ECLI:CZ:NS:2010:28.CDO.1073.2010.1
sp. zn. 28 Cdo 1073/2010
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a soudců JUDr. Josefa Rakovského a Mgr. Petra Krause v právní věci žalobce Ing. P. B. , zastoupeného JUDr. Jaroslavem Kopou, advokátem se sídlem v Brně, Mezírka 1, proti žalovaným 1. Ing. L. B. , zastoupenému Mgr. Veronikou Uhlířovou, advokátkou se sídlem v Praze 2, Mánesova 19, a 2. Y. B. , o zaplacení částky 27.920,- Kč s přísl ., vedené u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 27 C 425/2007, o dovolání prvního žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 19. listopadu 2008, č. j. 54 Co 403/2008-111, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 8 rozsudkem ze dne 18. 3. 2008, č. j. 27 C 425/2007-89, rozhodl o povinnosti žalovaných zaplatit žalobci společně a nerozdílně částku 27.920,- Kč s přísl. (výrok I.) a o náhradě nákladů řízení (výrok II.). Obvodní soud přisvědčil tvrzení žalobce, že částka 27.920,- Kč, kterou žalobce zaplatil žalovaným na základě smlouvy o rezervaci bytu a nebytových prostor uzavřené účastníky dne 20. 12. 2002 jako zálohu na kupní cenu rozestavěné bytové jednotky, spoluvlastnického podílu na společných částech domu i pozemku a práva na užívání parkovacího stání, představuje bezdůvodné obohacení žalovaných (§451 a násl. obč. zák.), neboť nedošlo k prodeji předpokládanému touto smlouvou a s ohledem na to, že předmět koupě již byl převeden na třetí osobu, k němu už ani dojít nemůže. Soud neshledal důvodnou námitku započtení vznesenou žalovanými, podle nichž došlo ze strany žalobce k odstoupení od smlouvy o rezervaci, čímž jim v souladu s ustanovením čl. 4 smlouvy o rezervaci vzniklo právo na smluvní pokutu ve výši zaplacené zálohy, kterou tak započetli oproti žalobcem složené záloze. Obvodní soud uvedl, že v souladu s ustanovením §544 odst. 1 obč. zák. lze smluvní pokutu sjednat jen za porušení povinnosti a nikoliv za výkon práva účastníka smlouvy, kterým je i odstoupení od smlouvy, pokud tedy mezi účastníky došlo ke sjednání smluvní pokuty i pro tento případ, jde o ujednání neplatné. Soud navíc připomněl, že i v případě platnosti uvedeného ujednání by nemohlo dojít k započtení, neboť nebylo prokázáno odstoupení od smlouvy žalobcem, přičemž ani sami žalovaní okamžik započtení blíže neupřesnili a důkazně nedoložili, že k němu vůbec došlo.
K odvolání žalovaných přezkoumal uvedené rozhodnutí Městský soud v Praze a rozsudkem ze dne 19. 11. 2008, č. j. 54 Co 403/2008-111, je změnil ve výroku o nákladech řízení, ve zbytku rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II.). Odvolací soud přejal jako správná skutková zjištění soudu prvního stupně a uvedl, že lze v zásadě přisvědčit i jeho právnímu posouzení věci. K námitkám odvolatelů se dále zabýval charakterem ujednání o smluvní pokutě, povinnost zaplatit smluvní pokutu shledal platně sjednanou pro případ, že kupující poruší svou povinnost zaplatit smluvenou zálohu na kupní cenu, což by podle smlouvy zakládalo takové porušení smluvních povinností, které by umožňovalo druhé straně odstoupit od smlouvy a zároveň požadovat smluvní pokutu ve výši odpovídající záloze na kupní cenu. V daném případě však žalovaným nárok na zaplacení smluvní pokuty nevznikl, neboť žalobce splnil svou povinnost zaplatit zálohu na kupní cenu. Odvolací soud zároveň připomněl, že smlouva o rezervaci (tedy i její ustanovení týkající se smluvní pokuty) vázala podle svého znění účastníky jen do uzavření smlouvy o budoucí smlouvě kupní, která byla uzavřena 18. 4. 2003. V této smlouvě pak nebyla sjednána žádná sankce za její porušení, stejně jako možnost odstoupení od smlouvy, která navíc nevyplývá ani ze zákonné úpravy smlouvy o smlouvě budoucí obsažené v §50a obč. zák. Vázanost účastníků smlouvou o smlouvě budoucí pak zanikla v souladu s ustanovením §50a odst. 3 obč. zák. v důsledku podstatné změny okolností, za nichž účastníci tuto a jí předcházející smlouvu o rezervaci uzavřeli, která vyplynula z průběhu řízení a která spočívala ve skutečnosti, že žalobce nezískal potřebné finanční prostředky na zamýšlenou koupi. Odvolací soud tedy uzavřel, že žalovaní převzali zálohu na kupní cenu nemovitosti, k jejímuž prodeji nedošlo, záloha se tak stala v souladu s ustanovením §451 odst. 2 obč. zák. plněním z právního důvodu, který odpadl, a žalovaní jsou povinni ji vrátit zpět žalobci.
