ECLI:CZ:NS:2010:26.CDO.2832.2009.1
sp. zn. 26 Cdo 2832/2009
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudkyň Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a JUDr. Marie Rezkové ve věci žalobkyně M. Š ., zastoupené JUDr. Klárou Alžbětou Veselou Samkovou, Ph.D., advokátkou se sídlem v Praze 2, Španělská 742/6, proti žalovaným 1/ Ing. J. T. a 2/ B. J ., zastoupeným Mgr. Janem Úlehlou, advokátem se sídlem v Českých Budějovicích, Krajinská 5, o přivolení k výpovědi z nájmu bytu, vedené u Okresního soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 9 C 312/2003, o dovolání žalovaných proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 26. února 2009, č. j. 7 Co 2579/2006-254, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Českých Budějovicích (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 9. listopadu 2004, č. j. 9 C 312/2003-86, zamítl žalobu o přivolení k výpovědi žalobkyně z nájmu žalovaných k „bytu o velikosti 4+1, nacházejícímu se v 1. patře domu čp. 21, v Č. ul., v Č. B.h“ (dále jen „předmětný byt“ nebo „byt“); současně rozhodl o nákladech řízení účastníků.
K odvolání žalobkyně i žalovaných Krajský soud v Českých Budějovicích jako soud odvolací usnesením ze dne 23. února 2005, č. j. 5 Co 296/2005-117, zrušil rozsudek soudu prvního stupně a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Ve zrušujícím usnesení soudu prvního stupně vytkl, že posoudil věc po právní stránce nesprávně, pokud se cítil být vázán právní kvalifikací uvedenou žalobkyní ve výpovědi z nájmu bytu a nikoli vylíčením okolností, v nichž žalobkyně spatřovala naplnění předpokladů pro výpověď. Dále mu vytkl, že zjistil neúplně skutkový stav.
Soud prvního stupně v pořadí druhým rozsudkem ze dne 1. června 2006, č. j. 9 C 312/2003-180, výrokem I. přivolil k výpovědi z nájmu předmětného bytu, určil, že nájemní poměr skončí uplynutím tříměsíční výpovědní lhůty, která počne běžet prvním dnem kalendářního měsíce následujícího po právní moci rozsudku, a žalovaným uložil povinnost předmětný byt vyklidit a vyklizený předat žalobkyni do patnácti dnů poté, kdy jim bude zajištěno přístřeší; výrokem II. pak rozhodl o nákladech řízení účastníků.
Na zjištěném skutkovém základě (jenž je účastníkům řízení znám a nelze jej v daném případě zpochybnit /viz posléze uvedený výklad/ prostřednictvím dovolacího důvodu podle §241a odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 7/2009 Sb. – dále jen „o. s. ř.“) soud prvního stupně uzavřel, že žalovaní – zejména hromaděním a skladováním věcí ve společných prostorách domu – naplnili výpovědní důvod podle §711 odst. 1 písm. d/ zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 107/2006 Sb. (dále jen „obč. zák.“). Protože v tomto jednání pokračovali i v průběhu soudního řízení, neshledal předpoklady pro odepření výkonu práva ve smyslu §3 odst. 1 obč. zák. Za této situace přivolil k výpovědi z nájmu bytu z důvodu podle §711 odst. 1 písm. d/ obč. zák.; vyklizovací povinnost žalovaných z bytu vázal – s přihlédnutím k tomu, že nejde o rodinu s nezletilými dětmi a že žalovaný je vlastníkem, popřípadě spoluvlastníkem dalších nemovitostí – na poskytnutí přístřeší.
K odvolání žalovaných odvolací soud rozsudkem ze dne 14. listopadu 2006, č. j. 7 Co 2579/2006-205, změnil vyhovující rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobu zamítl a rozhodl o nákladech řízení účastníků před soudy obou stupňů.
K dovolání žalobkyně Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací rozsudkem ze dne 26. listopadu 2008, č. j. 26 Cdo 943/2007-234, citovaný rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Poté odvolací soud rozsudkem ze dne 26. února 2009, č. j. 7 Co 2579/2006-254, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil ve vyhovujícím výroku I., změnil ho v nákladovém výroku II. a rozhodl o nákladech odvolacího řízení účastníků.
Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalovaní dovolání.
Podle čl. II bodu 12 věty první zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vyhlášeným (vydaným) přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (tj. před 1. červencem 2009) se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. Bylo-li napadené rozhodnutí vydáno dne 26. února 2009, dovolací soud dovolání projednal a o něm rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 7/2009 Sb. (dále opět jen „o. s. ř.”).
Dovolání proti citovanému potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu není přípustné podle §237 odst. 1 písm. b/ o. s. ř. přes to, že odvolací soud usnesením ze dne 23. února 2005, č. j. 5 Co 296/2005-117, zrušil předchozí (zamítavý) rozsudek soudu prvního stupně ze dne 9. listopadu 2004, č. j. 9 C 312/2003-86, a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Je tomu tak proto, že ve svém zrušujícím rozhodnutí nezaujal takový právní názor, který by byl jedině a výhradně určující pro pozdější rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé (viz např. usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 15. října 2003, sp. zn. 26 Cdo 1201/2003, ze dne 10. listopadu 2004, sp. zn. 26 Cdo 1745/2004, a nejnověji ze dne 11. června 2009, sp. zn. 26 Cdo 1043/2008). Z následujících důvodů pak nemůže být přípustné ani podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř.
