ECLI:CZ:NS:2010:23.CDO.2433.2009.1
sp. zn. 23 Cdo 2433/2009
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Dese a soudců JUDr. Kateřiny Hornochové a JUDr. Pavla Příhody ve věci žalobce JUDr. R. H ., proti žalovanému Ing. R. M .,zastoupenému Mgr. Ing. A. T., advokátem, o zaplacení částky 2,429.723,- Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 44 C 178/96, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 10. prosince 2008, č. j. 28 Co 7/2007-405, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 10. prosince 2008, č. j. 28 Co 7/2007-405, se ve výroku pod bodem II, jímž byl potvrzen rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 31. ledna 2006, č. j. 44 C 178/96-225, ve výroku pod bodem I co do povinnosti žalovaného zaplatit žalobci částku 1,880.936,40 Kč s úrokem z prodlení ve výši 13,54 % p. a. z této částky za dobu od 1. 11. 1996 do zaplacení, jakož i ve výrocích o nákladech řízení pod body V, VI a VII, zrušuje a věc se v tomto rozsahu vrací Krajskému soudu v Brně k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Městský soud v Brně rozsudkem ze dne 31. ledna 2006, č. j. 44 C 178/96-225, uložil žalovanému zaplatit žalobci částku 1,155.632,- Kč s úrokem z prodlení ve výši 18 % p. a. (0,05 % denně) od 7. 9. 1991 do zaplacení, částku 200.117,- Kč s úrokem z prodlení ve výši 18 % p. a. (0,05 % denně) od 25. 10. 1991 do zaplacení, částku 625.570,- Kč s úrokem z prodlení ve výši 18 % p. a. (0,05 % denně) od 1. 4. 1993 do zaplacení a částku 433.075,- Kč s úrokem z prodlení ve výši 18 % p. a. (0,05 % denně) od 20. 7.1993 do zaplacení (výrok pod bodem I), v částce 15.325,- Kč řízení zastavil (výrok pod bodem II), rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky pod body III a IV) a vydal předběžné opatření, jímž uložil žalovanému složit do úschovy u soudu částku 1,500.000,- Kč.
Žalobce, jako právní nástupce švýcarské kolektivní společnosti O., V. & S. (dále též jen „O.“), jímž se měl stát na základě smlouvy o postoupení pohledávky ze dne 3. 2. 1994, se po částečném zpětvzetí žaloby co do částky 15.325,- Kč domáhal po žalovaném zaplacení částky 2,429.723,- Kč s úrokem z prodlení, z čehož částku 1,155.632,- Kč požadoval za zboží od společnosti F. T. Ltd., H. (dále též jen „F.“), jež společnost O. dodala žalovanému, a částku 200.117,- Kč za zboží od švédské firmy P., dodané žalovanému touto společností. Další částku 625.570,- Kč (z původně uplatněných 640.899,- Kč) žalobce požadoval z titulu půjčky poskytnuté žalovanému společností O. dne 28. 5. 1991 ve výši 30.000,- DEM a částku 433.075,- Kč z titulu půjčky poskytnuté mu dne 19. 7. 1991 ve výši 20.000,- DEM.
Soud prvního stupně vzal za prokázané, že O., jež byla založena za účelem obchodování s elektronikou s obchodními partnery v Č. r., byla při dodávkách smluvním partnerem žalovaného a že žalovaný a jeho firma I.byl smluvním partnerem odběratelů v Č. r., v některých případech působil jako organizátor. Žalovaný sháněl odběratele, firma následně objednala zboží, které zaplatila ze svého účtu, o zisk se dělily obě strany, tj. O.a žalovaný. Svědek (zřejmě Dr. V.) uvedl, že oni přesně nevěděli, komu bylo zboží prodáno, to věděl žalovaný. Žalovaný, který rozuměl problematice, zajišťoval objednávky u českých odběratelů, které předal svědkovi, a to společnosti O.. Ta zboží objednala, zajistila platbu z jejich účtu a zaplacené zboží bylo dodáno žalovanému. Žalovaný si pro zboží jezdil do Vídně, kde je přebíral, následně se počítače konfigurovaly a rozvážely českým zákazníkům. Na základě objednávky žalovaného O. objednala, zaplatila a žalovanému dodala zboží společnosti F., jež bylo převzato od spediční firmy R. Q. S., V., dne 29. 7. 1991; k dodanému zboží vystavila fakturu splatnou dne 6. 9. 1991 na částku 83.123,20 CHF (93.396,85 DEM), což v přepočtu z DEM činilo 1,635.378,80 Kč, v přepočtu z CHF 1,659.139,- Kč. Po vyrovnání části ceny dobropisem ve výši 26.686,- DEM zůstalo k úhradě 66.710,85 DEM, což ke dni splatnosti činilo 1,168.106,90 Kč, ze strany žalovaného neuhrazených (žalobce požadoval částku 1.155.632,- Kč, tedy méně). Na základě objednávky žalovaného ze dne 17. 9. 1997 objednala O.zboží firmy P., které zaplatila, žalovanému dodala a fakturovala mu ho fakturou v částce 11.552,- DEM splatnou 24. 10. 1991, což představuje 203.779,04 Kč. Též tato částka, z níž žalobce požaduje 200.117,- Kč, zůstala neuhrazena.
Soud prvního stupně dále zjistil, že O. poskytla žalovanému dne 19. 7. 1991 půjčku ve výši 20.000,- DEM s úrokem ve výši 10,5 % splatnou dne 19. 7. 1993 ve výši 25.000,- Kč a že „ke dni vrácení půjčky“ šlo o částku 434.150,- Kč, z níž žalobce požaduje 433.075,- Kč. Dne 28. 3. 1991 Oekotac poskytla žalovanému půjčku ve výši 30.300,- DEM s úrokem ve výši 10,5 % splatnou dne 31. 3. 1993, což ke dni splatnosti činí žalobcem požadovanou částku 625.570,- Kč (po zpětvzetí žaloby co do částky 15.325,- Kč).
Námitku promlčení uplatněnou žalovaným shledal soud prvního stupně nedůvodnou a uplatněné nároky po jejich posouzení podle ustanovení upravujících kupní smlouvu v §409 odst. 1 obchodního zákoníku (dále též jen „obch. zák.“) a smlouvu o půjčce v §657 a násl. občanského zákoníku (dále též jen „obč. zák.“) posoudil jako opodstatněné. Úrok z prodlení přiznal podle ustanovení §1 nařízení vlády č. 142/1994 Sb.
Krajský soud v Brně jako soud odvolací shora označeným rozsudkem řízení zastavil co do úroku z prodlení ve výši 18 % p. a. z částky 15.325,- Kč od 1. 4. 1993 do zaplacení (výrok pod bodem I), potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku pod bodem I co do povinnosti žalovaného zaplatit žalobci částku 1,880.936,40 Kč s úrokem z prodlení ve výši 13,54 % p. a. z této částky za dobu od 1. 11. 1996 do zaplacení (výrok pod bodem II), a ve výroku pod bodem I co do částky 296.204,80 Kč s úrokem z prodlení ve výši 4,46 % p. a. za dobu od 1. 11. 1996 do zaplacení, co do částky 33.353,- Kč s úrokem z prodlení ve výši 4,46 % p. a. za dobu od 1. 11. 1996 do zaplacení, co do částky 117.285,- Kč s úrokem z prodlení ve výši 4,46 % p. a. za dobu od 1. 11. 1996 do zaplacení, co do částky 86.615,- Kč s úrokem z prodlení ve výši 4,46 % p. a. za dobu od 1. 11. 1996 do zaplacení a co do úroku z prodlení ve výši 18 % z částek 1,155.632,- Kč od 7. 9. 1991, 200.117,- Kč od 25. 10. 1991, 625.570,- Kč od 1. 4. 1993, 433.075,- Kč od 20. 7. 1993, vždy do 31. 10. 1996, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu v tomto rozsahu zamítl (výrok pod bodem III). Rozsudek soudu prvního stupně změnil též ve výroku o předběžném opatření tak, že návrh na předběžné opatření zamítl (výrok pod bodem IV), a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů (výroky pod body V až VII).
