ECLI:CZ:NS:2010:28.CDO.1568.2010.1
sp. zn. 28 Cdo 1568/2010
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a soudců Mgr. Petra Krause a JUDr. Josefa Rakovského v právní věci žalobkyně M. H. , zastoupené JUDr. Janem Luhanem, advokátem se sídlem v Lysé nad Labem, Masarykova 1250, proti žalované UNICA TECHNOLOGIES akciová společnost, IČ: 41695381, se sídlem v Praze 4, Novodvorská 82/803, zastoupené Prof. JUDr. Miroslavem Bělinou, advokátem se sídlem v Praze 1, Dlouhá 13, o zaplacení částky 12.110.820,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Nymburce pod sp. zn. 7 C 1377/92, o dovolání žalobkyně a žalované proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 5. února 2009, č. j. 28 Co 446/2008-1285, takto:
I. Dovolání žalované se odmítá .
II. Dovolání žalobkyně v části, v níž byl napaden výrok I. rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 5. 2. 2009, č. j. 28 Co 446/2008-1285, jímž bylo rozhodnuto o náhradě škody ve výši 834,- Kč s přísl., a v části, v níž byl napaden výrok II. tohoto rozsudku, jímž byl v částce 7.826.656,20 Kč s přísl. potvrzen zamítavý výrok rozsudku soudu prvního stupně, se odmítá .
III. Dovolání žalobkyně v části, v níž byl napaden výrok II. rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 5. 2. 2009, č. j. 28 Co 446/2008-1285, jímž byl v částce 3.128.595,80 Kč s přísl. potvrzen zamítavý výrok rozsudku soudu prvního stupně, se zamítá .
IV. Rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 5. 2. 2009, č. j. 28 Co 446/2008-1285, se ve výroku I. vyjma částky 834,- Kč s přísl., ohledně níž bylo dovolání odmítnuto, a v nákladových výrocích III. – VI. zrušuje a věc se v tomto rozsahu vrací odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Žalobkyně se v řízení domáhala vydání bezdůvodného obohacení vzniklého na straně žalované užíváním pozemků v katastrálním území L. nad L. vedené pod p. č. 579/1, p. č. 3726 a p. č. 579/7, které jsou ve vlastnictví žalobkyně a k jejichž užívání žalovaná není oprávněna. Původní žalobou ze dne 24. 11. 1992 se domáhala vydání bezdůvodného obohacení za období od 12. 8. 1992 do 30. 9. 1992, dalšími podáními žalobu rozšířila i na období od 1. 10. 1992 do 30. 9. 1993, od 1. 10. 1995 do 2. 4. 1998 a od 1. 4. 2002 do 30. 4. 2003. Věc byla dále spojena s věcí vedenou u téhož soudu pod sp. zn. 4 C 1111/95, v níž žalobkyně požadovala bezdůvodné obohacení ze stejného důvodu za období od 1. 10. 1993 do 31. 12. 1994 a od 1. 1. až 30. 9. 1995, a s věcí vedenou pod sp. zn. 6 C 522/99, v níž šlo o období od 3. 4. 1998 do 31. 3. 2002.
V návaznosti na usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 11. 3. 1997, č. j. 28 Co 107/96-104, jímž byl zrušen v pořadí první rozsudek Okresního soudu v Nymburce ze dne 5. 5. 1995, č. j. 7 C 1377/92-34, kterým byla žalované uložena povinnost zaplatit žalobkyni částku 582.923,- Kč (výrok I.) a rozhodnuto o náhradě nákladů řízení (výroky II. a III.), a věc byla vrácena za účelem doplnění dokazování, Okresní soud v Nymburce rozsudkem ze dne 22. 4. 2005, č. j. 7 C 1377/92-850, uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni částku 4.117.040,55 Kč s příslušenstvím (výrok I.), zároveň zamítl žalobu v části, v níž se žalobkyně po žalované domáhala zaplacení částky 7.738.629,45 Kč s příslušenstvím (výrok II.), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky III., IV. a V.). Doplňujícím rozsudkem ze dne 12. 10. 2005, č. j. 7 C 1377/92-925, pak tentýž soud uložil žalované zaplatit žalobkyni částku 167.123,25 Kč (výrok VI.), zamítl žalobu v části, v níž se žalobkyně domáhala zaplacení částky 88.026.75 Kč (výrok VII.), a rozhodl o nákladech řízení (výrok VIII.). Poté, co byly oba posledně uvedené rozsudky zrušeny usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 28. 3. 2006, č. j. 28 Co 126,127/2006-945, uložil Okresní soud v Nymburce rozsudkem ze dne 29. 2. 2008, č. j. 7 C 1377/92-1218, žalované zaplatit žalobkyni částku 1.155.568,- Kč s příslušenstvím blíže specifikovaným v rozsudku (výrok I.), ve zbytku žalované částky (10.955.252,- Kč) a příslušenství žalobu zamítl (výrok II.