ECLI:CZ:NS:2010:28.CDO.1071.2010.2
sp. zn. 28 Cdo 1071/2010
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivy Brožové a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a JUDr. Josefa Rakovského v právní věci žalobce Ing. P. N. , zastoupeného JUDr. Petrem Pavlíkem, advokátem se sídlem v Praze 8, Křižíkova 159/56, proti žalovanému JUDr. J. B. , zastoupenému Mgr. Bohumilem Petrů, advokátem se sídlem v Praze 5, Ostrovského 3, o zaplacení částky ve výši 204.750,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 28 C 446/2007, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 2. 9. 2008, č. j. 17 Co 82/2008-190, takto:
I. Dovolání proti výroku I. rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 2. 9. 2008, č. j. 17 Co 82/2008-190, ve znění opravného usnesení ze dne 23. 11. 2009, č. j. 17 Co 82/2008-154 (na č.l. 205), kterým byl rozsudek soudu prvního stupně co do částky 18.900,- Kč s 0,1% úrokem z prodlení z této částky za každý den prodlení od 1. 11. 2001 do zaplacení potvrzen, se odmítá.
II. Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 2. 9. 2008, č. j. 17 Co 82/2008-190, ve znění opravného usnesení ze dne 23. 11. 2009, č. j. 17 Co 82/2008-154 (na č. l. 205), se v části výroku II., kterým byl rozsudek soudu prvního stupně změněn tak, že je žalovaný povinen zaplatit žalobci 0,1% úrok z prodlení z částky 185.850,- Kč za každý den prodlení od 1. 11. 2001 do zaplacení, zrušuje a věc se v tomto rozsahu vrací Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení.
III. Ve zbytku se dovolání zamítá.
Odůvodnění:
A. Předchozí průběh řízení
Žalobce se na žalovaném domáhal zaplacení částky 204.750,- Kč s příslušenstvím. Uvedl, že se žalovaným uzavřel dne 28. 3. 2001 smlouvu o obstarání věci, zn. 3766OS, na základě které se žalobce zavázal zajistit prodej domu č.p. 54 na pozemku st.p.č. 31 a pozemku st.p.č. 31, vše v kat. území K. (dále jen „předmětných nemovitostí“) a to za minimální kupní cenu 6.500.000,- Kč. Současně mu žalovaný udělil plnou moc k zastupování při prodeji předmětných nemovitostí. Vlastníkem předmětných nemovitostí byl v rozsahu 3/4 žalovaný, když zbylá 1/4 byla ve společném jmění žalovaného a jeho manželky MUDr. E. B. Žalobce následně dne 17. 10. 2001 docílil uzavření kupní smlouvy ohledně předmětných nemovitostí (za celkovou kupní cenu 5.900.000,- Kč) a tudíž mu náleží sjednaná odměna ve výši 3 % z částky 6.500.000,- Kč zvýšená o 5% DPH.
Žalovaný navrhoval zamítnutí žaloby. Uvedl, že předmětné nemovitosti nebyly v jeho výlučném vlastnictví a proto nebyl oprávněn je prodat nebo kohokoliv k jejich prodeji zmocňovat. Uzavřel, že z uvedeného důvodu a vzhledem k nesouhlasnému stanovisku MUDr. E. B. smlouva o obstarání věci ze dne 28. 3. 2001 nebyla uzavřena.
Obvodní soud pro Prahu 5 rozsudkem ze dne 14. 3. 2003, č.j. 28 C 395/2002-47, žalobu v plném rozsahu zamítl, když uzavřel, že mezi stranami smlouva o obstarání prodeje uzavřena nebyla.
K odvolání žalobce Městský soud v Praze usnesením ze dne 14. 1. 2004, č.j. 12 Co 489/2003-68 rozsudek soudu prvního stupně zrušil. V odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že ačkoliv smlouva o obstarání věci mezi účastníky nevznikla, soud prvního stupně měl posoudit, zda nároku žalobce není možné vyhovět dle jiných zákonných ustanovení.