Odvolací soud poté, co zopakoval dokazování listinami a výslechem žalovaného a svědka Dr. K. V. vzal za prokázané z obsahu faxu žalovaného ze dne 19. 9. 1991, určeného Dr. V.a odkazujícího na fax určený společnosti P, že zboží o ceně 34.600,- SEK objednal u společnosti P. žalovaný; z tohoto faxu ani z objednávky podle jeho mínění nevyplývá, že by tak žalovaný činil pro jiného než pro sebe. Z přednesu žalovaného a z výpovědi svědka Dr. V.odvolací soud zjistil, že toto zboží bylo do tehdejší Č. dodáno. Na základě tohoto pak dovodil, že smluvní vztah týkající se zboží označeného v uvedené objednávce žalovaného vznikl mezi žalovaným a společností P. Za toto zboží dodané do Č.zaplatila této společnosti za žalovaného na základě dohody s ním společnost O.částku 9.626,75 DEM. Za situace, že žalovaný nezaplatil za předmětné zboží ani společnosti O., ani společnosti P., přijal na úkor společnosti O., jež plnila dodavateli P. za něj, bezdůvodné obohacení, a to ve výši takto zaplacené částky v DEM, jíž odpovídá částka 166.764,23 Kč.
Zboží od společnosti F. (součástky pro počítače) o celkové ceně 44.160,- USD podle zjištění odvolacího soudu „reálně“ převzal žalovaný, uvedenou cenu zaplatila dodavateli společnost O. Podle názoru odvolacího soudu v tomto případě nelze z provedených důkazů učinit jednoznačný závěr, zda zboží objednala společnost O. či žalovaný a kdo byl tedy smluvním partnerem společnosti F. tento závěr však není zásadní za situace, kdy žalovaný zboží převzal a kdy za ně dodavateli zaplatila společnost O.. Poněvadž žalovaný za toto zboží nezaplatil ani jeho dodavateli společnosti F., ani společnosti O., přijal podle závěru odvolacího soudu bezdůvodné obohacení, které je povinen vrátit. Při určení jeho výše odvolací soud vycházel z částky, kterou společnost O. zaplatila dodavateli a jíž při přepočtu kurzů odpovídá částka 1,321.708,80 Kč. Po snížení o částku 462.281,60 Kč, odpovídající dobropisované částce 26.686,- DEM, tak výše bezdůvodného obohacení činí 859.427,320 Kč.
Odvolací soud vzal dále za prokázané, že společnost O. zaplatila žalovanému dne 28. 5. 1991 částku 25.000,- SFR a dne 19. 7. 1991 částku 20.000,- DEM, přičemž podle jeho názoru provedené důkazy nedovolují přijmout závěr, že tyto částky byly na účet žalovaného poukázány z titulu půjček (jak tvrdí žalobce), a nedovolují přijmout ani závěr, že tyto částky náležely žalovanému z titulu vyúčtování společného obchodování (jak v rámci své procesní obrany tvrdí žalovaný). Na základě toho odvolací soud uzavřel, že přijetí uvedených částek představuje bezdůvodné obohacení žalovaného, získané na úkor společnosti O. plněním bez právního důvodu, které je povinen jí vydat, a to – po provedení kursovního přepočtu - ve vztahu k prvé z uvedených plateb ve výši 508.285,- Kč a ve vztahu ke druhé ve výši 346.460,- Kč.
Vzhledem k tomu, že spor vznikl mezi zahraniční společností a žalovaným jako tuzemským podnikatelem, odvolací soud s poukazem na zákon č. 97/1963 Sb., o mezinárodním právu soukromém a procesním, aplikoval při právním posouzení věci ustanovení zákona č. 101/1963 Sb., o právních vztazích v mezinárodním obchodním styku (zákoník mezinárodního obchodu, dále též jen „ZMO“), a to ustanovení §703 odst. 1, z něhož vyplývá povinnost vydat majetkový prospěch získaný bez právního důvodu, a ustanovení §76 a §82, upravujících promlčení a stanovící tříletou obecnou promlčecí dobu, z nichž dovodil, že žádný z posuzovaných nároků, uplatněných žalobou podanou dne 24. 2. 1994, není promlčen. Úroky z prodlení odvolací soud přisoudil žalovanému s poukazem na ustanovení §229 a §231 ZMO s tím, že počátek prodlení je třeba vztáhnout až k okamžiku doručení žaloby, tj. ke dni 31. 10. 1996, neboť žalobce neprokázal doručení faktur. Výši úroku určil s poukazem na ustanovení §231 odst. 2 ZMO na základě statistických údajů zveřejňovaných Českou národní bankou, podle nichž výše úroků poskytovaných bankami v Č. r.činila k prvnímu dni prodlení žalovaného 12,54 %, a dovodil, že žalobci náleží úrok z prodlení v sazbě o 1 % vyšší, tedy v sazbě 13,54 %.
Rozsudek odvolacího soudu v přisuzujícím výroku pod bodem II napadl žalovaný dovoláním, jehož přípustnost opřel o ustanovení §237 odst. 1 písm. a) a §237 odst. 1 písm. b) občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“) a jež odůvodnil tak, že řízení bylo postiženo vadami, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci a že toto rozhodnutí vychází ze skutkových zjištění, které nemají podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování, ohlásil tedy všechny zákonem stanovené dovolací důvody (§241a odst. 2 písm. a), §241a odst. 2 písm. b) a §241a odst. 3 o. s. ř.).
V mimořádně obsáhlém (čtyřicetistránkovém) dovolání žalovaný především vytkl odvolacímu soudu, že v otázce výše úroků z prodlení sice odkázal na ustanovení §231 ZMO, ve skutečnosti však podle tohoto ustanovení nepostupoval a vyšel z průměru úrokových sazeb klientských úvěrů uvedených v databázi ČNB. Nejedná se tedy o zákonnou sazbu, a dokonce ani o sazbu jednotnou; v té době žádná úřední či zákonná eskontní sazba ve smyslu §231 ZMO neexistovala, podle tohoto ustanovení tedy mohly být úroky z prodlení stanoveny nejvýše 6 % p. a. Odvolací soud ostatně ignoroval speciální úpravu úroků z prodlení stanovenou v §711 ZMO, podle níž pokud obohacený o bezdůvodném obohacení nevěděl, platí pro stanovení výše úroku ustanovení §428 ZMO, které stanoví sazbu ještě nižší.
Nesprávné právní posouzení spatřoval žalovaný též v tom, že odvolací soud nesprávně posoudil charakter vztahů mezi žalobcovým právním předchůdcem, žalovaným a dodavatelem zboží, nezkoumal, zda skutečně došlo k obohacení žalovaného, a nezohlednil rozdíly mezi současnou úpravou bezdůvodného obohacení a úpravou dle ZMO.
