ECLI:CZ:NS:2010:26.CDO.1384.2009.1
sp. zn. 26 Cdo 1384/2009
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudkyň Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a JUDr. Marie Rezkové ve věci žalobců a/ M. K. a b/ M. K. , zastoupených JUDr. Jaroslavem Palasem, advokátem se sídlem v Praze 7, Dělnická 30, proti žalované J. Š. , zastoupené JUDr. Martinem Smrkovským, advokátem se sídlem v Praze 3, Lucemburská 1599/13, o žalobě žalované na obnovu řízení, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 3 pod sp. zn. 19 C 122/2006, o dovolání žalované proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 27. června 2007, č. j. 28 Co 174/2007-56, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobcům oprávněným společně a nerozdílně na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 3.450,- Kč k rukám JUDr. Jaroslava Palase, advokáta se sídlem v Praze 7, Dělnická 30, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Podle čl. II bodu 12 věty první zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vyhlášeným (vydaným) přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (tj. před 1. červencem 2009) se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. Protože žalovaná dovoláním napadla potvrzující usnesení Městského soudu v Praze ze dne 27. června 2007, č. j. 28 Co 174/2007-56, tj. rozhodnutí vydané před 1. červencem 2009, Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací dovolání projednal a o něm rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 7/2009 Sb. (dále jen „o.s.ř.”).
Přípustnost dovolání proti usnesení odvolacího soudu, jímž bylo rozhodnuto o žalobě na obnovu řízení, upravuje ustanovení §238 odst. 1 písm. a/, §238 odst. 2 a §237 o.s.ř.
Podle §238 odst. 1 písm. a/ o.s.ř. je dovolání přípustné též proti usnesení odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno nebo změněno usnesení soudu prvního stupně, kterým bylo rozhodnuto o žalobě na obnovu řízení. Ustanovení §237 o.s.ř. platí obdobně (§238 odst. 2 o.s.ř.).
Ustanovení §238 o.s.ř. tak vymezuje přípustnost dovolání proti usnesením vyjmenovaným v jeho odstavci 1 za podmínek, jež jsou uvedeny v §237 o.s.ř. (včetně omezení, jež plynou z ustanovení §237 odst. 2 o.s.ř.).
Z ustanovení §237 odst. 1 o.s.ř. ve spojení s dikcí §238 odst. 1 písm. a/ o.s.ř. pak plyne, že pro účely přípustnosti dovolání je rozhodnutím ve věci samé též usnesení, jímž odvolací soud změnil nebo potvrdil usnesení soudu prvního stupně o povolení obnovy řízení nebo o zamítnutí žaloby na obnovu řízení (srov. usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 4. září 2003, sp. zn. 29 Odo 270/2003, uveřejněné pod č. 172 v sešitě č. 10 z roku 2003 časopisu Soudní judikatura).
Dovolání není přípustné podle §238 odst. 1 písm. a/ o.s.ř. ve spojení s ustanovením §237 odst. 1 písm. a/ a b/ o.s.ř., neboť napadené usnesení není usnesením měnícím a usnesení soudu prvního stupně potvrzené napadeným usnesením bylo prvním rozhodnutím o žalobě na obnovu řízení a z následujících důvodů nemůže být přípustné ani podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. (ve spojení s ustanovením §238 odst. 1 písm. a/ o.s.ř.).
Je-li přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. spjata se závěrem o zásadním významu rozhodnutí po stránce právní, je způsobilým dovolacím důvodem zásadně jen důvod podle §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř.
V projednávané věci však dovolatelka uplatnila rovněž dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř., a to námitkami, že (v původním řízení) soudy „rozhodovaly pouze na základě důkazů, které navrhovali žalobci, její důkazy nepřipustily“ , že „rozhodovaly pouze na základě svědectví žalobců“ a že „byl prováděn důkaz pouze písemnostmi ze spisu 19 C 48/2000 Obvodního soudu pro Prahu 3 o přivolení výpovědi z nájmu bytu…“ . Dovolatelka však přehlédla, že k vadám podle §241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř. (a také k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a/ a b/ a §229 odst. 3 o.s.ř.), dovolací soud přihlíží (z úřední povinnosti) jen tehdy, je-li dovolání přípustné (§242 odst. 3 věta druhá o.s.ř.); samy o sobě však takovéto vady, i kdyby byly dány, přípustnost dovolání (podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.) zásadně nezakládají (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 20. října 2005, sp. zn. 26 Cdo 181/2005, ve spojení s usnesením Ústavního soudu České republiky ze dne 20. července 2006, sp. zn. III. ÚS 51/06, a usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 9. března 2006, sp. zn. 26 Cdo 1829/2005, a dále např. rozhodnutí Ústavního soudu České republiky ze 7. března 2006, sp. zn. III. ÚS 10/06, z 12. dubna 2006, sp. zn. IV. ÚS 155/06, a z 15. srpna 2008, sp. zn. III. ÚS 1482/08). Nad rámec toho lze, avšak pouze stručně, dodat, že z hlediska §241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř. není rozhodná každá vada řízení; právně významné jsou pouze takové vady řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí, v daném případě ve věci obnovy řízení. Dovolací soud zastává názor, že v uvedených dovolacích námitkách, podřaditelných pod dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř., nelze spatřovat vady vztahující se k řízení o obnově, natož vady, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí v této věci.