Obvodní soud pro Prahu 5 následně rozsudkem ze dne 7. 6. 2004, č.j. 28 C 395/2002-108, žalobu zamítl po té, co dospěl k závěru, že smlouva o obstarání věci nebyla mezi účastníky řízení uzavřena a na straně žalovaného nedošlo ani k bezdůvodnému obohacení vůči žalobci.
K odvolání žalobce Městský soud v Praze ve věci rozhodl rozsudkem ze dne 25. 11. 2004, č.j. 17 Co 369/2004-129 a rozsudek soudu prvního stupně potvrdil.
K dovolání žalovaného následně Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 28. 6. 2007, č.j. 33 Odo 533/2005-146, rozsudek soudu odvolacího jakož i rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil Obvodnímu soudu pro Prahu 5 k dalšímu řízení. Vyslovil přitom závazný právní názor, podle něhož předložil-li žalobce jako oferent návrh smlouvy jen přítomnému žalovanému, došlo přijetím návrhu na uzavření smlouvy žalovaným mezi přítomnými k platnému uzavření smlouvy, což lze vyvodit i z následného chování smluvních stran. Dovolací soud rovněž konstatoval, že uzavřenou smlouvu je nutné posuzovat jako smlouvu zprostředkovatelskou ve smyslu §774 a násl. obč. zák.
Obvodní soud pro Prahu 5 jako soud prvního stupně vázán právním názorem dovolacího soudu ve věci následně rozhodl rozsudkem ze dne 20. 11. 2007, č.j. 28 C 446/2007-155, a žalobu v celém rozsahu zamítl. V odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že žalobce a žalovaný uzavřeli dne 28. 3. 2001 zprostředkovatelskou smlouvu, jejíž předmětem byl závazek žalobce najít pro žalovaného vhodného zájemce o koupi předmětných nemovitostí a předběžně projednat všechny náležitosti potřebné pro uzavření kupní smlouvy s minimální kupní cenou 6.500.000,- Kč, a to včetně zajištění kupní smlouvy a návrhu na vklad vlastnického práva u příslušného katastrálního úřadu. Dále soud zjistil, že z obsahu smlouvy rovněž vyplývalo, že povinnosti zprostředkovatele jsou považovány za splněné podpisem kupní smlouvy ze strany vyhledaného zájemce. Dne 17. 10. 2001 nakonec k uzavření kupní smlouvy došlo. Soud prvního stupně však dospěl k závěru, že žalobce v řízení neprokázal, že by k uzavření kupní smlouvy došlo jeho přičiněním, a proto mu právo na odměnu nepřiznal.
K odvolání žalované odvolací soud rozsudkem ze dne 2. 9. 2008, č.j. 17 Co 82/2008-190, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. co do částky 36.000,- Kč s příslušenstvím potvrdil a ve výroku II. co do částky 168.750,- Kč s příslušenstvím změnil tak, že žalovanému uložil povinnost zaplatit žalobci částku 168.750,- Kč s 0,1% úrokem z prodlení za každý den prodlení od 1. 11. 2001 do zaplacení. Opravným usnesením ze dne 23. 11. 2009, č.j. 17 Co 82/2008-205, odvolací soud rozhodl tak, že rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. co do částky 18.900,- Kč s příslušenstvím potvrdil a ve výroku II. co do částky 185.850,- Kč s příslušenstvím změnil tak, že žalovanému uložil povinnost zaplatit žalobci částku 185.850,- Kč s 0,1% úrokem z prodlení za každý den prodlení od 1. 11. 2001 do zaplacení. V odůvodnění svého rozhodnutí odvolací soud uvedl, že k uzavření kupní smlouvy dne 17. 10. 2001 došlo spolupůsobením žalobce podle zprostředkovatelské smlouvy ze dne 28. 3. 2001 a žalobci tudíž přísluší podle §775 obč. zák. odměna v dohodnuté výši, tj. 3 % z kupní ceny za převedené nemovitosti. Odvolací soud uzavřel, že odměnu zprostředkovatele je nutné vypočíst ze skutečné kupní ceny nemovitosti odpovídající 5.900.000,- Kč a následně ji stanovil na 177.000,- Kč s 5% DPH, tj. v celkové výši 185.850,- Kč. Odvolací soud rovněž přiznal žalobci nárok na sjednaný úrok z prodlení ve výši 0,1 % za dobu od 1. 11. 2001, kdy byla kupní smlouva na předmětné nemovitosti uzavřena.