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky III., IV. a V.). Okresní soud, vázán právním názorem soudu odvolacího, se věnoval určení kategorií jednotlivých pozemků a v návaznosti na tato zjištění zadal provedení revizního znaleckého posudku za účelem stanovení obecné ceny nájemného v žalovaném období pro posouzení výše bezdůvodného obohacení vzniklého užíváním těchto pozemků. Z pokynu odvolacího soudu se soud prvního stupně zabýval rovněž rozsahem a způsobem užívání pozemků žalovanou a okolností, zda v případě, že žalovaná pozemky přímo neužívá, nevzniká žalobkyni škoda, znemožňuje-li žalovaná užívání těchto pozemků žalobkyní, a konstatoval, že zatímco pozemky p. č. 579/1 a p. č. 3726 žalovaná užívá přímo, v případě pozemku p. č. 579/7 brání jeho užívání žalobkyní tím, že kolem něj vystavěla oplocení, čímž žalobkyni vzniká škoda ve výši odpovídající částce neregulovaného nájemného (tedy obecné ceny nájemného). Z usnesení odvolacího soudu vyšel Okresní soud v Nymburce i při posouzení otázky, zda je v projednávaném sporu žalovaná pasivně legitimována, přičemž odkázal na výše uvedené zrušující usnesení krajského soudu, v němž k odvolací námitce zpochybňující pasivní věcnou legitimaci žalované bylo uvedeno, že žalovaná se stala právní nástupkyní původního žalovaného – Výzkumného ústavu mechanizace stavebnictví Praha s. p. (dále též jen „původní žalovaný“). Majetek tohoto státního podniku byl v roce 1993 převeden na Fond národního majetku a ten ho prodal kupní smlouvou ze dne 1. 10. 1993 žalované. Žalovaná se tak stala právním nástupcem i ohledně všech práv, závazků a pohledávek vážících se k převáděnému majetku, a tedy i právním nástupcem ve sporu o vydání bezdůvodného obohacení za užívání pozemků, které tvoří areál žalované, jež po většinu řízení nepopírala, že pozemky užívá a že se cítí i v této věci být právním nástupcem státního podniku. Za těchto okolností by bylo zamítnutí žaloby pro nedostatek pasivní věcné legitimace nemravné. S přihlédnutím k výše uvedeným skutečnostem tedy soud prvního stupně dospěl k závěru, že žalovaná se užíváním dvou pozemků na úkor žalobkyně bezdůvodně obohatila, výše tohoto obohacení odpovídá obvyklému nájemnému stanovenému podle znaleckého posudku, za pozemek, jenž žalovaná přímo neužívá, ale znemožňuje jeho užívání žalobkyni, náleží žalobkyni náhrada škody. Soud by rovněž žalobkyni přiznal nárok na úroky z prodlení ode dne následujícího poté, co byly jednotlivé návrhy a změny žaloby doručeny žalované, přihlédl však k tomu, že žalobkyně vznesla svůj požadavek na jejich vyplacení až od 1. 11. 1994 podáním ze dne 11. 3. 1997, a přiznal je tedy od tohoto data. Námitku promlčení vznesenou žalovanou soud neshledal důvodnou, neboť výše uvedená data vylučují uplynutí tříleté promlčecí doby.
K odvolání žalobkyně i žalované přezkoumal posledně uvedený rozsudek Okresního soudu v Nymburce Krajský soud v Praze a rozsudkem ze dne 5. 2. 2009, č. j. 28 Co 446/2008-1285, jej změnil ve výroku I. tak, že žalobu zamítl o dalších 68.746,- Kč s příslušenstvím (výrok I.), jinak jej ve výrocích I. a II. potvrdil (výrok II.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky III., IV., V. a VI.). Odvolací soud shledal správnými zjištění soudu prvního stupně, že žalovaná užívá výše specifikované pozemky žalobkyně od 1. 10. 1993, kdy se na základě smlouvy uzavřené s Fondem národního majetku stala vlastnicí pozemků sousedních a začala užívat i pozemky žalobkyně. Odvolací soud se znovu zabýval i námitkou nedostatku pasivní věcné legitimace žalované a uvedl, že nabyla-li žalovaná pozemky kupní smlouvu od Fondu národního majetku, jenž majetek původního žalovaného získal na základě rozhodnutí ministra průmyslu v rámci velké privatizace, není jeho právní nástupkyní. Byla-li však původní žaloba ze dne 1. 10. 1992 rozšířena podáním žalobkyně ze dne 29. 9. 1994 a v tomto návrhu (obohacení za dobu od 1. 10. 1992 do 31. 10. 1992) byla již jako žalovaná označena UNICA TECHNOLOGIES akciová společnost, je nepochybné, že žalobkyně uplatnila svůj návrh vůči současné žalované od 1. 10. 1992 do budoucna a „upřesnila“ označení žalované i pro období od 1. 10. 1992. Námitka žalované, že není právním nástupcem Výzkumného ústavu mechanizace Praha, s. p., byla tedy uplatněna důvodně, žalobkyně má vůči ní nárok pouze na vydání obohacení za užívání dvou pozemků po 1. 10. 1993 a na náhradu škody vzniklé znemožněním užívání pozemku p. č. 579/7 po tomto datu. Odvolací soud tak snížil částku přisouzenou soudem prvního stupně s ohledem na období od 12. 8. 1992 do 30. 9. 1993. Za správný odvolací soud označil závěr soudu prvního stupně o rozsahu pozemků užívaných přímo žalovanou i o tom, že její areál brání žalobkyni užívat pozemek p. č. 579/7. K námitce zpochybňující odbornost znaleckého ústavu, jemuž bylo zadáno provedení znaleckého posudku za účelem zjištění obecné ceny nájmu, soud uvedl, že se jedná o řádný znalecký ústav zapsaný v seznamu Ministerstva spravedlnosti a stanovení výše obvyklého nájemného spadá do rozsahu jeho znaleckého oprávnění. Zadal-li soud prvního stupně znaleckému ústavu stanovení obecné ceny nájmu (tedy ceny v místě a čase obvyklé podle nabídky a poptávky), je i tento jeho postup třeba považovat za správný, neboť pro stanovení výše bezdůvodného obohacení je rozhodující, za kolik by bylo možné v daném místě a čase pozemky pronajmout, a nelze tak přisvědčit žalobkyni, že mělo být přihlédnuto k obecným cenám na území celé ČR. Závěry znaleckého posudku přitom odvolací soud považoval