V otázce zboží od dodavatele P. žalovaný poukázal na to, že v průběhu řízení opakovaně zpochybnil pravost listin, z nichž odvolací soud vycházel, tj. objednávky, faxu ze dne 19. 9. 1991 a příkazu k úhradě ze dne 17. 9. 1991. Listiny byly předloženy pouze v kopiích, u údajné objednávky neodpovídá údaj o počtu stránek faxu, listina postrádá čísla faxu, ze kterého byla odeslána a na který byla poslána, a chybí datum a identifikační číslo faxu, z listiny tedy nelze dovodit, že by žalovaný sám objednával zboží u společnosti P.. Závěr odvolacího soudu, že dne 17. 9. 1991 objednal zboží u této společnosti a dne 19. 9. 1991 požádal O. o zaplacení zboží, též pomíjí, že O. dala dle příkazu k úhradě pokyn k zaplacení již dne 17. 9. 1991. Tato skutečnost podle dovolatele svědčí o tom, že zboží objednal nikoliv on, nýbrž společnost O., a je tedy nesprávný jak závěr odvolacího soudu o existenci závazkového vztahu mezi ním a společností P., tak též navazující závěr o vzniku bezdůvodného obohacení na straně žalovaného; za zboží byl společnosti P. povinen zaplatit žalobcův právní předchůdce a platbou nedošlo ani k újmě na jeho straně, ani k obohacení na straně žalovaného.
Žalovaný podrobil kritice též posouzení odvolacího soudu, jenž bezdůvodné obohacení nedovozuje z toho, že obdržel plnění bez právního důvodu, nýbrž že žalobcův právní předchůdce plnil za něho, co měl plnit sám. Poukázal na to, že ZMO neobsahuje ustanovení obdobné ustanovení §454 obč. zák., a vyjádřil názor, že neexistuje obecná povinnost vydat bezdůvodné obohacení, která by dopadala na ty případy, které nelze podřadit pod některou ze speciálních skutkových podstat uvedených v zákoně. Jestliže napadené rozhodnutí postrádá odkaz na příslušnou skutkovou podstatu, není podle jeho názoru řádně odůvodněno. K závěru odvolacího soudu o dodání tohoto zboží do Č. zdůraznil, že vyslovil pouze domněnku, že zboží mohlo být dodáno některému z partnerů společnosti O., jemu však zboží dodáno nebylo, ani mu za ně nikdo neplnil. Vytkl odvolacímu soudu, že nezohlednil rozdíl mezi nároky z titulu závazkového vztahu a z titulu bezdůvodného obohacení; pro závěr o bezdůvodném obohacení žalovaného na úkor O. by muselo být prokázáno, že zboží bylo dodáno žalovanému, aniž by k dodání existoval právní důvod v podobě smlouvy mezi žalovaným a žalobcovým právním předchůdcem, a že společnosti O. nebylo za zboží zaplaceno nejen žalovaným, ale ani konečným příjemcem dodávky. V případě dodávky od společnosti P. však nebylo prokázáno a ostatně ani tvrzeno, že by žalovaný získal jakýkoliv prospěch.
Ve věci zboží od F. žalovaný vytkl napadenému rozhodnutí absenci údaje, z čeho odvolací soud dovodil závěr o vzniku bezdůvodného obohacení, a dodal, že mělo-li jít i v tomto případě o plnění za jiného, platí i pro něj příslušná argumentace použitá ohledně zboží od společnosti P.. Zdůraznil, že nejde o bezdůvodné obohacení, je-li povinnost plnit dána na základě jiného ustanovení zákona nebo je-li založena smluvně, a že samotná skutečnost, že převzal zboží, neznamená, že na něho přešlo vlastnické či jiné majetkové právo. Argumentoval, že zboží převzal v souladu s dohodou se společností O. za účelem jeho kontroly, jako mnohokrát předtím, samotným aktem převzetí zboží tedy ničeho nenabyl a zboží si neponechal, nemohlo tedy dojít k jeho bezdůvodnému obohacení. Za situace, kdy odvolacímu soudu není zřejmé, kdo zboží u F. objednal, kdo měl být konečným zákazníkem a kdo měl za zboží zaplatit, postrádá podle jeho názoru závěr o jeho bezdůvodném obohacení racionální odůvodnění.
S poukazem na žalobcova tvrzení v jeho podání ze dne 15. 3. 2004 a v závěrečném návrhu ze dne 14. 11. 2005 žalovaný zpochybnil závěr odvolacího soudu o tom, že neprokázal, že dodávka F. byla určena pro společnost B. a. s. a byla součástí zakázky mezi touto společností a společností O., a že též neprokázal, komu zboží dále dodal. Z žalobcových tvrzení podle jeho názoru vyplývá, že veškeré zboží bylo dodáno společnosti B., žalovaný se tedy nemohl obohatit tím, že by si zboží ponechal. Tvrdil-li ostatně žalobce, že žalovaný si objednal pouze část zboží, pak bylo nutno stanovit, jaké konkrétní položky zboží si měl žalovaný u O. objednat; bez toho postrádají závěry odvolacího soudu o výši bezdůvodného obohacení odůvodnění.
Ve vztahu k tvrzeným půjčkám žalovaný argumentoval, že nebylo vyvráceno, že by mu prostředky náležely z titulu jeho odměny za činnost vykonávanou pro žalobcova právního předchůdce, a vytkl odvolacímu soudu, že se jeho argumentací blíže nezabýval, třebaže žalobce sám potvrdil, že mu byla za jeho činnost odměna poskytována. Poukázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Odo 515/2001, jež podle jeho názoru řeší situaci, kdy soud musel rozhodovat pouze na základě rozdílných tvrzení účastníků řízení. Zdůraznil, že spolu s žalobcem od počátku tvrdili, že plnění bylo poskytnuto oprávněně, a lišili se pouze uváděným právním důvodem. Jestliže za této situace žalobce neprokázal právní důvod poskytnutí plnění, měla být žaloba zamítnuta, i kdyby žalovaný nic k právnímu důvodu netvrdil, tím spíše za stavu, kdy důvod přijetí prostředků uvedl. Argumentoval, že podle „rozhodnutí R 1/1979“ je na vrácení poskytnutého plnění jako plnění bez právního důvodu nárok jen tehdy, jestliže ten, kdo plnil, neměl vědomost o tom, že není povinen plnit, anebo že ten, komu plní, není oprávněn plnění přijmout, jinak by se totiž soud musel zabývat otázkou, zda mezi účastníky nedošlo např. ke skrytému darování, které by bylo právním důvodem plnění a vylučovalo by nárok na jeho vrácení z titulu neoprávněného majetkového prospěchu.
