ECLI:CZ:NS:2010:28.CDO.1628.2010.1
sp. zn. 28 Cdo 1628/2010
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a soudců Mgr. Petra Krause a JUDr. Josefa Rakovského v právní věci žalobce Měšťanského pivovaru v Poličce, a. s. , IČ 60112344, se sídlem v Poličce, Pivovarská 151, zastoupeného JUDr. Milanem Švábem, advokátem se sídlem ve Svitavách, náměstí Míru 48, proti žalovanému MACHINING, s. r. o. , IČ 63494710, se sídlem v Přibicích 382, o zaplacení částky 583.928,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Břeclavi pod sp. zn. 5 C 1168/2002, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 29. 1. 2009, č. j. 14 Co 291/2007-173, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobce se na žalovaném domáhal zaplacení částky 583.928,- Kč s přísl. z titulu bezdůvodného obohacení za období od 1. 11. 1997 do 1. 11. 1999 s tím, že je spoluvlastníkem parcely č. 3271/1 v obci a k. ú. P. (v průběhu řízení se stal jejím vlastníkem výlučným, avšak požadovanou částku v důsledku toho nezměnil), na níž umístil Masokombinát Polička, a. s. sestavu 108 kusů buněk UNIMO, elektrokotelnu, trafostanici, kanalizační a vodovodní přípojku, elektropřípojku, vrchní telefonní přípojku a panelovou komunikaci na celkové ploše 2000 m2. Kupní smlouvou ze dne 27. 8. 1997 převedl Masokombinát Polička, a. s. předmětné stavby na žalovaného. Žalovaný užíval předmětný pozemek bez právního důvodu, jelikož se žalobcem ani s jeho právním předchůdcem nebylo toto užívání jakkoliv právně ošetřeno. Stavební úřad v Poličce vydal dne 29. 9. 1997 pod č. j. 617-2/97/K rozhodnutí o odstranění stavby, jež žalovanému ukládalo povinnost k odstranění uvedených staveb do 31. 12. 1997. Rozsudkem Okresního soudu ve Svitavách ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové byla Masokombinátu Polička, a. s. uložena povinnost vydat žalobci bezdůvodné obohacení za užívání jeho pozemku do dne 27. 8. 1997, tedy do dne, kdy byla uzavřena kupní smlouva na předmětné stavby mezi Masokombinátem Polička, a. s. a žalovaným. Uzavřením této kupní smlouvy na žalovaného nepřešly pouze stavby, ale též povinnost k jejich odstranění, to však bylo uskutečněno pouze částečně. Žalobce se domnívá, že nájemné, které by bylo možné za užívání pozemku požadovat, činí 300.000,- Kč ročně, za dva roky (zpětně od podání žaloby) tedy 600.000,- Kč. S ohledem na svůj původní spoluvlastnický podíl žalobce požadoval vydání bezdůvodného obohacení ve výši 583.928,- Kč s přísl.
Okresní soud v Břeclavi rozsudkem ze dne 16. 11. 2006, č. j. 5 C 1168/2002-132, žalobu zamítl (výrok I.), řízení zastavil jen v části příslušenství (výrok II.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení mezi účastníky (výrok III.). Soud prvního stupně dospěl k závěru, že kupní smlouva uzavřená mezi Masokombinátem Polička, a. s. a žalovaným je absolutně neplatná ve smyslu ust. §37 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „obč. zák.“), protože v rozporu s ust. §588 obč. zák. dostatečně určitě nestanovila předmět koupě a cenu. K převodu věcí tak nedošlo a bezdůvodné obohacení mohlo vzniknout jedině původnímu vlastníku věcí, tedy Masokombinátu Polička, a. s. a nikoliv žalovanému. Okresní soud krom toho uvedl, že k bezdůvodnému obohacení na straně žalovaného by nemohlo dojít ani v případě, kdyby byla citovaná kupní smlouva shledána platnou, a to proto, že žalovaný dne 18. 9. 1997 uzavřel kupní smlouvu se společností HMH plus, spol. s r. o. a předmětné stavby převedl do jejího vlastnictví.