za přesvědčivé a dávající náležitý podklad pro stanovení výše bezdůvodného obohacení i náhrady škody. Odvolací soud se odmítl zabývat námitkou, že žalobkyně neměla být osvobozena od soudních poplatků, jelikož nejde o otázku týkající se přezkoumávaného vztahu účastníků, a ztotožnil se s posouzením otázky úroků z prodlení a jejich případného promlčení obsaženým v rozhodnutí soudu prvního stupně. Za opodstatněné rovněž nepovažoval tvrzení žalované, že rozhodoval místně nepříslušný soud, čímž byla odňata zákonnému soudci, jelikož nejde pochybení, které by mohlo ovlivnit správnost rozhodnutí o věci samé, navíc žalovaná měla vznést námitku místní nepříslušnosti při jejím prvním úkonu, neboť soud tuto námitku zkoumá jen s omezením vyplývajícím z §105 odst. 1 o. s. ř. Odvolací soud jinak shledal skutková zjištění soudu prvního stupně přiléhavá i dostatečná a právní posouzení správné, a proto vyjma části výroku I., jíž byl žalobkyni přiznán nárok na náhradu škody a vydání bezdůvodného obohacení za dobu od 12. 8. 1992 do 30. 9. 1993, rozhodnutí Okresního soudu v Nymburce potvrdil.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, jehož přípustnost dovozuje v souladu s §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. z měnícího charakteru napadeného rozhodnutí. Žalovaná připomíná, že žaloba směřovala proti Výzkumnému ústavu mechanizace stavebnictví Praha, s. p., a k záměně účastníků došlo v období po 29. 9. 1994, kdy žalobkyně poprvé označila za žalovanou „UNICA TECHNOLOGIES akciová společnost“. Žalobkyně měla v souladu s ustanovením §92 odst. 2 o. s. ř. podat soudu návrh na vystoupení původního žalovaného a na vstoupení současné žalované do řízení, což ovšem neučinila, a soud o něm tudíž nemohl rozhodnout, přičemž k záměně nebyl dán ani souhlas původního žalovaného, který vyžadoval §92 odst. 2 o. s. ř. v tehdy účinném znění. Okresní soud v Nymburce začal tedy bez jakéhokoliv procesního úkonu označovat jiný subjekt na straně žalované, než proti kterému bylo zahájeno řízení. Tímto postupem byla žalované odňata možnost bránit se efektivně žalobě tím, že v řízení nebylo vydáno usnesení o procesním nástupnictví, proti kterému by měla žalovaná právo se odvolat, zároveň nebylo žádným způsobem ukončeno řízení proti původnímu žalovanému, který je tudíž až do současné doby jediným účastníkem řízení na straně žalované. Žalovaná dále uvádí, že Okresní soud v Nymburce a Krajský soud v Praze nebyly místně příslušné ve sporu rozhodovat, jelikož místně příslušným soudem pro rozhodování v první instanci byl Obvodní soud pro Prahu 4. Námitku nedostatku místní příslušnosti Okresního soudu v Nymburce přitom žalovaná nemohla vznést při prvním úkonu, který jí náležel, protože se vůbec nestala účastníkem řízení. Byla tedy porušena ústavní zásada, že nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci. Argumentaci odvolacího soudu, že nejde o pochybení, které by mohlo mít vliv na správnost rozhodnutí v této věci, je pak podle žalované třeba odmítnout, neboť odlišnost rozhodnutí v této věci vydaných v průběhu sedmnáct let trvajícího řízení očividně vyvrací závěr, že by v této věci postupoval stejně i zákonný soudce. Rozsudek je podle žalované vadný i v otázce soudních poplatků, jelikož na straně žalobkyně nebyly dány okolnosti odůvodňující její osvobození od povinnosti poplatky hradit a soudy jejím osvobozením umožnily podávání šikanózních a neuvážených návrhů. Další vady rozsudků soudů obou stupňů se týkají posouzení otázky rozsahu, v němž žalovaná předmětné pozemky užívala, i promlčení některých nároků v případě úroků z prodlení. V dalším žalovaná odkázala na své odvolání, v němž jsou výše uvedené námitky podrobněji rozvedeny a nad jejich rámec zpochybněna správnost výpočtu obsaženého ve znaleckém posudku a vytknuto nedostatečné označení jednoho z předmětných pozemků. Žalovaná z těchto důvodů navrhla, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a vrátil věc Okresnímu soudu v Nymburce k dalšímu řízení.
Žalobkyně ve svém vyjádření k dovolání uvedla, že žalovaná, která nabyla sousední pozemky v rámci privatizace podle zákona č. 92/1991 Sb., je právní nástupkyní původního žalovaného. Odmítla pochybnosti žalované o místní příslušnosti soudu a zdůraznila, že její osvobození od soudních poplatků se žalované vůbec netýká. Závěrem připomněla svůj nesouhlas s výší přiznané částky.
V řízení o dovolání bylo postupováno podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném k datu rozhodnutí odvolacího soudu, které je podle čl. II. bodu 12 zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, rozhodující pro dovolací přezkum.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a řádně zastoupenou podle §241 odst. 1 o. s. ř., se zabýval přípustností dovolání.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.
