ECLI:CZ:NS:2010:26.CDO.4514.2009.1
sp. zn. 26 Cdo 4514/2009
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudkyň Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a JUDr. Marie Rezkové ve věci žalobkyně R. S. R ., proti žalovaným 1/ V. S. a 2/ J. J ., zastoupeným Mgr. Miroslavou Laňkovou, advokátkou se sídlem v Litoměřicích, 5. května 154/1, o vyklizení bytu, vedené u Okresního soudu v Litoměřicích pod sp. zn. 8 C 37/2008, o dovolání žalovaných proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 28. května 2009, č. j. 14 Co 81/2009-51, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Litoměřicích (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 10. listopadu 2008, č. j. 8 C 37/2008-40, vyhověl žalobě a výrokem I. uložil žalovaným povinnost vyklidit do patnácti dnů od právní moci rozsudku „byt č. 4 o velikosti 1+4 v domě č. p. 1848/87 v P. ul. v L.“ (dále jen „předmětný byt“, resp. „byt“), zamítl žalobu na uložení povinnosti žalovaným vyrovnat finanční záležitosti vztahující se k dohodě o užívání části bytu a na určení povinnosti žalovaným podat zprávu o připravenosti předat byt (výroky II. a IV.) a rozhodl o nákladech řízení účastníků (výrok III.).
K odvolání žalovaných Krajský soud Ústí nad Labem jako soud odvolací rozsudkem ze dne 28. května 2009, č. j. 14 Co 81/2009-51, citovaný rozsudek soudu prvního stupně v napadeném vyhovujícím výroku I. změnil tak, že povinnost žalovaných k vyklizení bytu vázal na tříměsíční lhůtu počítanou od právní moci rozsudku; jinak ho v tomto výroku potvrdil a rozhodl o nákladech řízení účastníků před soudy obou stupňů.
Na zjištěném skutkovém základě (jež je účastníkům řízení znám a nelze jej v daném případě zpochybnit /viz posléze uvedený výklad/ prostřednictvím dovolacího důvodu podle §241a odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 7/2009 Sb. – dále jen „o. s. ř.“) odvolací soud dovodil, že od roku 2001 do roku 2003 užívali žalovaní předmětný byt bez právního důvodu (neboť pro nedostatek souhlasu pronajímatele /města L./ byla absolutně neplatná podnájemní smlouva uzavřená dne 14. listopadu 2001 mezi žalobkyní /tehdejší nájemkyní bytu/ a žalovaným), že od roku 2003 do roku 2007 byt užívali se souhlasem žalobkyně (která se na základě kupní smlouvy ze dne 18. července 2003 stala jeho vlastnicí) a že po odvolání jejího souhlasu (dopisem ze dne 10. května 2007) byt užívají bez právního důvodu. Za této situace je na místě, aby byt vyklidili (§126 odst. 1 zákona č. 40/10964 Sb., občanský zákoník, v tehdy účinném znění – dále jen „obč. zák.“). S poukazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky ve věcech sp. zn. 26 Cdo 2588/99 a 31 Cdo 1096/2000 odvolací soud dovodil, že nepřiměřenou tvrdost, která by vznikla bezprostřední realizací práva, lze zmírnit odepřením výkonu práva pro rozpor s dobrými mravy (§3 odst. 1 obč. zák.) nebo omezením výkonu práva tím, že bude stanovena delší lhůta k vyklizení, případně vyklizení bude podmíněno zajištěním bytové náhrady. S přihlédnutím k tomu stanovil žalovaným delší (tříměsíční) lhůtu k vyklizení proto, že byli žalobkyní ujišťováni, že jim byt prodá poté, co se stane jeho vlastnicí, že k prodeji nedošlo v důsledku neshod ohledně výše kupní ceny a že v bytě žijí s žalovanými dvě nezletilé děti.
Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalovaní – nezastoupeni advokátem – dovolání, které následně doplnili podáním zvolené advokátky.
Podle čl. II bodu 12 věty první zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vyhlášeným (vydaným) přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (tj. před 1. červencem 2009) se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. Bylo-li napadené rozhodnutí vydáno dne 28. května 2009, Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací dovolání projednal a o něm rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 7/2009 Sb. (dále jen „o. s. ř.”).