Nesprávného právního posouzení se měl odvolací soud dopustit též tím, že jeho rozhodnutí ohledně všech uplatněných nároků vychází z jiného skutkového základu, než jak byl tvrzen žalobcem, aniž došlo ke změně žaloby, v rozporu s rozhodnutím Nejvyššího soudu České republiky (dále též jen „Nejvyšší soud“) sp. zn. Odon 30/94/Fa, podle jehož závěrů požaduje-li žalobce, aby mu soud přiznal požadované plnění na základě uzavřené smlouvy, nemůže mu soud toto plnění přiznat z titulu bezdůvodného obohacení, aniž by došlo ke změně žaloby. Žalovaný též s odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 2502/2000 vyjádřil přesvědčení, že rozporná tvrzení žalobce ohledně nároků původně tvrzených v žalobě o tom, kdo objednal zboží u společnosti P. a kdo objednal a pro koho byla určena dodávka od F., znamenají změnu žaloby a že v důsledku nesprávného postupu soudu, který nerozhodl o změně žaloby, byla nesprávně posouzena námitka promlčení, neboť nároky, jak byly vymezeny pozdějšími tvrzeními žalobce a na základě nichž rozhodoval odvolací soud, byly uplatněny po uplynutí promlčecí doby. Dovolatel rovněž namítl, že na žalobce nebyly pro neurčitost smlouvy o postoupení pohledávek platně převedeny nároky, jež byly uplatněny, a již vůbec na něho nebyly převedeny ty nároky, jež mu byly přiznány odvolacím soudem.
Vedle toho, že vydal rozhodnutí ve věci, aniž rozhodl o změně žaloby, měl odvolací soud zatížit řízení vadami též tím, že porušil zásadu dvouinstančnosti. Žalovaný s odvoláním na rozhodnutí Nejvyššího soudu uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 30/2000 argumentoval, že pokud soud prvního stupně v důsledku svého právního názoru nezjišťoval, zda žalovaný získal majetkový prospěch a v jaké výši, zda zboží převzal a zda si je ponechal či kdo byl konečným zákazníkem, měl odvolací soud, z pohledu jehož skutkových a právních závěrů byly tyto skutečnosti významné, rozsudek soudu prvního stupně zrušit, neboť není přípustné, aby odvolací soud nahrazoval funkci soudu prvního stupně a prováděl dokazování fakticky všech skutečností podstatných pro rozhodnutí, a to i takových, kterými se soud prvního stupně nezabýval. Dovolatel též odvolacímu soudu vytkl, že si neopatřil rovnocenný podklad pro vlastní skutková zjištění, neboť nezopakoval výpovědi řady svědků, zejména výpověď A.K., autorky faxu, který považoval za jeden z rozhodujících důkazů, a rovněž Ing. K.a F. C., zaměstnanců společnosti B., jejichž výpovědi by vzhledem k právnímu hodnocení situace odvolacím soudem mohly být zásadní. Konečně pak dovolatel vytkl odvolacímu soudu, že účastníky řádně nepoučil podle ustanovení §118a o. s. ř. s ohledem na to, že uplatněné nároky posoudil jako nároky z bezdůvodného obohacení; podle jeho názoru neobstojí poukaz na poučení poskytnuté účastníkům soudem prvního stupně, neboť to se týkalo pouze údajných půjček.
Žalovaný navrhl, aby dovolací soud zrušil jak rozsudek odvolacího soudu v napadeném rozsahu, tak též rozsudek soudu prvního stupně.
Žalobce navrhl, aby dovolací soud dovolání odmítl, popřípadě zamítl. Zdůraznil, že dovolání směřuje toliko do výroku odvolacího soudu, kterým byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, a vyjádřil přesvědčení, že odvolací soud se s uplatňovanými námitkami vypořádal. Odmítl argumentaci žalovaného týkající se promlčení uplatněných nároků s tím, že i v případě právní relevance této argumentace by byla námitka promlčení v rozporu s dobrými mravy, event. se zásadami poctivého obchodního styku.
Napadené rozhodnutí odvolacího soudu bylo vyhlášeno před 1. červencem 2009, kdy nabyla účinnosti novela občanského soudního řádu provedená zákonem č. 7/2009 Sb., Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) proto vzhledem k bodu 12 přechodných ustanovení v čl. II. uvedeného zákona dovolání projednal a rozhodl o něm podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 30. června 2009.
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání proti rozsudku odvolacího soudu bylo podáno ve lhůtě stanovené v §240 odst. 1 o. s. ř. oprávněnou osobou (účastníkem řízení) řádně zastoupenou advokátem, jímž bylo dovolání též sepsáno (§241 odst. 1, 4 o. s. ř.), se zabýval nejdříve otázkou, zda je dovolání v této věci přípustné, neboť toliko z podnětu přípustného dovolání lze přezkoumat správnost napadeného rozhodnutí z hlediska uplatněných dovolacích důvodů.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o. s. ř.). Podmínky přípustnosti dovolání proti rozsudku odvolacího soudu jsou obsaženy v ustanovení §237 o. s. ř. Dovolání je přípustné proti rozhodnutí odvolacího soudu, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [§237 odst. 1 písm. a) o. s. ř.] nebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozhodnutí proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§237 odst. 1 písm. b) o. s. ř.], anebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [§237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.]
Napadený výrok rozsudku odvolacího soudu je výrokem potvrzujícím, proti němuž je dovolání přípustné za podmínek stanovených v §237 odst. 1 písm. b) a písm. c) o. s. ř. Dovolatel se tedy mýlí v názoru, že dovolání je přípustné (též) podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. V posuzované se však jedná o případ, na který pamatuje ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř., neboť rozsudek soudu prvního stupně byl rozsudkem v pořadí druhým a soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozhodnutí (v zamítavém rozsudku ze dne 23. května 1997, č. j. 44 C 178/96-52), jsa vázán právním názorem odvolacího soudu (v otázce, zda plnění uplatněné z titulu smluvního závazku lze beze změny žaloby přiznat z titulu bezdůvodného obohacení), vysloveným v jeho kasačním usnesení ze dne 31. května 2000, č. j. 28 Co 573/97-73. Dovolání tedy v posuzované věci přípustné je.
Podle ustanovení §242 odst. 3 o. s. ř. rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodů uplatněných v dovolání. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny. Při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu je tedy dovolací soud zásadně vázán uplatněnými dovolacími důvody, včetně toho, jak je dovolatel obsahově vymezil.
Dovolání je důvodné, byť nikoliv všem z uplatněných dovolacích námitek lze přisvědčit.
Především je třeba zdůraznit, že správnost aplikace zákoníku mezinárodního obchodu na posuzované vztahy nebyla dovoláním zpochybněna, není tedy otevřena dovolacímu přezkumu a Nejvyšší soud při posuzování důvodnosti dovolání z tohoto předpisu bez dalšího vychází.