Žalovaná napadla svým dovoláním celý rozsudek odvolacího soudu. S ohledem na to, že měnící výrok I. rozsudku odvolacího soudu, stejně jako část jeho výroku II., jíž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku II., jsou výroky ve prospěch žalované, je třeba dovolání žalované vůči nim považovat za subjektivně nepřípustné, jelikož k podání dovolání je oprávněn pouze ten účastník, v jehož poměrech nastala rozhodnutím odvolacího soudu újma, která je odstranitelná tím, že dovolací soud toto rozhodnutí zruší (k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 1997, sp. zn. 2 Cdon 1363/96, publikované v časopise Soudní judikatura, číslo 28/1998). Za subjektivně přípustnou lze tedy považovat jen tu část dovolání, jež směřuje proti části odvolacího rozsudku, z níž žalované vyplývá povinnost zaplatit žalobkyni částku 1.086.822,- Kč s přísl. (tj. pouze proti výroku II. rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen výrok I. rozsudku soudu prvního stupně v části, v níž nebyl změněn výrokem I. rozsudku odvolacího soudu). Vzhledem k tomu, že v této části byl nárok žalobkyně shledán důvodným již v předcházejícím rozhodnutí soudu prvního stupně, vydaném aniž by byl tento soud vázám právním názorem vysloveným v rozhodnutí odvolacího soudu, může být přípustnost dovolání zvažována pouze v intencích ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Pro úsudek o přípustnosti dovolání ve smyslu tohoto ustanovení by bylo potřeba dojít k závěru o zásadním právním významu napadeného rozhodnutí ve smyslu §237 odst. 3 o. s. ř., dle něhož má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo soudem dovolacím rozhodována rozdílně, nebo řeší-li otázku v rozporu s hmotným právem. Vymezení této otázky je přitom nutnou podmínkou pro vyslovení přípustnosti dovolání ve smyslu §237 odst. 1 písm. c), odst. 3 o. s. ř. (k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2004, sp. zn. 28 Cdo 1996/2003, publikované v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu pod C 2463, sešit 28/2004). Žalovaná však ve svém dovolání žádnou takovou otázku k dovolacímu přezkumu nenastoluje, její námitky směřují především ke zpochybnění procesního postupu, a naplňují tak dovolací důvod ve smyslu §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., tj. vady řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Nejvyšší soud opakovaně zdůraznil, že ve vadách řízení není zpravidla možno spatřovat zásadní právní významnost rozhodnutí ve smyslu §237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 o. s. ř. (k tomu. srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, nebo usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 2. 2008, sp. zn. III. ÚS 1970/07). Nadto lze uvést, že žalovaná se mýlí, spatřuje-li pochybení soudu v tom, že nebylo rozhodnuto podle §92 o. s. ř. o jejím vstupu do řízení a o vystoupení původního žalovaného státního podniku. Především je třeba podotknout, že institut záměny účastníků podle §92 o. s. ř. se uplatňuje pouze tehdy, váže-li se potřeba změnit účastníky řízení ke skutečnosti, jež nastala před zahájením řízení. V projednávané věci však došlo k převodu majetku v rámci privatizace a nový vlastník se stal právním nástupcem původního žalovaného ve věcech vymezených předmětem sukcese (tj. majetku nabytého od původního žalovaného) až po zahájení řízení. S ohledem na to, že občanský soudní řád ve znění účinném do 31. 12. 2000 neukládal soudu činit zvláštní rozhodnutí o procesním nástupnictví, dospěla judikatura již dříve k závěru, že v případě přechodu práv a povinností založených ustanoveními hmotného práva dochází současně a bez dalšího rozhodování soudu i k přechodu práv a povinností procesních, jedinou podmínkou bylo, aby tato skutečnost byla u soudu uplatněna v případě singulární sukcese (k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2007, sp. zn. 33 Cdo 973/2007, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2008, sp. zn. 33 Cdo 5448/2007, z dřívějších např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 8. 1996, sp. zn. 2 Cdon 554/96, uveřejněný v časopise Soudní judikatura, sešit 2/1997). Postup soudů v projednávané věci nelze s ohledem na tyto závěry považovat za vadný. Stala-li se žalovaná procesní nástupnicí původního žalovaného, musela akceptovat stav řízení k okamžiku, kdy došlo k jejímu nástupnictví, tedy i místní příslušnost soudu. Z obsahu dovolání (ve spojení s odvoláním, na něž bylo odkázáno) dále vyplynulo, že žalovaná nepovažuje za správně posouzené otázky promlčení části požadovaných úroků z prodlení a způsobu vyjádření úrokové míry ve výroku rozsudku soudu prvního stupně. Uvádí-li žalovaná, že se žalobkyně začala domáhat úroků z prodlení až podáním ze dne 3. 4. 1998 a nikoliv již 11. 3. 1997, jak uvedly soudy obou stupňů, jde pak o námitku týkající se skutkových zjištění, kterou se dovolací soud při řešení otázky přípustnosti dovolání zabývat nemůže (viz dále), navíc je toto její tvrzení v přímém rozporu s protokolem zachycujícím jednání před odvolacím soudem ze dne 11. 3. 1997 (č. l. 101 a 102 spisu), na němž se již žalobkyně úroků z prodlení domáhala. Žalované nelze přisvědčit ani v tom, že není-li ve výroku vyjádřeno, k jakému časovému intervalu (den, měsíc, rok) je úrok z prodlení vztažen, jde o zmatečné rozhodnutí, neboť jde o zákonný úrok z prodlení, z čehož je zřejmé, že úročené období je dané prováděcím předpisem k §517 obč. zák., tj. nařízením vlády č. 142/1994 Sb., kterým se stanoví výše úroků z prodlení a poplatku z prodlení podle občanského zákoníku, na něž ve svém rozsudku odkázal i soud prvního stupně. Ani tato námitka tedy nemůže vést k závěru o zásadním právním významu napadeného rozhodnutí. Ten není možno dovodit ani z námitek týkajících se výměry užívání předmětných pozemků, jejich dostatečné specifikace či výpočtu obsaženého ve znaleckém posudku, jelikož tyto směřují ke zpochybnění správnosti skutkových zjištění, k nimž však Nejvyšší soud přihlíží pouze tehdy, je-li dovolání již shledáno přípustným podle §237 odst. 1 písm. a) a b) o. s. ř. (k tomu srov. §241a odst. 3 o. s. ř.). Za zcela bezpředmětné lze pak považovat tvrzení žalované, že na straně žalobkyně nebyly dány podmínky pro osvobození od soudních poplatků, neboť z tohoto tvrzení nelze nijak usuzovat na nesprávnost rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé. S ohledem na shora uvedené není možné shledat dovolání žalované přípustným ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. c), odst. 3 o. s. ř., a Nejvyšší soud je proto podle ustanovení §243b odst. 5 a §218 písm. b) i c) o. s. ř. odmítl.