K odvolání žalobce Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 29. 1. 2009, č. j. 14 Co 291/2007-173, rozsudek soudu prvního stupně, vyjma nenapadeného výroku II., potvrdil (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II.). Podle názoru odvolacího soudu by žalovanému na úkor žalobce nevzniklo bezdůvodné obohacení ani v případě, že by bylo prokázáno, že žalovaný se (odvolací soud chybně uvádí „žalobce“) stal vlastníkem uvedených staveb, byl v rozhodném období povinen tyto stavby odstranit a tuto povinnost nesplnil. O bezdůvodné obohacení by se totiž mohlo jednat pouze tehdy, pokud by žalovaný pozemek buď fakticky užíval pro svou vlastní potřebu, nebo zamezil přístup na pozemek a učinil jej tak přístupným pouze pro sebe. Na rozdíl od soudu prvního stupně odvolací soud dovodil, že kupní smlouva ze dne 27. 8. 1997 uzavřená mezi Masokombinátem Polička, a. s., a žalovaným je platná, neboť jak předmět, tak cena byly stanoveny dostatečně určitě. Totéž pak platí pro kupní smlouvu ze dne 18. 9. 1997 uzavřenou mezi žalovaným a společností HMH plus, spol. s r. o. Krajský soud rovněž uvedl, že „žalovaný tak ještě před 1. 1. 1997 své vlastnické právo ke stavbám na pozemku žalobce převedl, a nelze jej proto považovat za pasivně legitimovaného k zaplacení bezdůvodného obohacení za užívání pozemku ani tím, že by na něm měl uloženy své věci“ (zřejmě zde mělo být uvedeno datum 1. 11. 1997). V souvislosti s tvrzenou povinností žalovaného uvedené stavby odstranit z pozemku žalobce odvolací soud zdůraznil, že příslušným rozhodnutím stavebního úřadu v Poličce ze dne 11. 3. 1993 (soud zjevně mínil rozhodnutí ze dne 11. 3. 1997) nebylo právnímu předchůdci žalovaného Masokombinátu Polička, a. s. nařízeno odstranění těchto staveb, ale bylo vydáno povolení k jejich odstranění podle ust. §88 odst. 2 zákona č. 50/1976 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon), ve znění tehdejších předpisů. Takové rozhodnutí bylo přitom podle ust. §96a zákona č. 50/1976 Sb. závazné i pro právní nástupce vlastníka stavby.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost spatřuje v otázce zásadního právního významu, důvodnost pak v nesprávném právním posouzení věci. Dovolatel rekapituluje svá žalobní tvrzení, přičemž uvádí, že rozhodnutím Stavebního úřadu v Poličce ze dne 29. 9. 1997, č. j. 617-2/97/K, bylo Masokombinátu Polička, a. s. nařízeno vyklidit pozemek žalobce na základě podání orgánu ochrany zemědělského půdního fondu. V té době stavební úřad nebyl informován o existenci kupní smlouvy uzavřené mezi Masokombinátem Polička, a. s. a žalovaným. Žalobce se zabývá tím, že závazek k odstranění staveb byl touto smlouvou přenesen na žalovaného, který jej však kupní smlouvou se společností HMH plus, spol. s r. o. na tento subjekt nepřenesl. Poukazuje na jednání uskutečněné dne 2. 12. 1997 mezi předsedou představenstva žalobce Ing. K. W. a jednatelem žalovaného J. H., na němž byla jednatelem žalovaného předložena kupní smlouva ze dne 27. 8. 1997, prokazující, že se žalovaný stal vlastníkem uvedených staveb. Předmětem jednání bylo sdělení, že si žalovaný u třetí osoby objednal odstranění těchto staveb. Dovolatel tak upozorňuje, že ještě v prosinci 1997 žalovaný vystupoval jako vlastník staveb, avšak na druhou stranu tvrdí, že je dne 18. 9. 1997 prodal společnosti HMH plus, spol. s r. o., přičemž na tuto společnost byl již v roce 1996 podán návrh na zahájení konkursního řízení. Žalobci pak není známo, že by v průběhu konkursu došlo ke zpeněžení trafostanice, ta tedy nebyla správcem sepsána do konkursní podstaty, z čehož lze dovodit, že ji společnost neměla v majetku. Žalovaný tedy společnosti HMH plus, spol. s r. o. prodal pouze věci výslovně uvedené v kupní smlouvě, což dovolatel dokládá i tím, že odstraněna z pozemku byla pouze část předmětných věcí. Závěrem dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud rozsudky soudů obou stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaný se ve svém vyjádření plně ztotožnil s rozsudkem odvolacího soudu, přičemž ten podle jeho názoru nespočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Nejvyšší soud jakožto soud dovolací (§10a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen „o. s. ř.“) zjistil, že dovolání bylo podáno řádně a včas (§240 odst. 1 o. s. ř.) osobou k tomu oprávněnou a zastoupenou advokátem (§241 odst. 1 o. s. ř.). Žalobce dovozuje přípustnost dovolání z ust. §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a dovolací důvod, který by Nejvyšší soud přezkoumal v případě, že by dovolání shledal přípustným, byl uplatněn podle ust. §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.
Dovolání však přípustné není.
Přípustnost dovolání podle ust. §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je dána, jestliže nemůže nastoupit přípustnost podle ust. §237 odst. 1 písm. a) nebo b) o. s. ř. (změna rozhodnutí soudu prvního stupně odvolacím soudem, vázanost soudu prvního stupně předchozím odlišným právním názorem odvolacího soudu) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Dle ust. §237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
O takový případ se zde však nejedná.