V projednávané věci dovolání směřuje proti rozsudku, jímž odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně změnil ve výroku o lhůtě k plnění (tak, že žalovaným stanovil delší lhůtu k vyklizení bytu) a potvrdil ho ve vyklizovacím výroku.
Měnící výrok rozsudku odvolacího soudu o lhůtě k plnění má povahu usnesení, a proto přípustnost dovolání proti jinak potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu nelze dovozovat z ustanovení §237 odst. 1 písm. a/ o. s. ř., jak se o to pokoušejí dovolatelé.
Dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu může být přípustné pouze podle §237 odst. 1 písm. b/ a c/ o. s. ř. Podle §237 odst. 1 písm. b/ o. s. ř. není dovolání přípustné (proto, že rozhodnutí soudu prvního stupně, potvrzené rozsudkem odvolacího soudu, bylo jeho prvním rozhodnutím ve věci) a z následujících důvodů nemůže být přípustné ani podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř.
Je-li přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, je způsobilým dovolacím důvodem zásadně jen důvod podle §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.; není jím naopak důvod podle §241a odst. 3 o. s. ř., jímž lze vytýkat nesprávnosti ve zjištěném skutkovém stavu. Dovolací soud zastává – s přihlédnutím k obsahu dovolání (§41 odst. 2 o. s. ř.) – názor, že vedle způsobilého dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. dovolatelé právě takový dovolací důvod (tj. nepřípustný dovolací důvod podle §241a odst. 3 o. s. ř.) uplatnili (námitkami, že s nimi „žalobkyně uzavřela smlouvu o podnájmu bytu bez písemného souhlasu vlastníka, využila jejich tísně a získala od nich pod příslibem prodeje bytu finanční prostředky v řádu statisíců korun, přičemž je uvedla v omyl příslibem prodeje bytu za cenu, za kterou jej sama od původního vlastníka získá“ , a že k uzavření smlouvy o nájmu bytu a následně i o jeho koupi nedošlo jen z důvodů na straně žalobkyně).
Prostřednictvím dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. dovolatelé odvolacímu soudu vytýkají chybnou aplikaci ustanovení §3 odst. 1 obč. zák.
Zpochybnili-li však dovolatelé – s poukazem na okolnosti uvedené v dovolání, jímž navíc přikládají jiný právní význam z hlediska ustanovení §3 odst. 1 obč. zák. – správnost závěru, který odvolací soud přijal při posouzení věci podle citovaného ustanovení, lze konstatovat, že Nejvyšší soud České republiky opakovaně (srov. např. usnesení ze dne 15. března 2001, sp. zn. 26 Cdo 931/2000, uveřejněné pod C 308 ve svazku 3 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, dále usnesení ze dne 18. listopadu 2004, sp. zn. 26 Cdo 1491/2003, ze dne 20. ledna 2005, sp. zn. 26 Cdo 866/2004, ze dne 9. února 2005, sp. zn. 26 Cdo 180/2004, a ze dne 23. února 2005, sp. zn. 26 Cdo 192/2004) zaujal právní názor, který sdílí i v projednávané věci, že otázku, zda určitý výkon práva je podle zjištěných skutkových okolností významných pro posouzení konkrétní věci v rozporu s dobrými mravy, nelze považovat za otázku zásadního právního významu s obecným dosahem pro soudní praxi. Pro úplnost zbývá dodat, že otázka finančních vztahů mezi účastníky nemůže být – vzhledem k dalším zjištěným skutkovým okolnostem – právně významná při posouzení věci podle §3 odst. 1 obč. zák., avšak je právní cestou řešitelná.
Vycházeje z uvedených závěrů, dovolací soud nedovodil přípustnost dovolání ani z ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř., a proto je podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c/ o. s. ř. jako nepřípustné odmítl.
Výrok o nákladech dovolacího řízení se opírá o ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. a o skutečnost, že žalobkyni nevznikly v dovolacím řízení žádné prokazatelné náklady, na jejichž náhradu by jinak měla proti dovolatelům právo.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 15. června 2010
JUDr. Miroslav Ferák, v. r.
předseda senátu