ECLI:CZ:NS:2010:26.CDO.827.2009.1
sp. zn. 26 Cdo 827/2009
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudkyň Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a JUDr. Marie Rezkové ve věci žalobkyně M. F ., zastoupené Mgr. Danielou Houdkovou, advokátkou se sídlem v Praze 2, Fügnerovo nám. 1808/3, proti žalovaným 1/ R. H . a 2/ B. H ., zastoupeným JUDr. Štěpánkou Šilhánkovou, advokátkou se sídlem v Praze 5 – Slivenci, V Lipkách 775, o změnu lhůty k vyklizení bytu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 24 C 273/2002, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 3. září 2008, č. j. 58 Co 276/2008-363, takto:
I. Dovolání se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobkyně se změněnou žalobou (viz protokol o jednání soudu prvního stupně ze dne 20. září 2005) domáhala, aby žalovaní byli povinni vyklidit „část nemovitosti – objektu bydlení č. p. 2 na pozemku parc. č. 339/4, zapsané v katastru nemovitostí na LV č. 532 v obci Praha a k. ú. H. u katastrálního úřadu Praha-město, a to dva pokoje, kuchyň a příslušenství v prvním patře předmětné nemovitosti“ (dále jen „předmětná nemovitost“ či „nemovitost“ a „soubor místností“, resp. „předmětné místnosti“ či „místnosti“), a to žalovaný do patnácti dnů po zajištění náhradního ubytování a žalovaná do šedesáti dnů od právní moci rozsudku, eventuelně aby bylo určeno, že povinnost k vyklizení předmětných místností, uložená žalovanému rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 17. prosince 1976, č. j. 8 C 138/76-10 (dále též jen „původní rozsudek“), není vázána na přidělení náhradního bytu obvodním národním výborem (dále jen „ONV“) a že lhůta k vyklizení souboru místností činí patnáct dnů od zajištění náhradního ubytování žalovanému.
Při jednání u Obvodního soudu pro Prahu 4 (soudu prvního stupně) dne 11. září 2007 žalobkyně „upravila“ žalobní návrh tak, že se napříště domáhala pouze určení, že povinnost k vyklizení stanovená původním rozsudkem není vázána na přidělení náhradního bytu a že žalovaní jsou povinni byt vyklidit do patnácti dnů od právní moci rozsudku (dále též jen „upravená žaloba“).
Soud prvního stupně rozsudkem (v pořadí čtvrtým) ze dne 1. dubna 2008, č. j. 24 C 273/2002-338, upravené žalobě vyhověl a určil, že vyklizovací povinnost uložená žalovaným původním rozsudkem není vázána na zajištění náhradního bytu a že žalovaní jsou povinni vyklidit předmětné místnosti do šesti měsíců od právní moci rozsudku; současně rozhodl o nákladech řízení účastníků.
K odvolání žalovaných Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 3. září 2008, č. j. 58 Co 276/2008-363, citovaný (v pořadí čtvrtý) rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že upravenou žalobu zamítl a rozhodl o nákladech řízení účastníků před soudy obou stupňů.
Z provedených důkazů vzal odvolací soud shodně se soudem prvního stupně především za zjištěno, že žalovaný bydlel v předmětných místnostech už od roku 1955 se svou tehdejší manželkou A. (roz. M.) na základě souhlasu jejího otce B. M. (původního vlastníka předmětné nemovitosti), že po smrti manželky A. v roce 1970 nadále užíval soubor místností se synem R., že v roce 1975 uzavřel manželství se žalovanou a že od té doby užívá místnosti s ní. Dále zjistil, že na základě darovací smlouvy ze dne 21. října 1974 nabyla předmětnou nemovitost od svého otce B. M. žalobkyně, že žalobou ze dne 7. května 1976 se vůči žalovanému domáhala vyklizení předmětných místností a že Obvodní soud pro Prahu 4 rozsudkem ze dne 17. prosince 1976, č. j. 8 C 138/76-10, žalobě vyhověl a žalovanému „s rodinnými příslušníky“ uložil povinnost soubor místností vyklidit do patnácti dnů poté, co mu bude vykonatelným rozhodnutím ONV přidělen náhradní byt. Vzal také za prokázáno, že žalobkyně žádala dopisem ze dne 27. dubna 1977 tehdejší ONV pro Prahu 4 o přidělení náhradního bytu žalovanému, že totéž žádala i dopisem ze dne 10. prosince 2001, že jejím žádostem nebylo vyhověno a že žalovanému nebyl náhradní byt zajištěn ani jiným způsobem. Učinil rovněž skutková zjištění, že žalovaní hradí polovinu nákladů vznikajících v souvislosti s užíváním předmětné nemovitosti, že jejich zdravotní stav je vzhledem k vysokému věku nepříznivý, že syn R. již se žalovaným (žalovanými) nebydlí a že s žalobkyní v nemovitosti bydlí dcera P. K. s manželem a dvěma dětmi.
