ECLI:CZ:NS:2010:26.CDO.136.2009.1
sp. zn. 26 Cdo 136/2009
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudkyň Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a JUDr. Marie Rezkové ve věci žalobců a/ J. D . a b/ J. D ., zastoupených advokátem, proti žalovanému O. J ., zastoupenému advokátkou, o určení neplatnosti výpovědi z nájmu bytu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 15 C 392/2007, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 11. září 2008, č. j. 20 Co 270/2008-69, takto:
I. Dovolání se zamítá .
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobcům oprávněným společně a nerozdílně na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 5.400,- Kč k rukám advokáta, do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 10 (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 2. dubna 2008, č. j. 15 C 392/2007-43, zamítl žalobu na určení, že je neplatná výpověď žalovaného ze dne 24. června 2007 z nájmu žalobců k „bytu č. 1, o velikosti 2+1, 4. kategorie, umístěnému v mínus 1. podlaží domu č. p. 1294, k. ú. V., obec P., na adrese H. 12, P. 10“ (dále též jen „výpověď z nájmu bytu“, resp. „výpověď“, a „předmětný byt“, resp. „byt“), a rozhodl o nákladech řízení účastníků.
K odvolání žalobců Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 11. září 2008, č. j. 20 Co 270/2008-69, změnil zamítavý rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobě vyhověl a rozhodl o nákladech řízení účastníků před soudy obou stupňů.
Po doplnění dokazování výslechem žalovaného a po zopakování důkazu přečtením výpovědi z nájmu bytu vzal odvolací soud z provedených důkazů především za zjištěno, že žalovaný (pronajímatel bytu) dal žalobcům (společným nájemcům bytu) dne 24. června 2007 písemnou výpověď z nájmu předmětného bytu, že výpověď odevzdal k poštovní přepravě jako doporučenou zásilku dne 25. června 2007 a znovu dne 28. června 2007 a že žalobci ji převzali až dne 2. července 2007 od sousedky, která se jim v době jejich nepřítomnosti starala o byt a přebírala pro ně i doporučené listovní zásilky. Dále mimo jiné zjistil, že výpověď z nájmu bytu žalovaný odůvodnil tvrzením, že žalobci mají dva nebo více bytů (jak je patrno z přiložených výpisů z katastru nemovitostí) a že počátek běhu tříměsíční výpovědní lhůty v ní vymezil datem 1. července 2007 a uvedl, že nájemní poměr žalobců k předmětnému bytu skončí dne 30. září 2007.
Na takto doplněném skutkovém základě odvolací soud dovodil, že výpověď ze dne 24. června 2007 je absolutně neplatná podle §39 ve spojení s §710 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění po novele provedené zákonem č. 107/2006 Sb. (dále jen „obč. zák.“). V této souvislosti nejprve konstatoval, že byla-li výpověď z nájmu bytu žalobcům doručena dne 2. července 2007, mohla tříměsíční výpovědní lhůta začít běžet teprve dne 1. srpna 2007, tj. od prvního dne měsíce následujícího po měsíci, v němž byla výpověď žalobcům doručena (§710 odst. 2 obč. zák.). Poté uzavřel, že uvedl-li žalovaný ve výpovědi z nájmu bytu, že nájemní poměr žalobců skončí ke dni 30. září 2007, v rozporu se zákonem tím o jeden měsíc zkrátil výpovědní lhůtu, neboť ta mohla uplynout nejdříve k datu 31. října 2007. V této souvislosti odkázal na rozhodnutí Vrchního soudu v Praze, uveřejněné pod „R 4/97“ ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek. Za této situace – aniž se zabýval naplněností uplatněného výpovědního důvodu podle §711 odst. 2 písm. c/ obč. zák. – zamítavý rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobě vyhověl.