Je-li přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, je způsobilým dovolacím důvodem zásadně jen důvod podle §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.; není jím naopak důvod podle §241a odst. 3 o. s. ř., jímž lze vytýkat nesprávnosti ve zjištěném skutkovém stavu. Právě takový dovolací důvod (tj. nepřípustný dovolací důvod podle §241a odst. 3 o. s. ř.) dovolatelé – s přihlédnutím k obsahu dovolání (§41 odst. 2 o. s. ř.) – uplatnili (námitkami, jimiž brojili proti skutkovým zjištěním, resp. proti způsobu hodnocení důkazů, z nichž odvolací soud – stejně jako soud prvního stupně – čerpal svá skutková zjištění pro posouzení otázky naplněnosti výpovědního důvodu podle §711 odst. 1 písm. d/ obč. zák.). Pro úplnost zbývá dodat, že k vadám podle §241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř. a také k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a/ a b/ a §229 odst. 3 o. s. ř., dovolací soud přihlíží (z úřední povinnosti) jen tehdy, je-li dovolání přípustné (§242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.); samy o sobě však takovéto vady, i kdyby byly dány, přípustnost dovolání (podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř.) zásadně nezakládají (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 20. října 2005, sp. zn. 26 Cdo 181/2005, ve spojení s usnesením Ústavního soudu České republiky ze dne 20. července 2006, sp. zn. III. ÚS 51/06, a usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 9. března 2006, sp. zn. 26 Cdo 1829/2005, a dále např. rozhodnutí Ústavního soudu České republiky ze 7. března 2006, sp. zn. III. ÚS 10/06, z 12. dubna 2006, sp. zn. IV. ÚS 155/06, a z 15. srpna 2008, sp. zn. III. ÚS 1482/08).
Napadené rozhodnutí odvolacího soudu spočívá mimo jiné na (předběžném) právním názoru, že výpověď žalobkyně z nájmu žalovaných k předmětnému bytu (vtělená do žaloby o přivolení k výpovědi z nájmu bytu) není neplatná pro neurčitost, neboť v žalobě je předmětný byt řádně označen a je nepochybné, jaký konkrétní byt žalovaní užívají.
V poměrech právní úpravy výpovědi z nájmu bytu z důvodů podle §711 zákona č. 40/1964 Sb., ve znění před novelou provedenou zákonem č. 107/2006 Sb. (dále opět jen „obč. zák.“), se soudní praxe ustálila v názoru, že je-li výpověď z nájmu bytu součástí žaloby, není neplatná jen proto, že byt, jehož se výpověď týká, byl označen v jiné části žaloby (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. ledna 1999, sp. zn. 30 Cdo 868/98, uveřejněný pod č. 33 v sešitě č. 4 z roku 1999 časopisu Soudní judikatura). Navíc rovněž dovodila, že pokud mezi účastníky řízení nebylo sporu o tom, že žalovaní na adrese uvedené ve výpovědi z nájmu bytu obývají jediný byt a jen ohledně tohoto bytu jsou v nájemním vztahu k žalobcům, pak skutečnost, že ve výpovědi z nájmu bytu došlo k záměně patra za podlaží, v němž se byt nachází, a že je v ní nesprávně uvedeno číslo bytu, nezpůsobila neplatnost výpovědi. Ve spojení s dalšími údaji uvedenými v žalobě, jejíž byla součástí, nemohla být taková výpověď žalovanými (nájemci) v době doručení objektivně vnímána jinak než jako určitý a srozumitelný projev vůle (§37 obč. zák.) týkající se bytu, jehož jsou (společnými) nájemci a ve vztahu ke kterému jsou v nájemním poměru se žalobci (srov. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 30. března 2000, sp. zn. 20 Cdo 2018/98, uveřejněný pod č. 35 v sešitě č. 5 z roku 2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Jestliže odvolací soud (a potažmo i soud prvního stupně) pokládal v posuzovaném případě výpověď z nájmu bytu – z hlediska její určitosti – za platný právní úkon, neodchýlil se od výše uvedené judikatury; jeho rozhodnutí je v tomto směru výrazem standardní soudní praxe.
Jde-li o otázku naplněnosti uplatněného výpovědního důvodu podle §711 odst. 1 písm. d/ obč. zák., dovolací soud se ani v současné fázi řízení neodklání od právního názoru přijatého ve zrušujícím rozsudku ze dne 26. listopadu 2008, sp. zn. 26 Cdo 943/2007, tj. názoru, že porušením povinností nájemce zakládajícím výpovědní důvod podle §711 odst. 1 písm. d/ obč. zák. je i soustavné a po dlouhou dobu nadměrné hromadění věcí a jejich skladování ve společných prostorách domu, bez toho, aby potřeba skladování věcí ve společných prostorách byla odůvodněna stísněnými bytovými poměry.
Se zřetelem k řečenému dovolací soud nedovodil přípustnost dovolání ani podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř., a proto je podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c/ o. s. ř. jako nepřípustné odmítl.
Výrok o nákladech dovolacího řízení se opírá o ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. a o skutečnost, že žalobkyni nevznikly v dovolacím řízení žádné prokazatelné náklady, na jejichž náhradu by jinak měla proti dovolatelům právo.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 16. června 2010
JUDr. Miroslav Ferák, v. r.
předseda senátu