ECLI:CZ:NS:2010:26.CDO.2391.2008.1
sp. zn. 26 Cdo 2391/2008
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marie Rezkové a soudců JUDr. Miroslava Feráka a Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., ve věci žalobce A. P. , proti žalovaným: 1) K. Z. , a 2) P. P. , zastoupeným JUDr. Jiřím Cajthamlem, Dr., advokátem se sídlem v Teplicích, Modlanská 20, o vyklizení bytu, vedené u Okresního soudu v Teplicích pod sp. zn. 11 C 214/2005, o dovolání žalovaných proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 3. října 2007, č. j. 12 Co 1131/2006-80, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Teplicích (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 29. 9. 2006, č. j. 11 C 214/2005-62, uložil žalovaným, aby vyklidili byt č. 8, o velikosti 1+3 s příslušenstvím, ve 3. podlaží v domě č. p. 558, v ulici Karolíny Světlé, D., okres Teplice (dále jen „předmětný byt“, resp. „byt“) do 15 dnů od právní moci rozsudku a rozhodl o nákladech řízení (výroky I. a II.). Dále zastavil řízení „o povinnosti žalované zaplatit žalobci škodu“ (výrok III.)
K odvolání žalovaných Krajský soud v Ústí nad Labem jako soud odvolací rozsudkem ze dne 3. 10. 2007, č. j. 12 Co 1131/2006-80, změnil rozsudek soudu prvního stupně v napadené části (výroky I. a II.) jen tak, že žalovaní jsou povinni vyklidit byt do tří měsíců od právní moci rozsudku, jinak rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Z provedených důkazů vzal odvolací soud shodně se soudem prvního stupně mimo jiné za zjištěné, že žalovaní užívají předmětný byt od roku 1986, kdy se žalobce jako člen družstva stal nájemcem tohoto družstevního bytu. Žalovaná byla tehdy družkou žalobce. Žalovaný je synem žalobce a žalované. Vztahy účastníků jsou dlouhodobě konfliktní, vážné spory vrcholí fyzickým napadáním. Žalobce byl odsouzen rozsudkem soudu prvního stupně ze dne 22. 3. 2006. č. j. 4 T 148/2005-69, k trestu odnětí svobody v trvání tří měsíců s podmíněným odkladem na jeden rok pro trestný čin týrání žalované. Žalobce odvolal souhlas s užíváním bytu žalovanými a ti mu od roku 2004 ničím nepřispívají na nájemné a úhrady za plnění spojená s užíváním bytu.
Soudy obou stupňů uzavřely, že odvozeným právním důvodem, na základě kterého žalovaní předmětný byt užívali, byl souhlas žalobce jako nájemce bytu. Jestliže žalobce svůj souhlas odvolal, odvozený právní důvod užívání předmětného bytu žalovanými odpadl. Žalobce se tak právem domáhá vůči žalovaným ochrany nájemního práva podle §126 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále „obč. zák.“). Po žalobci nelze spravedlivě požadovat, aby dále trpěl užívání bytu žalovanými, a vzhledem ke zjištěným okolnostem mu nelze odepřít ochranu jeho práva podle §3 odst. 1 obč. zák., a to ani tak, že by vyklizení žalovaných bylo vázáno na zajištění bytové náhrady. Odvolací soud pouze stanovil pro vyklizení bytu žalovanými delší lhůtu, kterou považoval za přiměřenou uložené povinnosti.
Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalovaní dovolání, jehož přípustnost opřeli o ustanovení §237 odst. 1 písm. c) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 7/2009 Sb. – dále „o.s.ř.“. Namítli, že rozsudek odvolacího soudu je rozhodnutím po právní stránce zásadního významu, neboť je v rozporu s hmotným právem - §3 odst. 1 obč. zák. Odvolací soud sice konstatoval, že žalobci nelze odepřít ochranu jeho nájemního práva k bytu, avšak při úvaze, zda jejich vyklizení z bytu má být vázáno na bytovou náhradu, nezval dostatečný zřetel na okolnosti zjištěné na jejich straně - užívání bytu od roku 1986, kam se žalovaná v dobré víře nastěhovala se žalovaným - tehdy tříletým dítětem, jehož otcem je žalobce, agresivní chování žalobce, pro které byl i trestně stíhán, a tíživou sociální situaci žalovaných, kteří nemají reálnou možnost obstarat si jiné bydlení. Poukázali také na to, že „sporná otázka“ je rozdílně řešena judikaturou Nejvyššího soudu. Navrhli, aby rozsudek odvolacího soudu byl zrušen a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení.
Žalobce se k dovolání nevyjádřil.
Nejvyšší soud jako soud dovolací projednal dovolání a rozhodl o něm podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění do 30. 6. 2009 – dále opět „o.s.ř.“ (Čl. II, bod 12. zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony).
Dovolání bylo podáno včas řádně zastoupenými oprávněnými subjekty – účastníky řízení.
Odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně jednak ve výroku o povinnosti žalovaných byt vyklidit a dále ve výroku o jejich povinnosti vyklidit jej ve stanovené lhůtě, (tedy bez zajištění bytové náhrady), změnil jen délku lhůty k vyklizení. Nejvyšší soud České republiky uvedl již v rozsudku ze dne 1. 6. 2001, sp. zn. 26 Cdo 365/2000, uveřejněném pod C 549 v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, že vyslovil-li soud ve výroku rozhodnutí v souladu s jeho odůvodněním povinnost vyklidit byt ve stanovené lhůtě, aniž ji učinil závislou na zajištění bytové náhrady, pak bylo o otázce bytové náhrady rozhodnuto. Dovoláním tak žalovaní napadli výrok o bytové náhradě, tj. výrok ve věci samé. Po změnách, které byly v občanském zákoníku provedeny zákonem č. 509/1991 Sb., je rozhodování soudu o bytové náhradě rozhodováním ve věci samé (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky ze dne 24. 8. 1992, sp. zn. 2 Cdo 6/92, publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek ročník 1993 pod pořadovým číslem 28).
Dovolání žalovaných směřuje proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu ve věci samé. Dovolání nemůže být přípustné podle §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř., neboť rozhodnutí soudu prvního stupně, potvrzené rozsudkem odvolacího soudu, bylo jeho prvním rozhodnutím ve věci, a z následujících důvodů není přípustné ani podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.
Prostřednictvím dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. dovolatelé odvolacímu soudu vytkli chybnou aplikaci ustanovení §3 odst. 1 obč. zák. S poukazem na okolnosti uvedené v dovolání, jimž přikládají jiný právní význam z hlediska tohoto ustanovení, zpochybnili správnost závěru, který odvolací soud přijal. Nejvyšší soud opakovaně zaujal první názor, který sdílí i v projednávané věci, že otázku, zda určitý výkon práva je podle zjištěných okolnosti významných pro posouzení konkrétní věci v rozporu s dobrými mravy, nelze zásadně považovat za otázku zásadního významu s obecným dosahem pro soudní praxi (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 15. 3. 2001, sp. zn. 26 Cdo 931/2000, uveřejněné pod C 308 v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, dále usnesení ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. 26 Cdo 1491/2003, a ze dne 23. 2. 20005, sp. zn. 26 Cdo 192/2004).
Neobstojí námitka odvolatelů, že rozsudek odvolacího soudu neodpovídá dosavadní judikatuře.
V rozsudku ze dne 21. 3. 2001, sp. zn. 26 Cdo 2588/99, na který poukazují, Nejvyšší soud uvedl, že nepřiměřenou tvrdost, která by mohla vzniknout bezprostřední realizací práva vyklizením osoby poté, co nájemce odvolal souhlas s jejím bydlením v bytě, lze zmírnit toliko postupem podle §3 odst. 1 obč. zák., tedy odepřením (omezením) výkonu práva; to platí jen za předpokladu, že úsudek je doložen odpovídajícími skutkovými zjištěními a že současně přesvědčivě dokládá, že tato zjištění dovolují - v konkrétním případě – závěr, že výkon práva s dobrými mravy v rozporu skutečně je. Odvolací soud se zabýval jak poměry na straně žalovaných, tak na straně žalobce. Žalovaní v dovolání argumentují pouze okolnostmi na jejich straně, ale pomíjejí poměry žalobce dané tím, že mu od roku 2004 na nájemné a úhradu za plnění spojená s užíváním bytu ničím nepřispívají.
V rozsudku ze dne 30. 6. 1983, sp. zn. 2 Cz 33/83 (který žalovaní dále zmiňují), uveřejněném pod č. 39 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1986, bývalý Nejvyšší soud České republiky uvedl, že při vyklizení bytu, za nějž není nárok na náhradní byt nebo náhradní ubytování, je třeba za předpokladu přiznání náhrady podle tehdy platných čl. VI. a VII. obč. zák. přihlížet jak k poměrům toho, kdo má byt vyklidit, tak toho, kdo se vyklizení bytu domáhá. Jde tedy o obdobné závěry, jaké jsou uvedeny v rozsudku sp. zn. 26 Cdo 2588/99. Také rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 9. 1998, sp. zn. 3 Cdon 51/96, uveřejněný pod č. 5 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 2001, na rozsudek z 30. 6. 1983, sp. zn. 2 Cz 33/83, odkazuje. K použitelnosti závěrů vyslovených v těchto rozhodnutích se Nejvyšší soud přihlásil také v rozsudku ze dne 14. 11. 2002, sp. zn. 31 Cdo 1096/2000, publikovaném pod č. 59 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 2003.
Poukaz žalovaných na rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 29. 4. 1994, sp. zn. 2 Cdo 45/94, publikovaný pod č. 36 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1996, není případný, neboť se týkal vyklizení bytu nájemci v řízení o přivolení k výpovědi.
Z uvedeného vyplývá, že rozhodnutí odvolacího soudu nemá po právní stránce zásadní význam, není proto přípustné ani podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. a Nejvyšší soud je odmítl (§243b odst. 5 a §218 písm. c/ o.s.ř).
Žalobci by podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1, §146 odst. 3 o.s.ř. příslušela vůči žalovaným náhrada nákladů dovolacího řízení, ty mu však nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 15. září 2010
JUDr. Marie Rezková, v. r.
předsedkyně senátu