brně – pobočky ve Zlíně ze dne 12. prosince 2007, č. j. 59 Co 218/2007-131, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
Podle §243c odst. 2 občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) v usnesení, jímž bylo dovolání odmítnuto nebo jímž bylo zastaveno dovolací řízení, dovolací soud pouze stručně vyloží důvody, pro které je dovolání opožděné, nepřípustné, zjevně bezdůvodné nebo trpí vadami, jež brání pokračování v dovolacím řízení, nebo pro které muselo být dovolací řízení zastaveno.
Okresní soud v Uherském Hradišti (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 23. února 2007, č. j. 4 C 247/2005-83, určil, že „pozemky parcela č. 41/9, orná půda o výměře 3 m2 a parcela č. 41/10 ostatní plocha / jiná plocha o výměře 11 m2 nacházející se v obci S. a k. ú. S. u U. H., vymezené geometrickým plánem č. 220-94/2005 pro rozdělení pozemku p. č. 41/1 a st. 35/2, vyhotoveným dne 7. 12. 2005 M. K., Geodetická kancelář Uherské Hradiště, Na Splávku 1182, jsou v podílovém spoluvlastnictví žalobců a to A. B. co do id. 6/8, J. B. co id. 1/8 a R. D. co do id. 1/8“ a rozhodl o náhradě nákladů řízení.
Krajský soud v Brně – pobočka ve Zlíně (dále jen „odvolací soud“) k odvolání žalovaných rozsudkem ze dne 12. prosince 2007, č. j. 59 Co 218/2007-131, rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Rozsudek odvolacího soudu napadli žalovaní dovoláním s uplatněním dovolacího důvodu nesprávného právního posouzení věci [podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.].
Žalobci se k dovolání nevyjádřili.
Obsah rozsudků soudů obou stupňů i dovolání je účastníkům znám, tvoří součást procesního spisu, a dovolací soud proto na ně odkazuje.
Podle čl. II. – přechodná ustanovení, bodu 12 zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, účinného od 1. 7. 2009 (vyjma ustanovení čl. I bodů 69, 71 a 100, ustanovení čl. XIII a ustanovení čl. XVII bodu 1, která nabývají účinnosti 23. 1. 2009), dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vyhlášeným (vydaným) přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů; užití nového ustanovení §243c odst. 2 tím není dotčeno.
Dovolací soud proto při projednání dovolání postupoval podle občanského soudního řádu ve znění novely provedené zákonem č. 7/2009 Sb.
Dovolání by mohlo být přípustné jen podle §237 odst. 1 písm. c) ve spojení s §237 odst. 3 o. s. ř.
Dovolání může být přípustné podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění přípustnost dovolání nezakládají) a současně se musí jednat o právní otázku zásadního významu.
Dovolání není přípustné.
Při posuzování přípustnosti dovolání pro řešení otázky zásadního právního významu se předpokládá, že dovolací soud bude reagovat na právní otázku, kterou dovolatel konkrétně vymezí (k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 29. června 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 7/2004, č. 132, usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 30. září 2004, sp. zn. 29 Odo 775/2002, uveřejněné v časopise Právní rozhledy, 2005, č. 12, str. 457 a řada dalších, implicite též nález Ústavního soudu České republiky ze dne 20. února 2003, sp. zn. IV. ÚS 414/01, uveřejněný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, C. H. Beck, svazek 29, 2003, pod pořadovým č. 23). Jestliže taková právní otázka není v dovolání určitě a s dostatečnou srozumitelností vymezena, nelze žádat po dovolacím soudu, aby se jeho dovolací přezkum stal bezbřehou revizí věci, jež by se ocitla v rozporu s přezkumnými limity dovolacího řízení, danými zejména ustanovením §242 o. s. ř. (k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 16. prosince 2008, sp. zn. 28 Cdo 3440/2008, uveřejněné na internetových stránkách Nejvyššího soudu České republiky – www.nsoud.cz ). Pokud dovolání neformuluje žádnou otázku zásadního právního významu, nevede ani polemiku s právními názory odvolacího soudu, ale zpochybňuje skutkové závěry odvolacího soudu, pak nemůže být přípustnost dovolání pro zásadní právní význam napadeného rozhodnutí založena (k tomu srovnej usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 18. října 2006, sp. zn. 28 Cdo 2551/2006, uveřejněné v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu, C. H. Beck, pod pořadovým č. C 4666)
Dovolání nevymezuje relevantní právní otázku, kterou by dovolací soud měl přezkoumat jakožto otázku zásadního významu. Dovolací soud v dovolání neshledal nic, co by z rozsudku odvolacího soudu činilo rozhodnutí po právní stránce zásadního významu.