B. Dovolání a vyjádření k němu
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost spatřuje v ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o.s.ř., neboť napadeným rozhodnutím bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé. Jako dovolací důvod uvedl vadu řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci podle §241a odst. 2 písm. a) o.s.ř. jakož i nesprávné právní posouzení věci podle §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. Konkrétně uvedla, že:
a) soud se spokojil s výslechy svědků J. Š., R. N. a J. H., aniž doplnil dokazování výpovědí žalovaného coby účastníka řízení,
b) odvolací soud se v odůvodnění svého rozhodnutí nevypořádal se skutečností, že svědci J. Š. a R. N. byli zaměstnanci žalobce, což mohlo mít vliv na věrohodnost jejich svědeckých výpovědi,
c) k uzavření kupní smlouvy se zájemcem nedošlo přičiněním žalobce jako zprostředkovatele; podle konstantní judikatury je přitom přičinění se základní náležitostí pro vznik práva zprostředkovatele na odměnu; dojde-li k uzavření smlouvy mezi zájemcem a třetí osobou bez účasti zprostředkovatele, zprostředkovateli nárok na odměnu nevznikne,
d) odvolací soud vyvodil výši odměny zprostředkovatele z částky 5.900.000,- Kč, ačkoliv správně měla být odměna s ohledem na velikost spoluvlastnického podílu žalovaného odvozena z částky 4.425.000,- Kč, tj. pouze v rozsahu 3/4,
e) odvolací soud přiznal nesprávně a v rozporu se zákonem úrok z prodlení ve výši 0,1 % za každý den prodlení od 1. 11. 2001 do zaplacení; úrok z prodlení je však stanoven nařízením vlády č. 142/1994 Sb. ve znění do 27. 4. 2005 jako dvojnásobek diskontní sazby stanovené Českou národní bankou k prvnímu dni prodlení ročně.
Žalobce se k podanému dovolání nevyjádřil.
C. Přípustnost
Dovolací soud zjistil, že dovolání je včasné, podané oprávněnou osobou, řádně zastoupenou a splňuje formální obsahové znaky předepsané §241a odst. 1 o.s.ř. Dále se dovolací soud zabýval přípustností dovolání.
Dovolatel prostřednictvím podaného dovolání výslovně napadá rozsudek odvolacího soudu ve výroku I. a II.
Podle §240 odst. 1 o.s.ř. může dovolání podat účastník řízení. Konstantní judikatura Nejvyššího soudu (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 1997, sp. zn. 2 Cdon 1363/96, publikované v časopise Soudní judikatura pod č. SJ 3/1998, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. 2. 2001, sp. zn. 29 Cdo 2357/2000, uveřejněné v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, svazek 2, pod č. C 154) však dovodila, že k podání dovolání je účastník řízení oprávněn jen tehdy, vznikla-li mu rozhodnutím odvolacího soudu procesní újma, která může být zrušením rozhodnutí odvolacího soudu napravena. Dovolání tak může podat jen účastník, jehož nároku nebylo zcela vyhověno nebo jemuž byla naopak soudem uložena povinnost - tzv. subjektivní přípustnost dovolání (srov. Krčmář, Z. in Drápal, L. – Bureš, J. a kol. Občanský soudní řád II. Komentář. §201-376. 1. vydání. Praha: C.H. Beck, 2009. s. 1907-1908; příp. Bureš, J. – Drápal, L. Dovolání podle občanského soudního řádu. Praha: C.H. Beck, 1994. s. 20-21). S ohledem na předeslané dospěl dovolací soud k závěru, že dovolání žalovaného proti výroku I. odvolacího soudu, kterým byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen v zamítavém výroku co do částky 18.900,- Kč s příslušenstvím, není přípustné.