Žalobkyně podala dovolání proti výroku I. a výroku II. rozsudku odvolacího soudu, pokud jím byl potvrzen výrok rozsudku soudu prvního stupně o zamítnutí žaloby do částky 10.955.252,- Kč s přísl. Přípustnost dovolání je podle žalobkyně dána ustanovením §237 odst. 1 písm. a), b) i c) o. s. ř., jeho důvodnost pak dovozuje z vad, majících za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř.), nesprávného právního posouzení (§241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.) a z toho, že odvolací soud vychází z části ze zjištění, které nemá oporu ve spise (§241a odst. 3 o. s. ř.). Za vadu řízení žalobkyně považuje odlišná stanoviska odvolacího soudu k téže právní otázce. Zatímco v usnesení ze dne 28. 3. 2003, č. j. 28 Co 126,127/2006-945, zaujal odvolací soud názor, že zamítnout žalobu pro nedostatek pasivní věcné legitimace by bylo nemravné, a pochybení soudu prvního stupně, který nepostupoval podle §92 odst. 2 o. s. ř., nepovažoval za takovou vadu řízení, která by měla za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, při dalším přezkumu prvostupňového rozhodnutí v rozsudku ze dne 5. 2. 2009, č. j. 28 Co 446/2008-1285, zaujal názor odlišný a dovodil, že nárok žalobkyně je důvodný až od 1. 1. 1993, kdy žalovaná začala sama tyto pozemky užívat. Ve změně názoru odvolacího soudu spatřuje žalobkyně porušení svého práva na spravedlivý proces. Nesprávné právní posouzení je pak dáno tím, že odvolací soud neaplikoval ustanovení §15 odst. 1 zák. č. 92/1991 Sb., o podmínkách převodu majetku státu na jiné osoby, a nezohlednil, že podle uvedeného ustanovení přecházejí spolu s vlastnickým právem k privatizovanému majetku i jiná práva a závazky s nabývaným majetkem související, a nelze tudíž vyloučit odpovědnost žalované za závazky jejího právního předchůdce. Nesprávného právního posouzení se soudy obou stupňů dopustily i tím, že místo „obvyklé ceny nájmu“ představující zákonný termín (v tom dovolatelka odkazuje na §671 odst. 1 obč. zák.) zjišťovaly „obecnou cenu nájmu“, kterou vymezily jako cenu v čase a místě obvyklou, a vyloučily tak z možného srovnání lokality mimo L. nad L., ač v souladu s §2 odst. 1 zákona č. 151/97 Sb., o oceňování majetku, je třeba zjišťovat obvyklou cenu, jíž se rozumí cena, která by byla dosažena při prodejích stejného, popřípadě obdobného majetku nebo při poskytování stejné nebo obdobné služby v obvyklém obchodním styku v tuzemsku ke dni ocenění. Z tohoto ustanovení žalobkyně usuzuje, že ceny měly být srovnávány v rámci celé České republiky. Srovnání provedené znalci bylo navíc učiněno s nevhodnými podklady i v rozporu s tržní realitou a nesprávně bylo rovněž přihlédnuto k jednotkovým cenám pozemků uvedeným v inventarizačním zápisu z roku 1993 a k cenám, za něž žalobkyně nabyla pozemky od svých příbuzných. Výše bezdůvodného obohacení tak byla stanovena nepřiměřeně nízká. Z těchto důvodu navrhla žalobkyně, aby dovolací soud zrušil v napadených výrocích rozhodnutí odvolacího soudu i rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích těmto výrokům předcházejícím a vrátil věc okresnímu soudu k dalšímu řízení.
