ECLI:CZ:NS:2010:28.CDO.153.2010.1
sp. zn. 28 Cdo 153/2010
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a Mgr. Petra Krause ve věci žalobce: Č. p., s. p. , proti žalovanému: Ing. P. B ., zastoupený advokátkou, o zaplacení 2,000.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 4 C 215/94, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 11. 3. 2009, č. j. 28 Co 550/2008-220, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Shora označeným rozsudkem Městský soud v Praze potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 8.2.2007, č. j. 4 C 215/94-177, jímž bylo žalovanému uloženo do tří dnů od právní moci rozsudku zaplatit žalobci 2,000.000,- Kč s 15% úrokem z prodlení od 1. 9. 1992 do zaplacení (výrok I), a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II). Ve shodě se soudem prvního stupně vzal za prokázané, že žalobce dne 7. 2. 1992 chybným příkazem (omylem) připsal na účet žalovaného částku 2,001.500,- Kč, namísto správných 1.500,- Kč. Na po té následující žalobcovy výzvy k vrácení plnění reagoval žalovaný dopisy z 9. 9. 1992 a 9. 12. 1992, v nichž svůj dluh k vrácení částky 2,000.000,- Kč uznal a přislíbil částku v této výši žalobci zaplatit. Svůj závazek ovšem nesplnil.
Právní vztah mezi účastníky vzniklý posoudil i odvolací soud jako vztah z bezdůvodného obohacení, plnění bez právního důvodu podle §451 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „obč. zák.“), které je žalovaný povinen žalobci vydat (§458 odst. 1 obč. zák.). Neshledal důvodnou námitku promlčení, kterou v průběhu řízení vznesl žalovaný; vycházel přitom ze zjištění, že právo uplatnil žalobce u soudu již 23. 4. 1993 a pokud žaloba obsahovala nesprávné označení účastníků, jednalo se o její vadu, kterou žalobce v průběhu řízení odstranil, v případě označení žalovaného nejpozději 4. 6. 1993 a u označení žalobce dne 18. 2. 2003. Jelikož dluh byl dlužníkem písemně uznán co do důvodu i výše, je promlčecí doba podle §110 odst. 1 desetiletá a ke dni podání žaloby, resp. odstranění jejích vad, neuplynula. Dodal, že i v případě promlčení práva by námitku promlčení uplatněnou dlužníkem bylo v tomto případě možné pokládat za výkon práva, který odporuje dobrým mravům (§3 odst. 1 obč. zák.).
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání. Jeho přípustnost dovozoval z ust. §237 odst. 1 písm. b) a c) občanského soudního řádu, z důvodu „množství rozdílných názoru soudů v této právní věci“ a pro „skutečně zásadní význam“ rozhodnutí. Namítal, že řízení je postiženo vadou, jež mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci a rozhodnutí (současně) spočívá na nesprávném právním posouzení věci (dovolací důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a b) občanského soudního řádu). Tvrdil, že žaloba, tak jak došla soudu, obsahovala označení osob, jež nebyly subjekty práva – na místě žalobce „O. V. P.“, žalobcův odštěpný závod, a na místě žalovaného „B. – h., o. a s. s.“. V takovém případě není dán důvod k odstraňování vad žaloby podle §43 občanského soudního řádu, ale řízení je třeba zastavit pro nedostatek neodstranitelné podmínky řízení. K žalobcem později učiněným úkonům, jimiž označení účastníku postupně upřesňoval, neměl soud přihlížet a pokud postupoval jinak, porušil tím zásadu rovnosti účastníků řízení. Nesprávně odvolací soud posoudil i obsah dopisů z 9. 9. 1992, resp. 9. 12. 1992, které – podle názoru žalovaného – nejsou uznáním dluhu ve smyslu §558 obč. zák. a nezakládají běh nové (desetileté) promlčecí doby. Pochybil i při aplikaci ustanovení §3 odst. 1 obč. zák., domníval-li se, že zastavení řízení, popřípadě zamítnutí žaloby z důvodu promlčení práva, by odporovalo dobrým mravům. O věci tak rozhodl v rozporu s právními předpisy a ustálenou judikaturou; v tom podle názoru žalovaného spočívá zásadní význam napadeného rozhodnutí. Navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudky soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalobce označil rozsudek odvolacího soudu za správný a se závěry v něm uvedenými se ztotožnil.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 30. 6. 2009, neboť dovoláním je napaden rozsudek odvolacího soudu, který byl vydán před 1. 7. 2009 (srov. čl. II, bod 12 zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., ve znění pozdějších předpisů a další související zákony). Po zjištění, že dovolání proti pravomocného rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení), zastoupenou advokátkou (§241 odst. 1 o. s. ř.) a v lhůtě stanovené §240 odst. 1 o. s. ř.), se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o. s. ř.).