Ve vztahu k výroku II. rozsudku odvolacího soudu, kterým bylo rozhodnuto o částce 185.850 Kč s pšíslušenstvím, je dovolání přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) o.s.ř. , neboť dotčeným výrokem rozhodnutí odvolacího soudu bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé.
D. Důvodnost
Dovolání je důvodné.
I. K námitce neprovedení důkazu výslechem žalované (ad a)
1. Podle ustanovení §120 odst. 1 o.s.ř. „[ú]častníci jsou povinni označit důkazy k prokázání svých tvrzení. Soud rozhoduje, které z navrhovaných důkazů provede.“
2. V souladu s konstantní judikaturou Nejvyššího soudu skutečnost, že soud neprovedl navržený důkaz výslechem účastníka, není odnětím možnosti jednat před soudem. Navíc neúplně nebo nesprávně zjištěný skutkový stav věci může být dovolacím důvodem podle §241a odst. 2 písm. a) o.s.ř. jen výjimečně, a to tehdy, jestliže v rozporu s §120 o.s.ř. nebyly vůbec zjišťovány okolnosti rozhodné pro posouzení věci (soud se jimi nezabýval, přestože byly tvrzeny a k jejich prokázání byly nabízeny důkazy) nebo jestliže nebyl proveden navržený důkaz a soud, aniž by učinil skutková zjištění, dovodil, že účastník neunesl důkazní břemeno (srov. rozhodnutí ze dne 16. 12. 1998, sp. zn. 2 Cdon 2078/97, publikované v časopise Soudní rozhledy, roč. 2000, č. 12, nebo rozsudek ze dne 28. 3. 2007, sp. zn. 33 Odo 209/2005). Dovolací soud v souzené věci zohlednil, že žalovaná v průběhu řízení před soudy obou stupňů sama provedení důkazu svým výslechem nenavrhovala – u jednání dne 4. 3. 2003 (na č.l. 43) i u jednání dne 14. 4. 2003 (na č.l. 46) výslovně uvedla, že nemá dalších důkazních návrhů; ve svém vyjádření k odvolání (na č.l. 63) dokonce přímo odmítla, že by soud prvního stupně pochybil odmítnutím důkazních návrhů; u jednání dne 5. 4. 2004 (na č.l. 74) důkaz výslechem nenavrhla, následně u jednání dne 25. 11. 2004 (na č.l. 127) výslovně prohlásila, že „soud prvního stupně dostatečně zjistil skutkový stav věci,“ což zopakovala i u jednání dne 20. 11. 2007 (na č.l. 153), konečně důkaz svým výslechem nenavrhla ani u jednání dne 20. 5. 2008 (na č.l. 181) a dne 2. 9. 2008 (na č.l. 186). Jinými slovy pokud sama žalovaná v průběhu nalézacího a odvolacího řízení důkaz nenavrhla a dokonce sama namítala, že provedení důkazu je nadbytečné, Nejvyšší soud uzavřel, že uvedená dovolací námitka není důvodná.