Proti rozhodnutí odvolacího soudu podal první žalovaný (dále též jen „žalovaný“) dovolání, zdůraznil, že rozhodnutím soudu odvolacího byl modifikován právní názor soudu prvního stupně, a přípustnost dovolání je tudíž dána podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. Přípustnost dovolání zároveň dovozuje i z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. pro zásadní právní význam napadeného rozhodnutí. Změnu rozhodnutí odvolacího soudu oproti rozhodnutí soudu prvního stupně spatřuje dovolatel v odlišeném posouzení otázky platnosti ujednání obsaženého ve smlouvě o rezervaci týkajícího se smluvní pokuty, které odvolací soud posoudil jako platné. Měnící charakter rozhodnutí odvolacího soudu je podle dovolatele dán i skutečností, že odvolací soud sám ze své iniciativy v odůvodnění napadeného rozhodnutí uvedl, že byl naplněn důvod pro neuzavření kupní smlouvy na základě uzavřené smlouvy o smlouvě budoucí podle §50a odst. 3 obč. zák., přičemž zcela nesprávně považoval za změněné okolnosti to, že žalobce v rozporu se svou povinností nezískal prostředky na zaplacení kupní ceny. Navíc nebylo prokázáno, že by šlo o takovou změnu okolností, z níž by vyplývalo, že nelze spravedlivě požadovat naplnění smlouvy. Novým názorem odvolacího soudu je i to, že změna okolností, za nichž byla uzavírána rezervační smlouva, je oprávněným důvodem pro změnu postoje k celé věci, ač ustanovení §51 obč. zák., podle nějž byla tato smlouva uzavřena, nepřipouští jako důvod umožňující porušení smluveného závazku změnu okolností. Pochybení odvolacího soudu spatřuje dovolatel rovněž v tom, že při posuzování předestřených otázek přihlédl k novým skutečnostem, přestože v souladu právní úpravou i stávající judikaturou mohou být „novoty“ v odvolacím řízení uplatněny jen výjimečně, a to odvolatelem. Odvolací soud také ve svém rozhodnutí zmínil doposud neřešenou otázku zřízení zástavního práva ve prospěch jiné banky na nemovitosti dovolatelů. Uvedené nové skutkové i právní závěry odvolacího soudu pak podle dovolatele odůvodňují názor, že jde o měnící rozhodnutí ve smyslu §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř.
Zásadní právní význam rozhodnutí odvolacího soudu je přitom dán rozporem právního posouzení ustanovení smlouvy o rezervaci soudy obou stupňů s hmotným právem. V této smlouvě bylo uvedeno, že se uzavírá na dobu „do uzavření budoucí kupní smlouvy o převodu vlastnictví bytu“, v jiném ustanovení smlouvy o rezervaci je pak použit termín „smlouva o budoucí kupní smlouvě“, z čehož je zřejmé, že smlouva o rezervaci měla účastníky zavazovat až do doby uzavření kupní smlouvy a nikoliv smlouvy o budoucí smlouvě kupní, jak uzavřel odvolací soud. Nedošlo-li k uzavření kupní smlouvy, jsou účastníci stále vázáni smlouvou o rezervaci, a tedy i jejím ustanovením o smluvních pokutách. Dovolatel přitom dostál svým povinnostem vyplývajícím ze smlouvy o rezervaci, a vznikl mu proto nárok na odměnu za toto plnění. Přetrvávající platnost smlouvy o rezervaci je dána i tím, že smlouva o smlouvě budoucí podle §50a obč. zák. nebyla uzavřena platně, protože neobsahuje zákonem vyžadovaný údaj o době, do níž se účastníci zavážou písemně uzavřít smlouvu. Z ustanovení smlouvy o rezervaci pak podle dovolatele vyplývá, že byly naplněny předpoklady, aby žalovaným vzniklo právo na zaplacení smluvní pokuty, neboť nedošlo k zaplacení předpokládané zálohy v plné výši. Za rozporný s hmotným právem je třeba považovat i názor odvolacího soudu, že změna okolností, za nichž účastníci uzavírali nepojmenovanou smlouvu o rezervaci, opravňuje žalobce ke změně postoje a umožňuje mu, aby se dále touto smlouvou nevázal.
