ECLI:CZ:NS:2010:26.CDO.3733.2008.1
sp. zn. 26 Cdo 3733/2008
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marie Rezkové a soudců JUDr. Miroslava Feráka a Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., ve věci žalobce L. M. , zastoupeného Jiřím Hřídelem, advokátem se sídlem v Písku, Fr. Šrámka 136, proti žalovanému městu Písek , se sídlem úřadu v Písku, Velké náměstí 114/3, IČ: 249998, zastoupenému JUDr. Janem Tarabou, advokátem se sídlem v Písku, Prokopova 339, o určení neplatnosti výpovědi z nájmu bytu, vedené u Okresního soudu v Písku pod sp. zn. 7 C 243/2006, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 24. ledna 2008, č. j. 6 Co 2960/2007-108, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 24. ledna 2008, č. j. 6 Co 2960/2007-108, a rozsudek Okresního soudu v Písku ze dne 10. srpna 2007, č. j. 7 C 243/2006-81, se zrušují a věc se vrací Okresnímu soudu v Písku k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Písku (soud prvního stupně) rozsudkem z 10. 8. 2007, č. j. 7 C 243/2006-81, zamítl žalobu na určení, že „je neplatná výpověď daná žalovaným žalobci z nájmu bytu č. 2, I. kategorie, o velikosti 2+1, v prvém poschodí domu č. p. 228, v Zahradní ulici v Písku ze dne 22. 9. 2006“. Dále rozhodl o nákladech řízení.
K odvolání žalobce Krajský soud v Českých Budějovicích (soud odvolací) rozsudkem z 24. 1. 2008, č. j. 6 Co 2960/2007-108, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Soudy obou stupňů vzaly za prokázáno, že žalovaný je zapsán v katastru nemovitostí jako vlastník domu č. p. 228 v Zahradní ulici v Písku, že 4. 12. 2000 účastníci uzavřeli nájemní smlouvu k bytu 2+1 v prvém poschodí tohoto domu (dále „předmětný byt“ nebo “byt“), že v evidenčním listu pro výpočet nájemného byl od dubna 2001 uveden jako spolužijící osoba P. V., v listopadu 2001 žalobce písemně omylem odhlásil jako spolužijící osobu P. V. a přihlásil Kateřinu Beránkovou, že v lednu 2007 jako osobu spolužijící v bytě přihlásil P. V. a odhlásil K. B., že dopisem z 22. 9. 2006 dal žalovaný žalobci a jeho manželce M. M. výpověď z nájmu bytu s odůvodněním, že byt pronajímají a bez vážných důvodů neužívají nebo ho užívají jen občas; že ve výpovědi byla uvedena 3 měsíční výpovědní lhůta, poučení o možnosti podat do 60 dnů ode dne doručení žalobu o neplatnost výpovědi, že M. M. se žalobcem od roku 2000 trvale nežije, že z bytu v Písku, K Háječku 222, kde se žalobcem žili, se v roce 2000 přestěhovala do bytu svých rodičů v Písku, Na Rozmezí 178, že žalobce se nastěhoval do předmětného bytu, kam jeho manželka ani nedochází, společně nehospodaří, žalobce jí pouze vypomáhá s podnikáním v klubu Smart v Písku, že žalobce se v roce 2001 domluvil s Petrem Váňou, že s ním bude v předmětném bytě bydlet a ten mu bude polovinou přispívat na nájem a služby spojené s jeho užíváním, že P. V. je přihlášen v předmětném bytě k trvalému pobytu od 22. 5. 2002, že „nějakou dobu“ bydlela v bytě také jeho přítelkyně K. B., že užívání bytu mají žalobce a P. V. rozděleno tak, že žalobce užívá výlučně menší pokoj, Petr Váňa větší pokoj, kuchyň a příslušenství užívají společně, že žalobce se v bytě nestravuje, jezdívá za matkou, o kterou se stará, do Tábora 10-15x do měsíce, kde někdy přespává, že finanční prostředky získává od matky a manželky. Výpověď byla 9. 10. 2006 doručena žalobci i jeho manželce a 27. 11. 2006 podal žalobce u soudu žalobu na určení neplatnosti výpovědi.