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost opřel o ustanovení §237 odst. 1 písm. a/ zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 7/2009 Sb. (dále jen „o. s. ř.”). Uplatněné dovolací námitky podřadil pod dovolací důvody podle §241a odst. 2 písm. a/ a b/ o. s. ř. V dovolání namítl, že v řízení nebyly provedeny veškeré důkazy, jejichž provedení navrhoval; šlo o „důkazy o tom, že výpověď byla zasílána opakovaně“ , přičemž konkrétně poukázal na podací lístky ze dne 25. června 2007, č. R090900, a ze dne 28. června 2007, č. R016817. Podle jeho mínění se odvolací soud s těmito důkazy nevypořádal, neprovedl je a v odůvodnění napadeného rozhodnutí nevysvětlil, proč zůstaly opomenuty. V této souvislosti zdůraznil, že výpověď doručil žalobci J. D. již dne 25. června 2007 při osobním setkání a že téhož dne ještě „byla výpověď zaslána elektronickou poštou“ . Dále namítl, že „uvedení data počátku ( patrně běhu výpovědní lhůty ) a ukončení nájmu“ není nezbytnou náležitostí výpovědi z nájmu bytu, že ve výpovědi je řádně uvedeno, že jde o tříměsíční (výpovědní) lhůtu, a že skutečnost, že v důsledku doručení výpovědi žalobcům až dne 2. července 2007 byla zkrácena výpovědní lhůta, nemůže být proto důvodem její absolutní neplatnosti. Dodal, že „rozhodně neměl … v úmyslu“ výpovědní lhůtu zkrátit. Vyjádřil rovněž přesvědčení, že i kdyby v důsledku doručení výpovědi z nájmu bytu až dne 2. července 2007 počala výpovědní lhůta běžet později než v ní bylo uvedeno, nejde o důvod, pro nějž by měla být výpověď považována za absolutně neplatnou; v tomto případě mělo být – vedle zamítnutí žaloby – určeno, že „nájem bytu končí ke dni 30. 10. 2007“ . Měl tak za to, že odvolací soud jednal „přepjatě formálně“ , pokud dovodil absolutní neplatnost výpovědi ze dne 24. června 2007 pouze z toho, že jsou v ní uvedena konkrétní data a tím fakticky zkracována výpovědní lhůta. K podpoře uvedeného názoru poukázal na nález Ústavního soudu České republiky ve věci sp. zn. II. ÚS 2221/2007 a usnesení Nejvyššího soudu České republiky ve věci sp. zn. 33 Odo 410/2006. Navrhl, aby dovolací soud zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a věc vrátil k dalšímu řízení soudu prvního stupně.
Žalobci ve vyjádření k dovolání uvedli, že důkaz podacími lístky R090900 a R016817 provedl již soud prvního stupně. Zpochybnili, že by jim výpověď ze dne 24. června 2007 byla doručena před 2. červencem 2007, a vyvraceli i důvodnost ostatních uplatněných dovolacích námitek. Protože rozhodnutí odvolacího soudu pokládali za správné, navrhli, aby dovolání bylo odmítnuto, popř. zamítnuto.
Podle čl. II bodu 12 věty první zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vyhlášeným (vydaným) přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (tj. před 1. červencem 2009) se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. Bylo-li napadené rozhodnutí vydáno dne 11. září 2008, Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací dovolání projednal a o něm rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 7/2009 Sb. (dále opět jen „o. s. ř.”).
Nejvyšší soud shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastníkem řízení (§240 odst. 1 o. s. ř.), za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatele (§241 odst. 1 a 4 o. s. ř.) a je přípustné podle §237 odst. 1 písm. a/ o. s. ř., neboť směřuje proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé.
Podle §242 odst. 1 a 3 o. s. ř. dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden; přitom je vázán uplatněnými dovolacími důvody včetně toho, jak je dovolatel obsahově vymezil. Z ustanovení §242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. vyplývá povinnost dovolacího soudu přihlédnout k vadám řízení uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a/ a b/ a §229 odst. 3 o. s. ř. (tyto vady nebyly v dovolání namítány a nevyplynuly ani z obsahu spisu), jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř.).
Námitkou, že odvolací soud neprovedl důkazy podacími lístky ze dne 25. června 2007, č. R090900, a ze dne 28. června 2007, č. R016817, že se s těmito důkazy nevypořádal a v odůvodnění napadeného rozhodnutí nevysvětlil, proč zůstaly opomenuty, dovolatel posléze uvedenou vadu řízení uplatnil. Dovolací soud tedy nejprve přezkoumal napadené rozhodnutí z hlediska takto namítané vady řízení (jiné vady řízení podřaditelné pod ustanovení §241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř. nebyly z obsahu spisu zjištěny).