Důvodnost dovolání je pak dána vadami řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř.), nesprávným právním posouzením věci (§241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.) a tím, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu oporu v provedeném dokazování (§241a odst. 3 o. s. ř.). Vada řízení vznikla již postupem soudu prvního stupně, který posoudil ustanovení o smluvní pokutě jako neplatné, aniž by na tento svůj názor dopředu účastníky upozornil v rámci své poučovací povinnosti vyplývající z §5 o. s. ř. Rozsudek odvolacího soudu, jímž byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen na základě odlišného a v řízení zcela nového právního názoru, k němuž se účastníci rovněž nemohli vyjádřit, byl nepředvídatelný a jeho vynesením byla porušena zásada dvojinstančnosti řízení. Vadou řízení je přitom i nepřezkoumatelnost rozsudku odvolacího soudu vyplývající z jeho nedostatečného odůvodnění.
Nesprávnost právního posouzení pak tkví v otázce platnosti ujednání o smluvní pokutě. Byl-li totiž platně sjednán hlavní závazek a žalobce porušil svou smluvní povinnost zaplatit zálohu v plné výši, měla tato skutečnost za následek jak zrušení smlouvy o rezervaci v důsledku domněnky odstoupení, tak i možnost požadovat po žalobci zaplacení smluvní pokuty. Pokud přitom došlo k naplnění skutečností pro odstoupení od smlouvy ze strany dovolatele, šlo o výkon práva, který není sankcionován smluvní pokutou.
Konečně dovolací důvod podle §241a odst. 3 o. s. ř. je naplněn tím, že ač to v řízení nebylo tvrzeno ani dokazováno, dospěl odvolací soud k závěru, že došlo ke změně okolností spočívající v nedostatku finančních prostředků žalobce a představující důvod pro neuzavření budoucí kupní smlouvy o převodu rezervovaného bytu s příslušenstvím. Odvolací soud se rovněž ve svém rozhodnutí zaobíral i údajným zástavním právem ve prospěch banky na nemovitosti dovolatelů, aniž by bylo v odvolacím řízení zmíněno a aniž by bylo předmětem dokazování v nalézacím řízení. Zároveň dovolatel zdůrazňuje, že nebylo prokázáno, že by byla naplněna hypotéza §50a odst. 3 obč. zák. a že by změna okolností, z nichž účastnící při uzavření smlouvy vycházeli, byla natolik zásadní, že by nešlo spravedlivě požadovat naplnění smlouvy. S ohledem na shora uvedené navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a vrátil věc soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a řádně zastoupenou podle §241 odst. 1 o. s. ř., se zabýval přípustností dovolání.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.