Po právní stránce dospěl odvolací soud shodně se soudem prvního stupně k závěru, že jediným nájemcem bytu je od roku 2000 žalobce, právo společného nájmu žalobci a jeho manželce nevzniklo, neboť spolu trvale nežijí. Na tom nic nemění ani skutečnost, že oba požádali v roce 2006 žalovaného o odkoupení bytu. Výpověď z nájmu bytu tak nemá ve vztahu k manželce žádné účinky. Obstojí však vůči žalobci jako nájemci bytu, neboť obsahuje náležitosti stanovené §710 odst. 2 a §711 odst. 3 zákona č. 40/1964, občanského zákoníku, ve znění novely provedené zákonem č. 107/2006 Sb. (dále „obč. zák“) a byla mu 9. 10. 2006 řádně doručena. Z použitých výpovědních důvodů nebyl sice naplněn výpovědní důvod podle §711 odst. 2 písm. d) obč. zák., neboť bylo prokázáno, že žalobce se v bytě nezdržuje z vážných důvodů, protože jezdí do Tábora vypomáhat matce a vypomáhá také manželce. K platnosti výpovědi však postačuje naplnění výpovědního důvodu podle §711 odst. 2 písm. b) obč. zák., tj. hrubé porušení povinnosti nájemce spočívající v přenechání bytu (jeho části) do podnájmu Petru Váňovi bez písemného souhlasu žalovaného jako pronajímatele, jak to vyžaduje §719 odst. 1 obč. zák. P. V. bydlí v předmětném bytě již pět let, nejde tedy o krátkodobou návštěvu, a vzhledem ke zjištěnému způsobu užívání bytu, včetně dohody o úhradě nákladů, nejde ani o společnou domácnost vedenou se žalobcem. Ústní smlouva o podnájmu uzavřená žalobcem a Petrem Váňou je v důsledku absence písemného souhlasu pronajímatele absolutně neplatná pro rozpor se zákonem podle §39 obč. zák. Nebylo třeba se zabývat otázkou, zda předmětná výpověď z nájmu je v rozporu s dobrými mravy, jak se domáhal žalobce. Žalovaný dal žalobci výpověď z nájmu bytu již za účinnosti novely občanského zákoníku provedené zákonem č. 107/2006 Sb., nejde tedy o žalobu o přivolení k výpovědi, a otázku, zda vyklizení bytu žalobcem je v rozporu s dobrými mravy, by soud řešil až v případném řízení o vyklizení bytu.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost opřel o ustanovení §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále „o.s.ř.“), a uvedl, že uplatňuje dovolací důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a b) o.s.ř. Podle obsahu uplatnil také dovolací důvod podle §241a odst. 3, že skutkové zjištění odvolacího soudu nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Rozsudek odvolacího soudu je v rozporu s hmotným právem, neboť ve výpovědi nebyly žalovaným individualizovány výpovědní důvody, jak to vyžaduje §711 odst. 3 obč. zák. Nemohlo dojít k naplnění výpovědního důvodu podle §711 odst. 2 písm. b) obč. zák., neboť žalobce neporušil povinnost vyplývající z §719 odst. 1 obč. zák. Žádný obecně závazný předpisu nestanoví, jak má pronajimatel udělit nájemci písemný souhlas k podnájmu bytu. Žalobce se v roce 2001 dostavil s P. V. na úřad žalovaného, kde před paní K. podepsali souhlas s podnájmem bytu, P. V. se přihlásil k trvalému pobytu a dále nechali vyznačit uvedený vztah v evidenčním listu. Nikým nebyl upozorněn, že je třeba podat zvláštní žádost o souhlas s poskytnutím podnájmu. Za souhlas pronajímatele s podnájmem lze tedy považovat i vyznačení podnájemního vztahu v evidenčním listu nájemce. Projev vůle žalovaného, obsažený v evidenčním listu, však soud postupem podle §35 obč. zák. nezkoumal. Žalobce neposkytoval byt třetím osobám za úplatu, byt sám užíval. Soudy nepřihlédly k dosavadní judikatuře (rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové z 1. 3. 1993, sp. zn. 9 Co 734/92, a rozsudek Nejvyššího soudu ze 7. 3. 