Žalovaná ve svém vyjádření k dovolání žalobkyně znovu zpochybnila správnost rozhodnutí, jímž byla žalobkyně osvobozena od soudních poplatků, připomněla, že subjektem, který by měl vystupovat na straně žalované, je Výzkumný ústav mechanizace stavebnictví Praha s. p., a uvedla, že námitky žalobkyně nepovažuje za způsobilé dovolací důvody.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že původní dovolání bylo podáno žalobkyní bez řádného zastoupení advokátem, se ve svém přezkumu dále věnoval především dovolání žalobkyně podanému následně již za splnění podmínky advokátního zastoupení ve smyslu §241 odst. 1 o. s. ř., přičemž shledal, že toto dovolání bylo podáno řádně a včas, a zabýval se tedy jeho přípustností.
Dovolání žalobkyně je v části, v jaké směřuje proti výroku I. rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn výrok I. rozsudku soudu prvního stupně a žaloba byla zamítnuta v částce 68.746,- Kč s příslušenstvím, přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. V tomto výroku však bylo rozhodnuto jak o vydání bezdůvodného obohacení vzniklého užíváním pozemků žalobkyně, tak i o náhradě škody vzniklé žalobkyni nemožností užívat její pozemek v důsledku jednání žalované. V částce odpovídající náhradě škody, tj. 834,- Kč, jde o nárok, ve vztahu k němuž přípustnost dovolání vylučuje ustanovení §237 odst. 2 písm. a) o. s. ř., stanovící, že dovolání není přípustné ve věcech, v nichž bylo dovoláním dotčeným výrokem rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 20.000,- Kč, přičemž k příslušenství pohledávky se nepřihlíží. V částce 834,- Kč s přísl. je tudíž dovolání směřující proti výroku I. rozsudku odvolacího soudu nepřípustné.
Přípustnost dovolání směřujícího proti výroku II. rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve výroku II. o zamítnutí žaloby do částky 10.955.252,- Kč s přísl., je do částky 3.128.595,80 Kč s přísl. dána ustanovením §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř., neboť jde o rozhodnutí ve věci samé, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl jinak než v dřívějším rozsudku proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který jeho předchozí rozhodnutí zrušil. Ve zbývající části tohoto výroku (tzn. do částky 7.826.656,20 Kč s přísl.) byla žaloba zamítnuta již předcházejícím rozsudkem soudu prvního stupně, později v této části byl napadený rozsudek potvrzen i rozsudkem soudu odvolacího, a dovolání by tak bylo v souladu s ustanovením §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. v této části přípustné jen v případě, že by bylo možné dospět k závěru o zásadním právním významu napadeného rozhodnutí. Podle §237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo soudem dovolacím rozhodována rozdílně, nebo řeší-li otázku v rozporu s hmotným právem. Z námitek žalobkyně, vztahujících se k tomuto výroku, však nelze zásadní právní význam rozhodnutí dovodit. Závěr odvolacího soudu, že pro určení výše, v níž je žalovaný nárok důvodný, je třeba vyjít z ceny, za jakou by bylo možné pozemky v daném místě a čase pronajmout, je totiž zcela v souladu s dosavadní judikaturou Nejvyššího soudu (srov. např. rozhodnutí ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. 33 Odo 668/2002, publikované v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu pod C 2701, sešit 30/2004, nebo rozsudek ze dne 28. 11. 2007, sp. zn. 33 Odo 412/2005). Není přitom rozhodující, zda odvolací soud použil termín „obecná cena nájmu“ nebo „obvyklé nájemné,“ ale jak tento termín vymezil, přičemž použil-li k jeho specifikaci výše uvedených podmínek odpovídajících judikatuře Nejvyššího soudu, není důvodu jej považovat za nesprávný. Dovozuje-li pak žalobkyně nesprávnost kritérií pro stanovení obvyklé ceny nájmu z toho, že v zákoně č. 151/1997 Sb., o oceňovaní majetku státu, je termín „obvyklá cena“ vztažen k tuzemsku, pak zcela přehlíží, že tento zákon omezuje své použití pro účely stanovené zvláštními předpisy (srov. §1 cit. zák.), a nelze jej tedy bez dalšího vztáhnout i na posouzení otázky výše bezdůvodného obohacení, pro niž jsou naopak rozhodující kritéria, ke kterým již dříve dospěl Nejvyšší soud ve své judikatuře (viz výše). Za nepřípadný lze v této souvislosti rovněž považovat odkaz dovolatelky na §671 obč. zák., v němž je termín „obvyklé nájemné“ uveden, jelikož toto ustanovení se týká výše nájemného v řádných nájemních vztazích a nelze je automaticky aplikovat i ve vztazích z bezdůvodného obohacení vzniklého užíváním pozemků bez právního důvodu. Další námitky směřující proti stanovené výši bezdůvodného obohacení zpochybňují především jednotlivé skutkové závěry, jež se staly podkladem znaleckého posudku, a naplňují tak dovolací důvod ve smyslu §241a odst. 3 o. s. ř., kterým se, jak již bylo uvedeno výše, Nejvyšší soud nemůže zabývat, řeší-li otázku přípustnosti dovolání. Neumožňují-li žalobkyní předestřené námitky závěr o zásadním právním významu napadeného rozhodnutí a v části přípustnost dovolání vylučuje ustanovení §237 odst. 2 písm. a) o. s. ř., nelze dovolání v této části považovat za přípustné, a Nejvyšší soud je proto ve výše uvedeném rozsahu podle ustanovení §243b odst. 5 a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
Jelikož dovolání bylo shledáno částečně přípustným, zabýval se Nejvyšší soud z úřední povinnosti nejprve tím, zda řízení není postiženo vadami uvedenými v §229 odst. 1, odst. 2 písm. a), b) a odst. 3 o. s. ř., jakož i jinými vadami řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§242 odst. 3 o. s. ř.). Vadu řízení přitom nelze spatřovat v žalobkyní zdůrazněné skutečnosti, že se ve svém posledním rozhodnutí odvolací soud odchýlil od právního názoru týkajícího se otázky pasivní věcné legitimace žalované, jenž vyslovil ve svém předcházejícím rozhodnutí. Občanský soudní řád nestanoví, že by odvolací soud byl vázán svým právním názorem vyjádřeným v předchozím zrušujícím rozhodnutí a že by nemohl jednou vyslovený právní názor v pozdějším rozhodnutí v téže věci změnit, což ve svých rozhodnutích opakovaně připomněl i Nejvyšší soud (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 10. 2007, sp. zn. 28 Cdo 3342/2007, publikovaný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod R 80, sešit 8/2008, nebo jeho rozsudek ze dne 19. 6. 2003, sp. zn. 22 Cdo 880/2003, publikovaný v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu pod C 2012, svazek 26/2004). Dovolací soud tedy neshledal vadu řízení ve skutečnosti tvrzené žalobkyní. Ze spisu se přitom jiné vady nepodávají, a dovolací soud se proto zabýval dalšími námitkami proti těm výrokům rozsudku odvolacího soudu, proti nimž shledal dovolání přípustným.