Dovozuje-li dovolatel přípustnost dovolání z ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. s tím, že rozhodnutím soudu odvolacího bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně, nelze tomuto tvrzení přisvědčit. Nejvyšší soud sice v rozhodnutích, na něž dovolatel poukazuje (usnesení ze dne 13. 6. 2000, sp. zn. 25 Cdo 2054/99, rozsudek ze dne 12. 4. 2007, sp. zn. 30 Cdo 2384/2006), dovodil, že rozhodnutí odvolacího soudu je třeba považovat za měnící, pokud z obsahu rozsudků soudů obou stupňů vyplývá, že práva a povinnosti účastníků stanovily odlišně, o takový případ se však v projednávané věci nejedná. Ač se odůvodnění rozsudků soudů obou stupňů zčásti liší, nelze dospět k závěru, že by se odvolací soud odchýlil od posouzení práv a povinností účastníků obsaženého v rozsudku soudu prvního stupně. Odvolací soud především uvedl, že právnímu posouzení věci učiněnému soudem prvního stupně lze v zásadě přisvědčit, z čehož je zřejmé, že ač jeho právní posouzení nepřijal bezvýhradně, přitakal zásadním bodům rozhodnutí soudu prvního stupně, tedy zejména závěru, že žalovaný přijal peněžité plnění v žalované výši, následně ovšem došlo k zániku právního titulu, na základě nějž bylo plněno, v důsledku nemožnosti provedení smluveného prodeje (závěr o zániku právního titulu). Při přezkumu námitky započtení odvolací soud sice posoudil ujednání o smluvní pokutě jako platné (na rozdíl od soudu prvního stupně), ovšem jen pro případ porušení povinnosti žalobce zaplatit zálohu na kupní cenu, přičemž se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že žalovaným právo na uhrazení smluvní pokuty nevzniklo, neboť žalobce smluvní povinnost sankcionovanou pro případ nesplnění pokutou splnil, což opět vylučovalo možnost započtení smluvní pokuty proti žalovanému nároku. Měnící charakter rozhodnutí nemůže být dán ani tím, že se odvolací soud zabýval vzájemným vztahem mezi účastníky uzavřenými rezervační smlouvou, smlouvou o smlouvě budoucí a předpokládanou kupní smlouvou, a reagoval tak na námitky obsažené v odvolání. Právní závěry odvolacího soudu zabývající se vztahem těchto smluv a okamžikem, do kdy zavazovaly smluvní strany, opět nijak nepozměnily závěr soudu prvního stupně, že předpokládanou koupi už nelze realizovat (třebaže nemožnost realizace převodu nemovitosti odvolací soud dovodil i z jiných skutečností), zároveň žalobci nevznikla povinnost zaplatit smluvní pokutu, která by mohla být započtena vůči jím zaplacené záloze, a žalovaní jsou tak povinni vydat žalobci zaplacenou zálohu představující v souladu s ustanovením §451 odst. 2 obč. zák. bezdůvodné obohacení vzniklé plněním z právního důvodu, který odpadl. Z uvedeného vyplývá, že rozhodnutí není měnícím ve smyslu §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., a nelze tak dovozovat přípustnost dovolání z tohoto ustanovení.
Jelikož napadený rozsudek odvolacího soudu není ani potvrzujícím poté, co předchozí rozsudek soudu prvního stupně (jímž rozhodl „jinak“) byl odvolacím soudem zrušen §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř., přichází v úvahu přípustnost dovolání toliko na základě §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Podle §237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Dovolatelem předestřené otázky však neumožňují dovodit zásadní právní význam napadeného rozhodnutí ve smyslu výše uvedeného ustanovení. Uvádí-li dovolatel, že se odvolací soud dopustil nesprávného právního posouzení chybným výkladem smlouvy o rezervaci, je třeba připomenout, že zjišťuje-li soud obsah smlouvy (tj. činí-li z obsahu smlouvy zjištění o tom, co bylo jejími účastníky ujednáno), a to i pomocí výkladu projevů vůle ve smyslu §35 odst. 2 obč. zák., jde o skutkové zjištění. O aplikaci práva na zjištěný skutkový stav (tedy o právní posouzení) jde teprve tehdy, dovozuje-li z právního úkonu konkrétní práva a povinnosti účastníků právního vztahu (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 10. 