2001, sp. zn. 26 Cdo 1900/99), podle které přenecháním bytu do podnájmu není přijetí třetí osoby do bytu za účelem krátkodobé návštěvy nebo za účelem soužití s ní ve společné domácnosti. Žalobce žil s Petrem Váňou v neformálním svazku, který nelze označit za podnájem - nebylo vymezeno jakou část bytu má každý z nich užívat, neboť si toliko formálně rozdělili užívání obývacích místností, nikoli však výhradně. Soudy tak neodlišily dlouhodobé užívání bytu osobou odlišnou od nájemce od neoprávněného podnájmu. Žalobce považuje za zásadně významnou otázku výkladu podnájemního vztahu, neboť je-li vymezen jen tak, že je zvláštním případem nájemního vztahu, na jehož základě nájemce přenechá své nájemní právo, dochází touto definicí k paušalizaci jakéhokoliv společného bydlení na podnájem. I kdyby obstál závěr, že žalobce podnajal byt, resp. část bytu, Petru Váňovi bez písemného souhlasu, pak bylo třeba, aby se soudy zabývaly i tím, zda výpověď z nájmu bytu je právním úkonem, který je v rozporu s dobrými mravy. Žalobce v průběhu řízení poukazoval na svůj nepříznivý zdravotní stav a tíživou sociální situaci, která ho vedla k tomu, že začal bydlet s Petrem Váňou. Z postupu, který zvolil, také vyplývá, že žalovaného o bydlení Petra Váni v bytě informoval a že nepřenechal byt do podnájmu z výdělečných důvodů. V řízení rovněž došlo k vadám, které měly za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Soud prvního stupně měl v rámci předvídatelnosti poučit účastníky o svém právním názoru na věc, a zejména nepoučil žalobce podle §118a odst. 1, 2 a 3 o. s. ř. Poučení podle a §119a o. s. ř. bylo nekonkrétní, a bylo tak porušeno právo žalobce na soudních ochranu. Rozsudky soudů obou stupňů jsou podle názoru žalobce nepřezkoumatelné neboť neobsahují náležitosti vyplývající z §157 odst. 2 a 3 o.s.ř., a jde tak o postup, který je v rozporu se zásadami spravedlivého procesu podle čl. 36 Listiny základních práv a svobod. Žalobce navrhl, aby rozsudky soudů obou stupňů byly zrušeny a věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaný ve vyjádření k dovolání zpochybnil včasnost podaného dovolání, neboť žalobce v dovolání uvedl, že rozsudek odvolacího soudu mu byl doručen 25. 2. 2008, dovolání však podal u soudu prvního stupně až 29. 4. 2008. Rozsudek odvolacího soudu není podle uplatněných důvodů rozhodnutím zásadního významu, neboť právní posouzení věci odvolacím soudem je správné. Pokud je argumentováno, že platnost výpovědi měla být posuzována i z hlediska dobrých mravů, pak tvrzený nepříznivý zdravotní stav žalobce a jeho složitá sociální situace nebyly prokázány. V řízení nedošlo ani k namítaným vadám. Žalovaný navrhl, aby dovolání bylo zamítnuto.
Vzhledem k tomu, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu bylo vydáno před 1. červencem 2009, Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací projednal dovolání a o něm rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 7/2009, Sb. (čl. II, bod 12. tohoto zákona ) - dále opět jen „o. s. ř.”.
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání bylo podáno včas [rozsudek odvolacího soudu byl žalobci doručen 25. 2. 2008, poslední den dvouměsíční dovolací lhůty 25. 4. 2008 podal žalobce dovolání faxem, přičemž do tří dnů podání doplnil předložením jeho originálu podaným na poště 28. 4. 2008 (§42 odst. 3 o. s. ř.)], osobou k tomu oprávněnou – účastníkem řízení (§240 odst. 1 o. s. ř.), za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatele (§241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), se zabýval jeho přípustností.
Dovolání není přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř., neboť rozhodnutí soudu prvního stupně, potvrzené napadeným rozhodnutím soudu odvolacího, je jeho prvním rozhodnutím ve věci. Dovolací soud se proto zabýval přípustností dovolání z hlediska §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., jehož se dovolatel dovolává.
Podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozhodnutí odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Podle ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu citovaných ustanovení §237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 o. s. ř. spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pro posouzení otázek právních; způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je zásadně důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Prostřednictvím dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. může být přípustnost dovolání založena jen tehdy, vychází-li otázka, zda v řízení došlo k vadě, ze střetu odlišných právních názorů na výklad právního (procesněprávního) předpisu. Není jím naopak důvod kterým by bylo možno namítat nesprávnost skutkových zjištění (§241a odst. 3 o. s. ř.). Podle §242 odst. 3 o. s. ř. je dovolací soud – s výjimkou určitých vad řízení – vázán uplatněným dovolacím důvodem. Pro úsudek, zda rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam či nikoli, jsou relevantní pouze otázky (z těch, na kterých rozhodnutí odvolacího soudu spočívá), jejichž posouzení odvolacím soudem dovolatel napadl, resp. jejichž řešení v dovolání alespoň zpochybnil.
Námitkou, že ve výpovědi z nájmu bytu nebyly specifikovány výpovědní důvody zpochybňuje dovolatel skutkové zjištění odvolacího soudu týkající se obsahu výpovědi, tj. že ve výpovědi bylo uvedeno, že je dána z důvodů, že nájemce byt podnajímá, byt neužívá a užívá ho jen občas. Uplatňuje tak dovolací důvod podle §241a odst. 3 o. s. ř., kterým však potvrzující rozsudek odvolacího soudu nelze napadat a přípustnost dovolání nezakládá. Dovolatel také polemizuje se skutkovým zjištěním soudů, že pronajímatel s podnájmem P. V. nevyslovil písemný souhlas a nabízí svoji versi skutkových závěrů, a to že jeho uvedením jako osoby v bytě spolužijící v evidenčním listě pronajímatel souhlas vyslovil. Přehlíží však, že P. V. byl takto v evidenčním listu zapsán jen od dubna 2001 do listopadu 2001, kdy jej sám (byť omylem) jako spolužijící osobu odhlásil. Soud tedy nemohl zjišťovat projev vůle žalovaného v evidenčním listě – souhlas s podnájmem, který v něm od listopadu 2001 uveden vůbec nebyl. Také úvahy žalobce o tom, že neposkytoval byt třetím osobám (tedy ani Petru Váňovi) za úplatu a jakým způsobem byt s P. V. užívali, jsou kritikou skutkových zjištění, ze kterých odvolací soud vycházel. V dovolání nelze také uplatnit nové skutečnosti (§241a odst. 4 o. s. ř.), dovolací soud vychází ze skutkového stavu zjištěného v nalézacím řízení. Pokud žalobce v dovolacím řízení uvedl, že na úřadě žalovaného podepsal s Petrem Váňou souhlas s jeho podnájmem, šlo by o novou skutečnost, přičemž i tak nelze přehlédnout, že sám v listopadu 2001 žalovanému sdělil, že Petr Váňa již v bytě nebydlí (tzv. jej „odhlásil“).
Vady řízení předestřené žalobcem přípustnost dovolání rovněž nezakládají, neboť žádnou procesněprávní otázku zásadního významu nevymezil. Pouze paušálně odkázal na porušení postupu soudu podle §118a, §119a a §157 o. s. ř. K námitce týkající se povinnosti soudu seznámit účastníka v rámci předvídatelnosti se svým právním názorem na věc lze jen poznamenat, že soud má podle §118a odst. 2 o. s. ř. takovou povinnost jen v případě, že dojde k názoru, že věc lze posoudit jinak, než podle účastníkova právního názoru. Nejde tedy o situaci, kdy soud považuje žalobou uplatněný nárok za neopodstatněný - v daném případě žalobce tvrdil, že výpověď z nájmu je neplatná, ale soudy obou stupňů dospěly k opačnému právnímu názoru.