II. K námitce nesprávného zhodnocení věrohodnosti svědeckých výpovědí (ad b)
3. Jedná-li se dále o námitku dovolatele, že soudy nižších stupňů nezohlednily zaměstnanecký poměr svědků J. Š. a R. N. ve vztahu k žalobci, což mohlo mít vliv na věrohodnost jejich svědeckých výpovědi (ad b), dovolací soud odkazuje na svůj rozsudek ze dne 18. 1. 2007, sp. zn. 21 Cdo 689/2006, ze kterého vyplývá, že dovoláním „lze napadnout výsledek činnosti soudu při hodnocení důkazů, na jehož nesprávnost lze usuzovat - jak vyplývá ze zásady volného hodnocení důkazů - jen ze způsobu, jak k němu odvolací soud dospěl. Nelze-li soudu v tomto směru vytknout žádné pochybení, není možné ani polemizovat s jeho skutkovými závěry (např. namítat, že soud měl uvěřit jinému svědkovi, že některý důkaz není pro skutkové zjištění důležitý, že z provedených důkazů vyplývá jiný závěr apod.). Znamená to, že hodnocení důkazů, a tedy ani skutkové zjištění jako jeho výsledek, z jiných než výše uvedených důvodů nelze dovoláním úspěšně napadnout.“
4. Dovolací soud konstatuje, že proces dokazování i proces hodnocení důkazů je věcí nalézacího soudu, příp. odvolacího soudu, do níž dovolacímu soudu zásadně nepřísluší zasahovat, pokud obecné soudy postupují v hranicích vymezených zásadou volného hodnocení důkazů a jestliže nelze mezi vyslovenými skutkovými závěry a provedenými důkazy konstatovat extrémní rozpor, nepodloženost závěrů provedenými důkazy, popřípadě libovůli obecných soudů (srov. i nález Ústavního soudu ze dne 3. 5. 2010, sp. zn. I. ÚS 2864/09). V souzené věci soud prvního stupně postupoval v souladu s ustanovením §126 odst. 2 o.s.ř., řádně zaznamenal, že svědci J. Š. i R. N. byli zaměstnanci žalobce, a vlastní hodnocení jejich svědeckých výpovědí nenese v konfrontaci s dalšími provedenými důkazy znaky libovůle. Za takové situace pak dovolacímu soudu nezbylo, než konstatovat, že dovolací námitka je nedůvodná.
III. K námitce nesprávného posouzení existence nároku žalobce (ad c)
5. Podle §774 obč. zák. „[z]prostředkovatelskou smlouvou se zprostředkovatel zavazuje obstarat zájemci za odměnu uzavření smlouvy a zájemce se zavazuje zprostředkovateli poskytnout odměnu tehdy, byl-li výsledek dosažen přičiněním zprostředkovatele.“
6. V rozsudku ze dne 7. 11. 2000, sp. zn. 30 Cdo 1593/2000, vyložil Nejvyšší soud, že pojmem „přičinění se“ ve smyslu §774 obč. zák. se „obecně rozumí snaha, píle, úsilí, což odpovídá v daném kontextu výrazu přičiniti se ve smyslu vyvinout velké úsilí, postarat se, vynasnažit se, zasadit se o něco (Slovník spisovného jazyka českého vyd. r. 1964 AV). Návrh zprostředkovatele na odměnu ve smyslu ustanovení §774 obč. zák. je opodstatněn za předpokladu, že mezi výsledkem, tj. uzavřením požadované smlouvy zájemcem s třetí osobou, a činností zprostředkovatele je vztah příčiny a následku (vztah příčinné souvislosti), opravňující závěr, že nebýt snahy, úsilí zprostředkovatele, směřující k zajištění příležitosti pro zájemce uzavřít smlouvu s třetí osobou, k tomuto výsledku by nedošlo. Závěr v tomto směru odvisí od okolností konkrétního případu a jejich hodnocení ve vzájemných souvislostech.“