1999, sp. zn. 2 Cdon 1548/97, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod R 73/2000). Otázka, do kdy smlouva o rezervaci účastníky zavazovala, se tedy týká správnosti skutkových zjištění, je jí naplňován dovolací důvod podle §241a odst. 3 o. s. ř., k němuž však odvolací soud přihlíží pouze tehdy, je-li již dovolání přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) nebo b) o. s. ř. Rovněž je třeba odmítnout tvrzení dovolatele, že se odvolací soud dostal ve svém posouzení do rozporu s ustanovením §50a obč. zák., posoudil-li smlouvu o smlouvě budoucí jako platně uzavřenou, ačkoliv doba, do kdy jsou podle smlouvy strany povinny uzavřít smlouvu realizační, nebyla stanovena dostatečně určitě, neboť určení doby pro uzavření této smlouvy slovy „nejpozději do 15. 3. 2003“ vylučuje jakýkoliv prostor pro zpochybnění určitosti smluveného závazku a ani dovolatel blíže nerozvádí, v čem by měla být dána neurčitost tohoto ujednání. Zároveň lze podotknout, že i v případě, že by odvolací soud pochybil při posouzení výše uvedených otázek směřujících k dovození přetrvávající platnosti smlouvy o rezervaci, neovlivnilo by to výsledné posouzení věci, neboť v souladu se skutkovými zjištěními odvolacího soudu (jimiž je dovolací soud při řešení otázky přípustnosti dovolání vázán) nedošlo k smluvní pokutou sankciovanému porušení povinnosti (zaplacení zálohy na kupní cenu). Nemohlo-li pak posouzení těchto otázek ovlivnit výsledné posouzení práv a povinností účastníků, nelze je i z tohoto důvodu považovat za zásadně právně významné ve smyslu §237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 o. s. ř. (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 1. 2001, sp. zn. 20 Cdo 2956/2000, publikované v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu pod C 71, svazek 1/2001). Při posouzení otázky zásadní právní významnosti napadeného rozhodnutí nelze přihlédnout ani k tvrzení dovolatele, že mu vznikl nárok na odměnu za plnění, které žalobci poskytl, neboť jde o tvrzení, jímž dovolatel uplatňuje v rozporu s ustanovením §241a dost. 4 o. s. ř. nové skutečnosti. Nezabývaly-li se jím soudy nižších stupňů a nebyla-li tato otázka vůbec předmětem právního posouzení odvolacího soudu, nelze z ní usuzovat na jeho nesprávnost a dovozovat z ní zásadní právní význam rozhodnutí ve smyslu §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Další tvrzení dovolatele, že byla naplněna hypotéza ujednání smlouvy o rezervaci pro vznik nároku na smluvní pokutu a pro platné odstoupení od smlouvy ze stany žalovaných, pak opět směřuje ke zpochybnění správnosti skutkových zjištění odvolacího soudu, kterými se, jak již bylo uvedeno výše, dovolací soud při řešení otázky přípustnosti dovolání nemůže zabývat. Zásadní právní význam nemůže být dán ani dovolatelem zpochybňovaným závěrem odvolacího soudu, že změna okolností, za nichž byla uzavřena smlouva o rezervaci, je důvodem, aby jí účastnící nebyli dále vázáni. Jak již bylo uvedeno výše, odvolací soud se ztotožnil s právním názorem soudu prvního stupně o vzniku bezdůvodného obohacení na straně žalovaných, přejal tedy jako správné dva základní předpoklady, bez nichž by tento závěr nebyl možný, tedy to, že žalovaní přijali od žalobce zálohu na budoucí koupi a že závazek stran zanikl, čímž zjevně akceptoval jako přiléhavý závěr soudu prvního stupně o nemožnosti realizovat smluvený prodej v důsledku již uskutečněného převodu předmětu koupě na třetí osobu (nemožnost realizace prodeje přitom nebyla žalovanými rozporována ani v odvolacím řízení a není zpochybňována ani v řízení dovolacím). Zabýval-li se odvolací soud nad rámec tohoto závěru okolnostmi (včetně dovolatelem tvrzených „novot“), pro něž žalobce nedostál svým smluvním povinnostem, nemohly již tyto právní úvahy změnit závěr o zániku závazku převzatý odvolacím soudem z rozhodnutí soudu prvního stupně. Obstojí-li závěr odvolacího soudu již z tohoto důvodu, nelze v dalších úvahách činěných nad jeho rámec spatřovat zásadní právní význam rozhodnutí (k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 6. 2004, sp. zn. 22 Cdo 529/2004, publikované v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu pod C 2878, sešit 30/2004). Z uvedeného tedy vyplývá, že dovolatelem předestřené úvahy týkající se v rozhodnutí odvolacího soudu řešených právních otázek nejsou způsobilé založit přípustnost dovolání spočívající v zásadním právním významu napadeného rozhodnutí.