Na tomto skutkovém základě odvolací soud především dovodil, že z výroku původního rozsudku vyplývá právo žalovaného soubor místností užívat do zajištění bytové náhrady a tomu odpovídající povinnost žalobkyně toto užívání strpět. Zdůraznil, že výrok pravomocného rozhodnutí o vyklizení nemovitosti je závazný mimo jiné pro všechny orgány (§159a odst. 4 o. s. ř.), a proto je třeba z něj vycházet. Přitom – s odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 27. března 2002, sp. zn. 33 Odo 438/2001 – vyložil, že právní vztah mezi vlastníkem bytu a osobou, jíž nikdy nesvědčilo právo nájmu bytu, která je však podle pravomocného soudního rozhodnutí oprávněna v bytě bydlet do zajištění bytové náhrady, je obdobný vztahu mezi bývalým pronajímatelem a bývalým nájemcem, který čeká na zajištění bytové náhrady. V návaznosti na to dovodil, že umožňuje-li soudní rozhodnutí určité osobě užívat byt do zajištění bytové náhrady, je z hlediska výkonu tohoto práva bez významu, co mu předcházelo, tj. jaký status taková osoba měla před vydáním soudního rozhodnutí. Podle jeho názoru proto postrádají právní relevanci argumenty žalovaných týkají se vydržení věcného břemene v podobě práva užívat předmětné místnosti. Dále rovněž dovodil, že podstatou řízení o žalobě na určení, že dříve uložená vyklizovací povinnost není vázána na zajištění přisouzené bytové náhrady, je posouzení, zda výkon práv a povinností tak, jak byly založeny předchozím rozhodnutím, není v důsledku později změněných poměrů na straně vyklizované osoby v rozporu s dobrými mravy podle §3 odst. 1 obč. zák. Přitom dospěl k závěru, že v posuzovaném případě taková změna poměrů nenastala. V této souvislosti konstatoval, že na délce doby uplynulé od vydání původního rozsudku nese vinu především samotná žalobkyně, která svou aktivitu v tomto směru omezila na pouhé podání žádosti o zajištění náhradního bytu pro žalovaného u tehdejšího ONV, a ačkoliv měla dostatek času, aby žalovanému zajistila náhradní byt, zůstala jinak zcela pasivní. Současně uvedl, že vzhledem k věku a zdravotnímu stavu žalovaného po něm nelze požadovat, aby na sebe přebral závazek žalobkyně k obstarání náhradního bytu. Za této situace vyhovující rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu zamítl.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost opřela o ustanovení §237 odst. 1 písm. a/ o. s. ř. Uplatněné dovolací námitky podřadila pod dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci podle §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. V dovolání především namítla, že v současnosti „právní řád ( ustanovení §712 obč. zák. ) upravuje poskytnutí bytové náhrady pouze u vyklizení bytu, kdy v posuzovaném případě nejde o byt ...“. Uvedla, že „jde pouze o část nemovitosti, kdy tuto část nemovitosti navíc užívají žalovaní bez právního důvodu, neboť nevzniklo právo nájemní ani obdobné“ . Vyjádřila přesvědčení, že mimo jiné i z tohoto důvodu představuje pro ni povinnost zajistit žalovaným bytovou náhradu, ať již v jakékoliv formě, „založení povinnosti nové, nemající v současné právní úpravě oporu“ . Podle jejího mínění tudíž nepochybně má z hlediska ustanovení §80 písm. c/ o. s. ř. naléhavý právní zájem na určení, že není třeba vyklizení vázat na podmínku zajištění náhradního bytu. Dále namítla, že je v rozporu s dobrými mravy skutečnost, že žalovaní po léta neučinili jakýkoliv pokus o vyřešení své bytové situace. V této souvislosti zdůraznila, že nemovitost potřebuje k zajištění bytových potřeb své rodiny. Uvedla, že po rozhodnutí