Podmínky přípustnosti dovolání proti rozsudku odvolacího soudu jsou obsaženy v ustanovení §237 o. s. ř.
Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé (§237 odst. 1 písm. a/ o. s. ř.), nebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým tento soud rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil (§237 odst. 1 písm. b/ o. s. ř.), anebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam (§237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř.); to neplatí ve věcech, v nichž dovoláním dotčeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 20.000,- Kč a v obchodních věcech 50.000,- Kč, přičemž se nepřihlíží k příslušenství pohledávky (§237 odst. 2 písm. a) o. s. ř.), a ve věcech upravených zákonem o rodině, ledaže jde o rozsudek o omezení nebo zbavení rodičovské zodpovědnosti nebo pozastavení jejího výkonu, o určení (popření) rodičovství nebo o nezrušitelné osvojení (§237 odst. 2 písm. b) o. s. ř.).
Žalovaný napadá dovoláním rozsudek odvolacího soudu ve výroku, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé; podle §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. dovolání tudíž přípustné není. Přípustnost dovolání nemůže být založena ani ustanovením §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř., již proto, že i dříve vydaným rozhodnutím soudu prvního stupně ve věci samé - rozsudkem ze dne 10. 1. 1995, č. j. 4 C 215/94–16, který byl zrušen usnesením odvolacího soudu ze dne 16. 1. 2003, č. j. 14 Co 15/2003-79 - bylo žalobě vyhověno. Ostatní v průběhu řízení vydaná rozhodnutí soudu prvního stupně - mezi nimi i usnesení ze dne 9. 4. 2003, č. j. 16 C 104/2003-99, jímž bylo řízení zastaveno, zrušené usnesením odvolacího soudu ze dne 13. 8. 2003, č. j. 54 Co 371/2003-110 - povahu rozhodnutí ve věci samé nemají.
Dovolání žalovaného proti rozsudku odvolacího soudu tedy může být přípustné jen při splnění předpokladů uvedených v ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., tedy při splnění podmínky, že napadené rozhodnutí má ve věci samé zásadní právní význam. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní právní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li otázku v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 o. s. ř.).
Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu zásadně vázán uplatněnými dovolacími důvody (srov. §242 odst. 3 o. s. ř.); vyplývá z toho mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř. ve věci samé po právní stránce zásadní právní význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.
Dovoláním není zpochybňována správnost závěrů odvolacího soudu o vzniku závazkového právního vztahu mezi účastníky, který je posouzen jako vztah z bezdůvodného obohacení, plnění bez právního důvodu (§451 odst. 2 obč. zák.), které získal na úkor žalobce žalovaný plněním ve výši 2,000.000,- Kč a které je podle závěru odvolacího soudu povinen žalobci vydat (§458 odst. 1 obč. zák.). Dovoláním nenapadá žalovaný ani závěry odvolacího soudu o věcné legitimaci účastníků, jež vyplývá z jejich postavení podle hmotného práva.
Předmětem dovolacího přezkumu, jde-li o posouzení věci samé, učinil žalovaný toliko otázku promlčení práva, v návaznosti na posouzení povahy jeho písemných úkonů, které odvolací soud kvalifikoval jako uznání dluhu podle §558 obč. zák. K němu došlo dopisy z 9. 9. 1992 a 9. 12. 1992, jejichž obsahem (podle zjištění soudu prvního stupně i soudu odvolacího) je příslib žalovaného dluh žalobci zaplatit, s uvedením jeho důvodu (žalovaný připouští, že jde o částku omylem připsanou na jeho účet), tak i jeho výše (2,000.000,- Kč). K námitkám žalovaného, které vztahuje pouze k náležitostem těchto úkonů (jejich obsahu), aniž by své námitky blíže konkretizoval, dovolací soud odkazuje na ustálenou judikaturu, jež dovodila, že důvod dluhu nemusí být v listině obsahující jeho uznání vždy uveden výslovně, je-li jednoznačně odvoditelný (srov. rozsudek Nejvyššího soudu 12. 2. 2002, sp. zn. 33 Odo 507/2001, uveřejněný v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu pod C 1065, svazek 15, ročník 2002). Pro hodnocení platnosti úkonu žalovaného a jeho posouzení jako uznání dluhu podle §558 obč. zák. není podstatné, že jeho součástí je i vysvětlení důvodů, které žalovanému v okamžitém splnění dluhu brání. Důsledkem uznání dluhu byla jednak založena vyvratitelná právní domněnka o existenci dluhu v době jeho uznání (srov. ust. §558 obč. zák.) a dále i přetržení stávající a započetí běhu nové, desetileté promlčecí doby (§110 odst. 1, věta druhá, obč. zák.). Právní posouzení těchto otázek odvolacím soudem je tudíž správné.