7. Z předeslaného závěru jinými slovy plyne nutnost individuálního posouzení každého jednotlivého případu, jak se uvádí též v rozhodnutí ze dne 27. 2. 2002, sp. zn. 22 Cdo 1689/2000, publikovaném v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, svazek 15, pod č. C 1068, a obdobně i v rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2004, sp. zn. 28 Cdo 1094/2004, z nichž se dále podává, že dovolací soud může v případě, kdy se hmotněprávní posouzení otázky odvíjí od konkrétních skutkových okolností a tudíž závisí na jejím individuálním posouzení, zkoumat pouze, zda se soudy nižších stupňů při svém hodnocení nedopustily libovůle (viz též nález Ústavního soudu ze dne 13. 12. 2007, sp. zn. II. ÚS 2070/07) či jiné zjevné nepřiměřenosti relevantních úvah. Dovolací soud je ze zákona povolán k obecnému výkladu právních norem, resp. obecnému právnímu posouzení, a je proto nežádoucí, aby polemizoval se závěry soudů nižších stupňů, které vycházejí z individuálního posouzení, neboť nalézací a odvolací soudy jsou mnohem blíže obeznámeny se všemi skutkovými okolnostmi než soud dovolací. Protože dovolací soud neshledal, že by se soudy nižších stupňů při formulování závěru o oprávněnosti nároku žalobce na vyplacení smluvní odměny dopustily libovůle či jiné nepřiměřenosti – když svá rozhodnutí opřely o provedené důkazy výslechem svědků, zejména J. H., který potvrdil, že svůj zájem o koupi nemovitosti uskutečňoval prostřednictvím žalobce – uzavřel, že vznesená dovolací námitka je nedůvodná.
IV. K námitce výše odměny za zprostředkování prodeje nemovitosti (ad d)
8. Podle §775 obč. zák. „[z]prostředkovateli patří odměna v dohodnuté výši; odměnu je třeba sjednat v souladu s obecně závaznými právními předpisy, jinak je smlouva neplatná podle §40a.“
9. Dovolací soud předně vycházel z nesporného závěru, že účastníci v souzené věci sjednali odměnu zprostředkovatele v čl. V. smlouvy (nazvané jako „smlouva o obstarání věci“) ze dne 28. 3. 2001, zn. 3766OS, ve výši 3 % z celkové kupní ceny předmětných nemovitostí spolu s 5% DPH. V souzené věci bylo dále nesporné, že k převodu předmětných nemovitostí došlo dvěma kupními smlouvami (kupní smlouvou, kterou byl převeden spoluvlastnický podíl ve výši 3/4 k předmětným nemovitostem za cenu 5.300.000,- Kč, a kupní smlouvou, kterou byl převeden spoluvlastnický podíl ve výši 1/4 k předmětným nemovitostem za cenu 600.000,- Kč), a to za celkovou cenu 5.900.000,- Kč. V tomto směru odvolací soud správně dovodil, za základ výpočtu odměny je třeba brát v souladu s uvedeným čl. V. smlouvy ze dne 28. 3. 2001 celkovou kupní cenu, za kterou byly předmětné nemovitosti převedeny, tj. částku 5.900.000,- Kč. Dovolatel se tedy mýlí, pokud namítá, že výše odměny měla být vypočtena z částky 4.425.000,- Kč odpovídající 3/4 z celkové kupní ceny – takový způsob výpočtu odměny totiž z čl. V. smlouvy (nazvané jako „smlouva o obstarání věci“) ze dne 28. 3. 2001, zn. 3766OS, neplyne. Dále dovolací soud s odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2007, č.j. 33 Odo 533/2005-146, k výši odměny uvádí, jestliže „[e]xistence společného jmění manželů a výše spoluvlastnických podílů k těmto nemovitostem nehrála roli, neboť uzavření zprostředkovatelské smlouvy není ještě úkonem, který by se bezprostředně dotýkal společné věci (§145 odst. 2 obč. zák.),“ potom je v souladu s §145 odst. 3 obč. zák. žalobce aktivně legitimován i vůči majetku ve společném jmění manželů (žalobou proti žalovanému jako solidárnímu dlužníku). Za dané situace žalobci náleží odměna ve výši sjednané ve zprostředkovatelské smlouvě ze dne 28. 3. 2001, zn. 3766OS – tudíž 3 % z celkové kupní ceny 5.900.000,- Kč, tj. částka 177.000,- Kč, zvýšená o 5% DPH v částce 8.850,- Kč na celkovou částku ve výši 185.850,- Kč. Protože odvolací soud zavázal žalovaného k zaplacení uvedené částky, dovolací soud neshledal důvody pro zrušení jeho rozhodnutí a proto dovolání v této části zamítl (§243b odst. 2 o.s.ř.).