Podle §120 odst. 1 o. s. ř. jsou účastníci řízení povinni označit důkazy k prokázání svých tvrzení. Soud pak rozhoduje, které z navrhovaných důkazů provede, přičemž není povinen provést všechny navržené důkazy (§120 odst. 1 o. s. ř.). Pro úplnost zbývá dodat, že neprovede-li některé z nich, měl by v odůvodnění rozhodnutí uvést, proč tyto důkazy neprovedl (§157 odst. 2 o. s. ř.), a neučinil-li tak, může dovolací soud z takové vady vyvozovat důsledky jen tehdy, měla-li tato vada za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř.); tak by tomu mohlo být jen v případě, že navržené důkazy směřovaly k objasnění skutečností, které jsou významné z hlediska právního posouzení věci a které zároveň již nebyly dostatečně spolehlivě prokázány jinak.
O takovou situaci však v projednávané věci evidentně nešlo. Z obsahu spisu totiž vyplývá, že podací lístky ze dne 25. června 2007, č. R090900, a ze dne 28. června 2007, č. R016817, byly čteny k důkazu soudem prvního stupně při jednání dne 27. února 2008. Soud prvního stupně z nich čerpal skutková zjištění ohledně způsobu doručování výpovědi z nájmu bytu a okamžiku jejího předání k poštovní přepravě. Tyto důkazy přitom nebyly opomenuty ani soudem odvolacím, neboť – jak se podává z odůvodnění napadeného rozhodnutí – ten z nich vzal za zjištěno, že žalovaný odevzdal výpověď adresovanou žalobcům k poštovní přepravě nejprve dne 25. června 2007 a poté znovu dne 28. června 2007. Dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř. tudíž nebyl užit opodstatněně.
Dovolací soud zastává – s přihlédnutím k obsahu dovolání (§41 odst. 2 o. s. ř.) – názor, že vedle dovolacích důvodů podle §241a odst. 2 písm. a/ a b/ o. s. ř. dovolatel uplatnil rovněž dovolací důvod podle §241a odst. 3 o. s. ř. (jímž brojil proti skutkovým zjištěním, resp. proti způsobu hodnocení důkazů, z nichž odvolací soud čerpal svá skutková zjištění vztahující se k datu doručení výpovědi z nájmu bytu žalobcům).
Podle §241a odst. 3 o. s. ř. je-li dovolání přípustné podle §237 odst. 1 písm. a/ a b/ o. s. ř. (v projednávané věci je dovolání přípustné podle §237 odst. 1 písm. a/ o. s. ř.), popřípadě podle obdobného užití těchto ustanovení (§238 a §238a), lze dovolání podat také z důvodu, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování.
Za použití dovolacího důvodu podle §241a odst. 3 o. s. ř. dovolatel odvolacímu soudu (po obsahové stránce) vytkl, že při posuzování otázky doručení výpovědi ze dne 24. června 2007 nepřihlédl k tomu, že výpověď doručil žalobci J. D. již dne 25. června 2007 při osobním setkání a že téhož dne ještě „byla výpověď zaslána elektronickou poštou“ . Zde je však zapotřebí konstatovat, že z důkazů provedených v řízení před soudy obou stupňů tyto okolnosti nevyšly najevo. V napadeném rozsudku z nich proto odvolací soud nevycházel a ani vycházet nemohl, a to už proto, že dovolatel je tvrdil až v dovolání. Tím ovšem v dovolání uplatnil tzv. „skutkové novoty“, avšak přehlédl, že v dovolacím řízení jsou takovéto novoty ve smyslu §241a odst. 4 o. s. ř. nepřípustné (srov. Občanský soudní řád, Komentář, 5. vydání, nakladatelství C. H. BECK, strana 1004, bod 6.). Za této situace nelze odvolacímu soudu – prostřednictvím dovolacího důvodu podle §241a odst. 3 o. s. ř. – úspěšně vytýkat, že k takto tvrzeným okolnostem nepřihlédl. Z toho vyplývá, že ani dovolací důvod podle §241a odst. 3 o. s. ř. nebyl užit opodstatněně.