Nejvyšší soud nesdílí názor dovolatele, že zákoník mezinárodního obchodu neumožňuje přiznat nárok na vydání bezdůvodného obohacení vůči tomu, za nějž bylo plněno, co po právu měl plnit sám. Ze samotné skutečnosti, že zákoník mezinárodního obchodu neupravuje pro takový případ speciální skutkovou podstatu, tak jak je obsažena v ustanovení §454 obč. zák., nelze takový závěr dovodit. Mechanické srovnání obou předpisů neobstojí; nelze přehlédnout, že úprava bezdůvodného obohacení v zákoníku mezinárodního obchodu je do značné míry koncipována jinak, než je tomu v občanském zákoníku. Zatímco občanský zákoník zvolil úpravu podrobnější a v §451 odst. 2 a §454 stanoví celkem pět skutkových podstat bezdůvodného obohacení, zákoník mezinárodního obchodu zná toliko dvě – majetkový prospěch získaný bez právního důvodu (§703 odst. 1) a majetkový prospěch, jehož právní důvod dodatečně zanikl (§703 odst. 2), a oproti občanskému zákoníku neobsahuje speciální ustanovení o vrácení vzájemného plnění z neplatné smlouvy (srov. §457 obč. zák.). Na druhou stranu ZMO v rámci úpravy bezdůvodného obohacení stanoví nároky ze zpracování cizí věci (srov. §§704 a 706), které občanský zákoník upravuje v rámci úpravy vlastnického práva (srov. §135b), a nároky ze sloučení či smísení cizí věci s věcmi vlastními (§§705 a 706), jejichž výslovnou úpravu občanský zákoník nezná vůbec. Zásada, že kdo se na úkor jiného bezdůvodně obohatí, musí obohacení vydat, patří mezi principy imanentní právnímu řádu demokratického státu a platí tedy v soukromoprávních vztazích zcela obecně, též ve vztazích podléhajících režimu ZMO, byť ji tento zákon výslovně nedeklaruje, tak je tomu v ustanovení §451 odst. 1 obč. zák. O obohacení jde z povahy věci nejen tehdy, jestliže došlo ke zvýšení aktiv, nýbrž též v případě, že došlo ke snížení pasiv, resp. že se majetek nesnížil, ač se snížit měl. Právě o takovou situaci se jedná u toho, za nějž bylo plněno, co po právu měl plnit sám; takové plnění není přitom ničím jiným než zvláštním případem plnění bez právního důvodu. Dojde-li proto k plnění za jiného ve vztazích podléhajících režimu ZMO, jenž nezná speciální skutkovou podstatu pro takový případ, je třeba aplikovat jeho ustanovení §703 odst. 1, podle něhož kdo získá majetkový prospěch bez právního důvodu, je povinen vydat to, oč byl obohacen, tomu, z jehož majetku získal majetkový prospěch. Odvolací soud takto postupoval a v této otázce je tedy dovoláním zpochybněné právní posouzení správné. Zároveň lze jako nedůvodnou posoudit dovolací námitku vytýkající napadenému rozhodnutí nepřezkoumatelnost pro nedostatek důvodů, neboť odvolací soud označil konkrétní právní normu, kterou aplikoval.
Dovolací námitka, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu vychází z jiného skutkového základu, než jak byl vymezen žalobou, není kritikou nesprávného právního posouzení, jak se mylně domnívá dovolatel, nýbrž se jí (podle obsahu) namítá vada řízení ve smyslu §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř.; odvolacímu soudu je vytýkáno, že v rozporu s ustanovením §153 odst. 1 ve spojení s §211 o. s. ř. překročil žalobní návrh a přisoudil žalobci něco jiného, než čeho se domáhal. Tato námitka opodstatněná je, byť pouze ve vztahu k té části napadeného rozhodnutí, jež se týká dodávek zboží, neboť neobstojí odkaz na závěry obsažené v rozhodnutích Nejvyššího soudu ze dne 20. dubna 1995, sp. zn. Odon 30/94/Fa, a ze dne 14. května 2003, sp. zn. 32 Odo 100/2003.
Podle ustanovení §153 odst. 2 o. s. ř. soud může překročit návrhy účastníků a přisoudit něco jiného nebo více, než čeho se domáhají, jen tehdy, jestliže řízení bylo možno zahájit i bez návrhu, nebo jestliže z právního předpisu vyplývá určitý způsob vypořádání vztahu mezi účastníky. V tomto ustanovení, jež stanoví vázanost soudu žalobou, se promítá dispoziční zásada, jíž je občanské soudní řízení sporné ovládáno. Vylíčením rozhodujících skutečností (příslušného skutkového děje) v žalobě a žalobním návrhem (petitem) žalobce vymezuje uplatněný nárok, jenž je předmětem řízení (srov. §79 odst. 1, větu druhou, o. s. ř.). Rozhodujícími skutečnostmi se přitom rozumí údaje nutné k tomu, aby bylo zřejmé, o čem a na jakém podkladu má soud rozhodnout; žalobce proto musí v žalobě uvést takové skutečnosti, jimiž vylíčí skutek, na jehož základě uplatňuje svůj nárok, a to v rozsahu, který umožní jeho jednoznačnou individualizaci, tedy který vymezuje po skutkové stránce předmět řízení (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. května 1995, sp. zn. 2 Cdon 245/96, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 1, ročník 1998, pod číslem 4). Právní kvalifikace nároku v žalobě být uvedena nemusí, a pokud ji žalobce uvede, není pro soud závazná a je tudíž nerozhodná též z hlediska vymezení předmětu řízení (na vymezení předmětu řízení se nepodílí). V rozhodovací praxi Nejvyššího soudu se proto nakonec prosadil názor (odlišný od názoru vysloveného v dovolatelem zmiňovaných rozhodnutích), že žalobci domáhajícímu se plnění ze smlouvy může soud, shledá-li smlouvu neplatnou, přiznat beze změny žaloby (srov. §95 odst. 1, větu první, o. s. ř.) požadované plnění z důvodu bezdůvodného obohacení, aniž by došlo k porušení vázanosti soudu žalobou (jí vymezeným předmětem řízení). V rozsudku ze dne 31. července 2003, sp. zn. 25 Cdo 1934/2001, uveřejněném pod č. 78 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 2004, Nejvyšší soud vyložil, že je-li žalobou uplatněn nárok na peněžité plnění vycházející ze skutkového tvrzení, že na základě smlouvy o nájmu žalovaný užíval nebytové prostory a neposkytl za to žalobci smluvené protiplnění (nájemné), avšak podle názoru soudu je nájemní smlouva neplatná a jiný důvod užívání není tvrzen, není změnou skutkového stavu vymezeného v žalobě, posoudí-li soud nárok žalobce na zaplacení požadované částky podle hmotně právních norem upravujících nárok na vydání plnění z bezdůvodného obohacení. Z tohoto názoru pak Nejvyšší soud vychází též ve svých dalších rozhodnutích (srov. např. rozsudek ze dne 22. června 2005, sp. zn. 32 Odo 830/2004, jenž je veřejnosti k dispozici na webových stránkách Nejvyššího soudu, www.nsoud.cz ).
Domáhá-li se tedy žalobce peněžního plnění ze smlouvy a soud dospěje k právnímu závěru, že smlouva je neplatná, popřípadě že byla zrušena, nejde o vybočení z předmětu řízení vymezeného žalobou (o posouzení jiného skutku a tedy jiného než uplatněného nároku), poměří-li soud uplatněné právo na zaplacení peněžní částky podle hmotněprávních norem upravujících nároky na vydání bezdůvodného obohacení. V posuzované věci však v části týkající se dodávek zboží o takovýto případ nejde. Zatímco žalobce se domáhal zaplacení peněžních částek na základě skutkových tvrzení, že žalovaný si u společnosti O. (jeho právního předchůdce) objednal zboží a tato společnost žalovanému objednané zboží dodala, žalovaný jí však nezaplatil kupní cenu, odvolací soud přiznal žalobci nárok založený na skutkovém ději zcela jiném, totiž že žalovaný objednal u společnosti P. zboží, jež bylo dodáno do tehdejší Č., a že převzal zboží společnosti F., přičemž cenu zboží těmto dodavatelům zaplatila společnost O.. Skutkové okolnosti, jež zakládají stranám smlouvy právo na vzájemné plnění, popřípadě právo na vrácení poskytnutého plnění (včetně práva na zaplacení peněžního ekvivalentu naturálního plnění), šlo-li o smlouvu neplatnou nebo byla-li smlouva zrušena, jsou jiné než ty, jež zakládají tomu, kdo plnil třetí osobě za jiného, co měl po právu plnit sám, vůči tomuto jinému právo na vydání bezdůvodného obohacení (srov. obdobně např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne22. září 2005, sp. zn. 33 Odo 157/2004, a ze dne 28. května 2008, sp. zn. 32 Odo 1737/2006, jež jsou veřejnosti k dispozici na webových stránkách Nejvyššího soudu).