Dovolání je toliko reprodukcí vzájemných vztahů účastníků a jejich právních předchůdců s popisem skutkových okolností tyto vztahy doprovázející; nadto napadené rozhodnutí odvolacího soudu není ani v rozporu s hmotným právem pokud jde o dobrou víru žalobců jakožto oprávněných držitelů, jejímž důsledkem bylo nabytí vlastnického práva žalobci.
K posuzování právní otázky, zda je držitel v dobré víře či nikoli, Nejvyšší soud České republiky zaujal právní názor již v rozsudku ze dne 9. listopadu 2000, sp. zn. 22 Cdo 1253/99, publikovaném v časopise Soudní rozhledy, č. 5, ročník 2001, pod č. 49, podle kterého tuto otázku „je třeba vždy hodnotit objektivně a nikoli pouze ze subjektivního hlediska (osobního přesvědčení) samotného účastníka“. K posuzování dobré víry oprávněného držitele lze odkázat rovněž na rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze 7. května 2002, sp. zn. 22 Cdo 1843/2000, uveřejněný v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, vydávaném nakladatelstvím C. H. Beck, pod pořadovým č. C 1176, podle kterého „při hodnocení dobré víry je vždy třeba brát v úvahu, zda držitel při běžné (normální) opatrnosti, kterou lze s ohledem na okolnosti a povahu daného případu po každém požadovat, neměl, resp. nemohl mít, po celou vydržecí dobu důvodné pochybnosti o tom, že mu věc nebo právo patří“. Dovolací soud přezkoumá otázku existence dobré víry držitele, že mu sporný pozemek patří, jen v případě, kdyby úvahy soudu v nalézacím řízení byly zjevně nepřiměřené (k tomu srovnej usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 27. února 2002, sp. zn. 22 Cdo 1689/2000, uveřejněné v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu pod pořadovým č. C 1068).
Nalézací soudy vyšly ze zjištění, že oplocení mezi oběma pozemky bylo zbudováno právními předchůdci žalovaných a držba žalobců vztahující se k pozemkům, ve vztahu k nimž se domáhají určení vlastnického práva, nebyla ze strany žalovaných a jejich právních předchůdců rušena. Právní předchůdci žalobců začali na základě kupní smlouvy užívat i část sousedního pozemku (jenž je předmětem žaloby), který nebyl součástí kupní smlouvy v hranicích daných vybudovaným oplocením. Držba první žalobkyně se pak následně opírala taktéž o kupní smlouvy (uzavřené v roce 1974 ve vztahu k 1 a 1984 ve vztahu k 1), držba zbylých dvou žalobců se opírala o rozhodnutí vydané v dědickém řízení po zemřelém Josefu Dlapovi. Odvolací soud zdůraznil, že s přihlédnutím k existenci oplocení vystavěného právními předchůdci žalovaných i vzhledem k výměře sporných částí pozemku – 11 m2 a 3 m2 (ve vztahu k celkové výměře pozemků ve vlastnictví žalobců) byli žalobci (jakož i právní předchůdce druhé žalobkyně a třetího žalobce J. D.) jako držitelé s přihlédnutím ke všem okolnostem v dobré víře. Úvaha odvolacího soudu o existenci dobré víry vzhledem ke všem okolnostem posuzovaným z objektivního hlediska není zjevně nepřiměřená.
Dovolatelé výslovně napadli i výrok rozsudku odvolacího soudu o náhradě nákladů řízení; proti výroku o náhradě nákladů řízení však není dovolání přípustné (k tomu srovnej usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 31. ledna 2002, sp. zn. 29 Odo 874/2001, uveřejněné pod č. 4 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 2003).
Nejvyšší soud České republiky dovolání žalovaných proto podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. b), c) o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení vychází z §243b odst. 5, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. a skutečnosti, že v dovolání úspěšným žalobcům žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 14. září 2010
JUDr. František Balák, v. r.
předseda senátu