ECLI:CZ:NS:2010:28.CDO.1107.2009.1
sp. zn. 28 Cdo 1107/2009
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a Mgr. Petra Krause v právní věci žalobkyně Mgr. I. F., zastoupené obecným zmocněncem, proti žalovanému L. Š., podnikajícímu pod obchodním jménem L. Š. – A., zastoupenému advokátkou, o zaplacení částky 200.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 3 pod sp. zn. 19 C 184/2006, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 25. listopadu 2008, č. j. 15 Co 460/2008-93, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 3 rozsudkem ze dne 15. dubna 2008, č. j. 19 C 184/2006-76, uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni částku 200.000,- Kč s příslušenstvím ve stanovené lhůtě (výrok I.), zamítl žalobu co do požadovaného úroku z prodlení ve výši 8,5% z částky 200.000,- Kč od 15. 7. 2005 do 23. 7. 2005 (výrok II.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení mezi účastníky (výrok III.).
Soud prvního stupně dospěl k závěru, že žalobkyně má nárok na vydání bezdůvodného obohacení podle §451 obč. zák., které vzniklo žalovanému plněním z absolutně neplatného právního úkonu. Soud prvního stupně shledal listinu označenou jako „Rezervační poplatek – potvrzení“ ze dne 14. 2. 2005 s odkazem na §37 odst. 1 obč. zák. absolutně neplatným právním úkonem z důvodu jeho nesrozumitelnosti, neboť z jeho obsahu nebylo možno s jistotou dovodit, co bylo v konkrétním případě účelem
i co jím mělo být vyjádřeno, a dále jej shledal neurčitým z hlediska vymezení případných práv a povinností účastníků řízení. Předmětnou listinu charakterizoval po obsahové stránce pouze jako kvitanci, tedy potvrzení o tom, že žalobkyně složila žalovanému částku ve výši 200.000,- Kč. Úroky z prodlení oproti požadavku žalobkyně přiznal soud až od 24. 7. 2005, neboť žalovaný se marným uplynutím 3 denní lhůty stanovené ve výzvě k vrácení žalované částky ze dne 11. 6. 2005, jež byla doručena nejpozději dne 20. 7. 2005, dostal do prodlení až dne 24. 7. 2005. Nad rámec uvedeného soud poukázal na to, že pokud měli účastníci řízení v úmyslu uzavřít tzv. rezervační smlouvu, v níž by se žalobkyně jako budoucí kupující (zájemce) zavázala vůči žalovanému jako zprostředkovateli prodeje uzavřít do určité doby kupní smlouvu s vlastníkem nemovitosti, jednalo by se o závazek neplatný, neboť nelze uzavřít platně smlouvu o smlouvě budoucí ve prospěch třetí osoby. V této souvislosti poukázal na §50a a §51 obč. zák. v souvislosti s §39 obč. zák., když současně odkázal na rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 31. května 2004, sp. zn. 33 Odo 330/2002.
K odvolání žalovaného Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 25. listopadu 2008, č. j. 15 Co 460/2008-93, citovaný rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení mezi účastníky (výrok II.).
Odvolací soud přezkoumal rozhodnutí soudu prvního stupně, jakož i řízení jeho vydání předcházející, a po té dospěl k závěru, že odvolání není opodstatněné. Soud prvního stupně si pro své rozhodnutí opatřil dostatečný skutkový podklad, provedené důkazy správně hodnotil a nepochybil ani v právním posouzení věci. Odvolací soud se zcela ztotožnil i s jeho závěry, které byly uvedeny v odůvodnění jeho rozsudku, a pro stručnost svého rozsudku a pro pregnantní vyjádření právního názoru tam uvedeného na tento rozsudek odkázal. Odvolací soud se tedy zcela ztotožnil se závěry soudu I. stupně, že listina označená jako „Rezervační poplatek – potvrzení“ ze dne 14. 2. 2005 je
z důvodů, které podrobně uvedl soud 1. stupně v rozsudku, absolutně neplatným právním úkonem ve smyslu §37 odst. 1 obč. zák., neboť obsah této listiny je zcela nesrozumitelný a neurčitý.