V. K námitce nesprávné výše úroků z prodlení (ad e)
10. Nejvyšší soud již v usnesení ze dne 20. 11. 2002, sp. zn. 28 Cdo 2070/2002, dospěl k závěru, že „absolutní neplatnosti se může dovolat ten, kdo jako dotčený má na tom právní zájem, soud však přihlíží k absolutní neplatnosti právního úkonu i bez návrhu, tj. z úřední povinnosti,“ neboť „ [a]bsolutní neplatnost právního úkonu nastává ze zákona“ (srov. též rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2006, sp. zn. 33 Odo 726/2004).
11. Podle ustanovení §517 odst. 2 obč. zák. „[j]de-li o prodlení s plněním peněžitého dluhu, má věřitel právo požadovat od dlužníka vedle plnění úroky z prodlení [...],“ přičemž „ výši úroků z prodlení [...] stanoví prováděcí předpis.“ Podle §1 nařízení vlády č. 142/1994 Sb. „[v]ýše úroků z prodlení činí ročně dvojnásobek diskontní sazby, stanovené Českou národní bankou a platné k prvnímu dni prodlení s plněním peněžitého dluhu.“ Podle §39 obč. zák. „neplatný je právní úkon, který svým obsahem nebo účelem odporuje zákonu [...].“
12. Konstantní judikatura Nejvyššího soudu přitom dovodila, že „[p]ovaha ustanovení §517 odst. 2 obč. zák. vylučuje, aby výše úroku z prodlení byla v občanskoprávních vztazích dohodnuta jinak, než stanoví právní předpis, který toto ustanovení provádí“ (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 3. 2005, sp. zn. 33 Odo 1117/2003, publikovaný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. R 26/2006 civ., nebo stanovisko Občanskoprávního kolegia a Obchodního kolegia Nejvyššího soudu sp. zn. Cpjn 202/2005, publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. R 39/2006 civ., příp. též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2008, sp. zn. 32 Odo 873/2006, publikovaný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. R 87/2009 civ.).
13. Z uvedených důvodů dovolacímu soudu nezbylo, než uzavřít, že odvolací soud rozhodl v rozporu s platnou právní úpravou, neboť v souzené věci, kdy se mezi účastníky jedná o občanskoprávní závazkový vztah dle §774 a násl. obč. zák., přiznal žalobci jako věřiteli smluvně dohodnuté příslušenství ve výši 0,1 % z dlužné částky za každý den prodlení. Dovolací soud pro úplnost uvádí, že na uvedeném nic nemění ani skutečnost, že žalovaný namítl neplatnost smluvního ujednání ohledně úroků z prodlení až v dovolacím řízení, neboť soudy nižších stupňů měly platnost předmětného ujednání posoudit z úřední povinnosti, což neučinily.
Protože část napadeného výroku II. rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (viz část D.V. tohoto rozhodnutí) a uplatněný dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. je naplněn, Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu v uvedeném rozsahu zrušil (§243b odst. 2 věta za středníkem o.s.ř.) a vrátil věc odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§243b odst. 3 o.s.ř.).
V dalším řízení bude na odvolacím soudu, aby rozhodl o otázce výše úroků z prodlení. Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci rozhodne soud i o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení (§243d odst. 1 o.s.ř. v souvislosti s §226 odst. 1 o.s.ř.).
Poučení:
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 1. září 2010
JUDr. Iva B r o ž o v á, v. r.
předsedkyně senátu