odvolacího soudu je na ni bez jakéhokoli právního důvodu přeneseno vyřešení sociální a bytové situace žalovaných přesto, že podle §88 zákona o rodině mají tuto povinnost především jejich rodinní příslušníci, resp. děti. Podle jejího názoru nelze v této souvislosti přehlédnout ani skutečnost, že již minimálně od konce roku 2002 (doručení žaloby) byli žalovaní v právní nejistotě ohledně užívání předmětných místností, přičemž nevyvinuli jakékoli úsilí a snahu si svou bytovou situaci vyřešit. Navrhla, aby dovolací soud zrušil napadené rozhodnutí odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Podle čl. II bodu 12 věty první zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vyhlášeným (vydaným) přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (tj. před 1. červencem 2009) se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. Bylo-li napadené rozhodnutí vydáno dne 3. září 2008, Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací dovolání projednal a o něm rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 7/2009 Sb. (dále opět jen „o. s. ř.”).
Nejvyšší soud především shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastnicí řízení (§240 odst. 1 o. s. ř.), za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatelky (§241 odst. 1 a 4 o. s. ř.) a je přípustné podle §237 odst. 1 písm. a/ o. s. ř., neboť směřuje proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé.
Podle §242 odst. 1 a 3 o. s. ř. dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden; přitom je vázán uplatněnými dovolacími důvody včetně toho, jak je dovolatel obsahově vymezil. Z ustanovení §242 odst. 3 věty druhé o.s.ř. vyplývá povinnost dovolacího soudu přihlédnout k vadám řízení uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a/ a b/ a §229 odst. 3 o. s. ř. (tyto vady nebyly namítány a z obsahu spisu nevyplynuly), jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř.). Dovolací soud dospěl k závěru, že ani posléze uvedenou vadou není řízení v dané věci postiženo, byť nelze přehlédnout, že ačkoliv v upravené žalobě šlo o určení, že vyklizovací povinnost stanovená původním rozsudkem není vázána na zajištění náhradního bytu, přes to oba soudy ve svých rozhodnutích hovoří o vyklizovací povinnosti (obou) žalovaných stanovené původním rozsudkem. Zde sice lze uvažovat o jistém procesním pochybení, avšak – s přihlédnutím k právním závěrům učiněným odvolacím soudem s odkazem na ustanovení §3 odst. 1 obč. zák. a k tomu, že v konečném důsledku jde o zamítavý rozsudek – nemůže jít o vadu mající za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
Prostřednictvím dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. lze odvolacímu soudu vytknout, že jeho rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Podle čl. III bodu 6 zákona č. 519/1991 Sb. (kterým se mění a doplňuje občanský soudní řád a notářský řád) pravomocné rozsudky na vyklizení bytu, vyhlášené přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (před 1. lednem 1992), jimiž je povinnost vyklidit byt vázána na zajištění náhradního bytu nebo náhradního ubytování, se ve vykonávacím řízení považují za rozsudky ukládající vyklizení po poskytnutí náhradního bytu. Oprávněný se však může u soudu, který je příslušný k výkonu rozhodnutí, proti povinnému domáhat určení, že povinnému náleží jen náhradní ubytování nebo že mu nenáleží bytová náhrada vůbec. Citované ustanovení tedy zakládá fikci, že formou bytové náhrady pro povinného je ve zde uvedených případech (a tudíž i v projednávané věci) náhradní byt.