Předpokládá se, že dovolací soud bude při posouzení přípustnosti dovolání reagovat na právní otázku, kterou dovolatel konkrétně vymezí (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, Soudní judikatura č. 7/2004, č. 132, usnesení téhož soudu ze dne 30. 1. 2008, sp. zn. 28 Cdo 2757/2006, a řada dalších, implicite též nález Ústavního soudu ze dne 20. 2. 2003, sp. zn. IV. ÚS 414/01, Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 29, č. 23). Jestliže taková právní otázka není v dovolání určitě a s dostatečnou srozumitelností vymezena, nelze žádat po dovolacím soudu, aby se jeho dovolací přezkum stal bezbřehou revizí věci, jež by se ocitla v rozporu s přezkumnými limity dovolacího řízení, danými zejména ustanovením §242 o. s. ř. V souzené věci dovolatel otázku, jež má podle jeho názoru mít zásadní právní význam, neformuloval, a dovolací soud tak ani nemá na co odpovědět.
Zabývá-li se přitom žalobce ve svém dovolání otázkou, zda byla žalovanému rozhodnutím Stavebního úřadu v Poličce uložena povinnost k vyklizení pozemku, či tím, zda měl následně povinnost k odstranění staveb někdo jiný, činí tak zcela nadbytečně. Pro posouzení toho, zda se žalovaný na úkor žalobce bezdůvodně obohatil, totiž nemohou mít tyto otázky žádný význam. Ten by mohly mít kupříkladu tehdy, pokud by se žalobce domáhal náhrady škody, tak tomu však v souzeném sporu není. Nebylo-li ze strany vlastníka staveb respektováno správní rozhodnutí, nabízí se řešení formou správní exekuce.
Jestliže dovolatel tvrdí, že ještě v prosinci roku 1997 vystupoval žalovaný přes rovněž jím tvrzený předchozí prodej coby vlastník staveb, uplatňuje tak dovolací důvod podle ust. §241a odst. 3 o. s. ř., k němuž však při posuzování přípustnosti dovolání podle ust. §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. nemůže být přihlédnuto. Nadto dovolací soud uvádí, že pokud existuje platná smlouva, kterou žalovaný převedl stavby na společnost HMH plus, spol. s r. o., je nerozhodné, zda žalovaný i přesto vystupoval jako vlastník staveb, neboť tím po právu nebyl. Stejně tak nezáleží na tom, kdy byl ohledně majetku této společnosti podán návrh na zahájení konkursu, neboť důležitý je až okamžik prohlášení konkursu, jelikož teprve od něj nemůže subjekt volně nakládat se svým majetkem. Nad rámec dovolacího přezkumu Nejvyšší soud konstatuje, že z výpisu z obchodního rejstříku se podává, že konkurs byl na majetek obchodní společnosti HMH plus, spol. s r. o. prohlášen až usnesením Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 25. 6. 1998, č. j. 13 K 82/96-32, přičemž účinky konkursu nastaly ke dni 25. 6. 1998. Konkurs tak byl prohlášen až poté, co uvedená obchodní společnost uzavřela se žalovaným předmětnou kupní smlouvu. Pro soud v posuzované věci pak není nikterak závazné, byl-li při zjišťování konkursní podstaty opomenut nějaký majetek úpadce. Učinil-li odvolací soud závěr o tom, co konkrétně bylo obsahem kupní smlouvy mezi žalovaným a společností HMH plus, spol. s r. o., jedná se o závěr skutkový, kterým je dovolací soud za dané procesní situace vzhledem k ust. §241a odst. 3 o. s. ř. a contrario vázán a nemůže jej nikterak měnit. Ze skutečnosti, že z pozemku žalobce byly odstraněny pouze některé předmětné věci, rovněž nelze dovodit, kdo je či byl jejich vlastníkem, protože není ničím vyloučena možnost, že by samotný vlastník z pozemku odklidil pouze část svých věcí.
Z výše uvedeného vyplývá, že napadenému rozsudku nelze přiznat zásadní právní významnost a dovolání přípustnost ve smyslu ust. §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., Nejvyšší soud proto dovolání podle ust. §243b odst. 5, věty první, a §218 písm. c) o. s. ř. jako nepřípustné odmítl.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5, věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1, části věty první, a §146 odst. 3 o. s. ř., neboť žalobce s ohledem na výsledek řízení nemá na náhradu svých nákladů právo a z obsahu spisu se nepodává, že by žalovanému v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání náklady vznikly (vyjádření nebylo sepsáno advokátem).
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 15. června 2010
JUDr. Jan E l i á š, Ph.D., v. r.
předseda senátu