Námitky proti části výroku II. rozhodnutí odvolacího soudu, proti níž bylo dovolání shledáno přípustným podle §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř., se týkají především správnosti výše bezdůvodného obohacení vzniklého na straně žalované. Přiléhavostí právního vymezení kriterií, podle nichž byla výše bezdůvodného obohacení stanovena, se Nejvyšší soud zabýval již výše při posouzení přípustnosti dovolání proti části tohoto výroku, u níž ji lze zvažovat pouze v intencích §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., a pro stručnost lze na výše uvedené závěry odkázat. Dovolací soud nyní přihlédl především k námitkám žalobkyně týkajícím se znaleckého posudku, které směřují proti správnosti skutkových zjištění, jež byly podkladem pro rozhodnutí soudů obou stupňů, a jež tudíž odpovídají důvodu podle §241a odst. 3 o. s. ř. umožňujícímu namítat, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Za skutkové zjištění, které nemá oporu v provedeném dokazování, je třeba považovat výsledek hodnocení důkazů soudem, který neodpovídá postupu vyplývajícímu z §132 o. s. ř., protože soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo přednesů účastníků nevyplynuly a ani jinak nevyšly za řízení najevo, protože soud pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení najevo, nebo protože v hodnocení důkazů, popřípadě poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků nebo které vyšly najevo jinak, z hlediska závažnosti, zákonnosti, pravdivosti, eventuálně věrohodnosti je logický rozpor (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 4. 1. 2001, sp. zn. 21 Cdo 65/2000, uveřejněný v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu pod C 8, svazek 1/2001). Na nesprávnost hodnocení důkazů lze přitom usuzovat - jak vyplývá ze zásady volného hodnocení důkazů – jen ze způsobu, jak k němu soud dospěl. Je zároveň třeba připomenout, že hodnotí-li soud znalecký posudek, nemůže přezkoumávat věcnou správnost odborných závěrů, ale především to, zda bylo splněno uložené zadání, zda znalec dospěl k určitému a srozumitelnému závěru, který není rozporný a má oporu v podkladových materiálech, zda závěry posudku nejsou v rozporu s ostatními důkazy a zda odůvodnění odpovídá pravidlům logického myšlení (k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6. 1. 2010, sp. zn. 30 Cdo 5359/2007). Soudy obou stupňů (zvláště pak soud prvního stupě, jehož závěry převzal i soud odvolací) se ve svých rozhodnutích odpovídajícím způsobem zabývaly zjištěními vyplývajícími z revizního znaleckého posudku, především správností zvolené metodiky tzv. simulovaného nájmu, která byla zvolena s ohledem na nedostatek materiálů k provedení srovnání cen nájmů podobných pozemků a specifik pozemků žalobkyně, a jíž tudíž lze za daných okolností považovat za vhodnou pro stanovení obecné ceny nájmu, a rovněž se dostatečně vypořádaly s námitkami účastníků směřujícími proti tomuto posudku, a nelze tak dospět k závěru o jejich pochybení, pokud výši bezdůvodného obohacení stanovily v návaznosti na odborné závěry a výpočty v tomto posudku obsažené. Z námitek žalobkyně směřujících proti dílčím východiskům znaleckého posudku - inventarizačnímu zápisu z roku 1993 a kupním cenám, za něž pozemky žalobkyně koupila od svých příbuzných – pak nelze dovodit nesprávnost skutkového zjištění na něm založeného. Tyto údaje byly použity pouze jako jedny z výchozích hodnot potřebných pro výpočet obvyklé ceny nájmu za jednotlivé roky podle zvolené metody a není důvodu z nich usuzovat na nesprávnost výsledků celého znaleckého posudku, jehož úkolem bylo stanovení obvyklé ceny za delší období - od roku 1992, což pak zcela vylučuje opodstatněnost námitky, že nemělo být přihlédnuto k cenám podobných pozemků uvedeným v inventarizačním zápisu z roku 1993. Byly-li v posudku mimo jiné zohledněny i ceny, za něž své pozemky nabyla žalobkyně od příbuzných, není ani tato skutečnost důvodem pro zpochybnění správnosti posudku, jelikož subjektivní faktor se může promítnout do jakýchkoliv kupních cen a nelze bez dalšího tyto údaje vyloučit z podkladů potřebných pro navazující výpočty, přičemž relevantnost jednotlivých údajů pro následný výpočet je věcí odborného posouzení, do kterého soudu nepřísluší zasahovat. Shrnuto není důvodu pro závěr, že by rozsudek odvolacího soudu vycházel ze skutkového zjištění, které by se pod zorným úhlem výše předestřených kritérií jevilo v podstatné části bez opory ve spise, jelikož ze žalobkyní vznesených námitek nelze usuzovat, že by závěry soudů o hodnověrnosti revizního znaleckého posudku byly nesprávné či v rozporu se zásadami logického myšlení. Dovolání proti části výroku II. rozsudku odvolacího soudu, jíž byl do částky 3.128.595,80 Kč s přísl. potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve výroku II., Nejvyšší soud tudíž neshledal důvodným, a proto je podle §243b odst. 2, části věty před středníkem, o. s. ř. v tomto rozsahu zamítl.