Prostřednictvím dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. lze odvolacímu soudu vytknout, že jeho rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Se zřetelem k uplatněnému dovolacímu důvodu podle §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. a jeho obsahové konkretizaci půjde v rámci citovaného dovolacího důvodu o posouzení správnosti právního názoru, že je podle §39 obč. zák. absolutně neplatná pro rozpor se zákonem (s ustanovením §710 odst. 2 obč. zák.) výpověď z nájmu bytu, v níž žalovaný – s ohledem na doručení výpovědi žalobcům dne 2. července 2007 – ve skutečnosti zkrátil výpovědní lhůtu pod zákonnou hranici tří měsíců (na dva měsíce) v důsledku toho, že bez dalšího předpokládal započetí běhu výpovědní lhůty dne 1. července 2007 a v závislosti na tom skončení jejího běhu a tudíž i nájmu bytu ke dni 30. září 2007.
Podle §711 odst. 1 obč. zák. pronajímatel může vypovědět nájem pouze z důvodů uvedených v zákoně. Ve smyslu §711 odst. 2 písm. c/ obč. zák. může pronajímatel vypovědět nájem bytu bez přivolení soudu i tehdy, má-li nájemce dva nebo více bytů, vyjma případů, že na něm nelze spravedlivě požadovat, aby užíval pouze jeden byt. Podle §711 odst. 3 obč. zák. písemná výpověď pronajímatele musí být doručena nájemci. V písemné výpovědi pronajímatele musí být uveden důvod výpovědi, výpovědní lhůta (§710 odst. 2), poučení nájemce o možnosti podat do šedesáti dnů žalobu na určení neplatnosti výpovědi u soudu, a pokud nájemci podle zákona přísluší bytová náhrada, závazek pronajímatele zajistit nájemci odpovídající bytovou náhradu. Podle §710 odst. 2 obč. zák. v písemné výpovědi musí být uvedena lhůta, kdy má nájem skončit. Výpovědní lhůta nesmí být kratší než tři měsíce a musí skončit ke konci kalendářního měsíce. Výpovědní lhůta začne běžet prvním dnem měsíce následujícího po měsíci, v němž byla výpověď doručena druhému účastníkovi.
Výpověď pronajímatele z nájmu bytu (v tomto případě bez přivolení soudu) je jednostranným hmotněprávním úkonem pronajímatele a musí tudíž splňovat obecné náležitosti právního úkonu (§34 a násl. obč. zák.). Kromě toho výpověď pronajímatele bez přivolení soudu musí obsahovat náležitosti specifikované v ustanovení §711 odst. 3 věty druhé obč. zák. – ze shora uvedeného vyplývá, že vedle dalších zde uvedených náležitostí v ní musí být uvedena lhůta, kdy má nájem skončit (výpovědní lhůta). V uvedených souvislostech současně nelze přehlédnout, že podle §35 odst. 2 obč. zák. je třeba právní úkony vyjádřené slovy vykládat nejen podle jejich jazykového vyjádření, ale zejména též podle vůle toho, kdo právní úkon učinil, není-li tato vůle v rozporu s jazykovým projevem. Obsah písemného právního úkonu (v tomto případě písemné výpovědi pronajímatele z nájmu bytu bez přivolení soudu) však lze vykládat podle vůle toho, kdo ho učinil, jen za předpokladu, že tvrzená vůle není v rozporu s jazykovým projevem učiněným v písemné formě. Výkladem totiž nelze již učiněný projev vůle doplňovat, měnit či dokonce nahrazovat (srov. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 18. prosince 2002, sp. zn. 25 Cdo 1116/2001, uveřejněný pod č. C 1627 ve svazku 23 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu). Je-li obsah právního úkonu zaznamenán písemně, je projevená vůle dána obsahem listiny, na níž je zaznamenán; nestačí, že účastníkům smlouvy je jasné, co je předmětem smlouvy, není-li to poznatelné z textu listiny (srov. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 27. března 2002, sp. zn. 33 Cdo 512/2000, uveřejněný pod č. C 1108 ve svazku 15 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu). Uvedené lze bez dalšího vztáhnout i na jednostranné hmotněprávní úkony, jímž výpověď z nájmu bytu nepochybně je.