Nejvyšší soud České republiky již v rozsudku ze dne 21. září 2000, sp. zn. 26 Cdo 1138/99, uveřejněném pod č. 141 v publikaci Přehled judikatury ve věcech nájmu bytu, ASPI Publishing, Praha 2003 (ústavní stížnost proti tomuto rozsudku byla zamítnuta usnesením Ústavního soudu České republiky ze dne 14. srpna 2001, sp. zn. II. ÚS 716/2000), zaujal právní názor, že v řízení o žalobě, opírající se o ustanovení čl. III bodu 6. zákona č. 519/1991 Sb., jde o posouzení otázky, zda nárok povinného na zajištění bytové náhrady ve formě náhradního bytu, založený uvedeným ustanovením (ve spojení s pravomocným soudním rozsudkem vydaným do 31. prosince 1991), obstojí i z pohledu hmotněprávní úpravy účinné od 1. ledna 1992. Nejvyšší soud dále dovodil (srov. odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. října 1999, sp. zn. 20 Cdo 1827/99, uveřejněného pod č. 45 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 2000), že i když i v tomto případě je pro rozsudek rozhodující stav v době jeho vyhlášení (§154 odst. 1 o. s. ř.), nemusí být určení jiného charakteru bytové náhrady jen výrazem později změněných poměrů.
Právní vztah, který je předmětem sporu v souzené věci, byl mezi žalobkyní a žalovaným založen pravomocným rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 17. prosince 1976, č. j. 8 C 138/76-10, jímž byla žalovanému uložena povinnost předmětné místnosti vyklidit do patnácti dnů od zajištění náhradního bytu (ve smyslu čl. III bodu 6 zákona č. 519/1991 Sb.). Žalovaný tedy má podle citovaného rozsudku (jehož výrok je ve smyslu §159a odst. 1 a 4 o. s. ř. závazný pro účastníky i pro všechny orgány) povinnost soubor místností vyklidit až po zajištění tam uvedené bytové náhrady. V důsledku závaznosti citovaného rozhodnutí pro účastníky (v daném případě žalobkyni a žalovaného) i všechny orgány je v současném řízení nerozhodné, zda předmětné místnosti jsou či nejsou (samostatným) bytem (podle jejich kolaudačního stavu); rozhodující je, že jejich vyklizení bylo – vzhledem k čl. III bodu 6 zákona č. 519/1991 Sb. – vázáno na zajištění náhradního bytu.
Pro úplnost je zapotřebí už na tomto místě připomenout, že má-li účastník byt vyklidit po zajištění bytové náhrady, svědčí mu podle §712 odst. 6 obč. zák. právo zde bydlet do zajištění odpovídající bytové náhrady a účastník stojící proti němu (účastník, v jehož prospěch bylo rozhodnuto o vyklizení) má tomu odpovídající povinnost výkon tohoto práva strpět. Obsahově je uvedený vztah vymezen ustanovením §712a obč. zák. Přitom právní vztah mezi osobou, které nikdy nesvědčilo právo nájmu bytu, je však podle pravomocného soudního rozhodnutí oprávněna v bytě bydlet do zajištění bytové náhrady, a vlastníkem bytu, je obdobný vztahu mezi bývalým pronajímatelem a bývalým nájemcem, který čeká na zajištění bytové náhrady (srov. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 27. března 2002, sp. zn. 33 Odo 438/2001, uveřejněný pod C 1112 ve svazku 15 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, na nějž správně odkázal odvolací soud).
S přihlédnutím k právnímu posouzení věci odvolacím soudem a k obsahové konkretizaci uplatněného dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. půjde v dovolacím řízení o posouzení správnosti právního názoru, že v okolnostech, na něž odkázal odvolací soud, nelze spatřovat změnu poměrů, v jejímž důsledku by trvání žalovaného na přisouzené bytové náhradě odporovalo dobrým mravům ve smyslu §3 odst. 1 obč. zák.
