ECLI:CZ:NS:2010:26.CDO.2823.2009.1
sp. zn. 26 Cdo 2823/2009
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudců Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a JUDr. Lubomíra Ptáčka ve věci žalobkyně B. H. , zastoupené JUDr. Vojtěchem Hrozou, advokátem se sídlem v Brně, Arne Nováka 4, proti žalovaným 1/ Z. L. , a 2/ J. L. , zastoupeným JUDr. Pavlem Knitlem, advokátem se sídlem v Brně, Údolní 5, o zdržení se jednání omezujícího žalobkyni v užívání bytu, vedené u Okresního soudu Brno-venkov pod sp. zn. 6 C 53/2003, o dovolání žalovaných proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 21. ledna 2009, č. j. 19 Co 40/2008-107, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Podle čl. II bodu 12 věty první zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vyhlášeným (vydaným) přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (tj. před 1. červencem 2009) se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. Protože žalovaní dovoláním napadli potvrzující rozsudek Krajského soudu v Brně (odvolacího soudu) ze dne 21. ledna 2009, č. j. 19 Co 40/2008-107, tj. rozhodnutí vydané před 1. červencem 2009, Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací dovolání projednal a o něm rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 7/2009 Sb. (dále jen „o.s.ř.”).
Dovolání proti citovanému potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu není přípustné podle §237 odst. 1 písm. b/ o.s.ř. (proto, že rozhodnutí soudu prvního stupně, potvrzené rozsudkem odvolacího soudu, bylo jeho prvním rozhodnutím ve věci samé) a z následujících důvodů nemůže být přípustné ani podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.
Je-li přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, je způsobilým dovolacím důvodem zásadně jen důvod podle §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř.; není jím naopak důvod podle §241a odst. 3 o.s.ř., jímž lze vytýkat nesprávnosti ve zjištěném skutkovém stavu.
V posuzovaném případě dovolatelé uplatněné dovolací námitky podřadili pod dovolací důvody podle §241a odst. 2 písm. a/ a b/ o.s.ř. Dovolací soud však zastává – s přihlédnutím k obsahu dovolání (§41 odst. 2 o.s.ř.) – názor, že formálně uplatněný dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř. nijak obsahově nekonkretizovali. V této souvislosti nelze opomenout, že pouhá citace ustanovení §241a odst. 2 písm. a/ a b/, odst. 3 o.s.ř. – bez údaje o tom, z jakých konkrétních důvodů se rozhodnutí odvolacího soudu napadá – není řádným uplatněním dovolacích důvodů podle těchto ustanovení (srov. usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 27. ledna 2005, sp. zn. 29 Odo 1060/2003, uveřejněné pod č. 31 v sešitě č. 3 z roku 2005 časopisu Soudní judikatura). Pro úplnost zbývá navíc dodat, že k vadám podle §241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř. (a také k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a/ a b/ a §229 odst. 3 o.s.ř.), dovolací soud přihlíží (z úřední povinnosti) jen tehdy, je-li dovolání přípustné (§242 odst. 3 věta druhá o.s.ř.); samy o sobě však takovéto vady, i kdyby byly dány, přípustnost dovolání (podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.) zásadně nezakládají (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 20. října 2005, sp. zn. 26 Cdo 181/2005, ve spojení s usnesením Ústavního soudu České republiky ze dne 20. července 2006, sp. zn. III. ÚS 51/06, a usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 9. března 2006, sp. zn. 26 Cdo 1829/2005, a dále např. rozhodnutí Ústavního soudu České republiky ze 7. března 2006, sp. zn. III. ÚS 10/06, z 12. dubna 2006, sp. zn. IV. ÚS 155/06, a z 15. srpna 2008, sp. zn. III. ÚS 1482/08).