Zásadní právní význam napadeného rozhodnutí nelze dovodit ani z dovolatelem tvrzených vad řízení, protože v souladu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu je možno usuzovat, zda má napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé zásadní význam po právní stránce, jen z okolností uplatněných dovolacím důvodem podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., tedy že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, publikované v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu pod C 3078, sešit 1/2005), neboť konkrétní vada řízení (dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř.) nemá potřebný judikatorní přesah pro dovození zásadního právního významu rozhodnutí (k tomu. srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 2. 2008, sp. zn. III. ÚS 1970/07). Ani tyto dovolací námitky tedy nemohou vést k závěru o zásadním právním významu napadeného rozhodnutí, a tedy ani o přípustnosti dovolání. Nadto je možno uvést, že dovolatel se mýlí, spatřuje-li vadu řízení v nesplnění poučovací povinnosti podle §5 o. s. ř., ke které podle něj došlo tím, že nebyl upozorněn na názor soudu prvního stupně o neplatnosti ujednání o smluvní pokutě, a nemohl tak zavčas přednést argumenty svědčící pro jeho platnost. Soud je totiž povinen vyzvat účastníky k doplnění vylíčení rozhodujících skutečností pouze v případě, že takové doplnění považuje za potřebné pro svoji zamýšlenou jinou právní kvalifikaci (k tomu srov. závěry obsažené v rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 7. 4. 2010, sp. zn. 28 Cdo 3826/2009), která však v projednávané věci nebyla učiněna, neboť posouzení, zda je smluvní ustanovení, na němž žalovaní založili námitku započtení, platné či neplatné, je přezkumem uplatněných tvrzení, přičemž posoudil-li je soud jinak než žalovaní, nelze toto posouzení bez dalšího považovat za změnu právní kvalifikace vyžadující doplnění tvrzení žalovaných, jejichž procesní povinnost tvrzení všech rozhodujících skutečností není podmíněna předchozí výzvou soudu (srov. §101 o. s. ř.). Jak vyplývá ze závěrů výše citovaného rozhodnutí, informoval-li by soud účastníky o každém zamýšleném jiném právním názoru, byl by takový postup v rozporu s ustanovením §5 o. s. ř., podle něhož není soudům umožněno poskytovat účastníkům poučení o hmotném právu. K dovolatelem tvrzené vadě mělo dojít navíc v řízení před soudem prvního stupně, v odvolacím řízení pak bylo přihlédnuto ke všem dalším tvrzením dovolatele vztahujícím se k platnosti uvedeného ujednání, čímž by i případný nedostatek činnosti soudu prvního stupně byl zhojen. K vadě řízení spočívající v dovolatelem uváděné nepředvídatelnosti lze uvést, že zde opět dovolatel vychází z mylné domněnky, že odvolací soud bez předchozího upozornění účastníků dospěl k jinému a zcela odlišnému právnímu názoru než soud prvního stupně, jak již však bylo uvedeno výše, odvolací soud posouzení soudu prvního stupně pouze doplnil, v zásadních bodech se s ním ovšem ztotožnil, což pak zcela vylučuje úvahy o nepředvídatelnosti jeho rozhodnutí. Nelze přisvědčit ani názoru dovolatele, že rozhodnutí odvolacího soudu je nepřezkoumatelné, neboť je z něj seznatelné, z jakých skutkových zjištění odvolací soud vycházel, se kterými právními závěry soudu prvního stupně se ztotožnil i jak se vypořádal s odvolacími námitkami (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2008, sp. zn. 33 Odo 1255/2006).
Dovolatelem uplatňovanými důvody směřujícími ke zpochybnění správnosti v řízení učiněných skutkových zjištění se pak dovolací soud nezabýval, neboť k těmto důvodům může v souladu s ustanovením §241a odst. 3 o. s. ř. přihlížet pouze tehdy, je-li již dovolání shledáno přípustným podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) nebo b) o. s .ř.
Z výše uvedených důvodů bylo dovolání žalovaného podle §243b odst. 5, věty první, a §218 písm. c) o. s. ř. odmítnuto.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto dle §243b odst. 5, věty první, §224 odst. l a §146 odst. 3 o. s. ř. s tím, že žalobce žádné náklady nevynaložil.
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 15. června 2010
JUDr. Jan Eliáš, Ph.D., v. r.
předseda senátu