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost dovozuje z §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., přičemž napadené rozhodnutí má podle něj ve věci samé po právní stránce zásadní význam, který spatřuje zejména v otázce interpretace právních úkonů dle §35 odst. 2 obč. zák., neboť jak odvolací soud, tak soud prvního stupně toto ustanovení nerespektovaly, protože neprovedly výklad listiny označené jako „Rezervační poplatek – potvrzení“ podle vůle toho, kdo úkon činil, ale pouze podle jazykového vyjádření zachyceného v uvedené listině, čímž se dopustily přílišného formalismu, tolik odmítaného konstantní judikaturou Ústavního soudu, odkazujíc přitom na nález Ústavního soudu ČR I. ÚS 436/05. Dovolatel podává dovolání z důvodů uvedených v ustanovení §241a odst. 2 písm. a) i písm. b) o. s. ř., neboť řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Dovolatel se domnívá, že pokud by soud řádně provedl výklad předmětné listiny, při němž by zohlednil vůli stran, bylo by nepochybné, že úmyslem stran bylo uzavřít tzv. rezervační smlouvu, neboť předmětná listina obsahuje jasné ujednání o jakou částku jde (200.000,- Kč), co se rezervuje (v listině specifikovaná bytová jednotka), jak s částkou bude naloženo (nevratná, započítá se na kupní cenu, výjimky z nevratnosti záloh), závazek uzavřít smlouvu o smlouvě budoucí nebo smlouvu kupní ohledně v listině specifikované bytové jednotky do určité doby, jakož i závazek dále bytovou jednotku nenabízet jiným zájemcům. Žalobkyně, pokud podepisovala tuto listinu, nepochybně měla vůli koupit bytovou jednotku v ní uvedenou a po přečtení uvedené listiny jí zcela jistě bylo zřejmé, že nemá právo na vrácení zálohy. Smluvním stranám nelze vytýkat skutečnost, že se dopustily laické formulace smluvní pokuty a nikoliv jejího pregnantního vyjádření. Je otázkou, proč žalobkyně tvrdila absolutní neplatnost předmětné listiny, až když odmítla koupit příslušnou bytovou jednotku a nikoli již při podpisu této listiny.
Dovolatel se dále domnívá, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Tuto vadu spatřuje v tom, že mu nebylo umožněno seznámit se s vyjádřením žalobkyně k odvolání žalovaného, neboť mu toto vyjádření nebylo vůbec doručeno, ani nebylo předneseno při jednání před odvolacím soudem a žalovaný se o tom, že vůbec nějaké vyjádření k odvolání žalovaného žalobkyně učinila, dozvěděl až z doručeného rozsudku odvolacího soudu. Žalovaný má tedy za to, že byla porušena jedna ze zásad civilního procesu, a to zásada kontradiktornosti řízení, kdy účastník má právo vyjádřit se ke všem skutečnostem a ke všem důkazům, což tím, že se žalovaný o vyjádření žalobkyně dozvěděl až z doručeného rozsudku, bylo porušeno. Odvolací soud se rovněž nedostatečně vypořádal s námitkami žalovaného uplatněnými v odvolání, když je pouze konstatoval v odůvodnění rozsudku, ale již se nijak nevypořádal s tím, jak a proč k nim nepřihlédl, ale místo toho odkázal na odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně. Tím měl odvolací soud porušit §157 odst. 2 o. s. ř.
Dovolatel proto navrhl, aby dovolací soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k novému projednání.
Žalobkyně se k dovolání žalovaného vyjádřila tak, že se ztotožňuje s rozhodnutím odvolacího soudu a s námitkami obsaženými v dovolání nesouhlasí, neboť žalovaným uváděné skutečnosti zkreslují skutkový děj a tedy samotné posuzování celé věci. Žalobkyně se dále domnívá, že byla splněna i podmínka pro uplatnění výjimky z nevratnosti zaplaceného rezervačního poplatku. Zdůrazňuje, že žalovaný nebyl po celou dobu jednání schopen dostatečně zaručit převod předmětné bytové jednotky na žalobkyni. Žalovaný ve svém dovolání neuvedl žádný věcný důkaz, který by soud prvního či druhého stupně opomněl vzít v potaz při svém rozhodování, a proto žalobkyně pokládá dovolání za zcela absurdní. Žalobkyně předala jako důkaz vážného zájmu finanční obnos žalovanému nabízejícímu po internetu koupi bytové jednotky s převodem do osobního vlastnictví na základě písemného pověření spoluvlastníka této bytové jednotky za podmínek, které nebyly při předání peněz mezi účastníky závazně ujednány. K závaznému ujednání dohodli lhůtu do 30. 6. 2006. K uzavření smlouvy ve stanoveném termínu nedošlo, smluvní pokuta ani poplatek spojený s činností žalovaného nebyly ujednány a nárok na odměnu žalovaného ve výši cca 67.000,- Kč nevznikl. Pro žalovaného je pak zřejmě morální a mravné ponechat si 200.000,- Kč, tedy nepoměrně více než by mu náleželo, kdyby koupi bytové jednotky řádně zprostředkoval.