Při posouzení věci vyšel odvolací soud shodně se soudem prvního stupně mimo jiných rovněž z ničím nezpochybněného skutkového zjištění, že rozsudkem Okresního soudu Brno-venkov ze dne 18. listopadu 1996, sp. zn. 8 C 976/92, potvrzeným rozsudkem odvolacího soudu ze dne 18. února 1999, sp. zn. 38 Co 125/97, bylo zrušeno právo společného nájmu žalobkyně a jejího bývalého manžela O. K. k „bytu č. 13, nacházejícímu se v sedmém podlaží domu č. p. 1201 v ulici Na L., v K.“ (dále jen „předmětný byt“, resp. „byt“), výlučným nájemcem bytu a členem bytového družstva byl určen O. K. a žalobkyni byla uložena povinnost byt vyklidit po zajištění náhradního bytu. Napadené rozhodnutí pak odvolací soud založil na právních názorech, že žalobkyni (nadále) svědčí právo na bydlení v předmětném bytě (§712a zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném v době rozhodování odvolacího soudu – dále jen „obč. zák.“), neboť dosud jí nebyla přisouzená bytová náhrada zajištěna (dále jen „první právní názor“), a že v řízení o žalobě, kterou se žalobkyně domáhá realizace svého práva na bydlení, není právně významná okolnost, zda výkon tohoto práva je v souladu s dobrými mravy ve smyslu §3 odst. 1 obč. zák. (dále jen „druhý právní názor“). Správnost prvního právního názoru dovolatelé zpochybnili námitkou, že při koupi bytu „nepřevzali žádná věcná břemena ani jiné omezení vlastnických práv, jak vyplývá z kupní smlouvy ze dne 17. 7. 2003, tudíž nepřevzali ani závazek ve vztahu k žalobkyni“ . Vůči druhému právnímu názoru pak namítli, že právo na bydlení žalobkyně v předmětném bytě je v důsledku později změněných poměrů výkonem práva v rozporu s dobrými mravy, neboť „došlo ke změně charakteru bytu, kdy se z družstevního bytu stal byt v osobním vlastnictví“ , „předmětný byt nabyli v dobré víře bez jakéhokoliv omezení“ , „žalobkyně se po rozvodu manželství znovu provdala za pana H. a s ním bydlela od roku 1999 v obci U. č. 66“ a „její současný manžel je nájemcem družstevního bytu“ . Z pohledu dovoláním napadeného rozsudku by proto mohlo jít o otázky zásadního právního významu. Jde však současně o otázky, jejichž výklad se v soudní praxi ustálil a odvolací soud se v daném případě od ustáleného řešení těchto otázek neodchýlil.
Soudní praxe (srov. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 28. listopadu 2001, sp. zn. 20 Cdo 2481/99, uveřejněný pod č. 31 v sešitě č. 5 ročníku 2002 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 26. srpna 2002, sp. zn. 26 Cdo 2658/2000) dosud nezaznamenala odklon od názoru, že právo užívat byt do zajištění bytové náhrady svědčící rozvedenému manželovi, jemuž byla pravomocným soudním rozhodnutím vydaným v řízení o zrušení práva společného nájmu bytu manžely uložena povinnost byt vyklidit, se váže k bytu, z nějž je vyklizován, nikoli k osobě druhého z rozvedených manželů, který byl určen výlučným nájemcem bytu. Z odůvodnění rozhodnutí ve věci sp. zn. 20 Cdo 2481/99 (jakož i ve věcech sp. zn. 32 Odo 1109/2003, 26 Cdo 2298/2004, 26 Cdo 3228/2006, 26 Cdo 2491/2004) dále vyplývá, že povinnost rozvedeného manžela (výlučného nájemce bytu) strpět výkon práva druhého z rozvedených manželů, který má byt vyklidit, v bytě bydlet do zajištění bytové náhrady, přechází na jeho právního nástupce (v daném případě na dovolatele jako nynější vlastníky předmětného bytu).
Soudní praxe je ustálena rovněž v názoru, že okolnost, zda výkon práva v bytě bydlet do zajištění bytové náhrady (§712 odst. 6 obč. zák.), založeného pravomocným soudním rozhodnutím, je v souladu s dobrými mravy (§3 odst. 1 obč. zák.), může být právně významná v řízení o určovací žalobě podle §80 písm. c/ o.s.ř., kterou se ten, v jehož prospěch byla stanovena povinnost k vyklizení bytu, domáhá určení, že tato povinnost není vázána na zajištění bytové náhrady (srov. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 27. října 1999, sp. zn. 20 Cdo 1827/99, uveřejněný pod č. 45 v sešitě č. 7 z roku 2000 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), nikoli v řízení o žalobě, kterou se žalobce domáhá realizace svého práva v bytě do zajištění bytové náhrady bydlet (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky z 20. února 2002, sp. zn. 26 Cdo 833/2000, uveřejněné pod č. 79 v sešitě č. 5 z roku 2002 časopisu Soudní judikatura /citované rozhodnutí bylo uveřejněno rovněž pod C 1017 ve svazku 14 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu/, dále např. z 9. října 2002, sp. zn. 26 Cdo 2366/2000, ze 14. ledna 2003, sp. zn. 26 Cdo 149/2001, z 11. srpna 2003, sp. zn. 21 Cdo 255/2002, a z 19. dubna 2006, sp. zn. 26 Cdo 1397/2005). Od uvedených právních názorů nemá dovolací soud důvodu se odklánět ani v projednávané věci.
Vycházeje z uvedených závěrů, dovolací soud nedovodil přípustnost dovolání ani z ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř., a proto je podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c/ o.s.ř. jako nepřípustné odmítl.
Výrok o nákladech dovolacího řízení se opírá o ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o.s.ř. a o skutečnost, že žalobkyni nevznikly v dovolacím řízení žádné prokazatelné náklady, na jejichž náhradu by jinak měla proti dovolatelům právo.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 14. července 2010
JUDr. Miroslav Ferák, v. r.
předseda senátu