Tím, že nerespektoval předmět řízení vymezený žalobou a rozhodl o jiném nároku, než který byl žalobcem uplatněn, zatížil odvolací soud řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a dovolací důvod stanovený v §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. je ve vztahu k uvedené části dovoláním napadeného výroku naplněn. Dovolatel se však mýlí, vytýká-li odvolacímu soudu, že překročil stanovené meze dokazování. Meze dokazování v odvolacím řízení naznaly po novele občanského soudního řádu provedené s účinností od 1. 4. 2005 zákonem č. 59/2005 Sb. podstatných změn. Zatímco ustanovení §213 odst. 2 ve znění před uvedenou novelou, z něhož vychází dovolatelem citovaný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. března 1999, sp. zn. 21 Cdo 1901/98, uveřejněný pod č. 30 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 2000, podmiňovalo oprávnění odvolacího soudu opakovat dokazování nebo je i doplnit tím, že nejde o rozsáhlejší doplnění a lze je provést bez průtahů, občanský soudní řád ve znění uvedené novely neomezuje odvolací soud vůbec; ustanovení §213 odst. 4 o. s. ř. nestanoví meze, které odvolací soud nesmí při doplnění dokazování překročit, nýbrž naopak určuje, za jakých podmínek odvolací soud není povinen dokazování doplňovat, a v případě splnění těchto podmínek tedy ponechává na jeho úvaze, zda dosud neprovedené navržené důkazy provede v odvolacím řízení nebo zda za účelem jejich provedení rozhodnutí soudu první stupně podle ustanovení §219a odst. 2 o. s. ř. zruší (srov. shodně Bureš, J., Drápal, L., Krčmář, Z. a kol. Občanský soudní řád. Komentář. II. díl. 7. vydání. Praha : C. H. Beck, 2006, 1135 s.).
Dovolateli je však třeba přisvědčit v tom, že odvolací soud si v části týkající se dodávek zboží nezjednal poznatky o skutkovém stavu věci, na němž založil své rozhodnutí, způsobem zcela procesně korektním. Skutkovým stavem, jak jej zjistil soud prvního stupně, odvolací soud vázán není (srov. §213 odst. 1 o. s. ř.). Dospěje-li však k závěru, že je třeba tento skutkový stav změnit či doplnit, musí tak učinit způsobem předepsaným v ustanovení §213 o. s. ř. Má-li za to, že je možné z dosud provedených důkazů dospět k jinému skutkovému zjištění, než které učinil soud prvního stupně, musí tyto důkazy zopakovat (srov. §213 odst. 2 o. s. ř.). Odvolací soud se v posuzované věci těmito pravidly neřídil nedůsledně. Třebaže zopakoval dokazování listinami a výslechem žalovaného a svědka Dr. K.V., ostatní svědky, kteří vypovídali v řízení před soudem prvního stupně, nevyslechl a spokojil se čtením protokolu o jejich výpovědi. Zatímco soud prvního stupně podle odůvodnění jeho rozsudku založil své poznatky o skutkovém stavu věci též na výpovědích svědků I. H. a F. C., odvolací soud, jenž dospěl k jiným skutkovým zjištěním a závěrům, vyhodnotil tyto výpovědi tak, že z nich žádné skutečnosti významné pro posouzení věci nevyplývají, popřípadě že potvrzují správnost jeho závěrů. Takový postup zásadám ústnosti a přímosti při dokazování nedostojí; při hodnocení důkazů (srov. §132 ve spojení s §211 o. s. ř.) totiž spolupůsobí kromě věcného obsahu výpovědi, který je zachycen, často nepříliš výstižně, obsahem protokolu, i další skutečnosti, které v protokole zachyceny být nemohou (např. přesvědčivost vystoupení vypovídající osoby, plynulost a jistota výpovědi, ochota odpovídat přesně na dané otázky apod.), čtením výpovědí zachycených v protokolu o jednání si tedy odvolací soud nemůže získat rovnocenný podklad pro jejich hodnocení (srov. v právní literatuře Bureš, J., Drápal, L., Krčmář, Z. a kol. Občanský soudní řád. Komentář. II. díl. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2006, 1133 s., a v rozhodovací praxi soudů rozhodnutí bývalého Nejvyššího soudu ČSSR ze dne 27. června 1968, sp. zn. 2 Cz 11/68, uveřejněné pod č. 92 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1968, a dále též např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. října 1999, sp. zn. 29 Cdo 426/1998, jenž je veřejnosti k dispozici na webových stránkách Nejvyššího soudu). Odvolací soud nezopakoval též důkaz výslechem pracovnice žalovaného A.K., ačkoliv mělo jít o autorku faxového podání ze dne 19. 9. 1991 adresovaného Dr. V., z jehož obsahu odvolací soud dovozuje závěry o původu a významu žalovaným zpochybňované objednávky a na němž v konečném důsledku staví svá skutková zjištění ohledně zboží od společnosti P.. Odvolací soud soudu prvního stupně vytýká (po právu), že nepředložil svědkyni tuto listinu k vyjádření, sám tak však rovněž neučinil, ačkoliv to vzhledem k významu, který tomuto faxovému podání na rozdíl od soudu prvního stupně přiznal, rozhodně učinit měl.
I tímto způsobem odvolací soud zatížil řízení v části týkající se dodávek zboží vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci [§241a odst. 2 písm. a) o. s. ř.]. Pro úplnost je třeba dodat, že odvolací soud, jenž je soudem přezkumným, pochybil již tím, že si opatřil vlastní, odlišné poznatky o skutkovém stavu věci, aniž se v odůvodnění svého rozhodnutí kriticky vypořádal se skutkovými zjištěními soudu prvního stupně, takže důvod jeho procesního postupu není z jeho rozhodnutí seznatelný. Jeho rozhodnutí trpí v tomto ohledu nedostatkem důvodů a je proto nepřezkoumatelné.
Skutková zjištění, která si odvolací soud takto vadným procesním způsobem opatřil, beztak neumožňují učinit závěr o tom, že žalovaný ve věci dodávek zboží získal bezdůvodné obohacení na úkor žalobcova právního předchůdce. I v této otázce je dovolání opodstatněné. Ze samotného poznatku, že žalovaný objednal zboží od společnosti P. a toto zboží bylo do tehdejší Č. dodáno, ještě nevyplývá, že mezi žalovaným a společností P. existoval závazkový vztah, z něhož byl žalovaný povinen tomuto subjektu plnit, a že tedy O. plnila za žalovaného, co byl povinen plnit sám. Už vůbec pak nelze takový závěr založit na samotném poznatku, že žalovaný fakticky převzal zboží od společnosti F.. Chybí též skutkový podklad pro závěr, že žalobcův právní předchůdce plnil za žalovaného, ač k tomu neměl právní důvod; ve věci plnění společnosti P. ostatně odvolací soud výslovně uvádí, že O. zaplatila této společnosti za žalovaného na základě dohody s ním. Bez poznatků o obsahu této dohody nemůže obstát závěr o tom, že se žalovaný takovým plněním bezdůvodně obohatil na úkor žalobcova právního předchůdce. Pojmovým předpokladem vzniku bezdůvodného obohacení totiž je, že k obohacení jednoho subjektu na úkor druhého došlo bez právem uznaného důvodu. Odvolací soud se tímto předpokladem nezabýval a jeho právní posouzení je proto neúplné a tudíž nesprávné. Naplněn je tedy též dovolací důvod stanovený v §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.
