ECLI:CZ:NS:2010:26.CDO.4349.2008.1
sp. zn. 26 Cdo 4349/2008
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a soudců JUDr. Miroslava Feráka a JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., ve věci žalobce města Písek , se sídlem Písek, Velké náměstí 114, zastoupeného Mgr. Jiřím Šolcem, advokátem se sídlem Písek, Prokopova 339, proti žalovanému Ing. Z. D. , zastoupenému JUDr. Jaroslavem Blažkem, advokátem se sídlem Milevsko, nám. E. Beneše 96, o vyklizení bytu, vedené u Okresního soudu v Písku pod sp. zn. 8 C 56/2007, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 6. března 2008, č. j. 6 Co 362/2008-45, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 1.800,- Kč k rukám Mgr. Jiřího Šolce, advokáta se sídlem Písek, Prokopova 339, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Písku (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 15. 8. 2007, č. j. 8 C 56/2007-26, uložil žalovanému povinnost vyklidit byt č. 4, sestávající z pokoje, kuchyně a příslušenství, v domě č. p. 1628 na M. nám. v P. (dále jen „předmětný byt“ nebo „byt“) do 15 dnů od zajištění přístřeší; současně rozhodl o nákladech řízení.
K odvolání žalovaného Krajský soud v Českých Budějovicích (soud odvolací) rozsudkem ze dne 6. 3. 2008, č. j. 6 Co 362/2008-45, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Soudy obou stupňů vzaly za prokázáno, že žalobce uzavřel dne 5. 4. 2006 se žalovaným smlouvu o nájmu předmětného bytu (dále jen „Smlouva“), že mu dal výpověď z nájmu bytu (dále jen „Výpověď“) z důvodu podle §711 odst. 2 písm. b) občanského zákoníku ve znění po novele provedené zákonem č. 107/2006 Sb. (dále jen „obč. zák.“), že ve Výpovědi byly uvedeny měsíce, za které (a v jaké výši) dluh na nájemném vznikl, dále výpovědní lhůta s upozorněním na povinnost k vyklizení bytu po zajištění přístřeší, a rovněž poučení o možnosti podat žalobu na neplatnost Výpovědi v šedesátidenní lhůtě ode dne jejího doručení. Výpověď byla žalovanému doručena dne 7. 12. 2006, žaloba na její neplatnost nebyla v uvedené zákonné lhůtě podána. Odvolací soud přisvědčil závěru soudu prvního stupně, že Výpověď je platným právním úkonem, a že uplynutím výpovědní lhůty zaniklo žalovanému právo nájmu a je proto povinen byt vyklidit; jeho vyklizovací povinnost vázal s odkazem na ustanovení §712 odst. 5 obč. zák. na zajištění přístřeší.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost opřel o ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a uplatnil v něm dovolací důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a b) o. s. ř. Uvádí, že z textu Smlouvy je zřejmá vůle účastníků řídit se – pro případ ukončení nájemního vztahu výpovědí pronajímatele – předchozí právní úpravou, tj. občanským zákoníkem ve znění před novelou provedenou zákonem č. 107/2006 Sb., a vyhnout se nové právní úpravě; odvolací soud však postupoval v rozporu s tímto smluvním ujednáním. V řízení tak nebyla řešena otázka „smluvní možnosti stran odchýlit se od v době uzavírání předmětné smlouvy již účinné úpravy této právní oblasti obsažené v novele občanského zákoníku”, kterou označuje za otázku zásadního právního významu. V této souvislosti poukazuje na „přinejmenším teoretické znemožnění“ uplatnění této argumentace v řízení před soudem prvního stupně „v důsledku patrně nesprávného použití domněnky fikce doručení předvolání k jednání v této věci“; odvolací soud však porušil svoji povinnost přezkoumat rozhodnutí soudu prvního stupně z hlediska existence případných vad řízení. Navrhl, aby rozsudky soudů obou stupňů byly zrušeny a věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení; současně učinil návrh na odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí.
Žalobce v dovolacím vyjádření namítl, že dovolání není (z důvodů jež rozvedl) přípustné, a navrhl, aby bylo odmítnuto.
Podle čl. II bodu 12. věty před středníkem zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vyhlášeným (vydaným) přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (tj. před 1. červencem 2009) se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. Bylo-li napadené rozhodnutí vydáno dne 6. března 2008, Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací dovolání projednal a o něm rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 7/2009 Sb. (dále opět jen „o. s. ř.”).
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastníkem řízení (§240 odst. 1 o. s. ř.), za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatele (§241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), se zabýval jeho přípustností.
Žalovaný dovoláním napadá rozsudek odvolacího soudu ve věci samé, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, aniž mu předcházelo zrušovací rozhodnutí odvolacího soudu; nejde tedy o přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. a), b) o. s. ř. Dovolací soud se proto zabýval přípustností dovolání z hlediska §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., z něhož ji dovozuje rovněž dovolatel.
Podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozhodnutí odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Podle ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pro posouzení otázek právních; způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je zásadně důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci; není jím naopak důvod, kterým by bylo možné vytýkat jiné vady řízení, jež mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř.) nebo nesprávnost skutkových zjištění (§241a odst. 3 o. s. ř.). Jelikož ve smyslu §242 odst. 3 o. s. ř. je dovolací soud – s výjimkou určitých vad řízení – vázán uplatněným dovolacím důvodem (včetně jeho obsahové konkretizace), jsou pro úsudek, zda rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam či nikoli, relevantní pouze otázky (z těch, na kterých rozhodnutí odvolacího soudu spočívá), jejichž posouzení odvolacím soudem dovolatel napadl, resp. jejichž řešení v dovolání zpochybnil.
Dovolatel odvolacímu soudu vytýká nesprávné právní posouzení Smlouvy s tím, že z jejího textu je zřejmá vůle účastníků řídit se – v případě ukončení nájemního vztahu výpovědí pronajímatele – občanským zákoníkem ve znění před novelou provedenou zákonem č. 107/2006 Sb.
Především je třeba uvést, že právním posouzením je činnost soudu, při níž aplikuje konkrétní právní normu na zjištěný skutkový stav, tedy z učiněných skutkových zjištění dovozuje, jaká mají účastníci podle příslušného právního předpisu práva a povinnosti. Zjišťuje-li soud obsah smlouvy, a to i pomocí výkladu projevů vůle, jde o skutkové zjištění (srov. odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 21. 10. 1999, sp. zn. 2 Cdon 1548/97, uveřejněného pod č. 73 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 2000, dále např. rozsudků ze dne 31. 1. 2001, sp. zn. 20 Cdo 1145/99, ze dne 19. 7. 2001, sp. zn. 20 Cdo 2187/99, a ze dne 31. 10. 2001, sp. zn. 20 Cdo 2900/99, uveřejněného pod č. 46 v časopise Soudní judikatura 3/2002, a usnesení ze dne 31. 10. 2002, sp. zn. 20 Cdo 2196/2001, ze dne 25. 3. 2004, sp. zn. 20 Cdo 261/2003, ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. 20 Cdo 473/2003, a ze dne 7. 10. 2004, sp. zn. 26 Cdo 1881/2003). Otázka, k čemu směřovala vůle účastníků Smlouvy, je proto otázkou skutkovou.
Zpochybňuje-li dovolatel závěr odvolacího soudu o zániku svého práva nájmu k předmětnému bytu poukazem na to, co bylo obsahem vůle účastníků Smlouvy, a jak měl být projev jejich vůle interpretován, napadá správnost skutkového (nikoliv právního) závěru odvolacího soudu.
Dovolatel však přehlíží, že skutkový základ sporu se v dovolacím řízení nemůže změnit; lze jej sice napadnout (námitkou, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování), avšak pouze tehdy, je-li dovolání již jinak – podle §237 odst. 1 písm. a) a b) o. s. ř. – přípustné (§241a odst. 3 o. s. ř.). V případě, že je přípustnost dovolání teprve zvažována (podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř.), nemůže být námitka směřující proti skutkovému stavu věci pro posouzení přípustnosti dovolání právně relevantní.
Přípustnost dovolání proto nemůže založit ani dovolatelem označená otázka zásadního právního významu, neboť na řešení takto vymezené otázky – předpokládající určitý skutkový stav, z něhož měl odvolací soud vycházet – napadené rozhodnutí nespočívá.
Námitkou, že odvolací soud nepřezkoumal rozhodnutí soudu prvního stupně z hlediska případných vad řízení, uplatňuje dovolatel nezpůsobilý dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. K tzv. jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, jakož i k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o. s. ř., totiž dovolací soud přihlíží (z úřední povinnosti) jen tehdy, je-li dovolání přípustné; sama o sobě však takováto vada, i kdyby byla dána, přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. zásadně nezakládá (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 10. 2005, sp. zn. 26 Cdo 181/2005, ve spojení s usnesením Ústavního soudu ze dne 20. 7. 2006, sp. zn. III. ÚS 51/06, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 3. 2006, sp. zn. 26 Cdo 1829/2005). Ostatně tyto dovolací námitky jsou toliko v rovině hypotetických úvah.
Se zřetelem k uvedenému je třeba učinit závěr, že dovolání není podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustné. Za tohoto stavu dovolací soud dovolání podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
O návrhu na odklad vykonatelnosti (§243 o. s. ř.) napadeného rozhodnutí, jež neshledal důvodným, dovolací soud v souladu se svou ustálenou praxí nerozhodoval.
O náhradě nákladů dovolacího řízení dovolací soud rozhodl podle ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. a zavázal dovolatele k náhradě nákladů dovolacího řízení, které žalobci vznikly v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání prostřednictvím advokáta. Tyto náklady sestávají z odměny advokáta v částce 1.500,- Kč (§2 odst. 1, §7 písm. d/ ve spojení s ustanovením §10 odst. 3, §15 ve spojení s ustanovením §14 odst. 1, §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění pozdějších předpisů), a z paušální částky náhrad hotových výdajů ve výši 300,- Kč, jež stojí vedle odměny (srov. §2 odst. 1, §13 odst. 1 a 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí soudu, může oprávněný podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.
V Brně dne 19. července 2010
Doc. JUDr. Věra Korecká, CSc., v. r.
předsedkyně senátu