Nejvyšší soud zjistil, že žalovaný, zastoupený advokátem, podal dovolání
v zákonné lhůtě (§240 odst. 1, §241 odst. 1 o. s. ř.). Žalovaný dovozuje přípustnost dovolání z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a uplatněný dovolací důvod, jenž by dovolací soud přezkoumal v případě pozitivního závěru o přípustnosti dovolání, by bylo možné podřadit pouze pod §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.
Dovolání však přípustné není.
Přípustnost dovolání je podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. dána, jestliže nemůže nastoupit přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. a), b) o. s. ř. (změna rozhodnutí soudu prvního stupně odvolacím soudem, vázanost soudu prvního stupně, který ve věci samé rozhodl jinak než v dřívějším rozsudku či usnesení, předchozím odlišným právním názorem odvolacího soudu) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí ve věci samé má po právní stránce zásadní význam.
Podle §237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně nebo řeší-li právní otázku v rozporu
s hmotným právem.
Právní otázka se dá pokládat za nevyřešenou a současně splňující atribut možného zásadního právního významu (tj. mající judikatorní přesah) za předpokladu, že nejde o nastolení běžně řešené právní otázky, spojené s posouzením jedinečného skutkového základu (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 2. 2001, sp. zn. 22 Cdo 1731/99, Soubor civilních rozhodnutí NS sv. 2/2001, C 203). Právní otázka postrádá judikatorní přesah, jestliže je příslušná zákonná úprava naprosto jednoznačná a nečiní v soudní praxi žádné aplikační ani výkladové obtíže (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dnů 29. 1. a 30. 1. 2001, sp. zn. 22 Cdo 1603/99 a 22 Cdo 604/2000, Soubor civilních rozhodnutí NS sv. 2/2001, C 103 a 111), nebo jde o otázku, jež se nehodí pro svůj jedinečný skutkový základ ke zobecnění, a proto nemůže mít význam pro řešení jiných obdobných sporů.
Předpokládá se tedy, že dovolací soud bude při posouzení přípustnosti dovolání reagovat na právní otázku, kterou dovolatel konkrétně označí (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, Soubor civilních rozhodnutí NS, C 3080, sešit 1/2005, usnesení téhož soudu ze dne 28. 1. 2009, sp. zn. 28 Cdo 2737/2008, implicite též nález Ústavního soudu ze dne 20. 2. 2003, sp. zn. IV. ÚS 414/01, Sbírka nálezů a usnesení sv. 29, č. 23). Jestliže taková právní otázka není v dovolání výslovně vymezena, pak nelze žádat po dovolacím soudu, aby se stal dovolací přezkum bezbřehou revizí případu, jež by se ocitla v rozporu s přezkumnými limity danými v §242 o. s. ř. a v důsledcích i s vůdčí procesní zásadou rovnosti účastníků.
Podle judikatury Ústavního soudu je zásadní právní význam meritorního rozhodnutí odvolacího soudu dán tím, že se toto rozhodnutí resp. jím řešená právní otázka odchyluje od ustálené judikatury nebo přináší judikaturu novou, a to s možným dopadem na rozhodování soudů v obdobných případech (usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 8. 1995, sp. zn. III. ÚS 181/95, Sbírka nálezů a usnesení sv. 4, č. 19).
Na závěr, zda má napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé zásadní právní význam, lze usuzovat především z tvrzení, uplatněných v rámci dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., tj. nesprávného právního posouzení věci. K námitkám, resp. okolnostem tvrzeným podle ostatních dovolacích důvodů (§241a odst. 2 písm. a/ a odst. 3 o. s. ř.), tj. vady řízení (v tomto případě námitka dovolatele, že mu nebylo umožněno seznámit se s vyjádřením žalobkyně k odvolání žalovaného, neboť mu toto vyjádření nebylo vůbec doručeno, ani nebylo předneseno při jednání před odvolacím soudem a žalovaný se o tom, že vyjádření k odvolání žalovaného žalobkyně učinila, dozvěděl až z doručeného rozsudku odvolacího soudu, a že se odvolací soud nedostatečně vypořádal s námitkami žalovaného uplatněnými v odvolání) a skutkové námitky, v zásadě nemůže být při posouzení přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přihlédnuto (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004). Nadto dovolací soud uvádí, že zmíněné vady řízení podle §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. ani neshledal, neboť odvolací soud nemá povinnost doručovat vyjádření žalobkyně k odvolání žalovaného žalovanému. Z Protokolu o jednání ze dne 25. 11. 2008 pak vyplývá, že podstatný obsah vyjádření žalobkyně byl přednesen při jednání, a žalovaný měl tak možnost se k dokazování i ke skutkové a právní stránce vyjádřit až do skončení jednání před odvolacím soudem. Obdobně se nelze ztotožnit s názorem dovolatele, že by se odvolací soud nedostatečně vypořádal s jeho námitkami, když tyto dovolatel ani blíže nespecifikuje.