K námitkám žalovaného o existenci vad řízení, které podle jeho názoru měly soud vést k zastavení řízení, je třeba uvést tolik, že konkrétní vady řízení (uplatnitelné prostřednictvím dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř.), zpravidla judikatorní přesah nemají a na závěr, zda má napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé zásadní význam po právní stránce, lze usuzovat zejména z okolností uplatněných dovolacím důvodem podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., tedy že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 7, ročník 2004, pod pořadových číslem 132). K vadám řízení uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a 229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, smí dovolací soud zásadně přihlédnout jen v případě přípustného dovolání (srov. §242 odst. 3 o. s. ř.).
Přesto dovolací soud považuje za vhodné k těmto námitkám dovolatele uvést, že pochybení nenalezl ani v postupu odvolacího soudu v řízení. Z nepřesného označení účastníka řízení nelze dospět k závěru, že v žalobě byl jako účastník označen neexistující subjekt, nemající způsobilost být účastníkem řízení. Jedná se o vadu žaloby, kterou je třeba odstranit postupem podle §43 o. s. ř. a tak se stalo i v posuzovaném případě. Původně nesprávný názor soudu prvního stupně, jež jej vedl k zastavení řízení, byl rozhodnutím odvolacího soudu korigován. Odvolací soud přitom správně poukázal i na stanovisko Nejvyššího soudu z 3. 9. 1997, sp. zn. Cpjn 30/97, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 41, ročník 1997, podle něhož „pro nedostatek podmínky řízení záležející v nedostatku způsobilosti být účastníkem řízení lze řízení zastavit tehdy, je-li nepochybné, že jako účastník řízení byl označen jen odštěpný závod“. A že má být žalobcem jedině odštěpný závod, nikoliv Č. p., s. p., jako osoba právnická, z nepřesného a neúplného označení žalobce v žalobě, před odstraněním této vady, neplynulo. Vadou žaloby, v dalším řízení odstraněnou, bylo i neurčité označení žalovaného, který byl popsán toliko užívaným firemním dodatkem (B.– h., o.a s.s.) a v jehož případě nebylo zřejmé ani to, zda jedná se o osobu právnickou či fyzickou (srov. nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 41/95, jež se týká poučovací povinnosti soudu ve vztahu ke správnému označení účastníka řízení z hlediska podmínek řízení, a na nálezy téhož soudu sp. zn. II. ÚS 79/94, sp. zn. II. ÚS 108/93 a sp. zn. II. ÚS 79/94, v nichž je řešena otázka upřesnění označení účastníka řízení jako nedostatek žaloby, který je odstranitelný). Postup soudu, který je v souladu s procesními předpisy, jež mu ukládají i povinnost činit úkony k odstranění případných vad žaloby, nemůže být hodnocen jako porušení principu rovnosti účastníků v řízení podle čl. 96 odst. 2 Ústavy České republiky.
Nepřípadná je i argumentace dovolatele ustanovením §3 odst. 1 obč. zák., na němž odvolací soud své rozhodnutí o věci samé nezaložil a zmínil je toliko ve vztahu k dovolatelem vznesené námitce promlčení, ovšem pouze jako argument podpůrný, jestliže současně dospěl k závěru, že žalobcem uplatněné právo na vydání bezdůvodného obohacení promlčeno není.
Právní názor odvolacího soudu, který je určující pro rozhodnutí o věci samé, je tedy v souladu s hmotným právem i ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu. Napadený rozsudek není proto rozhodnutím po právní stránce zásadně významným (§237 odst. 3 o. s. ř.) a dovolání proti němu přípustné není (§237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř.).
Proto Nejvyšší soud dovolání odmítl (§243b odst. 5, věta první, §218 písm. c) o. s. ř.).
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř., za situace, kdy žalobci, který by jinak měl na náhradu nákladů dovolacího řízení právo, v tomto řízení náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 16. února 2010
JUDr. Jan Eliáš, Ph.D., v. r.
předseda senátu