Při rozhodování o platbách, jež měl podle žalobcových tvrzení jeho právní předchůdce poskytnout žalovanému z důvodu půjček, odvolací soud z předmětu řízení vymezeného skutkovým dějem tvrzeným v žalobě nevybočil (srov. právní názor ve shora citovaném R 78/2004). Při dokazování k této otázce se však dopustil téhož pochybení, jež mu bylo vytčeno shora ve věci dodávek zboží. Jestliže při zjišťování skutkového stavu věci nepřiznal důkazní význam svědecké výpovědi I. H. s poukazem na toto, že tento svědek má pouze zprostředkované informace o půjčkách poskytovaných společností O., pak vyhodnotil tento důkaz z hlediska jeho významu, jeho vypovídací hodnoty; hodnotil tedy důkaz, který neprovedl, neboť přečtení protokolu o výpovědi svědka před soudem prvního stupně za zopakování důkazu (za jeho opětovné provedení) v odvolacím řízení z důvodů shora vyložených považovat nelze. Zásada, že je nepřípustné, aby odvolací soud, jestliže se chce odchýlit od hodnocení důkazů soudem prvního stupně, tyto důkazy hodnotil jinak, aniž by je zopakoval, platí nejen v těch případech, kdy odvolací soud dospívá k odlišným skutkovým zjištěním než soud prvního stupně (na něž výslovně pamatuje §213 odst. 2, část věty za středníkem, o. s. ř.). Rovněž tam, kde výsledek řízení v rovině skutkové záleží na závěru, zda strana zatížená důkazní povinností unesla důkazní břemeno, jde v otázce vypovídací hodnoty (relevance) důkazů o jejich hodnocení za užití pravidel logiky ve smyslu ustanovení §132 o. s. ř. Při takovém hodnotícím procesu se uplatňují základní zásady civilního procesu, mimo jiné též zásady přímosti a ústnosti. Nejvyšší soud vyložil již v rozsudku ze dne 14. listopadu 2007, sp. zn. 28 Cdo 4178/2007, který je veřejnosti k dispozici na webových stránkách Nejvyššího soudu, že hodlá-li se odvolací soud odchýlit od závěru soudu prvního stupně o tom, že straně zatížené důkazní povinností se podařilo provedenými důkazy prokázat její právně významná tvrzení, musí důkazy provedené soudem prvního stupně zopakovat.
I v této části tedy dovolací soud zatížil řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci [§241a odst. 2 písm. a) o. s. ř.].
Přisvědčit nelze dovolací námitce, jejímž prostřednictvím žalovaný zpochybnil správnost myšlenkového postupu odvolacího soudu při úvahách o důkazním břemenu v otázce právního důvodu poskytnutého peněžního plnění - tvrzených půjček.
Důkazní břemeno vyplývá z ustanovení §120 odst. 3, věty druhé, o. s. ř. (podle něhož neoznačí-li účastníci důkazy potřebné k prokázání svých tvrzení, vychází soud při zjišťování skutkového stavu z důkazů, které byly provedeny) a rozumí se jím procesní odpovědnost účastníka řízení za to, že v řízení nebyla prokázána jeho tvrzení; tato odpovědnost se projeví v jeho procesním neúspěchu. Smyslem důkazního břemene je umožnit soudu rozhodnout o věci samé i v takových případech, kdy nebyla prokázána určitá skutečnost významná podle hmotného práva pro rozhodnutí o věci, ať již se tak stalo pro nečinnost účastníka, jenž nesplnil povinnost označit důkazy k prokázání svých tvrzení [srov. §101 odst. 1 písm. b) a §120 odst. 1, větu první, o. s. ř.], či se tak stalo proto, že taková skutečnost nemohla být prokázána vůbec (objektivně vzato). Závěr o tom, že účastník neunesl důkazní břemeno, lze tedy učinit jen tehdy, jestliže zhodnocení provedených důkazů neumožňuje soudu přijmout závěr ani o pravdivosti tvrzení účastníka, ani o tom, že by bylo nepravdivé (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. února 2002, sp. zn. 21 Cdo 762/2001, uveřejněný v časopise Soudní judikatura č. 5, ročník 2002, pod číslem 86, a dále např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. ledna 2009, sp. zn. 23 Odo 1722/2006, jenž je veřejnosti k dispozici na webových stránkách Nejvyššího soudu).
Rozsah důkazního břemene, tedy okruh skutečností, které musí účastník prokázat, vyplývá z hmotného práva, z příslušné hmotněprávní normy, která je při právním posouzení věci aplikována, a odtud také vyplývá, kdo je nositelem důkazního břemene, tj. které skutečnosti je ten který z účastníků povinen prokázat. V zásadě platí, že nestanoví-li právní předpis jinak, stíhá důkazní břemeno toho účastníka, jemuž je existence příslušné skutečnosti podle hmotného práva ku prospěchu. V posuzované věci bylo proto na žalobci, aby prokázal, že jeho právní předchůdce se zavázal poskytnout žalovanému peněžní plnění a žalovaný se zavázal vrátit po čase peněžní částku stejné výše a zaplatit úroky z půjčených peněz (srov. ustanovení §426 a §428 odst. 1, 2 ZMO upravující smlouvu o úročené půjčce), a též to, že jeho právní předchůdce žalovanému peněžní plnění poskytl. Dospěl-li odvolací soud k závěru, že žalobce prokázal toliko to, že jeho právní předchůdce žalovanému zaplatil peněžní částky, a o ohledně skutečností opodstatňujících závěr, že právním důvodem poskytnutého plnění byla smlouva o půjčce, neunesl důkazní břemeno, pak mu nemohl být přiznán uplatněný nárok na úroky. Protože však jeho požadavek na vrácení poskytnutého plnění bylo za tohoto procesního stavu možno posoudit též podle předpisů zakládajících nárok na vydání bezdůvodného obohacení, bylo na žalovaném, aby prokázal skutečnosti, z nichž by vyplývalo, že tu byl jiný než žalobcem tvrzený právní důvod k takovému plnění (srov. §703 odst. 1 ZMO). Jestliže by žalovaný neunesl důkazní břemeno v této otázce, pak by nezbylo než podle vyložených pravidel o důkazním břemeni vycházet z toho, že žalovanému bylo plněno bez právního důvodu, se všemi důsledky s takovým závěrem spojenými.