Dovolání žalovaného navíc postrádá obsahové vymezení otázky zásadního právního významu, jak vyplývá z výše citované judikatury, a pouze brojí proti závěru soudů obou stupňů o neplatnosti právního úkonu, při jehož výkladu byla opomenuta vůle stran, což však navíc není možné označit za přiléhavou námitku, jak bude uvedeno níže. Dovolací přezkum podle příslušných ustanovení pro posouzení přípustnosti
a důvodnosti dovolání, relevantních pro tuto věc (§237 odst. 1 písm. c/, odst. 3, §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.), je přitom zaměřen nikoli na úplnou hmotněprávní či procesní revizi rozhodnutí nižší instance, ale na event. vyřešení či přehodnocení konkrétní právní otázky (jasně vymezené a zdůvodněné v dovolání, včetně odkazu na stávající judikaturu) s přínosem pro oblast sjednocování judikatury.
Nejvyšší soud neshledal ani rozpor s hmotným právem, který dovolatel spatřuje zejména v otázce interpretace právních úkonů dle §35 odst. 2 obč. zák., neboť soudy podle něj neprovedly výklad listiny označené jako „Rezervační poplatek – potvrzení“ podle vůle toho, kdo úkon činil, ale pouze podle jazykového vyjádření zachyceného v uvedené listině, čímž se dopustili přílišného formalismu odmítaného konstantní judikaturou Ústavního soudu. Soud prvního stupně shledal listinu označenou jako „Rezervační poplatek – potvrzení“ ze dne 14. 2. 2005 s odkazem na §37 odst. 1 obč. zák. absolutně neplatným právním úkonem z důvodu jeho nesrozumitelnosti, neboť z jeho obsahu nebylo možno s jistotou dovodit, co bylo v konkrétním případě účelem
i co jím mělo být vyjádřeno, a dále jej shledal neurčitým z hlediska vymezení případných práv a povinností účastníků řízení. Soud prvního stupně konstatoval, že jde o neurčitost, kterou nemohl odstranit a překlenout ani za použití výkladových pravidel, což znamená, že vůli stran neopomenul, avšak dospěl k závěru, že výkladová pravidla v tomto případě důvod neplatnosti právního úkonu zažehnat nemohou. Těmto závěrům pak odvolací soud přitakal. Pokud pak dovolatel argumentuje, že listina měla být interpretována podle vůle stran a ne pouze dle jazykového vyjádření, pak takový postup by byl možný jen za situace, kdy by o vůli stran u nesrozumitelného a neurčitého právního úkonu nebylo sporu, což ovšem není tento případ, a dovolatel předkládá toliko výklad vůle své. Odvolací soud tedy v tomto ohledu nikterak nepochybil a věc právně posoudil správně. Soud prvního stupně navíc konstatoval neplatnost této listiny i pro případ, že by účastníci řízení měli v úmyslu uzavřít tzv. rezervační smlouvu, v níž by se žalobkyně jako budoucí kupující (zájemce) zavázala vůči žalovanému jako zprostředkovateli prodeje uzavřít do určité doby kupní smlouvu s vlastníkem nemovitosti. Dle soudu prvního stupně by se jednalo o závazek neplatný, neboť nelze uzavřít platně smlouvu o smlouvě budoucí ve prospěch třetí osoby. V této souvislosti poukázal na §50a a §51 obč. zák. v souvislosti s §39 obč. zák., když současně odkázal na rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 31. května 2004, sp. zn. 33 Odo 330/2002. Tento důvod však odvolací soud jako nadbytečný pominul, a tudíž se jím nemohl zabývat ani soud dovolací.
Nejvyšší soud proto dovolání žalovaného odmítl podle §243b odst. 5, věty první, a §218 písm. c) o. s. ř.
Žalobkyni vzniklo podle §243b odst. 5, věty první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. právo na náhradu nákladů dovolacího řízení, žádné však nevynaložila.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 20. ledna 2010
JUDr. Jan Eliáš, Ph.D., v. r.
předseda senátu