Podle §39 obč. zák. je neplatný právní úkon, který svým obsahem nebo účelem odporuje zákonu nebo jej obchází anebo se příčí dobrým mravům.
Absolutní neplatnost právního úkonu působí přímo ze zákona (ex lege) a od počátku (ex tunc), takže subjektivní občanská práva a občanskoprávní povinnosti z takového úkonu vůbec nevzniknou. Absolutní neplatnosti se může dovolat ten, kdo jako dotčený má na tom právní zájem. Soud přihlíží k absolutní neplatnosti právního úkonu i bez návrhu, tj. z úřední povinnosti (srov. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 26. října 2006, sp. zn. 26 Cdo 2064/2006). Absolutní neplatnost právního úkonu jako důsledek skutečnosti, že právní úkon je v rozporu se zákonem, nemůže být odvrácena ani za použití §3 odst. 1 obč. zák. (srov. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 27. února 2001, sp. zn. 26 Cdo 586/99, uveřejněný pod č. 23 v sešitě č. 2 ročníku 2002 časopisu Soudní judikatura).
Právní postavení pronajímatele v případech tzv. sankčních výpovědních důvodů je ve srovnání s předchozí právní úpravou ulehčeno tím, že se k takové výpovědi nevyžaduje přivolení ze strany soudu. Už z tohoto důvodu a dále také z důvodu právní jistoty na straně vypovídaného nájemce je nezbytné, aby výpověď z nájmu bytu splňovala jak obecné náležitosti právního úkonu (§34 a násl. obč. zák.), tak také náležitosti specifikované v ustanovení §711 odst. 3 věty druhé obč. zák. – vedle dalších zde uvedených náležitostí musí být ve výpovědi uvedena lhůta, kdy má nájem skončit (výpovědní lhůta, která nesmí být kratší než tři měsíce a začne běžet prvním dnem měsíce následujícího po měsíci, v němž byla výpověď doručena druhému účastníkovi - §710 odst. 2 obč. zák.). Zákonnému požadavku na uvedení výpovědní lhůty tedy pronajímatel dostojí za předpokladu, že ve výpovědi z nájmu bytu z hlediska zásad nyní vyjádřených v ustanoveních §710 odst. 2 věty druhé a třetí obč. zák. dostatečně určitým způsobem vymezí, ke kterému datu nájemní poměr skončí; jinak je výpověď absolutně neplatná. Pro srovnání zbývá dodat, že stejně tomu bylo i podle právní úpravy účinné do 30. března 2006, tj. podle občanského zákoníku, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 107/2006 Sb. (dále jen „obč. zák. před novelou“). I tehdy totiž soudní praxe vycházela z názoru, že účelem ustanovení §710 odst. 3 obč. zák. před novelou (nyní §710 odst. 2 obč. zák.) je bezpochyby determinovat okamžik, kdy nájem bytu, o který jde, zanikne (srov. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 31. března 1999, sp. zn. 20 Cdo 2059/98, uveřejněném pod č. 86 v sešitě č. 9 z roku 1999 časopisu Soudní judikatura).
V soudní praxi přitom nejsou žádné pochybnosti o tom, že neuvede-li pronajímatel ve výpovědi z nájmu bytu lhůtu, kdy má nájem skončit, popřípadě uvede lhůtu kratší, než jakou stanoví (v současnosti) §710 odst. 2 obč. zák. (dříve §710 odst. 3 obč. zák. před novelou), jde o výpověď neplatnou. Soud tu nemůže nahrazovat chybějící nebo neplatný úkon svým rozhodnutím (srov. rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 21. prosince 1993, sp. zn. 2 Cdo 72/93, uveřejněný pod č. 4 v sešitě č. 1 z roku 1997 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, tj. rozhodnutí, na které odkázal již odvolací soud). Od uvedeného právního názoru se dovolací soud neodchyluje ani v poměrech současné právní úpravy.