Napadené potvrzující rozhodnutí je založeno na právním názoru, že nejsou dány důvody obnovy řízení podle §228 odst. 1 písm. a/ a b/ o.s.ř., neboť důkazy, jichž se žalovaná dovolávala v žalobě na obnovu řízení, byly již navrženy v původním řízení a zčásti byly také provedeny (listinný důkaz – žádost o stavební povolení ze dne 4.1.1989 – byl přečten při jednání v původní věci dne 8. března 2005), resp. nebyly provedeny (výslechy navržených svědků) pouze proto, že je soud nepovažoval za podstatné.
Šlo-li o důkazy navržené již v původním řízení (a zčásti provedené či zčásti neprovedené proto, že je soud nepokládal za potřebné), neobstojí dovolací námitky (navíc obecně formulované), že „z obsahu spisu je patrno, že neměla k dispozici, ani neměla možnost získat potřebné doklady od Městské části Praha 3“ a že „pro přístup pracovníka stavebního oddělení Městské části Praha 3 jí bylo znemožněno získat doklady a prokázat skutečnosti, které teprve dodatečně, po odchodu tohoto pracovníka z Úřadu Městské části, mohla použít a doložit“ . Lze dodat, že Nejvyšší soud České republiky již v usnesení ze dne 12. července 2005, sp. zn. 22 Cdo 1303/2005, uveřejněném pod C 3418 v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, vyslovil právní názor, že nemožností použít skutečnosti, rozhodnutí nebo důkazy bez své viny v původním řízení (§228 odst. 1 písm. a/ o.s.ř.) je míněna nemožnost provést dokazování v soudním řízení anebo nemožnost označit či předložit tyto skutečnosti, rozhodnutí nebo důkazy účastníkem řízení vůči soudu. Nejde tu o případy neprovedení možného dokazování soudem ohledně těch skutečností, rozhodnutí a důkazů, které byly účastníky řízení označeny, avšak soudem byly pokládány za nerozhodné, a proto k jejich dokazování nebylo přikročeno.
K dovolací námitce, že „novým důkazem … byl výklad zákonu ze Sbírky zákonů č. 71/1967 …“ , dovolací soud připomíná, že ve smyslu §121 o.s.ř. není třeba (vedle skutečnosti obecně známé nebo známé soudu z jeho činnosti) dokazovat právní předpisy uveřejněné nebo oznámené ve Sbírce zákonů České republiky. Z citovaného ustanovení vyplývá (s ohledem na zásadu „iura novit curia – soud zná právo“), že předmětem dokazování nemohou být právní předpisy, neboť v důkazním řízení se dokazují jen skutečnosti účastníky tvrzené či v řízení jinak vyšlé najevo (srov. Drápal, L., Bureš, J. a kol. Občanský soudní řád I. §1 až 200za. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, 875 s., obdobně srov. rovněž usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 26. září 2007, sp. zn. 25 Cdo 1143/2006).
V projednávané věci považovala dovolatelka za nový důkaz rovněž „výklad §17 zákona č. 71/1967 Sb.“, o němž v době původního řízení údajně nevěděla, avšak objektivně vzato existoval, a jímž dokládala význam výpovědí svědků, které v původním řízení navrhovala a jež soudy z důvodu nepotřebnosti neprovedly. Vzhledem k výše uvedenému však v tomto případě o takový důkaz nemůže jít.
Vycházeje z uvedených závěrů, dovolací soud nedovodil přípustnost dovolání ani z ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř., a proto je podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c/ o.s.ř. jako nepřípustné odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení dovolací soud rozhodl podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o.s.ř. a zavázal dovolatelku, která zavinila, že její dovolání muselo být odmítnuto, k náhradě nákladů dovolacího řízení, které žalobcům vznikly v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání prostřednictvím advokáta. Tyto náklady sestávají z odměny advokáta v částce 2.275,- Kč (§2 odst. 1, §10 odst. 1 a 3, §15 ve spojení s §14 odst. 1, §18 odst. 1 a §19a vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění pozdějších předpisů), z paušální částky náhrad hotových výdajů ve výši dva krát 300,- Kč, jež stojí vedle odměny (srov. §2 odst. 1, §13 odst. 1 a 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů), a z částky 575,- Kč představující 20 % DPH (§137 odst. 3 o.s.ř.).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, mohou oprávnění podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.
V Brně dne 20. dubna 2010
JUDr. Miroslav Ferák, v. r.
předseda senátu