Judikatura Nejvyššího soudu (srov. odůvodnění rozhodnutí bývalého Nejvyššího soudu ČR uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1994, pod pořadovým číslem 35, dále např. rozsudek ze dne 21. března 2001, sp. zn. 26 Cdo 1660/99, a ze dne 3. dubna 2003, sp. zn. 26 Cdo 268/2002, uveřejněné pod C 320 a C 1826 ve svazcích 3 a 25 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu) je ustálena také v názoru, že i v případech, kdy je ze zákona povinnost k vyklizení bytu vázána na zajištění bytové náhrady, je třeba zabývat se tím, zda nejsou v dané, konkrétní věci dány důvody k odepření náhrady za byt, uvedené v ustanovení §3 odst. 1 obč. zák. Posouzení důvodnosti nároku na bytovou náhradu z pohledu ustanovení §3 odst. 1 obč. zák. přichází v úvahu i v případech, kdy byla pravomocným rozhodnutím soudu uložena povinnost k vyklizení v závislosti na bytové náhradě, a kdy se ten, v jehož prospěch byla povinnost k vyklizení stanovena, domáhá určení, že povinnému náleží nižší forma bytové náhrady, resp. že mu bytová náhrada nepřísluší vůbec (srov. např. výše uvedená rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky ve věcech sp. zn. 20 Cdo 1827/99 a sp. zn. 26 Cdo 1138/99, a dále rozhodnutí ze dne 18. května 2000, sp. zn. 26 Cdo 266/98).
Při posuzování otázky změny poměrů, v jejímž důsledku by bylo trvání na zajištění bytové náhrady v rozporu s dobrými mravy, odvolací soud správně nepřehlédl, že povinnost zajistit pro žalovaného bytovou náhradu tíží žalobkyni (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze 4. září 2002, sp. zn. 26 Cdo 493/2001, z 10. ledna 2006, sp. zn. 26 Cdo 2298/2004, a z 26. září 2006, sp. zn. 26 Cdo 1699/2005), že na délce doby, po níž svědčí žalovanému právo na bydlení v předmětných místnostech, má podíl pasivita žalobkyně a že na žalovaném nelze, a to i vzhledem k jeho poměrům (vysoký věk, špatný zdravotní stav), spravedlivě požadovat, aby na sebe převzal závazek, který ve skutečnosti tíží žalobkyni. Z uvedených důvodů nelze proto na změnu poměrů bez dalšího usuzovat ani z toho, že dovolatelka potřebuje nemovitost k uspokojení bytových nároků své rodiny a že od podání žaloby v roce 2002 žalovaní nevyvinuli jakékoli úsilí a snahu si svou bytovou situaci vyřešit. V naznačených souvislostech pak nelze ztratit ze zřetele, že byť potřeba mít byt pro sebe, manžela, pro své děti, vnuky, zetě nebo snachu, své rodiče či sourozence, představuje samostatný důvod pro vypovězení práva nájmu bytu (viz §711a odst. 1 písm. a/ obč. zák.), občanský zákoník v ustanovení §712 odst. 2 věty druhé podmiňuje výpověď pronajímatele z citovaného výpovědního důvodu zajištěním bytové náhrady kvalitativně vyšší, než jaká byla žalovanému přisouzena původním rozsudkem, tj. zajištěním přiměřeného náhradního bytu (náhradní byt o menší podlahové ploše než vyklizovaný byt může soud v tomto případě přisoudit jen jsou-li pro to důvody zvláštního zřetele hodné – viz §712 odst. 2 věta třetí obč. zák.). Dovolací soud přitom zastává názor, že jen z toho, že v souzené věci má být prostřednictvím požadovaného určení postiženo pouhé právo bydlení žalovaného, nelze bez dalšího opomenout tuto právní úpravu bytových náhrad, jež dopadá na citovaný výpovědní důvod. Lze uzavřít, že dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. nebyl užit opodstatněně.
Jelikož se dovolatelce prostřednictvím užitého dovolacího důvodu nepodařilo zpochybnit správnost napadeného rozhodnutí, Nejvyšší soud dovolání – bez nařízení jednání (§243a odst. 1 o. s. ř.) – jako nedůvodné zamítl (§243b odst. 2 věta před středníkem a odst. 6 o. s. ř.).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení §243b odst. 5 větu první, §224 odst. 1, §151 odst. 1, §142 odst. 1 o. s. ř., a o skutečnost, že žalovaným nevznikly podle obsahu spisu v této fázi řízení žádné prokazatelné náklady, na jejichž náhradu by jinak měli vůči dovolatelce právo.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 20. dubna 2010
JUDr. Miroslav Ferák, v. r.
předseda senátu