Za důvodnou však lze považovat námitku žalobkyně, jíž je zpochybňován závěr odvolacího soudu, že žalovaná není právním nástupcem původního žalovaného, a nepřešla tak na ni jeho povinnost vydat bezdůvodné obohacení vzniklé užíváním pozemků do 1. 10. 1993. Odvolací soud dospěl k tomuto závěru, aniž by zohlednil skutečnost, že žalovaná nabyla majetek původního žalovaného v rámci privatizace majetku státu (k tomu. srov. usnesení Vlády ČR č. 49 ze dne 3. 2. 1993, jímž bylo rozhodnuto o přímém prodeji majetku Výzkumného ústavu mechanizace stavebnictví Praha, s. p., a na nějž je odkazováno rovněž v kupní smlouvě ze dne 1. 10. 1993 uzavřené mezi Fondem národního majetku a žalovanou), a je tedy třeba při posouzení vztahů mezi zúčastněnými osobami přihlédnout k zákonu č. 92/1991 Sb., o podmínkách převodu majetku státu na jiné osoby, upravujícímu vztahy vzniklé při privatizaci. Uvedený zákon (i ve znění účinném k datu převodu) v §15 stanoví, že s vlastnickým právem k privatizovanému majetku přecházejí i jiná práva a závazky související s privatizovaným majetkem. Krom závazného znění zákona upravujícího postavení nabyvatele privatizovaného majetku ve vztahu k závazkům vzniklým za dobu před nabytím vlastnictví k tomuto majetku, je rovněž možno připomenout, že v tomto případě bylo v bodu III. kupní smlouvy uzavřené mezi žalovanou a Fondem národního majetku ujednáno, že kupující kupuje majetek s „veškerými právy a povinnostmi, které se k majetku vztahují,“ bod IX. smlouvy pak stanoví, že na kupujícího přecházejí společně s převáděným majetkem i „veškerá práva a závazky vyplývající z předmětu činnosti v oblastech obchodních, občanskoprávních, správních a pracovně právních.“ V otázce rozsahu převáděných závazků judikatura již dříve dovodila, že v případě, že v rámci privatizace není převáděn celý majetek státního podniku, přecházejí na nabyvatele všechna práva a povinnosti vztahující se k převáděné části majetku (k tomu srov. např. rozhodnutí Vrchního soudu v Praze ze dne 23. 10. 1996, sp. zn. 9 Cmo 320/96, publikované v časopise Právní praxe v podnikání, svazek 4/1996), neboť s ohledem na to, jak zákonodárce vymezil předmět převodu v §2 zákona č. 92/1991 Sb., je zřejmé, že úmyslem zákonodárce bylo nejen zajistit převod majetku, ale také převést povinnost platit dluhy a vymáhat pohledávky s tímto majetkem související. Je tedy třeba se zabývat otázkou souvislosti pohledávky žalobkyně s převáděným majetkem, na tu lze v tomto případě usuzovat z toho, že žalovaná po nabytí privatizovaného majetku pokračovala v užívání sousedících pozemků žalobkyně, a tyto pozemky tak zjevně sloužily k zajištění provozu na pozemcích jak původního žalovaného, tak i současné žalované. Je-li proto možné dospět k závěru, že se pohledávka žalobkyně z bezdůvodného obohacení vůči původnímu žalovanému vztahovala k majetku, jenž byl v rámci privatizace podle zákona č. 92/1991 Sb. převeden na současnou žalovanou, přešla na současnou žalovanou i povinnost uhradit dluh původního žalovaného odpovídající jeho povinnosti vydat žalobkyni to, oč se na její úkor bezdůvodně obohatil.
Protože právní posouzení věci provedené odvolacím soudem nepovažoval Nejvyšší soud v této části za správné, shledal dovolání částečně důvodným, rozsudek odvolacího soudu ve výroku I., který se na tomto nesprávném právním posouzení zakládá, v části, v jaké shledal proti němu dovolání přípustné, a v nákladových výrocích podle §243b odst. 2, části věty za středníkem, o. s. ř. zrušil a podle §243b odst. 3, věty první, o. s. ř. věc vrátil krajskému soudu k dalšímu řízení.
Odvolací soud je pak ve smyslu §243d odst. 1, části první věty za středníkem, o. s. ř. ve spojení s §226 o. s. ř. vázán právními názory dovolacího soudu v tomto rozhodnutí vyslovenými.
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne soud v rámci nového rozhodnutí o věci (§243d odst. 1, věta druhá, o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 15. června 2010
JUDr. Jan Eliáš, Ph.D., v. r.
předseda senátu