Nejvyšší soud již v rozsudku ze 14. 11. 2001 sp. zn. 26 Cdo 1331/2000, charakterizoval podnájemní vztah upravený v §719 odst. 1 obč. zák. tak, že jde v podstatě o zvláštní případ nájemního vztahu na jehož základě nájemce přenechává jinému – podnájemci své nájemní právo k bytu (jeho části). Tuto větu žalobce také v dovolání v podstatě cituje, avšak nikoli již její pokračování. Nejvyšší soud dále uvedl, že o podnájem nejde v případě, přijme-li nájemce do bytu (bez souhlasu pronajímatele) další osobu za účelem krátkodobé návštěvy nebo za účelem soužití s ní ve společné domácnosti (uvedeno rovněž v rozsudku Nejvyššího soudu ze 7. 3. 2001, sp. zn. 26 Cdo 1900/99, stejně jako v usnesení z 1. 3. 1993, sp. zn. 9 Co 734/92, publikovaném časopise Právní rozhledy, číslo 5, ročník 1996, s. 229, na které poukázal i dovolatel, ovšem v jiné části dovolání). Jde tedy o otázku dovolacím soudem řešenou, která nemůže založit zásadní význam rozsudku odvolacího soudu. V rozsudku ze dne 16. 1. 2001, sp. zn. 26 Cdo 1867/2000, uveřejněném pod C 42 v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, C. H. Beck, ročník 2001, se Nejvyšší soud při výkladu §706 odst. 1 obč. zák., upravujícího přechod práva nájmu bytu smrtí nájemce na osoby žijící s ním ve společné domácnosti, vyslovil k pojmu společné domácnosti nájemce a osoby s ním v bytě žijící. Uvedl, že takové soužití nevyžaduje podmínku spotřebního společenství, ale musí být trvalé povahy, tj. musí jít o příslušnost k domácnosti nájemce, vyznačující se souhlasným úmyslem nájemce a spolužijící osoby vytvořit trvalé, ničím neomezené životní společenství. Soužití lze považovat za trvalé, jsou-li objektivně zjistitelné okolnosti, které svědčí o úmyslu vést takové společenství. Od citovaných rozhodnutí se odvolací soud neodchýlil. Bydlení Petra Váni nepochybně nebylo krátkodobou návštěvou a jeho soužití se žalobcem v předmětném bytě nebylo ani společnou domácností. Nešlo o vytvoření ničím neomezeného trvalého životního společenství, ale jak sám žalobce uvedl v odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně (viz č.l. 91 spisu) začal s Petrem Váňou bydlet z důvodu tíživé sociální situace, jinak řečeno šlo o řešení jeho ekonomických problémů.
Naproti tomu je však v rozporu s judikaturou dovolacího soudu právní závěr odvolacího soudu, že v řízení o neplatnost výpovědi z nájmu bytu dané pronajímatelem nájemci podle §711 odst. 3 obč. zák. ve znění novely provedené zákonem č. 107/2006 Sb. nemůže soud přezkoumávat platnost této výpovědi z hlediska dobrých mravů. Dovolání proti rozsudku odvolacího soudu je proto podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustné.
Výpověď pronajímatele z nájmu bytu je jednostranným, adresovaným právním úkonem, který musí – vedle náležitostí stanovených v §711 odst. 3 obč. zák. – vyhovovat též obecným náležitostem právních úkonů vyplývajícím z ustanovení §34 a násl. obč. zák., tj. mimo jiné nesmí odporovat zákonu, ani zákon obcházet a nesmí být ani v rozporu s dobrými mravy (§39 obč. zák.).
Otázku, zda výpověď pronajímatele je v souladu s dobrými mravy, posuzuje soud podle právní úpravy platné od 31. 3. 2006, kdy zákon č. 107/2006 nabyl účinnosti, v řízení o žalobě na určení neplatnosti výpovědi podané nájemcem v souladu s ustanovením §711 odst. 3 obč. zák. v rámci úvahy o neplatnosti výpovědi podle §39 obč. zák. (srov. usnesení Nejvyššího soudu z 24. 8. 2009, sp. zn. 26 Cdo 4908/2007, dále rozsudek z 23. 11. 2009, sp. zn. 26 Cdo 1592/2008, a rozsudek z 18. 9. 2008, sp. zn. 26 Cdo 2561/2008, publikovaný pod č. 17 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 2010).
Z uvedeného je zřejmé, že právní posouzení věci odvolacím soudem není správné, neboť neaplikoval právní předpis (§39 obč. zák.), který aplikovat měl. Nesprávné právní posouzení tak mělo za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Nejvyšší soud proto rozsudek odvolacího soudu zrušil, a protože se důvod nesprávnosti vztahuje i na rozsudek soudu prvního stupně, zrušil i jeho rozhodnutí a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení (§243b odst. 2 a 3 o. s. ř.).
V novém rozhodnutí o věci rozhodne soud o náhradě nákladů řízení, včetně nákladů dovolacího řízení (§243d odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 24. listopadu 2010
JUDr. Marie R e z k o v á , v. r.
předsedkyně senátu