Neobstojí odkaz žalovaného na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. ledna 2002, sp. zn. 33 Odo 515/2001, neboť právní závěry tohoto rozsudku jsou založeny na kvalitativně jiném skutkovém stavu; ten, kdo poskytl peněžní plnění, tak učinil, aniž přitom dal jakkoli najevo úmysl požadovat tyto peníze zpět, a činil tak s vědomostí, že žalovaná peníze této hodnoty použije na úhradu svého dluhu a že mu je není schopna vrátit, resp. tuto skutečnost akceptoval. V posuzované věci se podle skutkových závěrů odvolacího soudu nepodařilo zjistit okolnosti, za nichž bylo plněno a z nichž by bylo možno usuzovat na vědomost, resp. na vůli žalobcova právního předchůdce a žalovaného (srov. §22 a §23 ZMO), takže odvolací soud, ačkoliv to výslovně neuvedl, založil své skutkové závěry na důkazním břemenu. Z téhož důvodu není přiléhavý odkaz dovolatele na „Zprávu o zhodnocení úrovně rozhodování soudů SSR ve věcech odpovědnosti za neoprávněný majetkový prospěch podle §451 a násl. O. z., projednanou a schválenou občanskoprávním kolegiem Nejvyššího soudu SSR, Cpj 37/78 z 21. 12. 1978“, uveřejněnou pod č. 1 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1979.
Ze spisu vyplývá (srov. §242 odst. 3, větu druhou, o. s. ř.), že odvolací soud v části řízení týkající se tvrzených půjček nesplnil poučovací povinnost. Nejvyšší soud vyložil již v rozsudku ze dne 20. března 2003, sp. zn. 21 Cdo 1491/2002, uveřejněném v časopise Soudní judikatura č. 4, ročník 2003, pod číslem 59 (shodně např. rozsudek ze dne 27. července 2005, sp. zn. 29 Odo 1069/2003, jenž je veřejnosti k dispozici na webových stránkách Nejvyššího soudu), že soud prvního stupně (a vzhledem k §211 o. s. ř. též soud odvolací) může své rozhodnutí založit na závěru, že účastník přítomný při soudním jednání neunesl důkazní břemeno, jen tehdy, jestliže takovému účastníku předtím bezvýsledně poskytl poučení podle ustanovení §118a odst. 3 o. s. ř. Podle tohoto ustanovení zjistí-li předseda senátu v průběhu jednání, že účastník dosud nenavrhl důkazy potřebné k prokázání všech svých sporných tvrzení, vyzve jej, aby tyto důkazy označil bez zbytečného odkladu, a poučí jej o následcích nesplnění této výzvy. V posuzované věci odvolací soud – na rozdíl od soudu prvního stupně – založil ve věci tvrzených půjček své rozhodnutí ve věci samé na závěrech o neunesení důkazního břemene, avšak účastníkům příslušné poučení neposkytl. Stalo se tak zejména na úkor žalovaného, jenž byl zbaven možnosti reagovat na zprávu o tom, jak odvolací soud hodnotí dosavadní důkazní situaci, a doplnit v příslušném směru svou procesní obranu. Tím byl žalovaný zkrácen ve svém právu na spravedlivý proces. Názor odvolacího soudu, že potřeba poučit účastníky byla saturována poučením, které účastníkům poskytl soud prvního stupně při jednání dne 18. 5. 2004, Nejvyšší soud nesdílí. Soud prvního stupně s poukazem na ustanovení §118a odst. 2 o. s. ř. poučil účastníky toliko o tom, že nároky uplatněné z titulu půjček mohou být posouzeny podle předpisů o bezdůvodném obohacení, tedy, slovy zákona, že je podle názoru soudu věc možné po právní stránce posoudit jinak než podle účastníkova právního názoru. Toto ustanovení ukládá v takovém případě soudu vyzvat účastníka, aby v potřebném rozsahu doplnil vylíčení rozhodných skutečností (které v důsledku jiného pohledu na právní povahu věci nepovažoval za významné). Ponecháme-li stranou skutečnost, že soud prvního stupně podle obsahu protokolu o jednání ani tuto poučovací povinnost nesplnil řádně, neboť nevyzval účastníky k doplnění konkrétních tvrzení, jež podle jeho předběžného právního názoru chyběly, a že nakonec rozhodnutí o věci samé na avizovaném jiném možném právním posouzení nezaložil, takže rozhodnutí odvolacího soudu, který účastníky nepoučil podle ustanovení §118a odst. 2 o. s. ř. vůbec, pro ně přesto všechno překvapivé bylo, pak nelze přehlédnout, že poučení podle ustanovení §118a odst. 2 o. s. ř. vychází z jiné procesní situace a má jiný účel, než poučení podle ustanovení §118a odst. 3 o. s. ř. (srov. výklad o tomto poučení jako nezbytném předpokladu závěru o neunesení důkazního břemene), nemůže je tedy nahradit. Z týchž důvodů neobstojí ani argumentace odvolacího soudu, že žalobcova skutková tvrzení a skutečnosti zjištěné z důkazů navržených oběma stranami skýtají dostatečný skutkový podklad pro posouzení uplatněného nároku z hlediska bezdůvodného obohacení; tato argumentace se pojí toliko s úvahou, zda z jiného právního názoru soudu vyplývá potřeba poskytnout účastníkovi poučení podle ustanovení §118a odst. 2 o. s. ř. či nikoliv, a neobstojí při úvaze, zda je třeba poskytnout poučení podle ustanovení §118a odst. 3 o. s. ř., neboť důkazní situace je podle hodnocení soudu taková, že pokud účastník nedoplní důkazní návrhy, neunese důkazní břemeno.
Absence poučení podle ustanovení §118a odst. 3 o. s. ř. je další procesní vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí o věci.
V plné míře opodstatněná je též dovolací námitka vytýkající odvolacímu soudu nesprávné právní posouzení v otázce úroků z prodlení. Odvolací soud sice citoval ustanovení §231 ZMO, podle tohoto ustanovení však nepostupoval a ve skutečnosti, tak jak mu vytýká dovolatel, zjišťoval úrok z prodlení způsobem, jenž odpovídá úpravě §369 obchodního zákoníku ve znění před novelou provedenou zákonem č. 370/2000 Sb. Dovolateli je třeba přisvědčit též v tom, že odvolací soud se měl nejprve vypořádat s otázkou, zda tu nejsou důvody ke stanovení výše úroku z prodlení podle ustanovení §711 ve spojení s §428 ZMO.
Dalšími dovolacími námitkami se Nejvyšší soud z důvodu procesní ekonomie nezabýval, neboť jejich posouzení nemůže výsledek dovolacího řízení ovlivnit. Zejména nebyl při závěru, že odvolací soud postupoval při zjišťování skutkového stravu věci procesně vadným způsobem a že nesplnil poučovací povinnost podle ustanovení §118a o. s. ř., důvod zkoumat, zda – v intencích dovolacích námitek – vychází jeho rozhodnutí ze skutkových zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování (§241a odst. 3 o. s. ř.).
Protože rozsudek odvolacího soudu není v napadeném výroku pod bodem II ze shora uvedených důvodů správný, Nejvyšší soud jej bez nařízení jednání (§243a odst. 1, věta první, o. s. ř.) v této části, jakož i v závislých výrocích o náhradě nákladů řízení pod body V až VII [§242 odst. 2 písm. b) o. s. ř.] podle ustanovení §243b odst. 2, část věty za středníkem, o. s. ř. zrušil a věc v tomto rozsahu podle ustanovení §243b odst. 3, věty první, o. s. ř. vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud závazný (§243d odst. 1, část věty první za středníkem, ve spojení s §226 odst. 1 o. s. ř.).
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci (§243d odst. 1, věta druhá, o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 25. února 2010
JUDr. Zdeněk D e s
předseda senátu