S dovolatelem lze souhlasit jen potud, že uvedení konkrétního data počátku běhu výpovědní lhůty (samo o sobě) není nezbytnou náležitostí výpovědi z nájmu bytu. Nelze mu však již přisvědčit v názoru, že jím není určení okamžiku „ukončení nájmu“.
V posuzovaném případě bylo součástí skutkových zjištění odvolacího soudu též zjištění, že ve výpovědi ze dne 24. června 2007 bylo mimo jiné uvedeno, že výpovědní lhůta činí tři měsíce, počíná běžet dne 1. července 2007 a (její běh) a tudíž i nájem bytu skončí dne 30. září 2007. Byla-li však žalobcům výpověď z nájmu bytu doručena dne 2. července 2007, pak z hlediska pravidel stanovených pro běh výpovědní lhůty v ustanovení §710 odst. 2 obč. zák. mohl jejich nájem předmětného bytu skončit nejdříve dne 31. října 2007. Jestliže žalovaný ve výpovědi z nájmu bytu vymezil konec nájemního poměru datem 30. září 2007, ve skutečnosti v ní – v závislosti na jejím doručení žalobcům – v rozporu s ustanovením §710 odst. 2 obč. zák. výpovědní lhůtu zkrátil na dva měsíce. Výpověď ze dne 24. června 2007 je tudíž pro rozpor se zákonem (s ustanovením §710 odst. 2 obč. zák.) absolutně neplatná podle §39 obč. zák. Na uvedeném závěru nic nemění odkaz dovolatele na usnesení ze dne 27. dubna 2007, sp. zn. 33 Odo 410/2006, v němž Nejvyšší soud České republiky dovodil, že není vyloučeno, aby do jedné listiny bylo pojato více právních úkonů a že je-li jeden z nich postižen neplatností, musí se soud zabývat tím, zda jej lze oddělit od ostatního obsahu právního úkonu (§41 obč. zák.), přičemž je třeba dbát, aby byla respektována vůle účastníků s přihlédnutím k účelu, jehož dosažení osoba konající právní úkon sledovala. V souzené věci totiž listina, do níž byla výpověď z nájmu bytu vtělena, žádný další právní úkon neobsahovala. Rovněž poukaz dovolatele na nález Ústavního soudu České republiky ze dne 19. března 2008, sp. zn. II. ÚS 2221/07, nebyl případný, neboť nelze-li výkladem již učiněný projev vůle doplňovat, měnit či dokonce nahrazovat, je vyloučeno pokládat názor odvolacího soudu vycházející z ustanovení §710 odst. 2 obč. zák. a respektující zákonnou nejméně tříměsíční výpovědní lhůtu za výraz přepjatého formalismu. Lze uzavřít, že ani dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. nebyl uplatněn opodstatněně.
Z řečeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu je z hlediska uplatněných dovolacích důvodů podle §241a odst. 2 písm. a/, b/ a odst. 3 o. s. ř. a jejich obsahové konkretizace správný. Nejvyšší soud – aniž ve věci nařídil jednání (§243a odst. 1 o. s. ř.) – proto dovolání jako nedůvodné zamítl (§243b odst. 2 věta před středníkem a odst. 6 o. s. ř.).
O náhradě nákladů dovolacího řízení dovolací soud rozhodl podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §142 odst. 1 o. s. ř. a zavázal žalovaného, který nebyl v dovolacím řízení úspěšný, k náhradě nákladů dovolacího řízení, které žalobcům vznikly v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání prostřednictvím advokáta. Tyto náklady sestávají z odměny advokáta v částce 3.900,- Kč (§2 odst. 1, §7 písm. d/ ve spojení s §10 odst. 3, §18 odst. 1 a §19a vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění pozdějších předpisů), z paušální částky náhrad hotových výdajů ve výši 2 krát 300,- Kč, jež stojí vedle odměny (srov. §2 odst. 1, §13 odst. 1 a 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů), a z částky 900,- Kč představující 20 % DPH (§137 odst. 3 o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, mohou oprávnění podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.
V Brně dne 26. ledna 2010
JUDr. Miroslav Ferák, v. r.
předseda senátu